|
Právě je 274 návštěvník(ů) a 1 uživatel(ů) online: Willy
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116559598 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Nebezpečná učení: CIZÍ OHEŇ - 6. Kenneth Hagin a jeho následníci
Vloženo Čtvrtek, 11. prosinec 2003 @ 08:35:25 CET Vložil: Bolek |
poslal Aleš Franc
CIZÍ OHEŇ - 6. Kenneth Hagin a jeho následníci
Historická a doktrinální analýza “Torontského požehnání”
Kapitola VI
Kenneth Hagin a jeho následníci
Motto:
“Ježíš jel na oslu. To byl Cadillac oněch dnů...”
Kenneth Hagin, Autorita věřícího
“Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda,
ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil."
Lukášovo evangelium, devátá kapitola, verš padesátý osmý
Historická část
O životě a díle legendárního jižanského pastora
Kennetha Hagina, kterého si dle jeho slov Pán povolal za “proroka a učitele”,
a rovněž o jeho učení, získaného z přímých návštěv duchovní
bytosti, ve které s velkou přesvědčivostí dotyčný rozpoznával Ježíše
Krista, bylo napsáno již mnoho publikací, z nichž některé byly přeloženy
i do češtiny. Uveďme zde mnohokrát citovaného charismatického teologa D.
R. McConnella a jeho mistrovské “Jiné evangelium” nebo letničního
teologa J. Stetze a jeho knihu “Svrablavé uši”. Z dalších publikací můžeme
zmínit např. práci religionisty H. Hanegraaffa “Křesťanství v krizi”,
či relativně novou knihu “Padělaná obnova”, která se Hagina též částečně
dotýká. Ze starších publikací nelze nezmínit vynikající Huntovu a
McMahonovu knihu “Svod křesťanství”, nebo spisek letničního teologa G.
Fee “Nemoc evangelia zdraví a prosperity”, příp. práci charismatického
teologa Ch. Faraha “Kořeny a ovoce teologie Víry”.
Vzhledem k tomuto poměrně slušnému výčtu publikací,
z nichž první dvě máme tu čest číst i v českém jazyce, zmíníme
zde životopis i doktríny Hagina, stejně jako ostatních učitelů Víry, jen
telegraficky s tím, že čtenáře odkazujeme na tyto zdroje (obě knihy
vydalo nakladatelství Křesťanský život).
Nelze však pominout vliv hnutí Víry na utváření
celé “Torontské obnovy”. Vždyť “barman Ducha svatého” a evangelista
Víry Rodney Howard Brown zasvětil Randyho Clarka i Johna Arnotta. Další
evangelista Víry Benny Hinn zasvětil argentinského pastora Assemblies of God
Claudio Freidzona. Korunní princ hnutí Víry Kenneth Copeland zasvětil
pastora Assemblies of God Karla Stradera a tito pak zasvěcovali další. Tato
“apoštolská posloupnost” je v hnutí patrná jako snad v žádné
jiné “obnově” v historii církve.
Světoví otcové hnutí Víry
Kenneth Hagin
Kenneth Erwin Hagin se narodil 20. srpna 1917. V době
svého narození nevážil ani kilogram a trpěl vrozenou srdeční vadou. V šestnácti
letech se jeho zdraví zhoršilo na tolik, že se jeho duch dostal mimo jeho tělo
a třikrát sestoupil do pekla. Po posledním pekelném navštívení vydal
Hagin svůj život Bohu a později vírou přijal uzdravení navzdory přetrvávající
nemoci.1 Ve svém mladém věku se stal Hagin baptistickým kazatelem a na
jeho shromážděních se začal vyskytovat “oblak slávy”, pod kterým lidé
ztráceli kontrolu nad svým tělem.2 V roce 1937 se Hagin stal kazatelem
Assemblies of God, kde v roce 1947 přijal úřad evangelisty. V padesátých
letech, po nástupu tzv. vlny uzdravování, se přidal k uzdravujícím
evangelistům, shromážděných okolo Gordona Lindsaye, redaktora “Voice
of Healing”.
