Grano Salis - Ano, miluji se

Vím, že jsem milá, citlivá a příjemná mladá dívka. Taky o sobě vím, že ve svých 20. letech jsem ve svém oboru celkem úspěšná. Též si jsem vědoma, že umím naslouchat druhým lidem a kdykoliv budete potřebovat si s někým popovídat, obraťte se na mne. Ráda bych Vám též sdělila, že své sny plně realizuji. S klidným svědomím mohu prohlásit, že mí nejbližší jsou schopni za mne položit ruku do ohně. Jsou si vědomi, že jsem jedinečná žena…

Zajímavý začátek nemyslíte si? Nyní by mne upřímně zajímal nejen výraz Vaší tváře, ale též myšlenky, které se Vám momentálně mihnou hlavou.. Co si asi tak o tomto výroku myslíte.. Plně zde potvrzuji, že se jedná o výrok z mých úst. Opravdu mi nečinilo veliké problémy toto o sobě říci. Ačkoliv byli doby, kdy jsem o sobě smýšlela daleko hůře.. Čím ta změna? Budí to ve Vás dojem namyšlenosti? Pocit, že jsem velice sebejistá? A co když Vám řeknu, že jsem si právě veřejně vyznala lásku. Je to špatné? Nikoliv! Naučila jsem milovat, samu sebe! Nepřípustné? Je to opravdu tak špatné, milovat sám sebe? Je opravdu špatné prohlásit..“Ano,miluji se!“ Kdybych se ještě před pár měsíci setkala s dívkou, která by toto o sobě prohlásila, nevěděla bych co na to říci. Co si myslet. Hledala bych všechny možné výmluvy proto, abych si nepřipustila myšlenku, že ta dívka je namyšlená. Z hlediska vnější stránky, většina z nás obvinuje ostatní, útočí na ně a přitom ospravedlňuje sebe samotné. Ale v hloubi naší osobnosti, se kterou se zpravidla obáváme konfrontovat, je přesný opak pravdou. Projevuje se to tak, že ostatním dáváme podmíněný trest, zatímco sob vyměřujeme trest nejvyšší. Zdá se Vám to nespravedlivé? Z vlastních zkušeností to musím jen potvrdit. Dříve by mne ani nenapadlo, že bych se na sebe měla přeci jen naučit dívat s porozuměním. Že bych měla být šťastná z toho, že jsem sama sebou. A už vůbec bych neměla chtít být někým jiným. Prostě jen tak, být sama sebou! Což mne ale přivedlo k této myšlence. Jsme vůbec schopni v tomto světě plném konzumní společnosti, plného reklam na dokonalost aj., vědět kdo opravdu jsem? Je to opravdu těžké, neustále je nám předkládán vzorec krásy, harmonie. Číhá to všude kolem nás. Kamkoliv se rozhlédnete, uzříte recept na spokojenost.. Na to, jakými byste měli být, abyste byli šťastní. Smutné, že? A ze sociálního prostředí zase přijímáme jisté vzorce, které nás formulují. Které nám ukazují scénář, pro hlavní roli našeho života. Scénář máme, tak nalézejme se .... Kolikrát se sama sebe táži, proč jsme tak žárlivými strážci cizí skromnosti. Proč, jestliže se někdo otevřeně raduje ze svého úspěchu, jej ve skrytu duše obvinujeme z vychloubačnosti..a tak dále a tak dále ..Na toto téma by se dalo polemizovat v mnoha rovinách. Odpověď na tuto otázku by třeba mohla být taková, že si nepřejeme, aby někdo měl rád sám sebe, protože sám nejsem schopen mít rád sám sebe! Jak snadno se vrháme do rolí soudců. Odsuzujeme nejen sebe, ale i ostatní. Nemyslím si, že v hloubi věci je něco špatného. Snad frustrace, strach z odmítnutí, bolest .. Nevíme co se odehrává v životech lidí, které potkáváme .. Ze strachu o sebe se už nezajímáme o to, že nitro toho druhého je stejně křehké jako to naše.. Častokrát na toto zapomínáme. Nikdy jsem si nedokázala představit jak toto vnímání sebe velkou vahou ovlivňuje můj vztah s Bohem! Byla doba, kdy jsem z něj měla strach. Kdy jsem se obvinovala za každou nepřesnost, kterou v mých očích Bůh ztrestá. Pod pojmem „jsem hříšná“ jsem viděla člověka, který si ani nezaslouží žít. Bála jsem se sebe, bála jsem se lidí, bála jsem se Boha! Nikdy jsem nechápala, jak mne může Bůh milovat. Nedokázala jsem si to představit. Člověk stále hledá výmluvy a