|
Právě je 447 návštěvník(ů) a 3 uživatel(ů) online: ivanp rosmano Mikim
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116506564 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Nebezpečná učení: CIZÍ OHEŇ - 3. Historie a učení hnutí Pozdního deště
Vloženo Sobota, 06. prosinec 2003 @ 08:28:26 CET Vložil: Bolek |
poslal Aleš Franc CIZÍ OHEŇ - 3. Historie a učení hnutí Pozdního
deště
Historická a doktrinální analýza “Torontského požehnání”
Kapitola III
Historie a učení hnutí Pozdního deště
Motto:
“Slovo, které se v Novém Zákoně překládá jako “příchod”
je “parousia”, což znamená “být přítomný”. Je také užito pro příchod
mužů osobně, stejně jako pro příchod Krista.. Že toto slovo znamená “přítomnost”
spíše než “příchod”, je evidentní…”
George Warnock, The Feast Tabernacles
“Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají,
že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a
antikrist.”
Druhý list Janův, verš sedmnáctý
Historická část
Hnutí Pozdního deště, které se objevilo v poválečném období,
vzniklo v Kanadě na “pronajaté” půdě čtyř největších letničních
církví, z níž bylo jednoznačně klasickými letničními vykázáno, a
dalo vznik, či ovlivnilo řadu pozdějších obnov jako je Pastýřské hnutí,
hnutí Víry, hnutí Proroků, hnutí Chval, hnutí Vinice, Torontské požehnání
a Promise Keepers a nakonec moderní hnutí Rekonstrukce, na kterém se podílejí
snad všechny současné důležité evangelikální církve v USA.1
Počátkem šedesátých let to vypadalo, že je hnutí mrtvé, ale jeho současné
vzkříšení a nebývalý rozmach nás vede k jeho historickému a doktrinálnímu
rozboru.
Období 1907 - 1927
Benigní předehra
Protagonisté hnutí Pozdního deště si pro své hnutí zvolili název z děl
Davida Wesley Mylanda, který v roce 1907 vydal zpěvník “Latter Rain Songs”,
a později, v roce 1910, naučnou knihu ”The Latter Rain Covenant”. V této
druhé knize Myland porovnával historická období Izraele s manifestacemi
Ducha svatého na slavné letniční misi v ulici Azusa, a k podpoře
svého výkladu uváděl, že Bibli je třeba chápat nejen historicky a duchovně,
ale též dispensacionálně.2
K takovémuto výkladu Písma je dle něho nutné, prorocky, pod vedením
Ducha svatého, používat zase jenom Písmo3. Myland tak
došel k závěru, že Bůh nyní vylévá svého Ducha jako na den Letnic,
aby připravil svou církev na příchod svého Syna. Ačkoliv se teologové na
Mylandovo dílo tvářili poněkud rozpačitě, exponenti hnutí Pozdního deště
se na ně neustále odvolávali. Kniha však, přes některé zvláštnosti,
tvrdé doktríny Pozdního deště rozhodně neobsahovala.4
Období 1927 – 1947
V této době vystupují dvě osoby, které při popisu obnovy nemůžeme
opomenout. Přestože byli oba širší křesťanskou obcí, vyjma extrémních
skupin, označeni za kacíře, jejich vliv je dnes obrovský. Dalo by se říci,
že jejich učení dnes ovlivňuje i ty skupiny, které se proti jejich službě
stavěly nejvíce. Těmito dvěma personami jsou E. W. Kenyon a F Hall.
Essek William Kenyon
Narodil se v roce 1867 v Nové Anglii v chudé rodině a zemřel
v roce 1948. Své obrácení prožil v 17 letech na modlitebním setkání
Metodistické církve. Začal sloužit jako evangelista a přivádět ztracené
ke Kristu. Protože, jak říkal, nebyl správně vyučen a byl nakažen nevěrou
některých služebníků5, začal sklouzávat do temnoty
a vzdálil se od Boha. V roce 1893 se v Bostonu oženil a začal s manželkou
navštěvovat shromáždění respektovaného učitele A. J. Gordona, kde se
znovu vydal Pánu, a za několik měsíců byl ustaven baptistickým pastorem.
Aby mohl být finančně zcela závislým na Bohu, záhy opouští “denominační
systém” a v roce 1900 otevírá pro své zájemce na farmě přátel
“Bethel Bible Institut.” V roce 1923 službu opouští a stěhuje se do
Jižní Kalifornie, kde sloužil pastorům a kde “byl extrémně dobře přijat“.
Kenyon měl vliv zejména na hnutí uzdravování. Otevřeně jej četli a
citovali lidé jako William Branham, T. L. Osborne a F. F. Bosworth. Ern Baxter
přiznává, že když se Bosworth “nakrmil u Kenyona”7,
uvedl Osborna ke Kenyonovi. Jak dokazuje McConnell, pozdější významný učitel
pozdně deštných doktrín K. E. Hagin od Kenyona opsal několik pasáží svých
knih.8
Sami kenyonisté dnes zdůrazňují vliv svého “učitele učitelů” na
Boswortha, Osborna a Lakeho9 a prohlašují, že Kenyonova
teologie přinesla revoluci v tom, že zatímco “letniční pionýři učili
posvěcení jako dílo druhé milosti,” Kenyonova pravda o posvěcení se dála
“skrze samotné dokonané dílo Ježíše Krista, což absolutně hnutí proměnilo
a změnilo jeho kurs pozitivním směrem a dalo Božím lidem vítězství.”10
V oficiálních životopisech Kenyona se však již nedočteme, že této
pravdy se mu za jeho života v Bostonu dostalo průpravou v Křesťanské
vědě a v Novém myšlení. V roce 1892 absolvoval Kenyon “Emerson
College of Oratory”, kteréžto období jeho životopisci milosrdně nazývají
“klouzáním pryč od Pána.”11 Emersonova kolej byla
založena na filosofii hodinaře P. P. Quimbyho, mesmeristy a osobního léčitele
M. E. Bakerové, od něhož dotyčná svoji filosofii do značné míry převzala.12
Kenyon sice později tyto kulty neuznával, ale kladně oceňoval skutečnost,
že dokázaly lidem nabídnout “aby mohly prožít alespoň dotek nadpřirozeného
Boha.”13 Stejně jako metafyzikové věřil, že lidé,
kteří se pozvedli za hranici smyslů a vstoupili do oblasti “ducha,” se
stali “novým druhem lidí,” superlidmi “nového druhu křesťanství.”14
Základním rysem této Kenyonovy teologie, která rané stoupence ovlivnila
nejvíce, byla tzv. teologie ztotožnění. Z Boží perspektivy vše, co Bůh
musí udělat k vykoupení člověka, již bylo vykonáno v tzv. legální
stránce ztotožnění.15 Z lidské perspektivy zůstává
při vykoupení na věřícím, aby "zaujal své místo v Kristu" a
aby uplatnil svá práva, která mu Kristus vydobyl. Vitální stránka spočívá
v tom, že dokonalé Kristovo vykoupení, které již bylo člověku připsáno
legální stránkou ztotožnění, nyní člověk aktualizuje, to jest příjme
vírou pro svůj život. Konečným cílem vitální stránky ztotožnění je
zbožštění člověka. Toto zbožštění, "deifikaci" - (přechod
ze satanské do Boží přirozenosti), lze definovat jako proces, v němž se z
lidí stávají bohové. Tedy zmocnění nikoliv z posvěcení, nýbrž z poznání.
Franlin Hall
V roce 1946 začali mít někteří křesťané pocit, že letniční
hnutí ztratilo na své síle a volali po obnově světového křesťanstva.
Nesmíme zapomenout, že to bylo v době ukončení druhé světové války
a poválečné okamžiky obnovy společnosti bývají mnohdy spojeny i s obrodou
náboženskou. V té době, v roce 1946, vystoupil Franklin Hall
(*1907), který za účelem probuzení zahájil několik postních mítinků.
Jeho kniha “Atomic Power With God Through Fasting & Prayer" ovlivnila
mnohé.
Tritia Tillin, britská specialistka na hnutí Obnovy, v několika
bodech shrnuje obsah knihy. Píše: “Hall věřil, že skrze dlouhodobé posty
křesťané obdrží mocné pomazání, které je uvede do bezhříšné
dokonalosti a změněného stavu, v kterém budou schopni být nesmrtelní.”16
Mezi body Hallova učení Tillin řadí:
- zdokonalení věřící obdrží schopnost překonat sílu zemské přitažlivosti
- budou se moci přemístit, kamkoliv si budou přát
- jejich oděvy nebude třeba prát a oni se nebudou muset mýt, protože
nebudou vydávat zápach
- nikdy nebudou nemocní
- jejich kristovská přirozenost přivede jejich těla k nesmrtelnosti a její
oslavenost se projeví zlatistvostí viditelnou všem, [pro kterou] druzí budou
cítit žár Ducha svatého
- cítitelné spasení těla, kdy Boží oheň a sláva, která bude trvat třicet
dní, způsobí očištění z hříchu a vyžene z těla únavu a slabost
- v prvním vydání knihy byla i doktrína o Pacholíkovi [nově zrozené církve
dle Zj 12,5, viz níže].17
Podle Clouda Hall učil, že:
“jistá žena, Thelma Moore, nosila stejné punčochy šest měsíců aniž
by je prala a tyto ani neztvrdly ani nezapáchaly. Prohlašoval, že na jeho
shromážděních se vznášel oblak slávy a učil, že když zástupy
pozvednou ruce a řeknou "Ahoj, Ježíši,” ucítí Ježíšovu vůní. Dále
varoval, že jejich psi je nemusí poznat, protože mohou vonět rozdílně a
jejich domy mohou být odolné vůči hmyzu, jelikož se jedná o vůni
"svatý Duch hubitel.."18
O samotném Hallovi se tvrdilo, že nosil sedm let stejný kabát,
který nebyl čištěn, prán ani větrán a přesto nebyl zašpiněn ani nebyl
cítit tělesným zápachem.
A skutečně, jak uvidíme později, tento stěžejní fundament dobrodružné
antropologie se projevil jak v učení Warnocka, tak i např. Paula Caina
velmi zřetelně (o obou bude řeč dále). Není se čemu divit, vždyť sám
Ernst Hawtin, bratr vedoucího obnovy Pozdního deště, poznamenal: “Obnova
by nikdy nemohla začít bez učení bratra Halla o dlouhém postu.”19
Hallova kniha byla později citována i takovými velikány jako Williamem
Branhamem, Oralem Robertsem nebo A. A. Allenem. Hall sám ovlivnil desítky známých
služebníků. Např. Dr. Waltrip, pozdější manžel Kathryn Kuhlmanové, se s Hallem
podílel na zakládání “center pro modlitbu a půst.” (Jen na okraj:
Waltrip v roce 1937 pro Kuhlmanovou opustil svoji ženu a děti a nakonec
se s ní oženil. Ta se s ním ovšem po šesti letech manželství
rozvedla.)
V Kanadě dokonce superintendent Walter Frederick zasílal Hallovu
literaturu každému letničnímu služebníku, čímž bezesporu připravil půdu
pro vzplanutí hnutí Pozdního deště.
Na některých návštěvnících Hallových shromážděních se údajně
objevoval zlatý prach, který Hall nazýval “substance nesmrtelnosti.”
Podobné zázraky se děly i na shromážděních A. A. Allena, který byl později
zatčen (1955), když řídil v podnapilém stavu vůz, pro svůj chronický
alkoholismus byl vyloučen z Assemblies of God a nakonec zemřel na
ztvrdnutí jater. Na jeho shromážděních se dokonce začaly objevovat “boží
plomby” u lidí, kteří si údajně nemohli dovolit zaplatit zubaře.
Období 1947 - 1951
Nosný základ
Za historický zrod hnutí je považován rok 1948, kdy George Hartwin a
Percy G. Hunt, kteří v roce 1947 navštívili shromáždění W. Branhama
a udiveni divy a zázraky, doprovázejícími jeho službu, začali hledat
podobnou zkušenost. V roce 1948 proto spolu s Georgem Warnockem založili
v North Battleford Saskatchewan v Kanadě biblickou školu nazvanou
Sharon a začali vydávat časopis “The Sharon Star”. Zde hnutí představili
veřejnosti jako manifestaci všech devíti darů Ducha ve světovém měřítku,
které v apoštolských dobách nemělo obdoby.20 Sám
Warnock, hlavní teolog obnovy, popisuje vznik hnutí následovně:
“Stalo se na jaře roku 1948, že Bůh přišel a v odpověď
na modlitbu a půst svých dětí, vylil dary Ducha svatého a odhalil skutečnost,
že nyní v tomto čase chce přivést dohromady své tělo, a učinit svoji Církev
Církví bez vrásky a poskvrny. Tento den byl dlouho uchováván v Božích
radách. 12. - 13. února 1948 Obnova začala.”21
George Hawtin, spolu s Percy Huntem, v té době nebyli v biblickém
vzdělávání žádnými nováčky. Hawtin založil biblickou školu
“Bethel” v Saskatchewanu již v roce 1935, ale v roce 1947
byl donucen k rezignaci. Ze sympatií k jeho osobě odstoupil tehdy i
Percy Hunt. V témže roce se George Hawtin se svým bratrem Erniem spojili
s Herickem Holtem, který vlastnil část půdy na letišti v North
Battleford a v bývalé letištní budově založili biblickou školu
Sharon.
