poslal kulíšek
Čas pracuje pro nás
Čtení: Jer 33, 14-16, Ř 13, 11-14, Luk 21, 25-36, text pro kázání: Ř 13, 11-14
"Blízko je Pán a jeho den", zpívali tu společně všichni přítomní. Ale jaký vlastně pán je blízko a jaký den?
Začalo to tak hezky - představitelé církví spolu kráčeli do kostela v bratrském průvodu, navzdory tomu, co se povídá o neshodách mezi církvemi. První čtení z bible se nám také líbilo: vyroste výhonek spravedlnosti - to je přesně to, co potřebuje celý svět. Byla řeč i o tom, že město Jeruzalém bude v bezpečí; a víme, jak právě Jeruzalém - symbol konfliktu národů i náboženství - potřebuje pokoj a bezpečí.
Ale pak to přišlo - druhé čtení: "Opusťte špatné cesty, opusťte nemravnosti, nepropadejte vášním." Do věci vstupuje člověčina - všem nám tak vlastní. A přišlo poslední čtení z bible a na nás to padlo: strach a peklo, úzkost národů, řev valícího se moře - jako by se spojili strašáci všech zemí.
To se nám ten hezký začátek pěkně vybarvil! "Víte přece, co znamená tento čas", říká apoštol Pavel v přečteném textu. Víme to? Co je vlastně náš čas a jaké je jeho znamení?
Tento čas znamená především náš život. Zvláštní dar strávit maličkou část z věčného času v lidském životě. Být na vlastní kůži přítomen krásám i bolestem života po jistou dobu, vykrojenou z věčnosti. Zkoušet žít od mládí ke stáří, zkoušet obstát před sebou i před druhými, obstát s ohledem na smysl života a jeho hodnotu. Obstát před Hospodinem, jehož tušíme za vším jako dobrého dárce života. To je tento čas, zvětšenina jednoho políčka v kosmickém filmu.
A další zvětšenina: tento čas znamená naší současnost, konec 20. století a vlastně století celé, snad nejnepochopitelnější ze všech. Rozvoj a růst, v dobrém i ve zlém. Pokrok v záchraně zdraví a životů i v jejich maření. Intenzivní růst lásky ve světě, ale i růst jejího opaku. Růst spotřeby i chudoby - to také znamená tento čas.
Poslední zvětšenina, nejmenší políčko kosmického filmu - podzim roku dvoutisícího. Čas smutného počasí s růstem depresí citlivých, růst předvánoční intenzity práce doma i v zaměstnání, horečka obchodníků i zákazníků, blázinec v ulicích i doma. A advent - mnozí ani nevědí, kdy tento čas začíná, ale především: co znamená? A každý z nás - někdo je zdravý, někdo nemocný, někdo se zotavuje po operaci, jiný se na ni chystá, někdo si hledá zaměstnání, jiný neví, kam dřív skočit Je tady nějaké společné znamení doby?
"Noc pokročila, den se přiblížil." Čas někam pokračuje a míří. Nevrací se - ani pohádka mládí, ani spirála dějinného času. Čas má svůj směr a smysl, neběží v kruhu, život se neopakuje. Čas pracuje.
Z fyzikální veličiny se stává životní hodnota.
Ale pro koho vlastně pracuje čas? Tohle znamení ovšem nevyčteme ani z dějin ani z osobní situace. To nám musí někdo oznámit nebo připomenout. Tak tady to je: noc pokročila, den se přiblížil. Abyste věděli, co nelze odečíst ani z hvězd ani z dějepisu - čas pracuje pro nás! Pro život, pro světlo, pro den, pro lásku a pro spravedlnost! Noc pokročila, den se přiblížil!
Ale pro všechno na světě, kde to je vidět? Nu, je třeba se opravdu dívat hodně pečlivě. Protože není ještě den. Noc jenom pokročila, den se jenom přiblížil. Ale noc je pořád tady, ještě se nerozednilo, jen šírá. Má pravdu evangelium ve slovech o úzkosti a strachu národů. Noc ještě vládne, tmy ještě přikrývají zemi, to vidíme dobře: temnoty zloby, nenávisti, sobectví, brutality, lhostejnosti i lajdáctví. Jen někdy je na chvíli zaplašíme nebo před nimi zavíráme oči, ale jsou tu, ty temnoty; přikrývají zemi a mrákota národy.
