poslal slavek
PRÁVNÍ OTÁZKY SEXUÁLNÍ VÝCHOVY U DĚTÍ ŠKOLOU POVINNÝCH
Otevřená sexuální výchova a osvěta musí být dostupná všem, od školáků po nemocné, invalidy a důchodce. Každý člověk má právo na poučení o tak základních věcech, jako jsou plánování rodiny, včetně výhodné a dostupné antikoncepce, sexuální poruchy a problémy, případně sexuální deviace a sexuální delikvence.
Nezastupitelnou roli v sexuální výchově má škola, která především v předmětu rodinná výchova, ale i biologie, popřípadě občanská nauka přináší mladé generaci potřebné a fundované poučení o otázkách, které mají veliký význam nejen sociální, ale i zdravotní a právní.
Dodnes se lze setkat při přednáškách a besedách se žáky základních škol, ale i učni a studenty na vyšším stupni škol nejen s elementárními neznalostmi, ale i nebezpečnými mýty a představami. Podobně tomu je i se základními znalostmi či neznalostmi z práva a to především práva trestního ve vztahu ke vzniku trestněprávní odpovědnosti za sexuální kontakty s osobami mladšími patnácti let.
Ničím nezpochybnitelný význam sexuální výchovy pro mladou generaci bývá konfrontován se stanoviskem některých rodičů a to především katolického vyznání, kteří se všemožně brání tomu, aby se jejich dětem dostaly ve škole potřebné informace.
Veškeré akce proti sexuální výchově ve školách vycházejí z pozic práv rodičů. Zapomíná se přitom na fakt, že právo rodičů své děti vychovávat a tudíž řídit život dětí je dáno rodičům ku prospěchu těchto dětí a jen z těchto pozic je možné toto právo uplatňovat a realizovat. Práva rodičů jsou odvozena od jejich péče o děti a jsou omezena nadřazeností zájmů dítěte.
V této souvislosti vzniká otázka, do jaké míry je tento postup rodičů správný, důvodný či zda je vůbec v souladu s právem.
Zákon o rodině vymezuje obsah rodičovské zodpovědnosti jako právo dítě vychovávat, právo dítě zastupovat, správu záležitostí dítěte, vyživovací povinnost, určení jména a příjmení dítěte. Nezletilé dítě vychovávají zásadně oba rodiče. Když rodiče spolu nežijí nebo manželství jeho rodičů bylo rozvedeno rodičovská zodpovědnost zůstává oběma rodičům zachována, pokud soud nerozhodne jinak.
Z povrchního gramatického výkladu obsahu rodičovské zodpovědnosti by tedy bylo možno dovodit, že mohou rodiče rozhodovat o tom, zda a v jakém rozsahu se dítě zúčastní na sexuální výchově a zda budou tuto oblast výchovy realizovat sami v souladu s " právem dítě vychovávat ". Absurdita tohoto výkladu vystoupí zřetelněji, pokud za sexuální výchovu dosadíme kupříkladu fyziku, češtinu nebo jiný předmět.
Úmluva o právech dítěte v článku 3 stanoví, že zájem dítěte musí být nepřednějším hlediskem při jakékoliv činnosti, týkající se dětí. Podle článku 13 má dítě právo na informace všeho druhu a podle článku 24 má právo na vzdělání. Konkrétně je tímto článkem státům uloženo, aby mimo jiného zajistily výchovu k plánovanému rodičovství. Protože si lze jen stěží tuto výchovu představit jinak než-li v rámci školy, má tímto způsobem stát na ústavněprávní úrovni jasně vymezenou povinnost provádět na školách sexuální výchovu. Samozřejmě jde o obsah a nikoliv označení, takže kupříkladu rodinná výchova či výchova k plánovanému rodičovství tento požadavek splňuje. Jen na okraj je třeba připomenout, že podle Úmluvy o právech dítěte, která jsou součástí právního pořádku České republiky, se za dítě považuje každá osoba mladší osmnácti let.