Herrick Holt se již v té době za "nové věci" modlil a očekával
probuzení. Rok před tím totiž četl knihu Franklina Halla a začal se
postit, aby "atomovou sílu" obdržel i on. Proto se připojil k Hawtinovým,
Huntovi a studentům biblické školy, kteří se začali za probuzení postit
rovněž. Někteří dokonce více než měsíc.22
Velké přípravy
Od té doby se 70 studentů v North Battleford scházelo v budovách
letiště, které sloužily jako škola a setrvávalo na modlitbách a v
postu. Přibližně po třech měsících zde, v největší třídě,
propukla obnova v době, kdy se studenti sešli ke cvičení své zbožnosti
(devotional exercises). Jeden muž prohlásil, že již jako pětiletý chlapec
měl sen, ve kterém tuto třídu viděl a nyní ji rozpoznal se všemi detaily.
Ve snu viděl Boží pohyb (God moving in a way), kterému nedokázal porozumět.
Warnock k obnově poznamenává:
“Nikdy nezapomenu na to ráno, když se Bůh přesunul do našeho středu
novým, podivným způsobem. Někteří studenti byli na zemi pod Boží mocí,
jiní klečeli v uctívání a chvále Pána. Pomazání přetrvalo do té
doby, než na každém z nich spočinula sláva Páně. Pán řekl jednomu z bratří.
“Jdi a polož ruce na jistého studenta a modli se za něj.” Zatímco on
pochyboval a zůstával ve ztišení, přistoupila k němu jedna ze sester,
která byla pod mocí Boží, sdělila mu ta samá slova a jmenovala stejného
studenta, za kterého se on měl modlit.” Bratr poslechl a bylo odhaleno
zjevení ohledně studentského života a budoucí služby. Následovalo dlouhé
proroctví, které podrobně popisovalo věci, které Bůh hodlá činit. Byla dána
předloha pro probuzení včetně mnoha detailů.”23
Proroctví o obnově
Warnock, který byl v té době osobním sekretářem Erna Baxtera,
jednoho z otců pozdějšího Pastýřského hnutí, a Baxter sám byl v letech
1947 – 1953 sekretářem Branhama, nezná doslovné znění proroctví, ale svými
slovy popisuje jeho obsah, který, vzhledem k datu vydání jeho knihy (1951),
byl již asi tři roky starý.
“Toto jsou poslední dny, můj lide. Příchod Páně je blízko a já se přestěhuji
do svého vlastního. Dary Ducha svatého budou obnoveny v církvi.
Budete-li mne poslouchat, okamžitě je obnovím. Ale ó, můj lide, nechám vás,
abyste měli přede mnou úctu jako nikdy předtím. Zujte si boty neboť zem,
na které stojíte, je svatá. Jestliže nebudete Pána v jeho domě uctívat,
Bůh to bude vyžadovat z vašich rukou… Nezlehčujte tyto věci. Učiním
to, jelikož před Pánem nezůstanete bez viny. Nepomlouvejte tyto věci. Nepiště
dopisy vašim nejbližším přátelům o novém způsobu, ve kterém se Pán
pohybuje, protože by vám nerozuměli… Jestliže nebudete Pána v těchto
věcech poslušní, dejte pozor, aby vaše dny neskončily v zármutku a vy
neš
Toto mocné a nadpřirozené proroctví učinilo na zúčastněné tak mocným
dojem, že mu všichni zúčastnění rázem podlehli – ostatně- kdo by chtěl
jít předčasně do hrobu. Warnock proto dále poznamenává, “tak Bůh začal
své dílo Obnovy… Bůh obnovuje. Obnovuje vše, co bylo ztraceno pádem Církve
a pádem Adama. Celé stvoření sténá v porodních bolestech, aby bylo
vysvobozeno z porušenosti, lopoty a slz, přemlouvaje Boha, aby sestoupil
z nebes a vysvobodil je.”25 Tak byla položena
doktrína království nyní – viz níže.
Obnova začíná
Na dny 7. – 18. června byl do Kanady svolán stanový mítink, jehož se zúčastnili
křesťané čtyř největších letničních denominací, a toto učení o
“apoštolské obnově církve posledních dní” se prostřednictvím tisíce
účastníků rozšířilo po USA.26 V roce 1949 již
začal George Warnock oficiálně v Sharon vyučovat doktrínu o “obnovení
všech věcí”.27
Mítinku se účastnil i jeden z pozdějších učitelů obnovy James
Watt, který poznamenal, že se doposud nenaplnil třetí největší izraelský
svátek, a to svátek stánků. Tato poznámka natolik Warnocka ovlivnila, že v roce
1951 publikoval svůj manuál “teorie a praxe,” ”The Feast of Tabernacles”,
který vznikl jako obhajoba proti kritice hnutí ze strany Assemblies of God,
kde obnovu přirovnal k předehře celosvětové obnovy, svátku stánků.28
Obnova se šíří
Během roku se obnova přehnala denominacemi USA. Jim Paul, obhájce obnovy,
uvádí: “svět uslyšel o vylití, které se vyznačovalo manifestací
proroctví a mocí Boží přítomnosti v chvále. Jako stepní požár se
hnutí obnovy rozšířilo do kongregací v USA a v Kanadě.”29
Během jednoho roku se centrem obnovy stal Elim Bible Institut, Lima, v New
Yorku. Carlton Spencer, syn prezidenta ústavu, o obnově poznamenal:
“Nejnádhernější byly vskutku dary Ducha v činnosti
na shromáždění: některé z nich úplně nové, další ve větším
pomazání a moci než ostatní, působící novými způsoby. Ve většině
shromážděních převládal duch uctívání. V těchto časech shromáždění
(would break forth) mohly přejít do nebeských chórů s prorocky
inspirovanými sólisty… V těchto časech, během shromáždění služebníci
vzkládali ruce a prorokovali potvrzujíce povolání a dary sdělené
Bohem.”30
Richard Riss přiznává “významný vliv na alespoň některé části
charismatického hnutí téměř před třiceti lety.”31
Healing revival
Původně nezávisle na hnutí Pozdního deště Branhamova služba strhla i
vlnu poválečného uzdravování (“Healing revival”). Jeden z jejich
hlavních protagonistů, Tommy Lee Osborn, který v říjnu roku 1949 taktéž
navštívil v Portlandu Branhamův mítink, viděl, jak Branham vyhnal z malé
dívčiny zlého ducha.
“Ty, duchu hluchý a němý, vyháním tě jménem Ježíše, opusť toto dítě.”
Když vložil Branham prsty do uší, opět dívka perfektně slyšela a
mluvila. Osborn řekl: “Když jsem toho byl svědkem, zdálo se mi, jako by mi
najednou tisíce hlasů říkalo, že to mohu udělat také.”32
Mezi další, kdo byli pobídnuti a začali s vlastními službami jako
první, patřili např. Rev. Gordon Lindsay z Dallasu, Texas, USA,
vydavatel časopisu “Voice of Healing” (Hlas uzdravování), který v roce
1950 zveřejnil knihu pod názvem ”William Branham – a Man sent from God”
(William Branham - muž poslaný Bohem) a právě Franklin Hall. K hnutí
se připojil i Kenneth Hagin, tehdy ještě pastor Assemblies of God, který údajně
tuto vlnu prorokoval už dříve. Mezi další významné představitele hnutí
se počítali: A. A. Allen, D. Walker, K. Kuhlmanová, T. Hicks, T. S. Osborne.
P. Cain, R. W. Schambach, Oral Roberts ad.
Těžko dnes zpětně říci, kdo byl kým ovlivněn, zda Branham Warnockem,
či naopak. Branhamovy zážitky spíše nasvědčují, že to byl on, kdo nastínil
tuto profetickou telogii a toto tvrzení zastává i většina badatelů.33
Ačkoliv je Branham dnes standardně řazen mezi učitele “Království nyní,”
jeho učení - alespoň původní - tomu neodpovídá.34
Že počáteční vztah mezi hnutím uzdravování a hnutím Pozdního deště
nebyl nikterak růžový, svědčí i sám Warnock, který protagonisty obnovy
napadal, že zůstávají v denominačním, babylonském systému padlých církví
(The Feast Tabernacles), a o obnově přímo řekl:
“Čteme o velkých probuzeních, masových shromážděních s uzdravováním,
tisíce jsou obráceni nebo naplněni Duchem svatým. Ale když přijde hodina
zkoušky, kde je všechna sláva, kterou jsme se honosili? Kolik lidí skutečně
vykazuje jistotu spasení, když se probuzení přesune do jiného města? U
kolika přetrvá uzdravení, když se vrátí domů? Jaké množství si podrží
naplněnost duchem?”35
Warnock tak zřejmě narážel na Lindsayův “Voice of Healing.”
Assemblies of God
Představitelé Assemblies of God nebyli z těch, kdo by si nějak
libovali ve zkoumání doktrín a rozhodně v té době nebyli nějak
vlivnou denominací. Do půlstoletí své existence jim chybělo více než dekáda.
Sami pocítili co to je stát proti teologicky vyhraněnému a konzistentnímu
systému, který nemá pro jejich zkušenost pochopení. Dokonce i trpělivý a
letničními nazývaný “tatíček” Seymour, si mnoho letničních popudil,
když vyžadoval, aby všechny manifestace na Azusa Street byly testovány Písmem.36
Když však teologie “nových věcí,” kterou hnutí Pozdního deště hlásalo
a která spíše vykreslovala nástup Antikrista, než jakýkoliv jiný druh návratu
Krista, doslova “kosila” i jejich řady, vzali vedoucí své Bible a
jednoduchým způsobem hnutí odsoudili jako “odporující ortodoxii a
praxi.”
V dopise z 20. dubna 1949, dokonce dva roky před vydáním Warnockova
manuálu “The Feast Tabernacles,” bylo v dopise Výkonného Presbytáře
Assemblies of God uvedeno:
“Opravdovou zkouškou jakéhokoliv hnutí je, zda obstojí, či neobstojí
ve světle Božího Slova. Nemůžeme záviset pouze na svědectví o duchovním
požehnání, o kterém mnozí prohlašují, že jej obdrželi v "novém řádu.”
Když v letech 1914 - 1917 záležitost "Jesus only" zametla (swept)
zemi, bylo zde neustálé svědectví, že toto zjevení od Boha doprovází
velké duchovní požehnání. Hnutí však bylo rozsuzováno ne na základě
svědectví o duchovním požehnání, ale na jeho věrohodnosti Písmu. Když
bylo shledáno, že jeho závěry neodpovídají zdravému učení, jeho
poselství bylo odmítnuto. Hrozné pohromy byly předpovězeny všem, kdo nedokázali
jít "ve světle" tohoto "zjevení,” ale žádná z předpovědí
se nesplnila. Nyní slyšíme podobné předpovědi pro opomenutí souhlasu s učením
"nového řádu,” kterých nesmírně litujeme."38
Dále byly sestaveny jednotlivé body, na základě kterých bylo hnutí odmítnuto.
Jednalo se o následující:
1. Příliš zdůrazněné učení o duchovních darech či moci Ducha, získaných
skrze proroctví a vzkládání rukou.
2. Chybné učení, že je církev založena na dnešních apoštolech a
prorocích.
3. Extrémní učení, obhajované "novým řádem" o vyznávání
hříchů člověku a vysvobození, dávající člověku privilegia, náležející
pouze Kristu.
4. Chybné učení o udělení daru jazyků jako speciálního vybavení
pro misijní službu.
5. Extrémní a nebiblická praxe sdělení nebo uložení osobního
vedení skrze osobní proroctví.
6. Další zápasy a pokřivení biblického výkladu, které jsou v
rozporu s učením a praxí mezi námi přijímanými.39
Assemblies of God se nespokojily jen s písemnou kritikou, ale mnoho služebníků,
kteří se odmítli podřídit exkomunikovali, jiní odstoupili sami. Za zmínku
stojí, že tento doktrinální statut je pro sbory Assemblies of God dodnes v platnosti.
Období 1951 – 1956
Kategorické odmítnutí ze strany Assemblies of God hnutí Pozdního deště
značně poškodilo, naopak, dle některých historiků, ovlivnění AoG jím
bylo -alespoň do počátku devadesátých let- minimální. Naproti tomu někteří
otcové pozdějšího nezávislého charismatického hnutí mají (dle Richarda
Risse) v obnově Pozdního deště své kořeny, případně jsou hnutím
ovlivněni více, než si jsou možná vědomi. Některé charismatické důrazy
na “obnovu církve poslední doby” pod “obnoveným úřadem apoštolů a
proroků,” důraz na “nedoktrinální jednotu,” nový druh “chval,” očekávaní
církve “bez vrásky a poskvrny,” “probuzení poslední doby” jakožto
vylití “pozdního deště” nebo žehnání “systematickým vzkládáním
rukou,” předávání “osobních proroctvívšechno
bude možné” tomu, kdo věří!
Nejsilnější
atom vodíkové bomby bude dokonale neškodný tomu, který je skryt na místě
Nejvyšší Výšiny… Nebudou dokonce ani potřebovat
oslavené tělo,
aby mohli tyto věci
činit.
To samozřejmě
bude jejich dědictvím,
až bude jejich práce na zemi dokončena,
jako v případě
Krista.”
Při čtení podobných statí můžeme mít až dojem, zda scénáristé
takových filmů jako Rambo, či Superman, od Warnocka neopisovali.