Ale noc má na kahánku, po noci přijde den, a možná už zahlédáme první šednutí nočních stínů. jen je třeba se dobře dívat.
Ale nejen dívat. "Už nastala hodina, abyste procitli ze spánku." Kupodivu, nadějný výhled neuklidňuje život a netiší aktivitu. Máme být jako obětaví pekaři nebo tramvajáci, kteří s přiblížením rána vstávají v době, kdy jiní lidé dávno ještě spí. Nehezky se poslouchá ranní budík, nehezky se i jen poslouchá o vstávání. Ale naděje rozednívání budí každého, kdo by si chtěl přispat, jako že se o svítání postará sám Pán života. Ne, nejde to, přispat si! Kdo věří, že den se blíží, přesto, že noc pokračuje, ať se probudí! Kdo má naději pro život, komu zbyly ještě nějaké síly věřit, že tento svět je v dobrých rukou, ať si nařídí budík na dnešek a kouká vstávat.
Vy jste uvěřili! Totiž právě tomu, že svět je v dobrých rukou. I kdyby všechno svědčilo o opaku, i kdyby se Zlo na hlavu stavělo, je tu naděje vítězství pravdy a lásky. I když obojí pracně hledáme, i když pravdu nikdo nikdy nedržel v ruce a držet nebude, i když pořád hledáme - mladí i staří - obsah toho velkého slova "láska", ony tu jsou a platí nezpochybnitelně. Tohle jsme poznali v mužovi z Nazarétu, narozeném v Betlémě, na jeho příkladu a na jeho moci. On se nám neměl stát idolem, neměl být relikvií, za níž nebo proti níž budou někdy bojovat meče a pušky na celém světě. On se nám stal obrazem, (vpravdě zjevením), lásky nejvyšší, vpravdě božské, totiž Boží.
Ale přiznejme, že nejtěžší probouzení je právě při tom šírání. Když je plný den a slunce praží do oken, to se to vstává! Ale vstávat za tmy, když ještě nic nesvědčí o plném světle, to je nejtěžší. A vstávat se skutky světla, když jsou ještě v kurzu skutky tmy? Být průkopníkem světla, být první s touhle pochodní? Do toho se nikomu nechce. Vždyť: "žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním." Zní to moralisticky, už je zase řeč o pití, o hýření a o nemravnostech, jako by to byly největší problémy celého lidstva.
Výstižné slovo je "bezuzdnost", "bez uzdy", utržený z uzdy, ze řetězu. Ze řetězu se může utrhnout úplně všechno, včetně věcí hezkých, a dobrých. I touha po štěstí, po radosti, i zbožnost - i víra se mohou utrhnout z uzdy!
V tom je klíč ke skutkům světla, že jsou drženy na uzdě. Proti skutkům tmy stojí totiž "oblecte se v Pána Ježíše Krista" a "nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním." Buď bezuzdnost, nebo Ježíš Kristus. Buď poletí koně mého života cestou necestou, vedeni svým pudem, nebo půjdou cestou, značenou mužem z Nazarétu. Tahle cesta není vyhrazena jako možnost nebo úkol pouze křesťanům. To je cesta nového uchopení všeho, co vypadá jako přirozené nebo nevyhnutelné. Máme a smíme své zvyky, trendy i sklony znovu převážit novými váhami: jsou to činy světla nebo tmy? Každý sám i všichni dohromady - jako občané, společnost nebo církev bychom měli být ve svém životě kompaktní a konzistentní.
Za chvíli zazní přímluvné modlitby. Představitelé církví budou vyslovovat jednotlivé prosby. Jsou svědectvím také o té úzkosti národů. Ale jsou i svědectvím o tom, že chceme být připraveni ke skutkům světla, aby noci ubývalo. Nemáme na to dost sil, samozřejmě. Ale Pán je blízko, to znamená náš čas! Nejen my jsme přicházeli ve společném bratrském průvodu do kostela, On přichází za námi, napřimuje klesající, zpevňuje ty, kteří síly už už ztrácejí.
Pak ten radostný začátek, který se nám tak "pěkně vybarvil", dostane svůj závěr doopravdy nadějný. Amen.
Pavel Klinecký
na ekumenických bohoslužbách přenášených televizí v kostele sv. Vavřince
