poslal Pisnicka
VÁNOCE
Strůmek se pro mne nestrojil nikdy, ale měli jsme jesle. Papírové, dosti veliké, že by pokryly stolek. Nahoře nad skálou Betlém, se zcela evropskými ovšem domy a věžemi, pak cestičky po skále a dole chlév se svatými figurkami a na prostranství venku pastuchové, nesoucí dárky, a někde nějaká pasoucí se ovečka - i kousek skla se tu leskl stranou a pod ním na žlutém písku dvě bělounké, vápenné rybky - rybník !
Nové jsem ty jesle ovšem ani nepamatoval - Pánbůh ví, odkud k nám přišly - byly pak už také zašlé, prachem polepené - Ježíšek vypadal věru už jako hotový mouřenínek - ale jaká to přece je krása!
Přes léto a na podzim byly na půdě, před vánocemi je pak tatínek snesl, venku na průjezdě ofoukal, oklepal, a hned nato začly správky. Ty se děly ale na moje prosby vždycky jen za poledne, když jsem byl ze školy doma. Starý mech se odhodil k peci a naložil všude čerstvý. Na anděla „gloria“ udělala se nová, sněhobílá paruka. Vánočky, berani a jiné dary na ramenou pastuchů se pěkně narovnaly a třeba i nažehlily. A kde který dobrý venkovan nebyl na nohou už dosti pevný, podlepilo se mu nové placaté, špičaté dřívko. - Všude po stole plno zajímavých titěrek - od kamen šířil se zápach vařícího klihu ... - rozkoš!
Konečně byly jesle upraveny. Vyklečel jsem na židli před nimi, opřen o prádelník, na němž stály, a mlčky jsem se díval. Mech voněl, z „vody“ zrovna jako by vanul letní chládek. Pastuchové vyprávěli. Ovečky se nechaly hladit. A ze svaté rodiny šla na mne taková nějaká posvátná hrůza ...
A když nadešel večer - „Tatínku, já si vezmu trochu lampičku - jenom trochu!“ a směl jsem se stolu vzít „noční lampičku“, jež svítila ke všemu a všechněm, a postavil si ji na prádelník. Nerozlila se z ní po jeslích sice žádná záplava světla, ale zato bylo po nich více tajuplných stínů a dumavých koutků - jako by byl ve všech těch postavičkách vzbudil se teď skutečný život ...
Pojednou jsem to ale už nemohl vydržet a spustil jsem vroucně a zbožně :
„Ejhle, co to v Betlémě
zdá se, že tam něco je -“
„Drž hubu!“ zaznělo to od okna. „Zrovna do uší to řeže!“ A pomalu, volně začal tatínek svým tenorem - ach, že mi ho nezůstavil! - sám : „Ejhle, co to ...“ Z počátku jsem přizvukoval jen ostýchavě, ale když došlo na „Lukši, hop, hop, hop!“, už jsem dostával kuráž, a když přišlo :
„Zlostí bych se hned rozpuk´:
kde je Ferda, malej kluk?“
už jsem zrovna vřískal - vždyť byl Ferda také kluk šenkýřův vedle a já už ho po čtrnáct dní všude obskakoval a dráždil tím
„Ferda, malej kluk .
Jan Neruda
(úryvek z knihy Václava Frolce „Vánoce v české kultuře“)