Pneumatologie
Srozumitelný dar jazyků
S příchodem hnutí Pozdního deště dojde nejen k obnově, která
nemá v církvi Bible obdoby, ale dojde též k speciálním duchovním
darům, jako např. “srozumitelným darům jazyka” nebo nového druhu
“prorockého zpěvu.” Totiž tón trubky, který má shromáždění obnovy
svolat, je však do dnešní doby nejistý. V letničním hnutí byl dar
jazyka obnoven jen částečně. Lidé sice jazyky mluví, ale nikdo jim nerozumí.
“Nyní, po mnoha letech, církev zakusila předchuť Letnic, s částečným
navrácením daru jazyků. Avšak byly to jazyky, kterým “nerozumíme.”
K tomu, aby tento dar mohl přinést patřičný užitek a být jasným
zvukem polnice, musí církev teprve dospět v koneční fázi reformace. K té
dojde skrze znovuustavení pěti služebností, což jsou “apoštolé,
proroci, evangelisté, pastoři a učitelé.”
“Jejich slovo bude v autoritě, ne jako litera. A jejich autorita
nebude pocházet ze sebeustanovení, ani z lidského ustanovení, ale z povolání
Ducha svatého a ustavení Kristem. Jakmile bude v shromáždění svatých
pronesen jazyk, tito muži budou rozumět.” Obnovení daru srozumitelného
jazyka bude použito též k misii.
Prorocká hudba
Stejně jako při odchodu z babylonského zajetí Hospodin naplnil ústa
svého lidu chválou, tak tomu bude i nyní. Bude to hudba nová, prorocká.
V církvích již nebudou klasické zpěvníky a obyčejné písně. Ty
budou nahrazeny chvalami. Stejně jako byl za Ezdráše obnoven Davidův úřad
“chváličů,” taktéž tomu bude i v církvi posledních dnů, kdy
budou ustaveni speciální “uctívači,” kteří budou stát v “prorocké
službě.” “David a velitelé vojska přidělili též službu synům
Asafovým, Hémanovým a Jedútúnovým, aby vyhlašovali proroctví při citaře,
harfě a při cymbálech (1Pa 25,1).”
Toto Warnockovo naznačené učení se poté vydalo vlastním směrem a
vyvrcholilo v tzv. hnutí Chval, kdy znamením Kristova druhého příchodu
mělo být v církvi obnoveno Davidovské uctívání. “Není pro nás
těžké pochopit, proč je sužba Chváličů obnovena v církvi. Chrámová
služba je obnovena. Svatí zpívají, což je “obvyklý způsob,” a střídavě
“v proroctvích,” jelikož je Boží chrám znovu obnovován.” Tak
vznikl “novozákonní úřad” chváličů.
Eklesiologie
Warnockovu eklesiologii lze popsat jako teologii obnovy, jejímž cílem je
deifikace. Zní následovně: Církev je dědičkou všech zaslíbení týkajících
se Izraele a čeká ji i stejný osud. O Velikonocích prožila znovuzrození o
Letnicích křest Duchem – raný déšť - a jako Izrael prošla obdobím slávy,
kdy vládla římskému impériu. Potom se ve svém srdci pozvedla¨a následně
upadla do babylonského zajetí, denominačního systému, odkud bude vyvedena
skrze obnovený úřad pěti služebností. Poté obdrží pozdní déšť a
nakonec se do ní inkarnuje (přijde) Kristus, což je chápáno jako obnova zbořeného
chrámu. Sláva tohoto domu bude větší než sláva prvního, neboli, apoštolská
církev poslední doby bude slavnější než církev prvoapoštolská.
Království, vzor pro církev
Izraelské království je ve všem vzorem pro současnou církev a co se
stalo Izraeli, stalo a stane se i církvi. Modlářské a církevnické království
Saule zesláblo, zatímco království Davida rostlo a sílilo. Jako vrchol království
církve Warnock považuje římské impérium, avšak to, stejně jako Šalomounovo
království, brzy zesvětštělo. “Království Saula se stávalo slabším
a slabším a království Davida rostlo a rostlo. Nakonec, koncem třetího
století, je řečeno, že jedna polovina Římské říše byla obrácenými křesťany
(sic!).”
Pro následné zesvětštění však Izrael skončil v babylónském
zajetí a stejně se stalo i církvi. Poté, stejně jako Izrael vyšel z babylonského
zajetí, stane se i církvi, což bude “zřejmě” znamenat obnovu římského
impéria a opětovnou vládu “Církve Přemožitelů” nad národy, neboli
vzestup Davidova království. O stejnou věc usiluje katolická církev přes
dvě stě let!
Denominační Babylon
Babylon, kam byl Izrael pro své modlářství odvlečen, představuje pro církev
“náboženský,” potažmo denominační “systém,” kam církev
skrze svoji nejednotu, hřích a světskost propadla. Toto zajetí je vlastně
symbolem zatmění slunce a měsíce. Nejprve se země “postavila mezi
slunce a měsíc” a měsíc – církev – odraz slunce zkrvavěl, což
značí smutek, a tato církev ztratila Boží zář a její členové zatemnili
pravdu Slunce. Až dojde k vyvedení zajatců, bude obnovena “nová
chvála” v církvi.
Nová země
Dalším obrazem, který Warnock pro vyjití z denominačního systému
“pustiny” používá, je obraz dobytí Kanánu, kde bude “Místo
many… kananská pšenice, místo vody ze skály trvalá vodní zřídla…” Nejprve
však Mojžíš v Kadeš-Barneji poslal průzkumníky, ale ti dostali strach a
vrátili se zpátky na poušť. Tato poušť je symbolizována současným
stavem křesťanských církví, zejm. letničních, a je varováním těm, kteří
by Warnockovo učení odmítli následovat.
“Stejně se stalo v církvi. Dobře přes čtyřicet let tato
generace Duchem naplněných lidí posledních dní se procházela pustinou,
stovky a tisíce se vrátili do denominací, protože jejich požehnání nepřetrvalo
(a jak by mohlo trvat? Z Božího hlediska šlo jen o předchuť) a celé
široké hnutí je nyní horší než na začátku a v evangelizaci je méně
úspěšné, než mnoho našich fundamentalistických hnutí. Nemluvíme o žádných
zvláštních sektách, ale o celém hnutí Duchem naplněných lidí během
posledních čtyřiceti, padesáti let.”
Nové pokolení
Přes nepochopení a denominační sektářství letničních křesťanů však
povstává nové pokolení, “Nový Druh,” “Zjevení Synové Boží,” kteří
však mají s kritikou babylonských letničních neustálé problémy.
“To je v pořádku, řekli by nám dnes (Izraelité),
mluvit v jazycích nebo obdržet dary Ducha, či uzdravovat nemocné, příležitostně
někoho vzkřísit z mrtvých nebo prorokovat nebo zpívat v Duchu, tyto věci
jsou v pořádku. Ale oni nechtějí slyšet nic o zjevení Krista v jeho
svatých, dozrálém mezi vámi.. A pokud jde o Zjevené Syny Boží, to rozhodně
není pro tento den a tuto dobu. Je to pravda, přiznají, je to součást našeho
dědictví, ale ne pro nynějšek. Uskuteční se až při vytržení a vzkříšení¨…
Je možné bojovat se Satanem, na zemi, vyhnat pár démonů, ale nemůžete
vystoupit v Duchu na ”nebesa,” svrhnout Satana z jeho trůnu a
vstoupit do oblasti moci a autority v Kristu Ježíši “v nebesích.”
Proroctví a vzkládání rukou
Ke vstoupení do Kanánu je proto třeba najít nové vůdce, nové úřady.
Ty je potřeba nejprve rozeznat a delegovat. K tomuto rozeznání je dáno
“proroctví” a k ustanovení je dáno “vkládání rukou.” “Úřady
byly povolány, aby byl ukázán účel rozdílení darů Duchaskrze proroctví
a vzkládání rukou a svatí jsou pobízeni “bojovat dobrý boj” (1
Tim 1,18).
Warnock si je vědom, že povolání do “úřadu” skrze proroctví může
způsobit škodu. Vysvětluje, že ten, kdo chodí v úzkém společenství
s Pánem, tomu Duch svatý pravdivost proroctví dosvědčí, a pokud
nechodí, pak mu proroctví stejně neprospěje “kromě naplnění srdce pýchou.”
Jednota pod pěti úřady
Exodus Duchem naplněných křesťanů z “jejich sekt a denominací”
vidí Warnock v alegorii slavení svátku stánků. “V slavnosti svatostánků
máme překrásný obraz jednoty svatých,” píše. Principem této
jednoty je obraz svátku stánků v Jeruzalémě. Stejně jako Izraelité
museli vyjít ze svých míst a v ulicích Jeruzaléma si postavit stánky,
tak křesťané nyní musí vyjít z denominací, společně se shromáždit
a přijmout novodobé “apoštoly, proroky, pastýře, evangelisty a učitele,”
které v nastávající obnově Bůh církvi posílá.
Tato jednota bude naplnění Kristovy modlitby Jan 17 a uskuteční se skrze
přijetí pěti naddenominačních služebností. “Jinými slovy: musíme
uznat Tělo Kristovo, jehož Hlava je v nebi, a jehož život a bytí je pouze v Duchu
Svatém. Jestliže nějaký jednotlivec nebo skupina jednotlivců nechtějí
uznat Ducha svatého jako život Těla a Jeho úřady jako schopnosti těla, pak
se zrodí sekta...”
Církev, inkarnace Krista
Příchod Krista do jeho apoštolsky a nedenominačně sjednoceného Těla
bude stejný, jak jej popsal apoštol Petr při události proměnění na Svaté
hoře.
“Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám
slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho
velebnosti. On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované
slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení.”
(2P 1,16-17)
Warnock se totiž domnívá, že Petr ztotožňuje “příchod” Krista s událostí
“na hoře proměnění” a vyvozuje, že další podobný příchod Páně,
bude proměnou Kristova Těla k slávě Zjevených Synů Božích..
“Slovo, které se v Novém Zákoně překládá jako “příchod”
je “parousia,” což znamená “být přítomný.” Je také užito pro příchod
mužů osobně, stejně jako pro příchod Krista. Že toto slovo znamená “přítomnost”
spíše než “příchod,” je evidentní z (2 Pt 1,16-17).”
Warnock si zde pomáhá metaforou: když Kristus mluvil, že dokáže ve třech
dnech znovu vystavět chrám, který bude zbořen, mluvil vlastně prorocky,
tzn. že církev, která byla dříve chrámem, bude rozbita, ale opět se stane
ke konci časů chrámem, a to tehdy, až se Kristus znovu inkarnuje ve svém Těle.
“Mnozí si mysleli, že Kristus odkazoval na vzkříšení
umírajícího náboženského systému; ale ne, on odkazuje na duchovní vzkříšení
duchovního těla…”
Snad by se zde hodilo Warnockovi připomenout, že když Petr ve verši 16
popisuje Kristův “příchod,” nemíní tím jeho “proměnu” uvedenou ve
verši 17. Jeho učení o “netělesném příchodu” totiž popisuje Písmo následovně.
“Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají,
že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist”
(2 J 2,17).
Hlava + Tělo = Kristus
Warnock, stejně jako později téměř celé charismatické hnutí, vidí
spojení Krista s Církví tak těsně, že je spojuje do “fyzické
jednoty.” Dva kozli, kteří byli na den Smíření vybráni, stejně jako dva
předkládané chleby naznačují, podle Warnocka, skutečnost jednoty Krista a
Církve. “Kristus Hlava, není kompletní bez Krista Těla. Ve dvou kozlech
proto máme (příklad) Krista v plnosti Jeho Těla.” Tedy. “Syn
Člověka v Nebesích není kompletní bez plnosti Syna Člověka na zemi,
Svého Těla.” Plná postava Mesiáše tak bude podobna žebříku, který
viděl Jákob v Bethel. “Hlava je v nebi a Tělo na zemi.” Kristus
a církev jsou tedy jednou bytostí, kde Kristus je částí od ramen nahoru a církev
částí od ramen dolů.
Snad bychom zde mohli ještě pro doplnění uvést, že “druhý kozel”
nebyl vybrán pro krvavou oběť Bohu, ale byl určen pro Azázela (satana), aby
k němu odnesl hřích Izraele a jeho obraz jako součást Krista není bez
obtíží. Avšak není snad kultu, který by v tomto obraze neviděl nějaký
skrytý smysl a každý zdravý heretik vidí v kozlu pro satana předobraz
Krista. Za několik let po Warnockovi tuto doktrínu bude sdílet např. K.
Hagin a D. Prince. Např. satanisté si s kozla pro Azázele učinili i
symbol svého hnutí.
Království nyní
Warnock byl tak zaujat vidinou nevadnoucí pozemské slávy křesťanů, do
kterých se Kristus právě převtělil, že rozpracoval další část Písma,
která byla používána křesťany věřícími v premileniální vytržení,
a to J 14,2-3: “V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu
tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li,
abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy
byli, kde jsem já.” Tuto pasáž vyložil jako usazení Přemožitelů v místě
autority a moci při neviditelné Kristově inkarnaci v církvi posledních
dní. Tyto příbytky, které lze též přeložit jako “panská sídla,” či
“zámky,” tak budou skrytým místem, do kterého křesťan vstoupí podle míry
své zralosti.
