Kdyby náboženství nebylo, lidé by ho stejně vymysleli, protože potřebují něčemu věřit. Potřebují mít naději a jistotu. Kdo nevěří v mládí, určitě se potká s otázkami víry, když ho potká nemoc, nebo když dohasíná plamen jeho svíčky. Je to přijatelná alternativa, dodá alespoň nějaký klid a útěchu. Pokud se ovšem shledáme s Bohem dříve, naplní náš život do poslední kapky. Kdo uvěří, vyplní všechny mezery své duše a bude nekonečně šťastný.

Může to přijít jako autosugesce, pominutí smyslů, nebo výsledek vlastní slabosti; řídit se dnes, v této době, zastaralými pravidly... řídit se Biblí! Když se vydáme touto cestou, nemusíme se nutně omezit na Písmo svaté a zavrhovat nevěřící. Můžeme pouze věřit v Boha a Bibli nikdy neotevřít...
No a kdo, co nebo kde... je ten Bůh? Bůh je láska. Přijímáme ji a rozdáváme druhým. Ateista bere lásku jako chemické reakce v těle, které nám zpříjemňují reprodukci. Věřící vidí za láskou Boha. Bůh není nadpřirozená bytost, dědeček sedící na obláčku v pletených bačkorách, popíjející bezkofeinovou kávu a sledující dění na Zemi. Tato představa je pro mnoho ateistů konečnou, dál nad tím nepřemýšlejí a vidí ve věřících blázny.
Bůh je tedy láska. A my? My, lidé? Jsme zde jako fyzické tělo, máme duši a ducha. Duše a duch se spolu hádají. Polemizují. Jsou spolu neustále. Normálně jsem si to nikdy neuvědomil, cítil jsem je tam uvnitř, ale nenapadlo mě o nich přemýšlet. Do té doby než jsem vyzkoušel jistou psychotropní látku. Jaké to krásné hádky a konfrontace duše a ducha... Dva vnitřní hlasy, které jsou ve mně a neustále si odporují. Duše je naše já, tvrdohlavé já. A duch? Duch, respektive Duch Svatý pomáhá našemu já, naší duši, nalézt správnou cestu a vede ji životem a hlavně... pomáhá jí najít boha. Proč? Protože duše je sama o sobě bezbranná proti ďáblovi, který ji chce zničit.

To, že život vznikl díky Bohu, tedy díky lásce, není moderní vědecké vysvětlení, proč to tady všechno vlastně funguje, ale není to mýtus ani pohádka... Je to logické! Když se člověk pozastaví a chvíli přemýšlí, zapadne mu všechno jako puzzle. Pak už ovšem zbývá jen ten krok vpřed / vzad. Ten vpřed znamená uvěřit, ten vzad neuvěřit. Já jsem zvolil ten vzad.

Proč jsem udělal ten krok vzad, když jsem pochopil, že víra v Boha není demagogie? Jsem ovlivněn dnešní realitou. Myslím si, že to, co dokážu, dokážu proto, jaký jsem. Nedám sáhnout na své já. Já jsem já a život si zařídím podle sebe a víc nepotřebuji. Musím věřit jen sám sobě. Pro mne by byl sebeklam se spoléhat na Boha a zavézt ho do mého života, protože si stačím sám. A další důvod? Lidé si náboženství vykládají všelijak, zneužívali ho a přetvořili k obrazu svému. A také se rouhali. A bylo to tolikrát! Věřící řekne: "Zlákal je ďábel a oni mu podlehli." Já jako ateista řeknu: "Třeba chtěli žít sami se sebou... tak jako já."

Je na každém z nás, jak bude vnímat lásku a sám sebe. Každý může Boha uznávat a věřit v něj, ale nikdy nepůjde do kostela a nebude žít podle přikázání. Nebo se stane knězem a celé své srdce věnuje Bohu...

Žijeme tu vedle sebe a buď se tolerujeme, nebo netolerujeme... Nebo se přetvařujeme (taky možnost). Pokud jsme jiní a necháme to na sobě znát, dostaneme nálepku. Věřící se mnohdy stydí za své vyznání. Ale není to jen otázka víry.

Člověk, který dokáže přiznat svoji odlišnost, je šťastný člověk. Ti, kteří házejí kameny, to totiž nedělají proto, že by jim odlišnost druhého vadila. Každý z nás je totiž jiný, a jelikož neexistuje prototyp člověka normálního, všichni v sobě nosíme něco "jiného". A ti, kteří to nedokáží přiznat a hrají si na normální, závidí těm, kteří se ukazují v pravém světle. Nenávidí tu část sebe, jejíž existenci popírají. A tak házejí svou zlobu na ty, kteří si svou odlišnost nepřipouštějí a slepě doufají, že se toho zbaví. Mají komplex a nevědí, jak z toho ven. A takových lidí se najde... Jsou to chudáci. Oni dělají, že ne, ale vědí, že ano, a užírají se tím...

Dáme-li přednost předsudkům, jsme zbyteční lidé. Musíme myslet pozitivně, a když to někdy nebude možné, musíme se nejdřív poprat sami se sebou. A když už si nestačíme sami, třeba někde potkáme Boha...