2. září 1950 byl Hagin vtržen do nebe, kde mluvil s Ježíšem,
poté sestoupil na krátkou, v jeho životě již čtvrtou exkurzi do
pekla, a nakonec se setkal s apokalyptickým jezdcem, který mu předal
svitek o velkém probuzení poslední doby.3 Při tomto navštívení stál
Hagin s Ježíšem před Božím trůnem a Ježíš se dotkl Haginových
rukou, takže “jej pálily jako by v nich držel žhavý uhel”. Ježíš
při tom Haginovi řekl: “Pomazal jsem tě a povolal a dal ti zvláštní
pomazání ke službě nemocným.”4
V roce 1962 založil Hagin společnost K. Hagina, ztratil pověření
duchovní služby od AoG, a v roce 1966 se usídlil v Tulze v Oklahomě, v
tzv. jižním biblickém pásmu, kde se již usadilo několik dalších
evangelistů jako např. Oral Roberts. Později Hagin prožil povolání proroka
a vizi svého povolání zveřejnil v článku, který byl vytištěn v časopise,
které vydávalo hnutí Pozdního deště. V roce 1967 prožívá Hagin rozkvět
a v roce 1973 má již 17 zaměstnanců na plný úvazek. Publikuje, šíří
kazety a podílí se na rozhlasovém vysílání a vydává časopis “Word of
faith.” V letech 1973 - 74 zavádí korespondenční kurz a později zakládá
školící středisko Rhema, při kterém později zakládá i sbor.
Učitelé hnutí Víry pak vytvořili v r. 1979 "Mezinárodní
společenství křesťanské víry". V r. 1986 se pod vedením Orala
Robertse spojuje s charismatiky, kde dochází k tzv. “spojení vůdců”.
Celkem Hagin prožil sedm osobních návštěv Ježíše
Krista, čtyřikrát sestoupil do pekel, navštívil nebe a měl nespočet vidění
a slyšení. Mnohdy se probral na místech, o kterých nevěděl, jak se na nich
vlastně ocitl. Dnes je jedním z nejuznávanějších charismatických učitelů
a proroků. V posledku podpořil hnutí Svatého smíchu.
Ulf Ekman
V roce 1983 vznikla ve švédské Uppsale nadace (středisko)
zvané “Slovo života” v jehož čele stojí od počátku švédský kazatel
Ulf Ekman, původně luteránský teolog a dnes vůdčí osobnost teologie
prosperity v celé Skandinávii. V letech 1981 - 1982 studoval Ekman na Haginově
biblické škole v USA. Po návratu do Švédska si najal skladovací halu,
kterou proměnil v modlitebnu.5 Nadace Slovo života je soukromou organizací,
která je legálním vlastníkem všeho, co Slovo života má. Jejím jménem je
vyvíjena řada různých aktivit: řídí shromáždění (sbor) věřících,
biblickou školu, mateřskou školu, střední školu a nakladatelství. Sám
Ulf Ekman je ředitelem biblické školy, ředitelem křesťanské školy Slovo
života a je též šéfredaktorem časopisů zvaných “Časopis pro vítězný
život” a “Slovo života”. Kromě toho vede i soukromou střední školu,
která vznikla v srpnu 1990.
K datu 1995 bylo hnutí Víry úspěšnější ve Švédsku
než v Dánsku. Ve Švédsku měl časopis “Slovo života” 35 000 odběratelů
a celé hnutí čítá ve Švédsku 200 odboček. V Dánsku se toto hnutí nazvývá
buď “Severojutské biblické středisko”, jehož sídlem je Hjörring, nebo
nese jméno “Biblické středisko Rhema v Hoursenu”, nebo “Biblické
vzdělávací středisko v Kodani”. Toto středisko vede kazatel John
Jens Garndfelt. Kromě toho je v Dánsku i několik malých skupin, které se
nazývají buď “Strom života” nebo “Středisko evangelia”. Všechny
tyto skupiny navazují na teologii prosperity.6
V roce 1995 se Ulf Ekman zúčastnil jako významný partner,
společně s jinými švédskými vůdci, konference o růstu církve s pastorem
Yonggi Cho ve Stockholmu a byl mj. jeho tlumočníkem. To vedlo k pozvání
Ekmana do Koreje, kam cestoval spolu s velkou skupinou svých spolupracovníků.