“Spojili jste se s nekonečným a věčným Bohem, jehož cesty jsou
nepostižitelné, jehož hloubky jsou neprozkoumatelné a jehož výšiny jsou
nedosažitelné. Proto nám Bůh říká, že je mnoho příbytků v domu jeho
Otce, v závislosti na úrovni křesťanské zkušenosti...”
Démonologie
Autorita nad Satanem
V době Zjevení Božích Synů Bůh zatřese nebem a zemí (Žd 12,26)
a toto třesení nebem srazí satana a knížactva z jejich “nebeského
trůnu,” zatímco křesťané, na kterých bude zjevena sláva, tzn. “Zjevení
Synové Boží,” vystoupí “na nebesa,” chopí se autority
“Přemožitelů” a touto autoritu budou “poskytovat ochranu, utěšovat
a žehnat potřebné,” což Warnock vidí jako naplnění druhé kapitoly
Joelova proroctví. Do této velkolepé chvíle však byla církev po staletí
oklamána neboť satan vlastnil moc, která náleží Božím Synům. Církev se
tak stala “ďáblovým muzeem” a je “plná démony utlačovaných
a posedlých, plna smyslnosti, hříchu, nepřátelství, smutku, rozčarování
a utrpení.”
Pacholík
Doba vystoupení “Zjevených Synů Božích,” či “Přemožitelů”
je totožná s dobou, kdy archanděl Michael s anděly smetl Draka z nebe
na zem (Zj 12,7-9), což je totožné s třesením nebem (Žd 12,26), a tak
nastává na zemi doba Velkého soužení. “Zjevení Synové Boží”
jsou totožní s “Pacholíkem,” kterého rodí žena ze Zjevení
(Žj 12,5) a ten má tudíž moc “pást železným prutem národy.” Satan však
proti nim rozpoutá nelítostnou bitvu, ale oni budou přeneseni do “útočiště,”
což jest dle Warnocka “duchovní výšina.”
Poslední nepřítel Smrt
K sražení satana dojde tak, že si “Zjevení Synové Boží” přivlastní
Kristovy Božské atributy - vždyť budou “Druhem stejného druhu” - chopí
se své autority nad satanem, nemilosrdně jej srazí z jeho “nebeského
trůnu” a zmocní se svého dědictví již tady a teď! Je zde však ještě
poslední nepřítel, který brání návratu Krista na zem, a to je smrt. Avšak
i nad ní mají Přemožitelé, do kterých se vtělil Kristus, moc. Mají-li být
nepřátelé učiněni podloží Kristových nohou, pak těmi nohami je Církev
Přemožitelů! Nakonec tedy “Satan a jeho houfy předají své království
do rukou Synů Božích.”
“Ó, jaká nezměrnost těchto slov! A co víc, Kristus zůstane po pravici
Boha, do okamžiku, než povstane skupina Přemožitelů, která si podrobí všechny
Boží nepřátele. “Výrok Hospodinův mému pánu: "Zasedni po mé
pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám." (Ž 110,1)
A přes to většina křesťanů očekává vytržení, nějakou chvíli, kdy předpokládají,
že Kristus vezme pryč ubohou, poraženou, nemocnou Církev. Bůh však říká,
že křesťané zde zůstanou, dokud všichni jeho nepřátelé nebudou podloženi
k jeho nohám. A mezi jeho nepřáteli je tím “posledním nepřítelem”
Smrt. Zde musí povstat skupina Přemožitelů, která je podrobí a stane se
absolutním vítězem nad všemi nepřátelskými silami světa, nad tělem a Ďáblem,
protože doba je u konce.”
Eschatologie
Velké soužení
Protože církev de facto nahradila Izrael a přivlastnila si všechna jeho
požehnání, soudy, které jsou stejným dechem Izraeli poslední doby přiřknuty,
se tak musí naplnit až na Izraeli duchovním, to je církvi posledních dnů.
Odvržení Izraele se dokonalo “zničením Jeruzaléma rukou Římanů v roce
70.” Velké soužení, o kterém se ve Starém Zákoně mluví, se tedy
logicky musí naplnit až na církvi. “Ještě
jednou je zde odpadlý náboženský systém, na který ve velké zlosti sestoupí
Boží hněv, a tak se naplní Velké soužení, kterého je zničení Jeruzaléma,
ve dnech císaře Tita, vzorem a stínem.”
Tím se ovšem dostáváme do situace, kdy pro církev poslední doby bude
platit zároveň nesmírné požehnání a obnova, o kterém jsme již mluvili,
ale také neskutečné soužení a poroba. Warnock, který si je dvousečnosti
své apokalyptiky dobře vědom, situaci řeší tak, že požehnání přisuzuje
Přemožitelům, Zjeveným Synům Božím, a soudy odpadlému denominačnímu,
babylonskému systému. “Pro jednu skupinu lidí to bude den “tmy” a
“temnot.” Ale pro jiné “úsvit po horách se rozprostírající” (Joel
2,2). Velké soužení pro jedny, ale pro jiné “Zjevení Synů Božích.”
Joelova armáda
Když si přečteme, o jaké požehnané skupině Warnock, když zmiňuje
Joele, píše, zjistíme následující:. “Jako úsvit na horách se
rozprostírá lid četný a mocný, jakého nebylo od věků, aniž kdy bude po
něm až do let posledního pokolení (Jl 2,2). Není sporu o
tom, že Warnock zde vidí Přemožitele, kteří vycházejí k národům
světa, aby jim zvěstovali evangelium. Tato jeho doktrína se stala tak známou,
že dokonce propůjčila hnutí název “Joelova armáda.”
Avšak ostatní křesťané zde vidí buď škůdce,42
nepřátelskou moc,43 antikristova vojska napadající
Jeruzalém a vojska šikovaná čtyřmi nečistými duchy44.
Jedná se však o velmi podstatnou doktrínu, neboť o Joelově armádě mluví
např. zcela jasně Paul Cain jako o “novém druhu křesťanů.”45
Pozdní déšť
Požehnání, na němž má mít církev poslední doby účast, je metaforou
pozdního deště z Jóelova proroctví. Církev je totiž ve Warnockově knize
často přirovnávána k zahradě, která dozrává ke sklizni; nejprve je
bičována studeným větrem zkoušky a pak zavlažena vlahým větrem Ducha.
Nyní zahrada čeká na pozdní déšť, který jí Bůh chce dát. “Bůh
dychtí po pozdním dešti víc než my! A proč? Protože on je zahradník a on
čeká na slavnost Sklizně.” Církev zatím obdržela raný déšť, což
bylo naplnění Joelova proroctví o Letnicích.
“Co Joel prorokoval, bylo toto: “Radujte se děti Siónu a jásejte v Pánu,
vašem Bohu, protože vám dal raný déšť a nechá na vás sestoupit déšť
v pravý čas, raný déšť a pozdní déšť prvního měsíce, a sýpky
budou plné zrní a díže budou přetékat vínem a olejem” (Joel 2,23-24).
Jistě, tato pasáž se částečně naplnila o Letnicích, když Peter prohlásil:
“To je to, co řekl prorok Joel...” a už jsme ukázali, že Letnice jsou
sklizní Prvotin. Plnost sklizně je nicméně až slavnost Sklizně v sedmém měsíci,
když je sebráno víno a olej.”
Warnock uvádí, že část verše: “protože vám dal raný déšť”
je naplněním Letnic, zatímco druhá část: “a nechá na vás sestoupit
déšť v pravý čas, raný déšť a pozdní déšť prvního měsíce,”
se naplní až při svátku stánků, kdy budou “díže plné zrní a díže
budou přetékat vínem a olejem.” Skutečnost, že tímto výkladem musíme
dospět k závěru, že v posledním čase má být vylit “raný i
pozdní déšť během prvního měsíce,” zatímco o Letnicích šlo pouze o
“raný déšť” , vysvětluje následovně:
“Ale to byla jen část, co Jóel prorokoval, protože pokračuje: “A on
způsobí že na vás sestoupí raný a pozdní déšť, v prvním měsíci.”
V období od října k dubnu byla deštivá sezóna. Pak následovalo dlouhé
letní období, kdy žádné deště neměly být očekávány. Říjnové a počáteční
listopadové deště, které byly nazvané rané nebo semenné, připravovaly
zemi pro semeno; pak dešťová sezóna skončila druhými dešti v dubnu
neboli sklizňovými dešti, které způsobily uzrání semen pro sklizeň.”
Warnock poté na základě dvou kalendářů, které se v Izraeli používaly,
dospěl k závěru, že prvního měsíce, což může být duben (církevní
kalendář) nebo říjen (zemědělský kalendář), kteréžto měsíce ztotožňoval
s jarním a podzimním dešťovým obdobím, církev obdrží jarní (pozdní)
i podzimní (raný) déšť dohromady.
“Správně zde, v prvním měsíci zemědělského roku (což je sedmý měsíc
církevního roku), Bůh zaslíbil něco neobvyklého; On nesešle jen raný déšť,
který patří k tomu měsíci, ale sešle společně raný i pozdní déšť! Můžeme
nevidět co Bůh zaslíbil svému lidu v této velké hodině? Ne jen plnost
velké a slavné žně, jako o Letnicích. Nejen velkolepou žeň Svatostánků,
slavnosti Sklizně. Ale celou slávu rané církve spojenou s veškerou slávou
a mocí triumfující církve posledních dní. Veškerou ranou slávu spojenou
s veškerou pozdní slávou. V pravdě nemůžeme ani začít s představou
jaké obrovské a fantastické věci Bůh připravil těm, kteří jej milují.
On způsobí příchod raného i pozdního deště v “prvním měsíci”
neboli na začátku “sezóny.””
Den pomsty
Když Kristus poprvé přišel na tuto zem, četl slova proroka Izajáše (L
4,18 -19), která mluví o požehnání. Nyní, při jeho druhém příchodu,
tj. inkarnace do jeho církve, naplní se i část o dni pomsty, kterou Kristus
nedočetl. To znamená: den pomsty pro modlářský denominační systém, ale též
den slávy pro Zjevené Syny Boží. Proto nastávající den Velkého soužení
bude soužením pro jedny, ale slávou pro druhé.
“Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu,
abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených
srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto
Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha… (Iz 61,1-3) “Opravdu,
je to den pomsty, ale také den radosti a odhalení Boží síly a slávy.
Je proto pomstou na díle Ďábla, a přinese soud na neposlušné, ale radost
poslušným.”
Společenství Mojžíše a Eliáše a nový světový řád
Dvojí rozměr poslední doby, tj. “požehnání” i “soužení” vyjadřuje
i vystoupení Mojžíše s Eliášem, dvou svědků k výstraze světa.
V přicházející moci Páně do středu jeho lidu musí dojít k pohlcení
smrti životem, staré nahradit nové, litera musí být překryta milostí.
Starý řád musí přejít do řádu nového. Toto vyvrcholení dějin je nejlépe
znázorněno společnou službou Mojžíše a Eliáše, “dvou svědků k výstraze
světa”, v posledních dnech. Mojžíš je představitelem starého,
jež zemře, a Eliáš nového, jež povstane.
“Tato hodina je známa jako “konec věků,” kdy soudy, které jsou
zaznamenány ve spojení s církví a světem se musí naplnit na jedné
straně, a moc a sláva, která je popsána ve spojení s církví, se musí
naplnit na straně druhé. Proto Mojžíš – Eliášovo: plnost Boha mezi Jeho
lidem, se zbavuje starého a ustanovuje nové…”…Den pomsty, proto má být
velkým dnem obnovy. Ale než může nastat skutečná ryzí obnova, musí dojít
ke zničení: zničení díla světa, těla a ďábla. A tak zde Mojžíš ničí
a Elijáš obnovuje.”
Stejně jako se se zjevením slávy Krista na hoře proměnění zjevila i sláva
Mojžíše a Eliáše, tak i při inkarnaci Krista v těle se zjeví sláva
Mojžíš-Eliášova společenství.
Příchod Jana Křtitele
Jako se před prvním příchodem Krista zjevil Jan Křtitel v moci Eliášově,
tak se i nyní znovu zjeví před příchodem Přemožitelů – Krista vtěleného.
“Ještě jednou Pán vyzvedne službu Jana Křtitele k vyhlášení
dne Páně a přibližujícího se Království. Znovu je zde hlas “volajícího
na poušti: “Připravte cestu Páně.” Opět je všude křik pocházející
od Bohem pomazaných služebníků k shromáždění svatých k jednotě
v Duchu, aby odložili svoji tělesnost a sektářství a poslouchali, co
Duch praví církvi.”
Avšak Přemožitelů je povícero, proto se zjeví i velké množství Eliášů.
“Protože se Eliáš zjevil v jednom muži, Janu Křtiteli, jeho duch a moc
setrvala při něm. Nyní se Kristus zjeví v Jeho Církvi, Těle. Proto společenství
Mojžíše a Eliáše, plnost Kristova v mnohých.”
Příprava na válku
Blížící se doba Kristova vtělení je však také dobou přípravy na
poslední bitvu v dějinách lidstva, ve které se nakonec Přemožitelé
chopí své autority, strhnou satana z nebes a položí jej Kristu k nohám.
Jsou zde však stále letniční a fundamentalisté, kteří zbaběle očekávají
na vytržení, místo aby se chystali přejmout vládu.