Podle Čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo na vzdělání. Podle Čl. 32 odst. 4 téže Listiny je péče o děti a jejich výchova právem rodičů. Z tohoto článku však nelze dovodit, že by bylo přípustné v rámci realizace práva výchovy bránit dítěti v realizaci jeho práva na vzdělání nebo ho v tomto právu omezovat. Na 13. světovém sexuologickém kongresu, který se konal v červnu roku 1997 ve Valencii, byla jeho účastníky přijata Deklarace sexuálních práv a to jako výzva, aby každá společnost vytvářela takové podmínky, které by uspokojovaly potřeby plného rozvoje jednotlivce a respektovaly sexuální práva. Těchto práv zmíněná deklarace formuluje devět, mezi kterými je i " právo na dostatečnou sexuální výchovu od narození a během životního cyklu. Tohoto procesu by se měly zúčastnit všechny společenské organizace.
Podobně i Charta sexuálních a reprodukčních práv IPPF ( International Planned Parenthood Federation ), jejímž řádným členem je česká Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu ( SPRSV ) vymezuje právo na informace a vzdělání.
Podle tohoto dokumentu má každý právo na přístup ke vzdělání a k pravdivým informacím týkajícím se jeho sexuálního a reprodukčního zdraví, práv a odpovědnosti, které berou v úvahu specifika jeho pohlaví, nejsou stereotypní, a jsou sdělovány objektivním, kritickým a pluralistickým způsobem. Každý má právo na dostatečné vzdělání a informace, aby bylo zajištěno, že jakékoliv rozhodnutí týkající se jeho sexuálního a reprodukčního života, bude činěno s jeho plným, svobodným a informovaným souhlasem. Každý má právo na plnou informovanost o relativních přednostech, nebezpečích a účinnosti všech metod regulace porodnosti a prevence neplánovaných těhotenství.
Problematika sexuální výchovy se dostala v roce 1994 na program Mezinárodní konference Spojených národů v Káhiře, které vyzvala vlády, včetně vlády České republiky, aby vycházely vstříc zvláštním potřebám dospívajících a vytvářely pro ně vhodné odpovídající programy, které by měly obsahovat podpůrné mechanismy výchovy a poradenství pro mladistvé v oblasti vzájemných vztahů mezi pohlavími a jejich rovnosti, zahrnovat prevenci násilí proti adolescentům, podporovat zodpovědné sexuálního chování, odpovědné plánování rodiny, rodinného života, reprodukčního zdraví, předcházení asexuálně přenosným chorobám, nákaz HIN a prevenci AIDS.
I když neexistuje v žádném českém právním dokumentu právo na sexuální výchovu, existuje však právo na vzdělání a toto ústavní právo zcela vyčerpávajícím způsobem pokrývá i sexuální výchovu. Odpůrci sexuální výchovy operují nejčastěji tvrzením, že sexuální výchova náleží rodičům a nikoliv škole. Přitom v naprosté většině rodin stále nedochází k tomu, co by se dalo vážně považovat za sexuální výchovu
Zásadním vodítkem v problematice je nález Evropského soudu pro lidská práva ze 7. 12. 1976 - Kjeldsenovi aj. contra Dánsko. Tehdy se několik dánských rodičů obrátilo na orgány Evropské úmluvy o lidských právech se stížností, ve které tvrdili, že povinná sexuální výchova je zásahem do rodičovských práv. Po zamítnutí stížnosti byla věc postoupena Evropskému soudu pro lidská práva a ten stížnost rovněž zamítl s tím, že Evropská úmluva nedává rodičům právo zasahovat do školní výuky, pokud se provádí objektivně a nesnaží se žáky indoktrinovat v etických a náboženských otázkách. V odůvodnění svého nálezu soud uvedl, že informace o sexuálním životě děti dnes získávají z různých pochybných pramenů a že účelem sexuální výchovy je poskytnout tyto informace ve škole správně a objektivně, včetně informací o antikoncepci, aby nedocházelo k nežádoucím otěhotněním.
Protože je Evropská úmluva součástí i českého práva, je nález Evropského soudu pro lidská práva v této věci závazným výkladem pro Českou republiku.
Samozřejmě je nezbytné vymezit určité dílčí otázky sexuální výchovy z hlediska věku a tudíž i přiměřenosti, formy a obsahu jednotlivých informací. Nezbytné je i stanovit do kterých tříd jaký výklad zařadit a kdo bude výuku realizovat.
Tyto otázky a jejich řešení přesahují oblast práva a jsou plně v kompetenci především pedagogů.
JUDr. Miroslav Mithlöner, CSc.