Nyní se stal jedním z těch, kdo řídí CGI (Mezinárodní hnutí růstu církve)
vedené pastorem Yovggi Cho, jehož členy jsou také Norové David Oestby a
Aril Edvardsen.7
Od roku 1988 je evidováno 16 případů sebevražd členů hnutí “Slovo života” ve švédské Uppsale. V letech 1984-1988 evidence záznamů psychiatrických léčení chybí.8 Podle Kühnelové byla v Uppsale ze státních prostředků vytvořena skupina na záchranu obětí, kde se psychologové a lékaři snaží pozvolna navrátit těmto lidem chuť do života.
Wolfhard Margies
V Německu je hnutí Víry zastoupeno berlínským sborem
Philadelphia, později Gemainde auf dem Weg, který vede lékař Wolfhard
Margies a jeho blízký spolupracovník Hartwig Henkel. Biblickou školu vede Čech,
Pavel Neústupný. Tento sbor si klade za cíl prostřednictvím kazet a
videokazet zaplavit Německo “dobrým učením”9. Tyto údaje pocházejí z konce
devadesátých let a nejsou aktualizovány, a tudíž neodrážejí současné
personální postavení a následné rozdělení těchto vůdců.
Margiesův sbor se stal i předmostím Torontského požehnání
pro Českou republiku. Zejm. Pavel Neústupný, který byl průkopníkem
uzdravování vírou pro české charismatiky, uspořádal později v Příbrami
seminář, kde “novou vlnu Ducha svatého” představil i čechům.10 Prostřednictvím
Margiesova sboru do Čech poprvé zavítal i Claudio Freidzon.
Ačkoliv je mezi stoupenci hnutí Víry obdivuhodná doktrinální
shoda, ne vždy tato shoda panuje i v jiných oblastech jejich náboženského
života. Některých vyhrocených střetů jsme mohli být svědky počátkem
devadesátých let, kdy např. Wolfhard Margies o Ulfu Ekmanovi prohlásil, že
“je posedlý.”11 Na oplátku byl v pražském sboru Voda života, který
považuje Ekmana za svého apoštola, zákaz prodeje Margiesových knih.12
Vzhledem k tomu, že doktríny, které oba Haginovi studenti prezentují,
jsou totožné, jednalo se o něco více, než doktrinální neshodu.
Margies byl po Dereku Princovi a svého času Johnu Wimberovi
nejvlivnějším vůdcem, jenž formoval učení i praxi českých charismatiků.
V současné době jsou v Čechách v módě Kansasští proroci jako
Mike Bickle nebo Rick Joyner.
Steve Ryder
Narodil se 9. 3. 1945 v Yorkshiru v Severozápadní Anglii
jako jedno ze čtyř dětí. V mládí aktivně sportoval a měl být přijat na
námořnickou školu. Rodina se však v r. 1960 vystěhovala do Austrálského
města Melbourne. Na protest proti tomu se patnáctiletý Steve stává pouličním
rváčem a v sedmnácti letech je poprvé zatčen a uvězněn. Ve dvaceti letech
již pracuje v organizovaném zločinu a v roce 1969 byl znovu zatčen. Ve vyšetřovací
vazbě se setkává se zvěstí evangelia a je silně rozrušen. Když je propuštěn
na kauci, setkává se se svými rodiči, kteří se mezitím stali křesťany,
a kteří mu vydávají svědectví o Ježíši Kristu. Jeho kurátorem byl v té
době mladý křesťan, který ho pozval na shromáždění Billyho Grahama.