“Církev Kristova je doslova naplněná živočišnými,
zemsky smýšlejícími křesťany, kteří odpočívají v klidu a samolibosti
a očekávají vytržení, které je uchvátí ven ze středu velkého soužení
na Zemi, na začátku dne Páně. K této generaci zesvětštělců Bůh nemluví
v žádných nejistých termínech: “Běda těm, kdo touží po dni
Hospodinova! K čemu vám bude den Hospodinův? Bude tmou, a ne světlem! (Am
5,18).” V obrovské většině evangelických kruhů jsme se učili, že v nějaký
okamžik budou Boží lidé uchopeni, vytrženi Pánem do vzduchu, aby unikli
Velkému soužení, které brzy přijde. To není pravda!”
Namísto této falešné naděje – dle Warnocka - budou křesťané přebývat
ve světě jako za dnů Noe nebo jako Izraelité, kteří byli uprostřed Egypta
chránění Boží mocí. Zatímco na Egypťany doléhaly soudy, Izraelci
byli ochráněni krví Beránka. Tito svatí budou odění mocí z výsosti,
a ačkoliv budou procházet Velkým soužením, uprostřed nich bude zjevena Boží
sláva. “Odhalení Boží moci a slávy uprostřed zvráceného pokolení
způsobí na jedné straně Velké soužení, ale na druhé straně moc a slávu
svatých.”
Příchod Krista do svého chrámu
Brzy poté, až lidé vyjdou ze svých modlářských denominací, přestanou
lpět na doktrínách a učení a shromáždí se k oslavě svátku stánků
v jednotě pod úřadem novodobých apoštolů a proroků, aby se stali duchovními
vládci nad veškerými národy země a rozbíjeli je železnou berlou jako hliněné
nádoby, přijde Ten, na kterého tak dlouho čekali. Uprostřed nečekaného
propuknutí divů a zázraků, pro které celá zem bude následovat Pacholíka,
přijde Duch, inkarnuje se a posadí se doprostřed svého chrámu.
“Den odplaty je na dosah ruky a soud musí začít od domu Božího. Modlářský
církevnický systém je odsouzen! Prorocké slovo bylo dáno proti Jerobeoámovu
oltáři Volal proti oltáři na Hospodinův pokyn: "Oltáři, oltáři,
toto praví Hospodin: »Hle, Davidovu domu se narodí syn jménem Jóšijáš.
Ten bude na tobě obětovat kněze posvátných návrší, kteří na tobě pálí
kadidlo. Budou se na tobě spalovat i lidské kosti.«" (1Kr 13,2)
Aronova hůl pohltí hole kouzelníků ve dne Zjevení Krista a struska bude oddělena
od zlata a stříbra domu Léviho… Pán, kterého hledáte, náhle vstoupí do
svého chrámu, usedne a pročistí zlato a stříbro, pročistí syny Léviho a
pročistí je jako se čistí zlato a stříbro a budou patřit Hospodinu a
spravedlivě přinášet obětní dary. (Mal 3, 1-3)Vstoupí do svého chrámu,
do církve živého Boha!… Větší než Šalomoun je zde! Větší sláva než
domu Šalomounova se v tu hodi
Tato inkarnace Krista v Církvi způsobí to, co tvorstvo nedočkavě
vyhlíží: “Zjevení Synů Božích” (Ř 8,19).
Nové kněžství
Křesťané se tak chopí i kněžství, které jim dědičně náleží.
Toto nové kněžství je kněžstvím melchisedekovským a je proto kněžstvím
nesmrtelných. Do tohoto kněžství již vstoupila Hlava, ale nyní, při
inkarnaci, do něho vstupuje celá církev. Křesťané již nejsou pouhými kněžími,
ale stali se velekněžími, bez konce a bez počátku.
“Je to kněžství královské moci a autority. Pryč bude spojení se světem,
tělem a ďáblem. Proto toto kněžství představuje královského kněze za
oponou, za tělem. Tělo je roztrženo ve dví a sláva Boží je odhalena.
Hlava již do kněžství vstoupila, a když vstoupila ona, otevřela se tato
cesta i k následování ostatních.”
Toto “nové” kněžství Přemožitelům poskytuje stejnou autoritu jako
má Kristus. “On vládne, ale on také prosí; a ve skutečnosti on vládne
tím, že prosí.” Proto Přemožitelé, kteří se skrze víru zmocní
nesmrtelnosti, budou mít skrze přímluvu moc vládnout na zemi a stejně jako
Kristus, přimlouvat se za ostatní a zachraňovat je v době Velkého soužení.
“Jako kněží mají skrze víru přístup k milosti
našeho svatého postavení a jako králové mají Boží moc vládnout nad všemi
okolnostmi a všemi nepřátelskými silami. Jako kněží mohou u Boha orodovat
za lidi, a jako králové mohou udělit život a moc a osvobodit vězně a
propustit utištěné na svobodu. Takové je Melchisedechovo království.”
Pád Babylónu
Zároveň se však uzavírá doba Babylóna, křesťanských denominací. Ti,
kteří Zjeveným Božím Synům nepřejí, dopadnou jako Saul, který chtěl
zabít Jonatana za to, že se vydal na území Pelištejců, kde jim připravil
zdrcující porážku. A tak stejně jako v té době Saulovi, i denominačnímu
systému tikají hodiny a dohořívá knot jeho modlářské existence, což
platí zvláště letničním, kteří skrze svoji neznalost zlehčují přemožitelské
doktríny.
“Jen vyzkoušejte záměry této moderní církve, této
babylonské okázalosti a nádhery; nebude produkovat nic než Ichabod. Kde je
sláva? Kde je ta skutečná, živá přítomnost Ducha svatého ve shromážděních
svatých, práce Boha samotného produkující ovoce Ducha? Ano, zmírající kněžství
zrodí svého Pacholíka, ale jeho jméno bude Ichabod. Bůh však již připravuje
dalšího Pacholíka, jménem Samuel. Letitý pláč a křik Božího lidu
pohnuly Boha nebes a v odpověď na modlitby a dřinu se rodí “Syn, muž,”
doslovně “Pacholík” (Zj 12,5). Ischabod je nyní na řadě pro kněžství,
ale Bůh ustanovuje další kněžství, kněžství slávy.”
Poslední den svátku
Nakonec, až bude práce dokonána, těsně před tím, než Přemožitelé
pozvou Krista, aby se ujal vlády nad obnovenou zemí, která bude obnovena od
Adamova pádu, bude zem provázet úžasná obnova a probuzení, hotový ráj. “Nadcházející
obnova zcela zastíní vše, co jsme doposavad četli v Bibli nebo v církevní
historii! Tato řeka života začala téci o Letnicích, a uvědomujeme si, že
brzy vyústí do mocných moří lidstva, vnese život a požehná suché a vysušené
pustině.”
Kritika doktrín
Ireneus Lyonský kdysi dávno řekl, že nejlepší boj s bludem je jeho
popsání. Tato věta ovšem předpokládá základní věc, s kterou tento
“otec všech apologetů” se samozřejmostí počítal. A to, že dotyčný,
jemuž věc v její nahotě popíšeme, zná základy biblické zvěsti a má
proto s čím porovnávat. Jelikož v Ireneově době nebyla Bible každému
dostupná do soukromého vlastnictví, mohl se Ireneus na její znalost spoléhat.
Dnes, kdy má každý křesťan možnost mít ve vlastnictví hned několik překladů
– a může se proto s biblickou zvěstí dokonale seznámit - už to tak
samozřejmé není. Přesto se snad dá předpokládat, že málokdo bude věřit
tomu, že křesťané mohou srazit z “nebeského trůnu” satana, nebo že se
po týdnu nošení jedněch spodků nemusí mýt (i když pro Paula Caina to
samozřejmostí, jak se dočteme dále, není, doufejme proto jen
Obhajovat zde doktrínu Vytržení ještě stále není třeba, neboť je v
letničních kruzích “zatím” samozřejmostí. Podívejme se však trochu
blíže na jiné doktríny Warnockem prosazované, které díky mnohaleté
masivní indoktrinaci křesťanstva, zatemnily kontury i původní, darbyovsko-plymouthské
ostrosti.
Tři svátky v životě církve a Izraele
Warnockovi se v jeho knize podařil “geniální” tah. Nebyl pouze
nadaným spisovatelem. Jeho slovní ekvilibristika spolu s obstojnou znalostí Písma
mu umožnila s biblickým textem libovolně a zdánlivě v kontextu
manipulovat. Při jeho exegezi by zblednul závistí i Origenes. Pokud při sepsání
jeho knihy nehrál úlohu jistý druh “inspirace” - a nebylo by se čemu
divit - byl Warnockův duch hermeneutickým géniem.
Velikonoce a Letnice v životě Krista
Církev skutečně ve svém rodokmenu nese jak velikonoční, tak letniční
zkušenost. Tuto zkušenost můžeme zřetelně vidět i v životě Krista.
Co však již v životě církve nevidíme, je slavnost svátku stánků. Za
Kristova pozemského života jí nenajdeme ani u něho. I on se sice, jako pravý
Izraelita, objevil o tomto svátku v Jeruzalémě, avšak ne jako Mesiáš:
“Vy na svátky jděte, já na tyto svátky ještě nejdu, protože můj čas
se dosud nenaplnil” (J 7,8), ale jako Izraelita. “Když jeho
bratři odešli na svátky, tu šel také on - ale nepozorovaně, aby
se o tom nevědělo” (J 7,10). Mesiáše, který se přirovnáním
svého těla k chrámu ztotožnil s celým Izraelem, totiž nejprve čekaly
Velikonoce (smrt a vzkříšení) a Letnice, kdy přijal Ducha svatého: “Byl
vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého".
Velikonoce a Letnice v životě církve
Církev, která do určité míry prochází analogickým vývojem, též prožila
své Velikonoce. “Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že
spolu s ním budeme také žít. (Ř 6,8). Tedy velikonoční smrt a zmrtvýchvstání,
kdy Kristus po svém vzkříšení (první snopek Lv 23, 10 –15) dechl na své
učedníky, kteří tak duchovně vstali z mrtvých “spolu s ním.”
“Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: “Přijměte Ducha svatého.””
(J 20,22). Přesně na den Letnic, tj. až po Velikonocích, pak učedníci
obdrželi dar Ducha svatého. Zde je mocná obhajoba letničního hnutí!
Kristus, který byl vzkříšen a Ducha svatého zajisté měl, neboť jej
dechnutím předal svým učedníkům, jej obdržel při nanebevstoupení, aby
jej svým učedníkům seslal. Tito učedníci, kteří Ducha již před tím
obdrželi (právě zde dostávají moc odpouštět.) Že se zde nejedná o židovské specifikum, dokazuje tento křest Duchem
svatým i u Samařanů, kteří byli znovuzrozeni a pokřtěni “Ale když uvěřili
Filipově zvěsti o Božím království a o Ježíši Kristu, dávali se pokřtít
muži i ženy” (Sk 8,12), měli tedy své Velikonoce za sebou a Letnice
je teprve čekaly: “Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha
svatého” (Sk 8,17). A stejný postup čekal i pohany v Efezu, kteří
byli pokřtěni na svou víru v Krista, a Duchem byli pokřtěni následně.
“Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. A když na ně
Pavel vložil ruce, přišel na ně Duch Svatý a oni mluvili jazyky a
prorokoval.” (Sk 19,5 – 6).
Velikonoce a Letnice v životě Izraele
Zde musíme konstatovat, že obojí se zatím naplnilo pouze na částce
Izraele, tj. apoštolech a prvních učednících, které můžeme přiřadit do
skupiny církve, a skupině současných Mesiánských Židů, kteří
“nesklonili svá kolena před Bálem.” Smrt s Kristem a velikonoční
vzkříšení Izrael teprve čeká: “Jestliže jejich zavržení znamenalo smíření
světa s Bohem, co jiného bude znamenat jejich přijetí než vzkříšení
mrtvých” (Ř 11,15). Stejnou, téměř pavlovskou mluvou, psali i
proroci. Ozeáš předpověděl velikonoční obnovu Izraele dle Kristova zmrtvýchvstání.
“Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před
ním budeme žít” (Oz 6,2) a v Ezechielovi můžeme vidět totéž:
“Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve
A co svátek stánků?
svátek stánků není slavností žně (harvest), nýbrž sklizně (ingathering)
a měli bychom ji vidět spíše jako sklizní ovoce Ducha svatého. Její časný
nástin naznačuje Pavel v epištole Římanům. “Rád bych, abyste věděli,
bratří, že jsem už často zamýšlel přijít k vám, abych i mezi vámi
sklidil nějaké ovoce, tak jako mezi jinými národy” (Ř 1,13) a s trochou
alegorie by se dala přirovnat ke křesťanskému shromáždění, kdy si církev
slouží dary Ducha svatého. Nicméně jeho naplnění není v tom, že je
člověk získán pro věčný život (Velikonoce), či je zmocněn ke svědectví
(Letnice), ale kdy je na sklonku života sklizen do věčného příbytku nebo
kdy je církev na 7 dní-let vytržena do příbytků v nebesích, svatebních
komůrek, než s Kristovým příchodem (Ju 1,4) na horu Olivetskou (Za
14,4 srv. Sk 1,11) přijde na zem, a kdy andělská vojska vedená Kris
Co z toho plyne? Církev v žádném případě za svého pozemského
života nečeká svátek stánků. Ten je spojen až s nebeskou slávou,
shromážděním Božího majetku, jeho dětí do věčných příbytků a
oslava s jeho Synem. Tak se definitivně naplní i Abrahamovo požehnání,
kdy svatí obdrží zemi.
Očekává církev na konci věků déšť?
Pozdní déšť
Než se do této, dnes široce přijímané eschatologie, pustíme, je nutné
oddělit dvě věci. Předně zde Warnock velmi mistrovsky spojil dvě naprosto
nespojitelné věci. Vyložil Letnice jako raný déšť. Avšak Letnice jsou
slavností žně. Už jste někdy viděli déšť o žních? Bible sice tuto
eventualitu připouští, avšak dobře si pročtěme kontext veršů, které to
popisují.
“Jako sníh v létě a déšť ve žni, tak se nehodí k hlupákovi sláva”
(Př 26,1).
“Není právě pšeničná žatva? Budu volat k Hospodinu a on způsobí
hromobití a déšť. Tak očividně poznáte, jak velmi zlé je v Hospodinových
očích to, čeho jste se dopustili tím, že jste si vyžádali krále” (1S 12,17).
První z těchto jediných dvou veršů z Písma, který tuto
eventualitu připouští, nám ukazuje, že je naprostým nesmyslem, aby nasečené
obilí moklo, a že nechat zmoknout obilí je jako chlubit se hloupostí. Druhý
verš ukazuje, že liják o žních je znamením Božího soudu. Nikde v Písmu
není proto ani náznak toho, že by Letnice měly být znamením deště. Co by
potom měl tento symbol ukazovat? Bláznovství? Soudy?
Podívejme se proto na následující tabulku, která nám uvádí všechny tři
velké náboženské svátky do kontextu s obdobími dešťů
Měsíc
leden
únor
březen
duben
květen
červen
červenec
srpen
září
říjen
listopad
prosinec
Církevní *
10
11
12
1
2
3
4
5
6
7
8
9
Zemědělský*
4
5
6
7
8
9
10
11
12
1
2
3
svátek
V
L
S
Raný déšť
Pozdní déšť
Poznámka:
L… Letnice, V… Velikonoce, S… Slavnost stánků, * kalendář
Vidíme zde, že raný, neboli podzimní déšť (neplést s pozdním),
začal v Izraeli koncem října, zavlažil tak zaseté semeno a skončil v
prosinci. Tento déšť se neshodoval ani se svátkem stánků (který byl o několik
dní dříve) a už vůbec ne s Letnicemi, které se slaví v červnu
(Lv 23,20). Od března do dubna nastala druhá vlna dešťů (pozdní deště)
neboli jarní (neplést s ranými), které zavlažovaly vzrostlé klásky a
v podstatě skončily okolo oběti snopku (Lv 23,15) o Velikonocích.
Následovalo období sucha až do dalších podzimních dešťů v listopadu.
Do tohoto období sucha spadají jak Letnice (slavnost žatvy), tak svátek stánků
(slavnost sklizně). Ihned poté následovaly nové rané deště.
Část Joélova proroctví, kterou Petr pronesl o Letnicích “I stane se
potom: Vyleji svého ducha na každé tělo.” (Jl 3,1 a Sk 2,17) nelze z tohoto
důvodu považovat za naplnění zaslíbení: “Jásejte, synové Sijónu,
radujte se z Hospodina, svého Boha, neboť vám dá učitele spravedlnosti (raný
déšť) a jako na začátku vám sešle hojnost dešťů podzimních i jarních.”
(Jl 2,23) Z kontextu veršů je jasné, že vylití Ducha následuje až
po deštích: “i stane se potom”… Déšť proto neukazuje ani k Letnicím,
ani ke svátku stánků.
Dvojnásobný déšť
Warnock cituje anglický překlad Písma krále Jakuba, který zde uvádí:
“Be glad then, ye children of Zion, and rejoice in the LORD your God: for he
hath given you the former rain moderately, and he will cause to come down for
you the rain, the former rain, and the latter rain in the first [month]” (Joel 2,23),
což znamená, že Izrael má obdržet při své obnově déšť podzimní a
jarní v prvním měsíci). Ačkoliv to překladatelé KJV uvádějí pouze
do závorky, překladatelé např. NIV uvádějí “as before” – “jako před
tím”, k čemuž se přiklání i náš text ekumenický, který uvádí
“jako dřívě”, zatímco kralický uvádí “v čas” .
Nalezl-li Warnock ve verzi jednoho překladu v závorce “bohoslovný
hrot,” zcela jej zneužil, neboť jej vztáhl na církev, což není z kontextu
absolutně možné! Nabízí se však výklad jiný, odlišný od Warnockova.
Když Warnock uvádí, že by Izraelité měli obdržet jarní a podzimní déšť
zároveň v prvním měsíci, předpokládá, že se jedná o měsíc oslav
svátku stánků (říjen), což bude zároveň první měsíc zemědělského
roku a první měsíc církevního roku, a tudíž zde Bůh, na “souřadnici”
[1,1] používá jakousi skrytou “šifru,” aby mohl duchovnímu Izraeli (církvi)
naznačit, že jím ke konci dvojnásobně požehná..
Období podzimních dešťů však v Izraeli nezačalo v říjnu na
svátek stánků, to by museli všichni Izraelci v ulicích Jeruzaléma v provizorních
stáncích z větví promoknout, nýbrž začátkem listopadu, výjimečně
(např.v Libanonu) již koncem října. V tomto případě by tedy
dvojnásobné požehnání nemohlo nastat v prvním měsíci zemědělského
roku, ale až ve druhém (viz tabulka).
Co však vypadá mnohem pravděpodobněji, je skutečnost, že Hospodin zde
Izraeli přislibuje déšť velikonoční, což by v souladu s proroctvím
Ozeáše. “Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat. Jako jitřenka, tak jistě
on vyjde. Přijde k nám jako přívaly dešťů a jako jarní déšť, jenž
svlažuje zemi” (Oz 6,3). Viz též: “Ale na dům Davidův, na toho,
jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou
vzhlížet ke mně, kterého probodli” (Za 12,10).
To je tedy déšť pozdní (jarní), který připravuje velikonoční
znovuzrození Izraele. V souladu s výše uvedenou tabulkou leží
tedy Velikonoce (nikoliv svátek stánků) na souřadnici [1,1]. Jinými slovy
duben je prvním měsícem církevního roku a výjimečně deštivý konec října
prvním měsícem zemědělského roku. Dle Warnockovy analogie by to znamenalo,
že o Velikonocích čeká v budoucnu Izrael znovuzrození a obdrží dvojnásobný
příděl deště, tj. obvyklou dávku deště pozdního, plus jakýsi bonus navíc
v podobě deště raného.
Je zde však ještě jedno vysvětlení, prozaičtější, ke kterému se přiklání
např. známý učitel proroctví Grant R. Jeffrey; a to, že Joelovo proroctví
poukazuje na “zvýšené množství srážek” při obnově Izraele.47
Z výše uvedeného však můžeme kategoricky prohlásit, že:
1. Raný déšť nebyly Letnice, neboť o žních neprší, ani svátek
stánků, který nás čeká v nebi. Tato symbolika tedy nesouhlasí
ani po duchovní ani po materiální stránce a je mimo kontext Jóelova
proroctví.
2. Jóelovo prorctví o velikonočním, jarním dešti, chápeme-li jej
duchovně, se vztahuje na Izrael, nikoliv na církev. Církev již má své
Velikonce, na rozdíl od budoucího obnoveného Izraele, za sebou.
3. Co se týká Izraele, jej čeká velikonoční znovuzrození a pozdní
déšť, který je možné chápat duchovně (Oz 6,3), ale též fyzicky (Jl
2, 22-23).
4. Pokud by, dle KJV, mělo jít o dvojnásobný déšť v prvním měsíci,
byl by tím měsícem duben, nikoliv říjen.
Obnova církve poslední doby?
“On zůstane v nebi až do chvíle, kdy bude všechno nové, jak o tom Bůh
od věků mluvil ústy svých svatých proroků” (Sk 3,21).
Tento verš, kterým apoštol Petr seznamoval těsně po Letnicích Izrael s dobou
návratu Krista, představitelé obnovy “církve poslední doby” ztotožňují
s obnovou apoštolské a prorocké služby a nedenominačnímu sjednocení
církve pod jejich úřadem, která tak doroste k dospělosti, stane se církví
bez vrásky a poskvrny, a tato pro svět viditelná jednota přinese celosvětové
probuzení, velkou žeň duší ke konci časů.
Obnova všech věcí
Židé od svého zajetí a římského protektorátu velmi toužili po
obnoveném království. Několikrát se Krista dokonce vyptávali, kdy již
toto království v Izraeli chce obnovit (Sk 1,6). Kristus jim neřekl, že
k tomu nikdy nedojde, ale odpověděl jim, že není jejich věcí tuto lhůtu
a čas znát (Sk 1,7). Jeho druhý příchod však bude na tento čas obnovy vázán
(Sk 3,21).
Církev ale v době, kdy Petr toto kázání pronesl, ještě nebyla ani
plně institucionalizována, natož rozbita. Byl položen pouze apoštolský základ.
Apoštol Pavel, jeden z největších církevních architektů, v té
době rodící se církev nenáviděl. Petr proto nemohl zaslibovat obnovu něčeho,
co ještě neexistovalo, protože by jeho posluchači vůbec nevěděli, o čem
k nim mluví. Jeho slova jim však srozumitelná nade vší pochybnost
byla. Vždyť činili pokání.
Stoupenci obnovy dnes však Petrovým slovům rozumějí takto: “On zůstane
v nebi, dokud nebude první apoštolská církev ustavena, poté rozbita a
pak znova do původní podoby, pod úřadem pěti obnovených služebností,
obnovena” a někdy doplňují Petrova slova: “a mnohem slavnější, než
bude za pár dní ta naše.”
Ovšem tomuto by shromáždění židé nerozuměli ani náhodou. Sami byli v tu
chvíli ve svých srdcích zasaženi tím, že Mesiáše, kterého tak dlouho očekávali,
přibili rukou bezbožných ke kříži a nyní toužili, aby se vrátil a
ustavil mezi nimi Davidovo království a Petr jim ukazuje, kdy k tomu
dojde.
V kontextu s jinými místy Písma to bude tehdy, až bude izraelské
království připraveno k obnově. Poté Izraelci uvidí Kristův příchod
fyzicky (Za 12,10), a jeho nohy spočinou na Olivové hoře “V onen den stanou
jeho nohy na hoře Olivové, ležící na východ od Jeruzaléma” (Za 14,4).
To je přesně podle zaslíbení andělů: “Muži z Galileje, co tu stojíte a
hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde
právě tak, jak jste ho viděli odcházet. Potom se z hory, které se říká
Olivová, vrátili do Jeruzaléma” (S 1,11 – 12). Je úžasné vidět, že
stejně jako Izraelité s dychtivostí vyprovázeli Krista z Olivové
hory do nebes, se stejnou, a ještě větší dychtivostí ho na stejné hoře
opět z nebes přivítají.
Avšak věk pohanů už bude v té době uzavřen, neboť jich vstoupí
plný počet (Ř 11,25). Církvi totiž není zaslíbena žádná obnova,
naopak, Písmo zřetelně varuje před odpadlictvím: “Duch výslovně praví,
že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch,
kteří svádějí démonskými naukami…” (1 Tm 4,1), zpochybňováním
Kristova návratu “a budou se posmívat: "Kde je ten jeho zaslíbený příchod?
Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku
stvoření” (2 P 3,4), vychladlou vírou: “Ale nalezne Syn člověka víru
na zemi, až přijde?" (L 18,8). Církev bude ke konci věků spát:
“Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly” (Mt 25,5).
Církev tedy nemá ke konci časů zaslíbenou pozemskou obnovu na zemi, nýbrž
příbytky v nebesích. Kristus zde naznačuje starý izraelský obyčej,
kdy syn připravil svatební komůrku v domě svého otce pro nevěstu,
které pak přišel naproti k jejímu domu a na svatební týden si ji
odvedl k svému otci. Teprve po tomto týdnu se ženich účastnil dalších
prací. Tento “týden-let” - dle proroka Daniele - je zároveň pro církev
dnem svatebním, ovšem pro Izrael, který Krista odmítl, dobou velkého soužení.
Izrael totiž obnovil své království, avšak na tři a půl roku uzavřel
smlouvu s *****m, která bude v polovině “týdne-let” vypovězena,
a Izrael tak čeká tří a půl “týdnů – let" období velkého soužení.
“Vnutí svou smlouvu mnohým v jednom týdnu a v polovině toho týdne
zastaví obětní hod i oběť přídavnou. Hle, pustošitel na křídlech
ohyzdné modly, než se naplní čas a na pustošitele bude vylito rozhodnutí.”
(Da 9,27)
A teprve tehdy, po plných sedmi letech od vytržení, vidíme Krista se
svoji nevěstou přicházet na zem, aby ustavil své království. Tehdy ho židé
uvidí přicházet s velkou slávou, což popisuje i Henoch, kterého
cituje Juda:
“Prorokoval také o nich Henoch, sedmý od Adama: Hle, přichází Pán s
desetitisíci svých svatých, aby vykonal soud nade všemi a usvědčil všechny
bezbožné z jejich skutků, které kdy ve své bezbožnosti spáchali, i ze všech
zpupných řečí, které ti hříšníci mluvili proti němu” (Ju 1,14-15).
K této době můžeme směřovat Sk 3,21. Některé americké překlady
Bible zde uvádějí:
“Whom the heaven must receive until the times of restitution of all things,
which God hath spoken by the mouth of all his holy prophets since the world
began. (KJV)” Což lze chápat, že nebesa Krista zadrží “do času obnovy
všech věcí,” čemuž se přibližuje i náš kralický překlad a znamenalo
by to, že Kristus bude ten, který přijde v době zahájení nápravy a sám
jí bude vést, čemuž věří i např. David Hunt.46
Ať už je to tak nebo onak, v každém případě to znamená, že dobu
“nápravy všech věcí” očekává Izrael, ke kterému Petr mluvil, a
nikoliv církev.
Pacholík
“I ukázal se div veliký na nebi: žena oděná sluncem, pod jejímiž
nohama byl měsíc, a na jejíž hlavě byla koruna dvanácti hvězd. A jsouce těhotná,
křičela, pracujici ku porodu, a trápěci se, aby porodila…I porodila syna
pacholíka, kterýž měl spravovati všecky národy prutem železným. I vytržen
jest syn její k Bohu a k trůnu jeho” (Zj 12,1 -5).
“Doktor Wernon McGee, vynikající křesťanský učitel, jednou
poznamenal: “řekni mi za koho považuješ ženu oděnou sluncem a já to povím,
kdo jsi.” (volná parafráze). Pokud někdo řekne, že rodící ženou je
Marie (katolíci, pravoslavní), pak zde máme doktrínu o bohorodičce; pokud někdo
řekne, že je to církev (adventisté a stoupenci království nyní), pak zde
máme zaslíben jakýsi nový zrod znovuzrozených, “křesťanů nejkřesťanštějších.”
Pokud řekneme, že je to Izrael (fundamentalisté, letniční a někteří
evangelikálové), pak zde máme obnovu Izralele posledních dní, kterou předpověděl
prorok Izajáš.
Církev to však z jednoho jediného principu být nemůže, neboť má
zaslíbení věčného života a brány pekel jí nepřemohou. I když ke konci
časů bude církev velmi oslabena, zmítána falešným učením, a nakonec všichni
usnou, církev nikdy nezemře! Nemůže být proto znovuzrozena. Věříme
proto, že obraz ženy ze Zjevení je obraz Izraele, který čeká svou obnovu.
Toto pojetí se shoduje i se slovy Izajáše, který ve stejném obrazu vidí
zrození národa.
“Prvé než pracovala ku porodu, porodila; prvé než přišla na ni
bolest, porodila pacholátko. Kdo slýchal co takového? Kdo vídal co podobného?
Zdaliž může způsobeno býti, aby země zplodila [lid] dne jednoho? Zdaliž
zplozen bývá národ pojednou? Ale Sion jen počal pracovati ku porodu, [a]
porodil syny své.” (Iz 66,7-8)
Církev bez vrásky a poskvrny
Pavel skutečně tohoto pojmu ve vztahu k církvi používá, leč
nejedná se o nějaký pohled prorocký, až se církev “poznáním nějaké
pravdy” očistí od hříchů a stane se církví dokonalých, nehřešících
křesťanů. Tento pohled skrze “krví pomazané veřeje” je pohledem současným,
kdy Bůh Kristovu spravedlnost, zcela z milosti, připisuje na účet svých
vykoupených a jedná s nimi, jako by byli čistí.
“Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za
ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil
církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá
bezúhonná” (Ef 5,25-27).
Je církev Kristem?
Obvyklá christologie vytvářená hnutím Pozdního deště zní, že
Kristus je neúplný bez své církve, jako je neúplná hlava bez těla. Avšak
je zde opomenuto, že obraz hlavy i těla je převzat z Pavlových obrazů
jednoty muže a ženy. Ačkoliv muž a žena tvoří duchovní jednotu lidství,
nijak to nebrání jejich osobní individualitě. Muž není mužem pouze od
ramen nahoru, zatímco by od ramen dolu byl ženou. Tuto jednotu nelze chápat
organicky. Když Pavel popisuje církev jako tělo, jeho organickou hlavu nevidí
v nebesích, nýbrž “v těle.” I tělo zemské má svou tělesnou
hlavu.
“Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo. Oko
nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" Ani hlava nemůže říci
nohám: "Nepotřebuji vás!” (1K 12,20-21)
Kristus se sice se svým tělem – církví - ztotožňuje natolik, že říká
Saulovi “proč mě pronásleduješ?”, avšak byl to on sám, vzkříšený a
živý Kristus, kdo se Pavlovi zjevil na cestě do Damašku (1 K 15,8). Nebyla
to pouze jeho hlava, zatímco jeho tělo se třáslo před Saulem v Damašku.
Byl to on sám, kompletní Kristus.
Přijde Kristus v těle?
Warnock Kristův příchod přirovnává k proměně Páně na hoře
proměnění a dovozuje, že druhý příchod Páně bude též duchovní. Co
zde vlastně Warnock učí? Jednoduše popírá, že Kristus přišel v těle!
To je ostatně docela logické, neboť byli pouze dva lidé na světě, kteří
neměli fyzického otce. Adam a Ježíš, druhý Adam. Antikrist bude mít otce
a jeho tělo bude pocházet ze semene muže.
Protože se Antikrist nebude moci prokázat svým “božským původem,”
neboť bude mít fyzického otce, bude přirozeně učit, že jeho příchod je
duchovní (démonická) inkarnace. Budou to právě slova Janovy epištoly, která
budou v době panování Antikrista, který se postaví v Jeruzalémském
chrámu a řekne “Já jsem to”, dávat mnohem větší smysl.
Tentýž duch, který inspiroval Warnocka k sepsání jeho brožurky, je
zajisté stejným duchem, který vanul “obnovou.” Vymezili se mu až
Assemblies of God, kteří museli v roce 1949 sáhnout i k exkomunikaci
vlastních služebníků a v roce 1956 znovu. Byl to stejný duch, který
vanul hnutím Víry a jímž inspirované doktríny Assemblies of God v roce
1980 znovu odmítli. Vystoupili v Pinchasově duchu a místo desítek
proroctví o rozpadu svého hnutí na sebe strhli takové požehnání, že se
od padesátých let snad zestonásobili.
To by nám mohlo být dostatečným důkazem, že nikoliv nedoktrinální
jednota, nýbrž biblická separace (Ř 16,17) působí probuzení. Dnes, v době
tolerance a doktrinální svobody, jsou zastánci hnutí “Království nyní”
váženými členy letničních denominací a jeden z nich nedávno dokonce
kandidoval na úřad prezidenta USA.
Má Warnockova eschatologie reálný podklad?
Jestliže zvolíme Darbyho teorii o vytržení církve jako tezi, pak
Warnockova teze o náhradě Izraele církví je její čistou antitezí. Jeffrey
ukazuje, že hnutí, které připraví nástup antikristu, bude činit vše, aby
imitovalo příchod Kristův před dvěma tisíci lety a Hunt ukazuje, že učitelé
Království nyní připravují patrně antikristu cestu. Pokusme se proto podívat,
zda mají oba zmínění pravdu nebo zda Písmo dá za pravdu učitelům Pozdního
deště.
Obnova Eliášovské služby
Grant R. Jeffrey vyslovil jednoduchou, ale ve své podstatě hlubokou a základní
myšlenku “Je zajímavé porovnat židovské očekávání Eliáše s proroctvími
ve Zjevení o činnosti falešných proroků.”48 Falešný
prorok, který přijde připravit Antikristu cestu, se jistě bude za Eliáše
vydávat. Je proto pravděpodobné, že stejně jako byly prorocké školy za
Eliáše, podobné bude zakládat i falešný prorok.
Zároveň jsme Kristem varováni před explozí falešných proroků poslední
doby a jako byl Eliáš prorokem divůčinícím, jehož službu provázely změny
počasí a zemětřesení, je zřejmé, že narůstající prorocká služba
bude nastiňovat i tento aspekt. Všimněme si proto služby divůčinícího
proroka Williama Branhama, který se za Eliáše rád nechal považovat, a jeho
“meteorologických divů,” které nenechaly v klidu ani sekulární vědu.
V jeho pomazání dnes slouží např. Paul Cain.
Přijmeme-li logickou tezi vystoupení Antikrista těsně po vytržení církve,
poté musí být falešný prorok v době církve již mužem, který v čase
pozemského života “poslední generace” křesťanů – jeho “nepřátel”
- bude v plné práci a bude zmizení milionů křesťanů muset nějak
vysvětlit!
Zničení nepřátel
Warnock mnohokrát ve své knize naznačuje, že nepřátelé Boží dopadnou
jako za dnů Noe a o několik let později Richard Riss, brilantní charismatický
historik a zručný apologeta, který se k “probuzení” v Kanadě z počátku
padesátých i devadesátých let hrdě hlásí, toto podobenství vysvětluje:
“Často bývá vytržení chápáno jako tělesné přemístění svatých.
Nicméně Bible ukazuje na odstranění, ovšem ne svatých jež jsou mezi hříšnými,
ale hříšných, kteří jsou mezi svatými v čase příchodu
Krista...”49
To by mohlo zapadat i do klasické “staré” eschatologie, kdy církev
jednoho dne zmizí a “Kristu” již nic nebude bránit v cestě, aby se
mohl plně projevit.
“Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí
z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří
se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu.
A pak už navždy budeme s Pánem” (1Te 4,16).
“Kristus,” který nyní přijde “jako za dnů Noe”, se pak bude moci
vykázat vítězstvím nad nepřáteli a vytržení bude rázem vysvětleno.
Čeká církev viditelný příchod Kristův?
Přijmeme-li darbyovsko-lindsayovskou doktrínu o vytržení a církev bude
vytržena nepozorovaně, pak jediný “viditelný” příchod “Krista” do
“církve,” která vytržena nebude, je popsán Pavlem v epištole
Tesalonickým.
“Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože nenastane,
dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn
zatracení. Ten se postaví na odpor a 'povýší se nade všecko, co má jméno
Boží' nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce 'usedne v chrámu Božím'
a bude se vydávat za Boha. Nevzpomínáte si, že jsem vám to říkal, ještě
když jsem byl u vás? Víte přece, co zatím brání tomu, aby se ukázal dříve,
než přijde jeho čas. Ta nepravost již působí, ale jen skrytě, dokud
nebude odstraněn z cesty ten, kdo tomu brání. A pak se ukáže ten zlý, kterého
Pán Ježíš 'zabije dechem svých úst' a zničí svým slavným příchodem.
Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná
znamení a zázraky” (2 Te 2,3 – 9).
Čeká církev po příchodu Krista nový řád?
Zákon Kristův, který církev obdržela, a který je zpečetěn kalichem
Nové smlouvy, je pro církev smlouvou věčnou. Rovněž zaslíbení dané
Abrahamovi, které se na církvi naplnilo, je potvrzeno neodvolatelnou přísahou
Boží (Žd 6,13). Kněžství a řád jsou tedy věčné.
Chceme-li tedy nalézt nějakou eschatologickou pasáž, která o změně
uspořádání, či řádu mluví, nalezneme pár míst u proroka Daniele.
“Bude se snažit změnit doby a zákon.” (Da 7,25) “Cizího boha
uvede do opevněných pevností; kdo ho uzná, toho zahrne slávou.. Takovým svěří
vládu nad mnohými a jako odměnu jim přidělí půdu” (Da 11,39).
Joelova armáda
Má Bůh připravenou armádu superkřesťanů pro poslední bitvu? Snad žádný
evangelikální, či letniční nebo fundamentalistický výklad nevede k tomu,
že by místo popsané prorokem Jólem mělo ukazoval na obnovenou církev. Většina
vykladačů, v souladu s logickým kontextem a členěním proroctví,
se domnívá, že jde o nepřátelskou moc. Albert Dager dokonce naznačuje, že
by mohlo jít o armády Antikista.
Verše uvedené v Jl 2,20 mohou ukazovat, že se jedná o armády Góga
a Magóga, které Jeffrey a Wilkerson interpretují jako síly Ruska, které
povedou boj proti Izraeli. Lze totiž s jistou pravděpodobností dokázat,
že slovo Magóg je etymologicky příbuzné slovu Moskva.
Celý popis armády popsané u proroka Joele ukazuje, že jde o armádu
destruktivní, která ničí a která v posledních dnech vytáhne dobýt město
svatých.
“Jako úsvit na horách se rozprostírá lid četný a mocný, jakého
nebylo od věků, aniž kdy bude po něm až do let posledního pokolení. Před
ním je oheň sžírající, za ním sežehující plamen; před ním je země
jak zahrada Eden, za ním poušť, zpustošený kraj. A vyváznout před ním
nelze. Vzhledem připomíná koně, je jako jízda v divém cvalu. Jako hřmící
válečná vozba poskakuje po vrcholcích hor, praská jak ohnivý plamen, když
sžírá strniště. Je jako mocný lid seřazený k boji. Národy se před ním
svíjejí v křeči, tváře všech blednou. Běží jako bohatýři, jako
bojovníci ztéká hradby. Každý jde svou cestou, neodbočí od své dráhy.
Jeden druhému nepřekáží, každý jde určeným směrem. Když narazí na oštěpy,
neprořidnou, vnikají do města, běhají po hradbách, na domy vystupují,
lezou okny jak zloděj. Před ním se roztřese země, zac
Vláda církve nad národy
Pokud opět vezmeme Warnockova slova vážně a budeme hledat, zda někde v Písmu
objevíme, že by “obnovená” církev poslední doby měla mít moc nad národy
a vykonávat nad nimi správní autoritu, která by byla podobná “slavné církvi”
v době římského impéria, narazíme pouze na následující verše.
“Vody, které jsi viděl, nad nimiž ta nevěstka sedí, to jsou národy,
davy, rasy a jazyky. (Zj 17,15) “A
celá země v obdivu šla za tou šelmou” (Zj 13,3).
Souhrn kapitoly
Hnutí Pozdního deště vzniklo v poválečných letech v Kanadě
jako přímá reakce na divuplná shromáždění Williama Branhama a svojí
teologii postavilo na Hallově knize o transformovaných křesťanech. Obnova se
záhy rozšířila po celé Kanadě i spojených státech a zaplavila zejm.
letniční církve. Mohutné prorocko - hudební manifestace provázelo učení
o obnově církve poslední doby.
Tato obnova měla spočívat v obnovení apoštolského a prorockého úřadu,
který církev vysvobodí z modlářského denominačního zajetí, a v jednotě
pěti úřadů církev doroste do plnosti Krista. Poté přijde Kristus a
inkarnuje se do svého úplného těla. Tak se narodí Pacholík, jenž bude mít
moc pást národy. Tato církve superlidí, kteří budou nesmrtelní, vstoupí
v Duchu svatém na nebesa, srazí satana ze svého trůnu a převezme z jeho
rukou vládu nad celým světem. Metaforou této tělesné transmutace je obdržení
pozdního deště, který na sjednocenou církev v této době sestoupí.
V době Kristovy inkarnace, neviditelného Kristova příchodu, budou
smeteni denominační křesťané, kteří se sjednocování a těmto zkušenostem
bránili.
Ačkoliv křesťané, kteří se hnutí otevřeli, prožívali úžasná požehnání,
generální rada Assemblies of God proti doktrínám vystoupila a zamezila dalšímu
šíření obnovy. Ta se slila s poválečnou vlnou uzdravování a v šedesátých
letech ovlivnila vznikající charismatické hnutí.
Poznámky a literatura
1. Hunt A., Co se stalo s nebem, Tonda Uhlíř, Praha, 1997
2. Myland D. W., The Latter Rain Covenant, s. 15 in: ”Liichow R. S.,
Restoration “The Latter Rain Movement”, článek, 1997, http://www.discernment.org/restorat.htm
3. Butcher K., Thesis on David Wesley Myland, Dallas Theological Seminary,
str. 93 in: Restoration …
4. Liichow R. S., The Latter Rain Movement…
5. Who was E. W. Kenyon, traktát, Kenyon's Gospel Publishing Society, 1998
6. Tamtéž
7. Baxter E., magnetofonový záznam, in: McConnell, D. R., Jiné
evangelium, Křesťanský život, Albrechtice, 1996, str. 82
8. Connell D. R., Jiné evangelium, Křesťanský život, Albrechtice,
1996, str. 20 - 26
9. About The Autor E. W. Kenyon, http://www.mnsi.net/~richw/kenyon/author/index.htm
10. Tamtéž
11. Who was E. W. Kenyon…
12. Zweig S, Léčení duchem, Mladá fronta, 1999, str. 103 - 108
13. Kenyon E. W., The Wonderful Name of Jesus, Seattle, Washington, Kenyonś
Gospel Publishing Society, 1942, str. 15, in: McConnell D. R., Jiné
evangelium…
14. Kenyon E. W., The Hidden Man: An Unveilling of the Subscounscious Mind,
Seattle, Washington, Kenyonś Gospel Publishing Society, 1970, str. 214
15. Kenyon E. W., Identification, Seattle, Kenyon°s Gospel Publisching
Society, 1968 in: McConnell D. R., Jiné evangelium…
16. Tillin T., The New Thing, Part Two, Global Revival as the Key Element
In Deception in Twentieth Century Pentecostalism, http://www.banner.org.uk
17. Tamtéž
18. Cloud D., The Strange History of Pentecostalism, section “Charismatuc,”
http://wayoflife.org/~dcloud
19. Tillin T., The New Thing…
20. Riss, M. R., Letter Rain, Honeycomb Visual Production, str. 56-57 in:
Restoration ”Liichow R. S., The Latter Rain Movement…
21. Warnock G., The Feast Tabernacles, http://www.latter-rain.com/escha/warnock.htm
22. Tillin T., The New Thing, Part Two…
23. Warnock G., The Feast Tabernacles…
24. Tamtéž
25. Tamtéž
26. Neo-Montanism, Recent Pentecostal History and Roots, Recent Pentecostal
History and Roots, http://www.bible.catonques-neo-montanism.htm
27. Tamtéž
28. Riss R., 'The Latter Rain Movement of 1948 and the Mid-twentieth Century,
Evangelical Awakening, Vancouver, B.C.: Thesis, str. 104, in: http://www.gospelcom.net/apologeticsindex/109.html
29. Paul J., The Prophetic in Church history, http://landru.myhome.net/cmjhburl/prophetichistory.html
30. Tamtéž
31. Riss R., Letter Rain in: J. The Prophetic in Church history, http://landru.myhome.net/cmjhburl/prophetichistory.html
32. Burges S., McGee G. B., Dictionary of Pentecostal and Charismatic
Movements, Grand Rapids: Regency/Zondervan, 1988
33. Neo-Montanism…
34. Sledovat proměny Branhamovy eschatologie není snadné. Ačkoliv právě
ona patřila mezi jeho nejzávažnější doktrinální omyly, stále se vyvíjela.
Branham však věřil, že jednou nastane doba, kdy dojde k vytržení církve,
což současní učitelé “království nyní” popírají. K markantnímu
zlomu u Branhama došlo v roce 1963, když prožil v Tuscomu “boží navštívení”.
První čtyři pečeti z knihy Zjevení měly dle Branhama představovat vládu
Antikrista ve čtyřech obdobích věku církve. Ke konci čtvrté pečeti má být
církev vytržena a skončí doba milosti pro pohany. Pátá pečeť se má týkat
doby pronásledovaných Židů, šestá pečeť se týká doby soužení po vytržení
církve a sedmá pečeť druhého příchodu Kristova.
35. Warnock G., The Feast of Tabernacles…
36. Smith T., Background to the “Holy Laughter” Movement, http://www.geocities….earthland/Plains/4948/vine3is5.html
37. Menzies W., Anointed To Serve, Gospel Publishing House, 1971 in:
Stringfellow R, Pensacola and Latter.Rain decption, http://www.banner.org.uk
38. Tamtéž
39. Neo-Montanism…
40. Riss, M. R., Letter Rain…
41. http://www.latter-rain.com/escha/warnock.htm
42. Novotný A., Biblický slovník, Kalich, Praha, 1992, str. 305
43. Douglas J. D., Nový biblický slovník, Návrat domů, Praha, 1996, str.
446 - 447
44. Tento názor zastává např. přední znalec charismatického hnutí
Albert Dager, šéfredaktor časopisu Media Spotlight
45. Cain P., The New Breed, audio tape, Kansas City, MO: Grace Ministries,
nedatováno
46. Hunt D., Co se stalo s nebem…
47. Grant G. R., Konec světa? … str. 335
48. Grant R. J., Konec světa?, Křesťanský život, Albrechtice, 1998, str.
292
49. Riss R. in: Tillin T, The New Things, Part Two, http://www.banner.org.uk
Aleš Franc
pokračování
Odkazy na kapitoly zveřejněné na GRANO SALIS
Cizí oheň
Úvod a obsah
1. Mesmer,
magnestismus a hypnóza
2. William Branham - největší
prorok?
3. Historie a učení
hnutí Pozdního deště
4. Paul Cain, svědek k výstraze
světa?
5. Derek Prince, učitel
národů?
6. Kenneth Hagin a jeho následníci
7. Benny Hinn, skutečný
otec Torontského požehnání?
8. Claudio Freidzon, dveře
pro Argentinu?
9. John Wimber a hnutí
Vinice
10. John Kilpatrick a
Steve Hill, duchovní obnovitelé Ameriky?
11. Promise Keepers, muži
všech denominací, spojte se!
Závěr
|
Ovoce díla Aleše France (pár slov o etice) (Skóre: 1) Vložil: Tom v Čtvrtek, 11. prosinec 2003 @ 13:46:55 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Jakkoli upřímně se snažím přistupovat k mravenčímu dílu AF, které zaplavilo server www.granosalis.cz, nemohu se ubránit dojmu, že ve svém důsledku víc ubližuje, než pomáhá. Chápu jeho snahu o odhalování bludařů, je zjevně přesvědčen, ze je oním „strážcem na hradbách“, který musí ochraňovat církev i nekřesťany před „cizím ohněm“, zejména letničních (zatím všechny mnou objevené studie jdou tímto směrem). To je jistě ušlechtilý záměr, přemýšlím ale, jaké jsou skutečné důsledky jeho práce.
1) Studie se snaží dokázat škodlivost osob a učení vybraného spektra církve, snaží se jim dokázat nečisté motivy a praktiky. Pominu-li spornost mnoha Francových tvrzení, zvláště s ohledem na předpojetí, které dokazuje svým jednostranným zaměřením, kladu si otázku, jak vysvětlí dobré ovoce služby těchto svých „nepřátel“. Bylo to v mnoha směrech právě učení oněch opovrhovaných učitelů, které pomohlo mnoha mým přátelům stát se poctivými křesťany (např. kolem r. 1989) a započalo růst k jejich duchovní dospělosti. Za 11 let života v církvi jsem nepoznal nikoho, koho by jejich učení nějak zavedlo, zdeformovalo či vedlo k extrémním projevům. A to nemluvím o zdaleka převažujícím dobrém ovoci jejich služby jinde ve světě. Totéž platí o kurzech Alfa a Nicky Gumbelovi dnes.
2) Říkám si, komu Francovy studie nakonec prospějí. A) Lidem, kteří zklamaní odešli z jím kritizovaného spektra církve? Ti se spíš utvrdí ve svém hněvu a zlosti, spíš než by byli povzbuzeni k odpuštění. B) Křesťanům, kteří se účastní života církve? Ti, pokud negativní vymezení díky žádné špatné zkušenosti neměli, ho asi získají - což je asi autorův záměr. C) Nekřesťané? Jak asi působí na lidi, kteří jsou hledající, útoky církve na církev? To je svědectví světu? Nemáme hledat, co nás spojuje, místo rozděluje? Nepřál si to samotný Ježíš? Odkud se v Bibli vzala věta „musí mezi vámi být i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo (nebo čí dílo) se osvědčí“? Nebude Bůh sám posuzovat OVOCE díla Dereka Prince či Johna Wimbera, stejně jako OVOCE díla Aleše France?
AF se staví do role soudce. Není snad psáno „nesuďte, abyste nebyli souzeni“? Nebo „spíše hleďte, jak povzbudit?“ Nebo věty o tom, že se máme zaměřovat na to, co buduje a je ke společnému prospěchu a pokoji? Neříkám, že všechno, co AF objevuje, musí být „pustá lež“ a že bychom se nad tím měli pokřižovat. Jaké je ale ovoce jeho díla v porovnání s ovocem služby těch, které soudí? Za čí službou, třebaže jsme lidé chybující, zůstane více dobrého a lidí, kteří nalezli víru v Ježíše Krista? Myslíte si, že by bylo lepší, kdyby těch pět milionů lidí, kteří absolvovali kurzy Alfa na všech kontinentech, ve 135 zemích světa, na 25 000 místech ve všech denominacích (viz www.kurzyalfa.cz nebo www.alphacourse.org), by si měli radši číst Francovy studie? Když se AF staví do role soudce, bere na sebe odpovědnost za desítky, možná stovky hledajících, kteří odmítnou mít na základě jeho kritiky už cokoli s církví a Ježíšem společného. Jako by tu nebylo dost negativních věcí z minulosti.
Nechci obhajovat chyby či hříchy kohokoli v církvi, ale neměl by AF postupovat biblicky a napomínat neveřejně, dřív, než tímto kvasem zasáhne ty, co stojí mimo? Zajímalo by mě, jaké má Franc požehnání k této službě od svých duchovních a bratří v těle Kristově. Není napsáno, že „po lásce poznají křesťany“? Já z jeho díla žádnou lásku necítím, spíš nenávist.
Tomáš Janda
P.S.: Vzkaz správcům serveru: Tím, že Francovy studie zařazujete do kategorie „Kritika bludů“, vyvoláváte dojem, že všechno, co AF kritizuje, je automaticky blud. Kdyby někdo do této kategorie vložil kritický příspěvek o učení nějaké jiné, třeba vaší „domácí“ a na domácí scéně etablované církve, taky byste ho automaticky dali do kategorie „Kritika bludů“? Také jsem nedávno vložil na váš server článek do kategorie „Povzbuzení“ a místo toho se objevil v sekci „Charismatici“. Byl bych rád, kdybyste ho mohli přeřadit do té první kategorie (má název „Pár slov ke kurzům Alfa od jejich pražského koordinátora“). Dělení na charismatiky a necharismatiky mi připadá nebiblické, stejně jako dělení na denominace. Díky za to a díky za vaši práci vůbec. Kéž ovoce vaší práce jednou Bůh posoudí jako víc budující, než ubližující.
|
|
|
|
|