poslal kafr
Spirituální transformace berlička pro asociály?
Pán Bůh bývá pro dospělé lidi, kteří obtížně vytvářejí citově i myšlenkově diferencovanou vazbu s jinými lidmi, náhradní postava.
Náhle uvěřit ve správného Boha, přesněji řečeno učení správné církve, nemusí být způsob, jak se dostat k moci, udržet u moci, nebo v nejhorším případě prostě jen přežít.
Někteří lidé to myslí vážně - ačkoli slovo "myslet" v tomto případě nevystihuje celou povahu dění, která je daleko složitější.
Někdy se mluví o zkušenosti konverze, případně o spirituální transformaci. Je to kupodivu prastaré téma výzkumu, z dob, kdy psychologie vznikala jako samostatný obor a v kulturně vyvinutějších systémech se vymanila z náruče filozofických fakult.
Nemám teď na mysli tragédii rodičů, jejichž dítě do sebe vtáhne charismatická skupina, jak se někdy politicky korektně říká (pseudo)náboženským sektám. Vývoj závislosti na drogách je něco blízkého. Dítka v rámci svobody, lidských práv, rozšiřování vědomí a odmítání rodičů zatížených minulostí, případně současností, dokáží kombinovat nebo vystřídat obé. "Odvykání" může být v obou případech náročné podobně jako jsou jsou časté recidivy. Nicméně průzkum modelové charismatické skupiny zjistil, že téměř třetina členů, která se k ní připojila, předtím hledala psychologickou a psychiatrickou pomoc a devět procent mělo za sebou psychiatrické léčení v souvislosti s poruchami citového života.
Skutečností je, že se spoustě nových členů po vstupu do charismatické skupiny uleví. Výrazně poklesne nebo zmizí spotřeba alkoholu a drog. Coby napravení hříšníci někdy mívají tito lidé intenzívní potřebu sdělovat svou zkušenost bližním svým a napravovat je také. Podstatná část po několika letech s alkoholem a spol. recidivuje. Což patří do truchlivé fyziologie chemické závislosti, pánbůh-nepánbůh.
I výzkum amerických univerzitních studentů, křesťanů, kteří prošli spirituální konverzí, zjistil v porovnání se studenty, křesťany, kteří konverzí neprošli, v životě před konverzí vyšší míru stresu a pocitu osobního selhání.
Dá se náboženská konverze předpovědět? Dvě nové studie sledující tento jev říkají, že možné to je. Na základě čeho? Přibližně před 40 lety vznikla teorie vazby - pojednává o fundamentálním, oboustranném citovém i poznávacím vztahu mezi matkou a jejím jednoročním dítětem. Teorie byla pokusně ověřována v různých kulturních a sociálních prostředích v mnoha místech světa. Prošla korekcemi, nicméně ukazuje, že přibližně dvě třetiny dětí mají ve věku jednoho roku k matce vztah označovaný za jistou a bezpečnou vazbu, zatímco zbylá třetina má pak vazbu různým způsobem nejistou. Což se s poměrně vysokou pravděpodobností projevuje v celém jejich dalším životě.
Další výzkum zjistil, že se také u lidí dospělých dají prokázat rozličné způsoby, jimiž vytvářejí vazby s lidmi kolem sebe. Někteří dospělí lidé jsou s to vytvořit vztah označovaný jako jistý, nebo bezpečný. Tito lidé si cení interpersonální vazby, jsou s to vytvářet blízký vztah. Naproti tomu lidé s odmítavým stylem dávají před vazbou k jinému člověku přednost výkonu, dosahování cílů. Citově významné postavy z dětství, většinou tedy rodiče, si moc nepamatují, nebo si je idealizují. Lidé s předpojatým stylem nebývají spokojeni se stupněm blízkosti v současném vztahu, zato o rodičích nebo jiných lidech, k nimž měli v dětství vazbu, mluví neuspořádaně, někdy hněvivě, jindy s pocitem bezmoci. Dospělí lidé s nerozhodným typem vazby mohou v současném vztahu kolísat mezi odmítavým a předpojatým stylem, někdy se chovají jako bezmocné oběti, jindy útočně a nepřátelsky.
Proč to celé vyprávím? Zjistilo se, že dospělí lidé, kteří nejsou s to vytvářet bezpečnou, neboli jistou vazbu k jiným lidem, procházeli náboženskou konverzí nebo jiným druhem náboženské zkušenosti častěji, než lidé, kteří takovou vazbu vytvářet umějí. Jinak řečeno - Pán Bůh bývá pro dospělé lidi, kteří obtížně vytvářejí citově i myšlenkově diferencovanou vazbu s jinými lidmi, náhradní postava.
Je to něco špatného? Nikoli nutně a vždy. Rozhodně ne tam, kde jde o osobní vztah, který nekáže, nepředpisuje, nenařizuje, neomezuje a necítí se pověřen vyšším posláním. O čem to svědčí. O tom, že jsme sociální primáti, takže nesnášíme samotu. Nejsme-li ji s to zaplnit lidsky, může se stát, že do ní vložíme Pána Boha.
František Koukolík
Autor je lékař a popularizátor vědy