Steve zde po obrovském vnitřním zápase odevzdává svůj život Kristu.13
Poté je Ryder odsouzen k patnácti letům vězení. Jako křesťan
je nepohodlný ostatním zločincům a ti proto usilují o jeho život. Pod
tlakem okolností se rozhodne zapřít svou víru, avšak když své rozhodnutí
svěřuje v modlitbě Bohu, cítí se být veden hlouběji do Písma. V cele poté
prožívá křest Duchem svatým a mluví jazyky. Po čtyřech letech je propuštěn
na svobodu, kde se setkává s učením Hagina. Po jednom Haginovu kázání
a následném prožitku je přesvědčen, že je
volán jako evangelista s darem uzdravování.14
Počátkem devadesátých let Steve Ryder navštěvuje i Českou
republiku. Reakce církví je různá. Většina denominací je zdrženlivá, avšak
KMS s Ryderem pořádá rozsáhlou evangelizační kampaň, která zasahuje tisíce
lidí. Po čase se však začínají objevovat spory i mezi samotnými účastníky.
V některých městech si křesťané stěžují na některé praktiky, důrazy
a nadřazené chování zejm. členů misijního týmu. Lidé při evangelizacích
padají do bezvědomí a jiní je odnášejí a modlí se za jejich ochranu. Následuje
výměna názorů na stránkách měsíčníku KMS “Život víry” mezi M.
Polou, manažerem Rydera v ČSFR, a některými křesťany. Po několika článcích
se "Život víry" ke službě S. Rydera začíná stavět kriticky.15
Jako je Kenneth Hagin představitelem hnutí Víry v USA,
Ray McCauley v Jižní
Americe, Ulf Ekman ve Skandinávii a Wolfhard Margies ve středu Evropy, je možné
Steva Rydera považovat za reprezentanta hnutí Víry v Austrálii. Jak učení,
tak manifestace tomu odpovídají. Jeho manažer pro českou republiku M. Pola
dodává, že i na Ryderových shromážděních se vyskytoval “oblak slávy”
a stěžuje si, že někteří křesťané jej mylně považují za
spiritistickou mlhovinu.16
Role hnutí víry v Torontském požehnání
Ačkoliv se mnozí fanoušci “Toronto blessing” snaží
spojení “nové vlny Ducha svatého” s hnutím Víry popřít, nezmiňovat
nebo alespoň zrelativizovat, každý, kdo se alespoň trochu podívá do
historie, musí si povšimnout do očí bijící skutečnosti, a to, že: Torontské
požehnání je dítětem hnutí Víry!
Kenneth Hagin a oblak slávy
Oblak slávy, který má zastínit církev, a který je představiteli
Torontské obnovy, jako např. Hinnem nebo Kansaskými proroky zmiňován, se
objevoval již na raných Haginových shromážděních, kdy Hagin sloužíval
coby mladý pastor.
“Vzpomínám si, že jsem jednou kázal v misii
“Kristus národům” a byla výzva k uzdravení. Vzkládal jsem na lidi
ruce, když v tom jsem spatřil oblak slávy, který je zahaloval.
Vystoupil jsem vpředu u kazatelny na pódium a všiml si, že všichni mají
zavřené oči. Jak se oblak blížil, jen jsem mávl rukou a všichni se složili
jako domino. To se mi stalo několikrát. Jaký to byl tenkrát krásný večer!
Buddy Harrison, můj zeť, pomáhal lidi zachytávat a dostal se také do toho
oblaku. Já sám z oblaku většinou odcházím, abych také nepadl. Buddy
si však nevšiml, že se do oblaku dostal a spadl jinému člověku do klína.
Jediný způsob, jak mohl vstát, byl překulit se a vyplazit z oblaku.
Teprve když se dostal na jeho okraj, mohl se zvednout. Jindy jsem kázal v Pasadeně,
když vtom jsem spatřil, jak se boží oblak vznáší nad shromážděním.
Vzkládal jsem na lidi ruce, a z toho oblaku jsem couval, protože jsem málem
padl. Vedle mne stál můj přítel, bratr Goodwin, a tak jsem se o něj opřel,
abych znovu získal rovnováhu. Sotva jsem se ho dotkl, zdálo se, jako by ho někdo
zdvihl a odhodil dopředu před lavice. Já jsem odletěl dozadu před pódium.
