poslal patty
Válka skončila, rychle zapomeňte
Je na čas, aby se Američané opět začali cítit sami se sebou spokojeni, prohlásil na počátku osmdesátých let tehdejší prezident Roland Reagan. K tomu mělo vést posílení národní hrdosti založené na tvrdé konfrontaci se Sovětským Svazem.
Nejen prostřednictvím navýšení vojenského potenciálu, ale též s využitím diplomatických potyček Reagan proměnil zahraniční politiku v záležitost public relations. Jeho nálepka pro komunistický Sovětský svaz - říše zla - vešla do dějin.
Reaganova doktrína zafungovala. Sedmdesátá léta byla plná kritiky amerického stylu života uvnitř Spojených států samotných. Zpochybnění establishmentu oslabilo pozici supervelmoci, jež proto utrpěla významné prohry. Sázka na národní hrdost pumpovanou přes spolupracující média ale přinesla konec porážek a naopak explozívní rozvoj. Ten vyvrcholil pádem železné opony.
Na úspěch Reaganovy doktríny se na konci devadesátých let odvolával Plán pro nové americké století. Skupina tehdy nevýznamných úředníků v něm prosazovala změnu na mezinárodní politické scéně po skončení studené války.
Cílem bylo dosažení pozice světového hegemona, k čemuž údajně Spojené státy potřebovaly silnou armádu a "nový Pearl Harbour" - národní katastrofu, která pomůže obhájit preventivní údery proti nepřátelským režimům. O rok později přišly tragické události 11. září.
Po útocích na New York a Washington Spojené státy přitvrdily nejen na mezinárodním poli, ale přitlačily též na samotné Američany. Ti pod rouškou boje proti terorismu přišli o další osobní svobody.
Ve stejné době získala zmíněná skupina v Bílém domě rozhodující slovo. Vedle ní se objevuje sbor mediálních expertů, kteří mají nutnost represivních kroků objasňovat. Narozdíl od oceňovaného Reaganova mediálního obrazu nicméně Bush a jeho lidé několikrát selhali.
Potíže s veřejným míněním řešil Bush přesto, že využívá zažité šablony. To se ale zřejmě v době překotného vývoje nastartovaného internetem, satelitní televizí a spojeným zpřístupněním informací, stalo kamenem úrazu.
Hlavní americké mediální tituly stále Bílý dům až nekriticky podporují. Blízkost názorů okolního světa - jež díky globalizaci pronikly i do Ameriky zahleděné do sebe samé - nicméně přinesla kritické hlasy, které už před válkou získávaly pozornost.
Za řeč k 11. září, v níž Reaganovu "říši zla" vyměnil za "osu zla", připomínající fašistické země, si Bush vysloužil kritiku, která vedla k vyhazovu autora proslovu. Stejně tak v případě Iráku už nefungovalo tradiční zaštítění se Bohem.
Časté fotografie modlících se vojáků se samopaly v rukou totiž shodily zprávy ze světa i z domova: duchovní se postavili za mír a Bush nepodržela ani vlastní církev. Spojení metodisté si dokonce zaplatili protiválečnou inzerci. To způsobilo, že na rozbřesku války stála většina ve Spojených státech proti.
Přesto autoři státní propagandy stále sázeli na osvědčené. S pomocí hlavních médií se vyhýbali diskusím o legalitě a důvodu zásahu a zahrnovali veřejnost podružnými informacemi a vlastními stanovisky, metodou popsanou již během konfliktu v Zálivu na počátku devadesátých let.
Těsně před válkou tak agentura FAIR v New Yorku oznámila: tři čtvrtiny expertů a zdrojů, které americká média k Iráku citovala, byli vládní a vojenští činitelé Spojených států.
Nečekanou trhlinou ve spolehlivém scénáři se stalo vysílání arabských televizí. V době, kdy CNN informovala o tom, že v Iráku žije chlapec se jménem Dick Cheney, arabské televize přinesly záběry amerických válečných zajatců. Později pak usvědčily spojence ze lži.
Americké televize přitom přes snahy bílého domu v rámci zachování zdání objektivity u diváků, kteří mohou sledovat i jiná zpravodajství, některé z těchto reportáží přejímaly.
"Koaliční síly nebombardují Bagdád, ale pouze vojenské objekty." tvrdil ministr obrany Rimsfeld. Záběry irácké televize jeho slova záhy popřely.
Ještě průkazněji potvrdilo spojeneckou propagandu tvrzení o obsazení města Basra. Zatímco západní kanály informovaly, že je město v rukou Britů, reportáž Al-Džazíry potvrdila, že je stále pod kontrolou Saddámových vojsk. Podobné odhalené dezinformace několikrát ztrapnily spojence a vedly Rumsfelda k tomu, že lidem nechtěně dvojsmyslně poradil, aby nevěřili všemu, co vidí.
S nečekaným nepřítelem v podobě irácké televize se Američané vypořádali po svém - médium rozbombardovali. To jen několik hodin poté, co tvrdili, že se soustředí výhradně na vojenské cíle.
Proti katarské Al-Džazíře ovšem účinnou protizbraň nenašli. Televize, která zcela jistě naopak informovala z arabského úhlu pohledu, se nicméně dočkala vykázání z newyorské burzy a útoku hackerů.
Přes nečekané potíže s mediálním obrazem země propaganda fungovala a většina Američanů zásah nyní zpětně podporuje. Iráčané ve stejné době čelí podobné masáži, jakou podstupoval americký národ i celý svět před válkou.
Prezident Bush a britský premiér Tony Blair vstoupili na jejich obrazovky a přesvědčují je mimo jiné o tom, že jsou osvoboditelé, a nikoli okupanti. To vše v době, kdy se stovky mil od Perského zálivu rozdělují bez účasti zástupců Iráku převážně americkým firmám zakázky na obnovu, které zničená země bude platit ropou, o níž údajně v konfliktu nejde.
Otázkou zůstává, zda se i v tomto případě manipulace s veřejným míněním podaří a Iráčané, podobně jako Američané, propagandě podlehnou. V opačném případě teprve nyní může pro americké kovboje na blízkém východě začít ta pravá divočina.
Roman Chlupatý
Toronto
autor je publicista
