poslal Bany Ahoj.
Chci něco napsat o sobě, abys mne mohl poznat. Já patřím do Apoštolské církve, protože mi je v ní docela dobře a vyhovuje mému způsobu vyznání.
Pro kritiky církví přiznávám, že ani my nejsme ideálním sborem jako každé společenství neideálních lidí.
Ne vždy tomu tak bylo.
Jsem ročník 1965. Na základní škole i gymnáziu jsem byl “na nezanedbatelných postech” pionýru, SSM a SČSP. Pravda, do strany mne kvůli rodinné minulosti nikdy nevzali, i když jsme ve třídě byli pouze dva zájemci o vstup. Vždy jsem prohlašoval, že pokud Boha neuvidím nebo mi nepodá ruku, tak neexistuje.
Po vysoké škole jsem se v zaměstnání dostával do pracovních sporů. Za socialismu byl dobrý bič na zaměstnance v tom, že když jeden neplní své úkoly, tak celé oddělení nedostává odměny.
Mne to na přelomu roku 1988-1989 dohnalo k rozhodnutí spáchat sebevraždu. Měl jsem všechno, co jsem chtěl, ale nechtěl jsem, abych byl celý život závislý na ochotě a pracovitosti druhých.
Ve 22 letech jsem se uzavřel do absolutní samoty, kdy jsem byl hodně závislý na vysílání Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a polských stanic. Tehdy se se mnou byli ochotni bavit pouze dva spolupracovníci. Jeden byl katolík a druhý ze slezské církve evangelické. V krizovém období jsem byl po vánocích 88 pozván na “vigilijku”, kde se mne všichni ujali, ačkoli mne viděli poprvé v životě. Mohli jsme si vytáhnou kartičku s veršíkem pro následující rok. Můj zněl: Žd 12,14 “Usiluj o pokoj se všemi lidmi a o svátost, bez níž nikdo nemůže vidět Pána.
Jak Bůh věděl, že se hádám se všemi a nenávidím? To mne tak rozhodilo, že jsem osm měsíců nepravidelně chodil už jen ze zvědavosti na evangelické setkání mládeže v Českém Těšíně. Byl jsem příliš rozumový, měl hodně otázek a protiargumentů. Při jedné videoprojekci Quo Vadis jsem najednou pocítil strach, že Bůh musí asi být.
Později jsem viděl video z Bonnkeho evangelizace Afriky, kde stotisícové davy mávaly kapesníky na oslavu Boha. Uvnitř mi proběhla rouhačská myšlenka, že to se jim to mává, když mají svobodu a že to bych chtěl vidět u nás za socialismu, tu odvahu. Nevěděli však, jak mi mohou celkově pomoci z mých psychicky nevyrovnaných stavů. Na Slezsku není velký problém v kontaktech mezi církvemi a tak jsem dostal pozvání na první veřejnou evangelizaci čerstvě povolené Apoštolské církve uskutečněnou v Havířově na stadionu Slávie. Kuriosní je, že jsem nevěděl, kde vůbec Havířov je a jet někam sám se nikdy nikomu moc nechce. Opět ze zvědavosti (bylo to Boží volání) jsem tam 26.8.1989 přijel.
Kázání, které bylo spíše svědectvím o osobním životě a odpouštění lidem, neoplácení zlého zlem, se mne velice osobně dotýkalo, hodně jsem se potil a věděl, že buď uvěřím teď nebo nikdy. Šel jsem na výzvu a pouze se zmohl při modlitbách na jednu větu: “Bože, jestli jsi, tak mi dej lásku k lidem”. Proběhl pohovor, dostal jsem nový zákon a odjel.
Druhý den jsem přečetl evangelium Matouše a na televizi a rádio jsem se nemohl ani podívat, vůbec mne to nebavilo. Začal nový život plný změn. Dnes vím, že Bůh mi musel dát šanci před listopadem 1989, jelikož podle mé “politické” minulosti by mi nikdo z mých známých nemohl uvěřit, že jsem po revoluci pouze nepřevlékl kabát.
Bannert Petr, Bohumín