Prožili jsme Hospodinovu slávu podobně, jako kdysi Ezechiel.”17
Hagin, bezesporu stoupenec hnutí Pozdního deště, po prožití
Kristových návštěv a četných manifestací proto vyřkl i následující
proroctví:
“Boží moc se bude v této hodině projevovat!
Jeho sláva bude zjevena tak, jako nikdy před tím. A lidé uvidí jeho slávu!
Lidé spatří jeho moc! Uvedu vás do své moci. Zatím jste se jen dotkli vnějšího
okraje, jen kraje. Málokteří pokročili o krůček dál a mají teď projev
boží moci ve své službě. Dokonce i mrtví byli vzkříšeni při mnoha příležitostech
a udály se velké zázraky uzdravení. Dosud nikdo však nevstoupil do té
oblasti, aby v ní sloužil. V těchto dnech připravuji lidi, kteří
bez strachu a ve víře vystoupí z oblasti přirozeného. Vstoupí za to,
co je pro člověka přirozené, vstoupí za fyzické smysly. Vstoupí do
oblasti víry, vstoupí do oblasti moci a slávy. A moje sláva – praví Pán
– bude zjevena mezi vámi. A mnohé, kteří budou pochybovat, já navštívím.
A viditelný Hospodinův oblak se jich dokonce viditelně dotkne. A oni
řeknou: “Jistě sám Pán je zde při díle.”18
Kenneth Hagin a probuzení poslední doby
Jako pro každého stoupence Pozdního deště, i pro Hagina
je poslední doba dobou velkých divů a zázraků a velkého probuzení, spolu
s odhalením úžasných božích pravd, o kterých se nám zatím ani
nesnilo. Bylo to potvrzeno i zatím poslední Ježíšovou návštěvou v předvečer
devadesátých let, kdy se obnova skutečně začala po mnoha zemích světa
rozjíždět.
“To co mi Ježíš vysvětlil při tomto navštívení, má
tělu Kristovu pomoci připravit se na příští velké působení Božího
Ducha na zemi. Duchovní pravdy, které mi při tom zjevil, jsou obrazně řečeno
trampolínou, která tělo Kristovo vymrští do nadpřirozené oblasti, do místa,
kde jsme před tím ještě nebyli.”19
Mary Alice Isleib a modlitební porodní bolesti
Modlitby, které mají připomínat rození dětí, a které
se dnes praktikují např. v Pensacole, mají svůj původ a našly dalekosáhlé
rozpracování právě v hnutí Víry. Tomuto tématu se věnuje
evangelistka M. A. Islieb, která učí, že takovéto modlitby přicházejí za
účelem rození probuzení a projevují se sténáním, křikem a tělesnými
manifestacemi, které jsou podobné tělesným projevům ženy rodící dítě.
Takto se údajně modlil Eliáš, když porodil déšť, obraz Ducha svatého,
jenž přinesl Izraeli probuzení a takto se máme modlit i my v období
vylití pozdního deště.
“Další vyjádření počítané do druhé úrovně se nazývá
rodění (sic!). To je ve slovníku definováno jako “vyčerpávající mentální
nebo fyzická námaha, soužení, agónie nebo muka a námaha při porodu.”
Rodící modlitba představuje dimenzi, kde se tyto kvality dostávají ven
skrze sténání vycházející z tvého vnitřního člověka… Eliáš…
vyšel na vrchol hory, sklonil se před Bohem k zemi, což je symbolické
pro modlitbu, a podle Bible položil svoji hlavu mezi kolena. Byl v poloze
přirozené pro porod. To nám ukazuje na to, co se dělo v duchovním světě…
Jsme na prahu obrovské sklizně posledních dní, ale musí přijít déšť.
Ve tvém duchu by měl být hlad po duchovním dešti a sklizni, a měl bys na
tom pracovat v rodící modlitbě, která přinese déšť.”20
Kenneth Hagin a hnutí Svatého smíchu
Hagin byl snad ve všem o krok vpředu. Dalo by se dokonce říci,
že všechny projevy Torontského požehnání, které dnes křesťané objevují,
zakusil Hagin a jeho následníci o řadu let dříve. Hagin se smál ještě v dobách,
kdy dnešní obnovou zasažení křesťané seděli v kostelních lavicích
a ti odvážnější si občas tleskli do rytmu. Bylo by proto Haginovi čestné
i zde přiznat, když ne přímo prvenství, tak alespoň značný náskok.
“Pořádal jsem shromáždění v jednom sboru, jehož
pastor měl všemožné problémy. Později nám řekl, že byl třináct let svázán
duchem sevřenosti. Na tomto shromáždění se jeden ze zpěváků RHEMY začal
smát a někteří z nás jsme se začali smát s ním. Tento pastor
mi později řekl: Když jsem se díval na zpěváky, začal jsem se smát přirozeně,
prostě proto, že se smáli oni. Ale náhle jsem se začal smát v Duchu,
a smál jsem se a smál a smál. Když jsem se ráno druhý den probudil,
poprvé po třinácti letech byl duch sevřenosti pryč a znovu jsem se začal
smát. To je příklad toho, co udělal smích v Duchu pro jednoho pastora.
Ale nesnažte se pouze něco předstírat. Cokoli děláme, musí být v Duchu.”21
Happy Hunters
Ačkoliv je Hagin vysoce ceněn jako specialista práce “v
Duchu”, zdaleka není takovým praktikem smíchu, jako jiní slavní
protagonisté hnutí Víry, manželé Hunterovi. Tito členové sboru Johna
Osteena, jiného velikána hnutí Víry, byli právě pro své manifestace smíchu
nazváni “Veselí Hunterovi” (Happy Hunters).
Charles a jeho žena Frances vešli těmito manifestacemi v
proslulost zhruba od 60. let, a v roce 1994, kdy se z jejich zkušenosti stávala
– díky dalšímu protagonostovi hnutí Víry, Rodney Howard-Brownovi –
celosvětová móda, rozhodli se tito vydat svoji společnou knihu, kterou příznačně
nazvali “Svatý smích”. Frances Hunterová zde popisuje, jak se na jednom
banketu “Obchodníků plného evangelia” ocitla při jedné duchovní zkušenosti
se svým manželem “přilepena k podlaze”, neschopna pohybu. Poté u ní
propukl nával smíchu, skrze který ji Duch “odlepil” ze země.
Od této chvíle se “svatý smích” systematicky
projevoval při fyzických uzdraveních na shromážděních, které manželé
Hunterovi pořádali. Ti se však v nových zkušenostech teprve učili
chodit, a proto se s dotazem ohledně původu manifestací smíchu obrátili
na slavného exorcistu a zvěstovatele hnutí Víry, Dr. Lestera Sumralla. Ten
jim podal vysvětlení.
“Dr. Sumrall řekl, “To, co jste zakusili ve své službě,
je svatý smích.” Pak pokračoval. “Cokoliv je Boží, je svaté a cokoliv,
co je svaté, má moc se k tomu připojit.” Nyní jsme začali chápat,
proč se tato neobvyklá uzdravení konala, protože to byl Boží nadpřirozený
pohyb, který z něho přinesl nadpřirozenou Boží moc. Hallelujah!”22
Mezi jiné manifestace Hunterových shromáždění patří i
zkušenost “porážení Duchem”. Při jedné příležitosti, jak zaznamenává
McNutt, však federální soud nařídil Hunterovým zaplatit částku 300 000
dolarů 67 – leté ženě, která na jejich shromáždění byla “poražena
Duchem”, utrpěla zlomeninu na zádech a musela strávit dva měsíce v nemocnici.23
V prosinci roku 1993 se Hunterovi na Floridě setkali se
službou Rodney Howard Browna, kde byli křesťané masově poráženi Duchem na
zem. Po tomto setkání Hunterovi odjeli do Detroitu, kde se již stejné
manifestace začaly projevovat skrze jejich službu. Hunterovi tuto zkušenost
poté přivezli i do letniční církve v Keningston Temple.24
Rodney Howard Brown a “opilost Duchem svatým”
Přestože Hagin trpělivě prošlapával svým následovníkům
cestu, tím, kdo sklidil plody Haginovy i Hunterových mnohaleté trpělivé činnosti,
nebyl nikdo jiný, než populární, evangelista hnutí Víry a – jak sám
sebe nazývá – “barman Ducha svatého”, Rodney Howard Brown.