důvody, proč není hoden jeho lásky. Na jednu stranu říká „ano jsem si vědom své hříšnosti..Bůh mne přesto miluje“ na druhou stranu ve skrytu duše ani neví co právě řekl. Neuvědomuje si hloubku této věty. Netvrdím, že všichni. Jen se snažím říci, že uvnitř každého z nás, se skrývá překrásná bytost. Něco tak naprosto jemného a živého. Víte jak by bylo na světě skvěle, kdybychom všichni vystrčili hlavičky z těch svých ulit a ke každému přistupovali se srdcem na dlani? Je mi líto, že nemohu říci, zdali to byla hudba minulosti nebo hudba budoucnosti. Většina z nás nemá možnost vyrůstat v takovém chráněném sociálním prostředí, aby si v sobě vybudovala to dobré, zdravé sebevědomí. Většina z nás byla ve větší či menší míře uvedena do vztahu „podmíněným způsobem“. Kdysi dávno jsem četla knížku „Lásku dát, lásku brát“. Opravdu velmi zajímavá kniha. Snad každý ji zná. Do života jsem si z této knihy odnesla toto. Jsou tři způsoby vyjadřování lásky. „Miluji tě, jestliže..“…..“Miluji tě, protože“….“Miluji tě…a tečka!“..Dříve jsem toto porovnávala ve vztazích k lidem. Ale nastal čas, kdy jsem se skrze tyto tři způsoby podívala na sebe a zjistila jsem, že třetím způsobem se budu milovat až tehdy, pakliže splním jestliže a protože. Do té doby, nemám šanci! Smutné, že? To, se samozřejmě převedlo i do mého vztahu s Bohem. Protože sem se sama na sebe dívala takto, Bůh se na mne musel též takto dívat! Jiná varianta nebyla možná. Víte, velice mne mrzí mé postoje nejen k Bohu v době, kdy jsem nebyla schopna sebe přijmout takovou jaká jsem. Kdy jsem ponižovala sama sebe, zesměšňovala jsem se, bavilo mne mít na sobě tu roli mučednice. Jak mám milovat druhé křesťanskou láskou, když sama sebe nenávidím? Opravdu to chce začít u sebe. Bůh nám denně posílá do cesty lidi, kteří jsou naši „strážní andělé“. Stačí jen otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe. Opravdu si připustit fakt, že pro někoho jsme důležitější, než on sám.. C. G. Junga ve své knize „Moderní člověk hledá duši“ napsal: „Možná se to zdá příliš jednoduché. Jednoduché věci však jsou vždy ty nejsložitější. Žít prostým životem vyžaduje značnou disciplínu a přijetí sebe sama je podstatou morálních problémů a katalyzátorem celkového pohledu na život. Tak ve jménu Krista dávám hladovějícím, odpouštím vinu a miluji své nepřátele – to vše jsou nepochybně velké ctnosti. Co činím nejmenšímu ze svých bratří, to činím i Kristu. Co ale, kdybych se měl vyrovnat s tím, že nejnevýznamnější mezi nimi všemi, nejchudší ze všech žebráků, nejdrzejší ze všech viníků a největší nepřítel jsem já sám _ že ti všichni jsou ve mně a že já sám potřebuji milostivou almužnu mé vlastní laskavosti – že já sám jsem nepřítel, kterého je třeba milovat, co pak?“ Snad jste již pochopili, co jsem chtěla úvodem vyjádřit. Nebyla to namyšlenost či sebejistota. Tyto věty bych chtěla opravdu jednou prohlásit tak, abych to byla schopna vnímat nejen já, ale i ostatní s radostí nad tím, že jsem přijala sama sebe a že vnímám svět přeci jen jinak…A zase naopak. Přála bych si, aby již byla doba, kdy se budu stejně emotivně radovat s úplně cizími lidmi aniž bych přehodnocovala, zdali je to míněno tak, či onak…Prostě beze strachu.. Erich Fromm ve své knize píše: „..být milován pro své přednosti, protože si to zasloužím, vždy zanechává nějaké pochybnosti. Snad že se nezalíbím tomu, kým chci být milován, snad to či ono – vždy je tu strach, že láska může zmizet. Kromě toho láska, kterou je třeba si zasloužit, vždy zanechává hořký pocit, že nejsme milováni kvůli sobě samým, že jsme milováni jen proto, že někoho uspokojíme, že nejsme koneckonců milováni nýbrž využíváni……“

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace