Nejvyšší cena
Seděla ve svém pokoji a plakala. Už několikrát jí rodiče zakázali diskotéku. Měla vztek. Raději se zvedla a šla se projít k rybníku. Chodila chvíli po břehu, když se objevili: parta kluků a holek na motorkách. Několikrát už je viděla. Záviděla jim jejich svobodu. Prohnali se kolem ní jako vítr. Jeden kluk, který jel sám, se vrátil a zeptal se: "Nechceš jet s námi? Jenom tady kousek - do opravdového ráje. Výjimečná šance. Pojeď!" Zaváhala. Vždyť ho ani nezná. Ale co, na diskotéce by byla také s cizími lidmi. Souhlasila. Za pár minut dojeli do staré cihelny. Vešli dovnitř, rozdělali oheň a posedali si kolem. Dobře se bavili a Hanka se cítila šťastná. Parta ji vzala mezi sebe. Pak se to ale stalo. Vytáhli balíčky a injekční stříkačky. Hanka dostala strach a chtěla odejít, ale nový kamarád ji zadržel. "Snad nemusíš domů?" zeptal se. "Ne, mohu si dělat co chci," ozvala se. "No tak to zkus. Kup si dávku." - "Nemám peníze," odpověděla. "To nevadí, teď si dej, zaplatíš příště. Cena není vysoká." Mlčela. Jako v transu sledovala jehlu, jak jí mizí pod kůží. Stříkačka se vyprázdnila. Udělalo se jí špatně, zatočila se jí hlava. Pořád slyšela slova: cena není vysoká... Chtěla vykřiknout: "Mami", ale jazyk ji neposlouchal. Zhroutila se na zem. Policisté ji našli druhý den večer. Zaplatila za drogu cenu nejvyšší. Zaplatila životem.

Konečná stanice Sáhnout po drogách je nejlepší cesta do otroctví, kam nikdo z nás nechce. Droga, ať je jakákoliv, je prostředkem ke zničení člověka. Funguje jako past a působí podle přesně stanoveného systému: nejdříve člověka dobýt, získat jeho důvěru a dojem, že je to on - člověk, kdo v tomto vztahu vládne. Je to reklamní kampaň, první fáze, kdy se člověk naučí droze důvěřovat a spoléhat na příjemné prožitky, které mu přináší. Ve druhé fázi je důvěřivý člověk svou drogou izolován od ostatních. Droga žárlí. Pomalu nahlodává a ničí každý vztah. Musí člověka mít sama pro sebe. Ve třetí fázi droga přistoupí ke generálnímu útoku a zničí v člověku všechno, co je v něm lidské, jednu vlastnost po druhé. Při stoupající dávce začíná stoupat finanční náročnost. Většinou je člověk donucen krást, podvádět a lámat zákon, ať už právní, nebo ten vnitřní. Lidská duše, to nejcennější, co v člověku je, se nachází v dezolátním stavu. Často je okupována strachem, což se projeví paranoiou a schizofrenií. Pocitová bolest je tak vysoká a tak palčivá, že v tomto stádiu narkoman vážně přemýšlí o sebevraždě. Tělo je zničeno, základní funkce organismu začínají vypovídat svou službu... Čtvrtá fáze je fází poslední: droga už nepřináší úlevu. Požitím se přece jen člověk dostane do relativně funkčního stavu. Je však neustále zmítán pocitovou bolestí a výčitkami svědomí. Strach se stále stupňuje: člověk ví, že mu nezůstalo nic jiného než další kompromisy, zničení a smrt. Nemá kolem sebe nikoho, protože se bojí. Jako zvíře v kleci napadne každého, kdo se přiblíží. Je to konečná stanice. Tento vlak dál nejede... Žít v pohádkách To všechno jsem si dokázala uvědomit teprve v průběhu třetí hospitalizace na psychiatrii. Začala jsem brát drogy, protože jsem si myslela, že uniknu povinnostem, fádnímu životu. Neznala jsem úskočnost drog - pouze jsem chtěla žít v pohádkách. Scenérie se ale poznenáhlu měnila - někdo za mnou přesouval kulisy, ale ven z tohoto dějství jsem už nemohla. Byl to ten nejhorší horor namísto slibované pohádky. Život mi přestal patřit, zato všechno patřilo drogám. Zničený domov a roční dcera u tchyně. Odebraná rodičovská práva. Můj manžel - narkoman podlehl psychóze pod vlivem pervitinu dříve než já. Najednou se jakoby proměnil v šílence - psychopata. Vzal si do hlavy, že mě musí zničit. Viděla jsem ho za každým rohem s nožem v ruce. Abych tomu zabránila a setřásla tuto hrůzu, začala jsem jezdit po celé zemi s padělanými lékařskými předpisy. Utíkala jsem i před policií. Na základě udání mého muže jsem si již nemohla vzít ani dceru, protože řekl, že beru drogy. Šance, že by mi dceru vrátili, byla mizivá. Nechala jsem mu i svůj byt a musela jsem si rychle život zařídit jinak. Na útěku Po půlroce samoty jsem si našla nového partnera. Byli jsme oba narkomani. Společně jsme utíkali před zodpovědností a realitou. Uchýlili jsme se do bytu pro neplatiče v demoliční čtvrti. On pervitin vyráběl a já, pomocí falešných receptů, mu vozila zboží. Když se mi narodil syn, musel zůstat v kojeneckém ústavu. Prožívala jsem neustále stresy - denně u nás klepalo i padesát lidí, kteří chtěli drogy. Když jsme jim neotvírali, "otevřeli" si často sami. Zničený "byt" a četná napadení, která jsme ani nemohli hlásit. Matová situace Jako důsledek toho všeho se u mě objevilo psychické onemocnění - klinika mi však nepomohla. Můj druh se o mne musel starat jako o malé dítě. Když ho zavřeli, byla jsem v matové situaci - nedokázala jsem sama žít. Začala jsem reálně přemýšlet o smrti, ale zjistila jsem, že v takovém stavu umřít nechci. Nechci odcházet s pocitem, že jsem zničila všechno, co jsem v životě měla. Osm let jsem takto žila. Teď jsem chtěla, aby mi někdo pomohl. Vysvobození Moje rodina mě odvezla do křesťanského léčebného střediska. Nejprve jsem musela pochopit, že můj dřívější život byl důsledkem mé svévole. Neplnila jsem základní zákony. Člověk může přestat věřit gravitaci, nevadí to, ale když to začne dokazovat skokem z okna...? Ve středisku ze mne sundali starou ceduli: "Narkomanka" a dostala jsem novou: "Člověk". Rostla ve mně důvěra, že všechno bude v pořádku... Díky jasnému a pevnému hodnotovému systému křesťanství jsem se naučila normálně žít, svobodně myslet a jednat. Mohu dělat, co chci a nemusím dělat, co nechci. Jako autoritu jsem uznala Bibli a Boží lásku k člověku. Obnovila jsem vztah se živým Bohem skrze Ježíše Krista, kterého jsem poprosila, aby můj život vzal do svých rukou. Osvobodil mě od drogové závislosti. Někteří mi vytýkali, že jsem teď závislá na Bohu. Ale v tom je jeden obrovský rozdíl: droga si tě jednou chytne a už se nikdy neptá. Děláš, co chce ona. Bůh se nevnucuje. Příliš člověka miluje, než aby jej něčím svazoval. Přeje si jen mít tvou důvěru. Přijmi jeho pomoc. On tě miluje, víš to?