Narodil se 12. června roku 1961 v Porth Elizabeth v jižní
Africe. Dle svých slov svůj život odevzdal Kristu již v pěti letech a
Duchem svatým byl naplněn ve věku osmi let.25 Jeho život byl radikálně
proměněn v červnu roku 1979. Julia Dulin v časopise Charisma
popisuje památnou událost, která se během vytrvalého Howard-Brownova
modlitebního období v jeho životě tehdy odehrála. Osmnáctiletý
Rodney dal tehdy Bohu ultimátum, ve kterém mu sdělil:
“Buď přijdeš dolů a dotkneš se mne nebo já vystoupím
vzhůru a dotknu se tebe”, modlil se v zoufalství. Náhle začal celé
své tělo cítit jako v ohni. Začal se nekontrolovatelně smát. Poté
plakal a modlil se v jazycích. “Byl jsem zapojen do nebeského elektrického
zdroje.” Napsal později ve své knize “Boží dotek”. “A od té doby je
mojí touhou zapojit i jiné lidi.””26
Sám Brown popsal tuto zkušenost, jako kdyby na něho někdo
nalil benzín a zapálil jej a on se následkem toho rozhořel Božím ohněm a
“stal se kompletně opilým v Duchu.”27 Tato Boží moc zůstávala
stále při Brownovi, až se mu stala nesnesitelnou. Brown proto prosil Boha:
“Bože, pomoz mi. Již to nemohu déle unést… Bože, jsem příliš mladý
na to, abys mne zabil.” 28
Rodney původně začínal v hnutí “Mládež pro
Krista” v Johanesburgu. Později se však zapsal do Haginovy filiálky
“Rhema Bible training center” v Johanesburgu a po absolutoriu
pastoroval malou církev “Full Gospel Church of God” v Cape Town. Po několika
letech se vrátil do Rhemy, kde dva roky sloužil jako lektor, než se v roce
1987 přemístil do USA, kde se od roku 1989 na jeho shromážděních začal
“svatý smích” projevovat v širokém měřítku. V USA v té
době Howard-Brown založil “Rodney Howard-Brown Evangelistic Association” v Louisville.
V jeho biografii se prohlašuje, že sloužil v Rhema
jako pomocný pastor, avšak po šetření, které provedl Christian Research
Institiute v USA, bylo z Rhema v Johanesburgu potvrzeno, že dotyčný
zde nikdy pastorskou funkci nezastával, nýbrž působil pouze jako lektor.29
Howard-Brown se často honosí doktorským titulem (dle
Smitha) z obskurní korespondenční školy “The School of Bible
Theology” v San Jacinto. Christian Research Journal však kontaktoval zaměstnance
ministerstva zahraničí, kteří se se školou spojili a zjistili, že škola
nemá žádnou fakultu, která by sloužila jako “výrobna diplomů”.30
V roce 1980 Howard - Brown cestoval na turné se
skupinou “denominačních lidí”. Zde mu bylo dovoleno kázat a zpívat,
ale byl varován před mluvením o Duchu svatém, namísto mluvení o Ježíši.
V jednom metodistickém sboru byla žena, která Howard-Browna požádala o
modlitbu. Když na ni vložil své ruce, ucítil v nich Boží oheň, a k jeho
velkému údivu žena spadla na zem. Při vzkládání rukou měl pocit “jakoby
vyndal z pouzdra pistoli a na někoho zamířil.”31
Když měl pak sloužit na otevřeném shromáždění,
zeptal se Boha, jak může docílit podobné zkušenosti, když mu není
dovoleno mluvit o Duchu svatém ani o padání a moci. Bůh mu odvětil, aby
zavolal lidi, kteří chtějí požehnání a on je postavil do řady, aby na ně
vložil ruce. Bůh jej však upozornil, aby byl velmi obezřetný, neboť někteří
by mohli namítat, že lidi k pádu pod mocí přivedl tlakem svých rukou.
