poslal krtek K čemu je dobré znát apokryfy
Možná už se vám někdy stalo, že jste s někým hovořili o křesťanství a o Ježíšovi, a najednou vám ten druhý poví – „ale co, já jsem stejně někde slyšel, že to byl všechno podvod! Ježíš opravdu nezemřel, i když vypadal jako mrtvý, protože ovládal nějakou holotropní techniku, a když ho sundali z kříže, tak se probral a utekl do Indie, a tam někde skončil jako potulný fakír.“
Většinou stačí použít selský rozum, abychom na tyhle řeči nenaletěli. Stačí se zeptat – „A pamatuješ si ještě, kde ses to doslechl? Nebo jsi to někde četl? Kdo že to říká? A jaké předkládá důkazy?“
S takovými „detaily“ se totiž lidé většinou nezdržují, a tak se může stát, že v té chvíli debata skončí. Někdy to ale nestačí: může tu totiž zůstat rozpačitý dojem, že na tom něco může být… Ono se totiž právem říká, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu: a proto bychom měli aspoň tu trochu pravdy znát – a když už jsme křesťané, měli bychom vědět o počátcích křesťanství aspoň trochu víc než druzí. A tak se pomalu dostáváme k vlastnímu tématu tohoto zamyšlení – křesťanským či „novozákonním“ apokryfům (necháváme zde stranou apokryfy „starozákonní“, z nichž některé naleznete i v rozšířeném vydání Českého ekumenického překladu bible jakožto „deuterokanonické“ spisy).
Apokryfy jsou spisy, které nebyly zařazeny mezi svaté a autoritativní texty, i když o to jejich tvůrci usilovali: třeba tím, že jim dali název „evangelium“, nebo připsali jejich autorství některé známé biblické postavě (Evangelium Filipovo, Evangelium Nikodémovo, Skutky Pilátovy atd.). Nejstarší z nich mohly vzniknout už v 2. století po Kristu, ale vesměs jsou mladší než kanonické spisy Nového zákona. Kromě toho se v průběhu staletí vyvíjely a další neznámí tvůrci k nim přidávali další a další vyprávění (otázky copyrightu tehdy ještě nikoho nezajímaly). Hnacím motorem tohoto vývoje byl zájem a vkus čtenářů – a ten, jak můžeme snadno zjistit porovnáváním textů, se mnohdy ani moc nelišil od průměrného diváka Novy. Krvavé historky, zázrační léčitelé, kříšení z mrtvých pomocí magického jména, kouzelníci vznášející se ve vzduchu, lodě plující nadzvukovou rychlostí, mluvící lvi, psi nebo oslové, románová setkání ztracených příbuzných, ctnostné panny a vilní šlechtici, mučedníci, kterým neublíží oheň, voda ani dravá zvířata, zatímco jejich katani padají jako mouchy pod zázračnými zásahy nebeské moci… Stručně řečeno, za to, že církevní učitelé bránili šíření těchto textů (činili tak tenkrát především zbraněmi ducha, ne s pomocí inkvizice) a postupně ustavili kánon takový, jaký je, můžeme být jenom vděční. Stejně tak ovšem můžeme být vděční, že se z apokryfů přece jen něco dochovalo – to proto, abychom si obecenstvo rané církve příliš neidealizovali.
Vraťme se ale k našemu příteli, který nám vykládá o Ježíši – indickém fakírovi! Můžeme ho odbýt, že takovým řečem prostě nevěříme, protože jsme křesťané. Jistě, je to dobrá odpověď, a nemáme-li na debatu čas, je to tak pořád lepší než rozpačitě mlčet – ale přesvědčivé to moc není. Možná se dostaneme o něco dále, dovedeme-li odpovědět, že něco podobného napsal pan G. Messadié v knize o Ježíši, která před několika lety vzbudila jistý zájem, jenže, jak si vzpomínáme, to není kniha historická, ale román.
Chceme-li však stát ještě pevněji „v kramflecích“, můžeme si zapamatovat i to, (1) že co se týče Indie, je s ní podle staré křesťanské tradice spojen apoštol Tomáš (Eusebios ve 4. stol. píše, že si ji vylosoval jako misijní oblast). Můžeme také vědět, (2) že podle docela jiných vyprávění, rozšířených v gnostických kruzích, byl Tomáš Ježíšovým duchovním dvojčetem a důvěrníkem, který zapsal jeho „tajné výroky“ (prolog Tomášova evangelia z 2. stol.). A konečně, že je tu možná ve hře ještě jiná stará tradice, (3) podle které Ježíš zemřel pouze zdánlivě, tzv. doketismus. Můžeme se například našeho přítele zeptat, jestli ví, že jednou z hlavních opor této teorie je jedna jediná věta z Petrova evangelia (konec 2. století), kde se říká o ukřižovaném Ježíšovi: „On ale mlčel, jako by necítil žádnou bolest.“ Myslíš si, příteli, že tahle věta, i kdyby náhodou byla pravdivá, něco takového dokazuje? – A myslíš, že se ze všech tří informací dá poskládat cosi věrohodného? Nebude z toho spíš jenom guláš plný smyšlenek?
Jak vyzrát na moderní výmysly – to je tedy jeden z důvodů, proč se vůbec apokryfy zabývat. Není to však důvod jediný. Když si uvědomíme, jakým fantaziím mohli věřit křesťané prvních staletí, vede nás to k pokoře. Nedělejme si iluze o nich, ani o sobě, a buďme vděčni, že pravá biblická zvěst si tím vším prorazila cestu.
Jan A. Dus
Více se můžete dozvědět v knihách Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I. (uspořádali Jan A. Dus a Petr Pokorný, vydalo Centrum biblických studií, Praha, Vyšehrad 2001) a Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy II.
