poslal Tomáš Pavelka
Jakou naději měl svět před vzkříšením
Často jsem si, stejně jako mnoho jiných lidí, tuto otázku pokládal. Ale i podobnou otázkou: Je-li člověk spasen vírou v Ježíše, co lidé, kteří o něm nikdy neslyšeli a nebo ti, kteří prokazatelně činí boží vůli a přesto z nám neznámých důvodů nevěří.
"... Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se." Židé mu řekli: "Ještě ti není padesát, a viděl jsi Abrahama?" Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem." Jan 8,56-58
Jiná biblická místa i křesťanská dogmata mluví o tom, že svět byl stvořen skrze Ježíše, že Ježíš Alfou a Omegou světa, počátkem i koncem. Svět byl stvořen pro člověka, aby byl člověk obrazem Božím - aby měl možnost svobodně se rozhodovat pro dobré a zlé a aby si vybral dobré. Má na vybranou mezi tím, aby usiloval o věci tohoto světa a nebo o věci Boží, aby na prvním místě hledal buď vlastní uspokojení nebo spravedlnost a milosrdenství. Člověk může buď zůstat trochu chytřejším zvířetem a pak pojít, nebo se stát podobným Bohu a být vzkříšen. Každý se rozhoduje sám za sebe. Svět je jevištěm takového rozhodování. Tak lze rozumět tomu, že byl stvořen skrze Krista - je jevištěm ke Kristovu zápasu a zápasu těch, kteří chtějí Krista následovat.
Bůh, protože stvořil člověka, aby byl Božím obrazem, dal lidskému rozhodování velkou váhu. Rozhodnutí pro zlo se říká hřích. Co se jednou stalo, nedá se odestát. Kdyby někdo někoho zabil, ale pak už nic zlého neudělal, je správné nechat ho na svobodě? Jak vidno, hřích se s časem nezmenšuje. A tak se sám Bůh vydává do světa, aby vzal hřích na sebe. Tím vnáší do světa odpuštění - něco, co stojí život, co vůbec není laciné. Každý, kdo chce žít, musí přijmout tuto Boží oběť za základ svého života. Pokud má soucit s trpícím (Kristus také trpěl) a pokud (protože mu bylo Bohem odpuštěno) sám odpouští, tehdy využívá možnosti, které do světa vnesl Bůh - účastní se odpuštění. A samozřejmě se lépe rozhodne, bude-li vědět, mezi čím se rozhoduje - zná-li křesťanskou zvěst.
A nyní k našemu nadpisu. Bůh nepodléhá nikomu a ničemu, tedy ani času. Jeho čin má tedy věčnou platnost. Protože se však Bůh stal úplným člověkem, podobným lidem ve všem, kromě hříchu, musel být času podroben - krátce řečeno, tento čin se musel "někdy" v dějinách odehrát. Jeho platnost je však nadčasová; jak jsme četli výše v úryvku: Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.
I vy se tedy radujte - odpuštění vešlo do světa ve víře v Ježíše Krista.
Tomáš Pavelka