Proto se Howard-Brown lidí dotýkal jen konečky prstů. Výsledek jeho žehnání
byl takový, že v údivu poznamenal:
“Položil jsem své prsty… na hlavu první osoby a řekl:
“ve jménu Ježíše” … bylo to jako by vedle mne stál anděl s baseballovou
pálkou a pleskl jí [dotyčného] do hlavy. Osoba byla sražena k zemi.
Pokračoval jsem dále v řadě. Bam. Bam. Bam. Bam. Celá řada byla pod
Boží mocí… Někteří lidé byli přišpendleni k zemi… jeden a půl
hodiny.”32
V roce 1993 se Howard-Brownovi dostalo pozvání od
pastora Assemblies of God z Carpentes Church Karla Stradera, což bylo těsně
před tím, než skrze jeho osobu došlo k zasvěcení Randyho Clarka,
pastora Vinice a – což se téměř nezmiňuje – dle Hanegraaffa, i Claudio
Freidzona, argentinského pastora Assemblies of God.33
Když se Howard-Brown spojil s největší křesťanskou
televizní stanicí TBN, stala se jeho služba terčem kritiky konzervativních
křesťanů. Jeho křížová tažení jsou proto mnohdy opatřena heslem, které
odkazuje kritiky do patřičných míst: “Tento mítink není určen pro
farizeje a saduceje…”34 Kritikům, které neodradí ani toto,
Howard-Brown ve své práci “Přicházející probuzení” vzkázal:
“Raději bych byl v církvi, kde se projevuje satan a
tělo, než v církvi, kde se nic neděje, protože se lidé natolik obávají
projevů čehokoliv… a když se projevuje ďábel, nedělejte si také
starosti. Radujte se, protože se alespoň něco děje.”35
Keneth Copeland a Howard-Brown
Korunního prince hnutí Víry netřeba nijak zvlášť představovat.
I on má samozřejmě v Torontském požehnání svoji nezastupitelnou
roli. Projevila se mj. právě ve spojení s “barmanem Ducha svatého”.
Dle Risse, někdy v letech 1992 – 1993, navštívil
Rodney-Howard Brown Copelandovo shromáždění, kde došlo k prorocké
glossolalické konverzaci mezi oběma protagonisty. Když byl Howard-Brown
Copelandem vyvolán, začal prorokovat:
“To je ten den, to je ta hodina, praví Pán, kdy hýbu zemí.
To je ten den, kdy způsobím, že vstoupíte do reality nadpřirozena. Mnohým
bylo dávnými kázáno, prorokováno a zvěstováno, že hnutí přichází .
Je to právě teď, právě za dveřmi. Kapky deště Boží slávy začínají
padat. …Pijte, pijte, pijte, pijte pijte, pijte, pijte pijte, pijte, pijte [jazyky]
Pijeme [jazyky, smích] O, ba, ba, ba, ba, ba, nemějte strach
co řeknou ostatní lidé. Je lhostejné, co si myslí. Ha, ha, ha, ho, ooh [jazyky].”36
Copeland pak Howard Browna oslovil gesty, zatímco mluvil v jazycích,
a ten mu opět v jazycích odpověděl. Copeland se nato rozesmál. Na oplátku
se pak smál i Howard-Brown. Následně, zatímco sloužili někomu na shromáždění,
Howard Brown byl opět uchvácen prorockým duchem a pravil:
“Nyní nastává nová dimenze přicházející do tvé služby
a, ano, víš o tom, hladovíš po tom a řekl jsi “Ó Bože”. Ale Bůh by
ti tento večer řekl, “ano, dokonce v této zemi”. Soustředil jsi se
na země třetího světa. Ale tento národ potřebuje, skrze tvoji službu, vidět
veliké vylití Ducha, proto to je ten den, praví Pán. Máš běžet [jazyky]….Copeland
mluvil v jazycích a Rodney řekl, “Protože jsi kázal mé slovo,
dokonce zázraky, znamení a divy, které jsi viděl – jenž se staly –
uskuteční se v dalších národech – začínají se dít – a nová dimenze
nadpřirozena – ta úžasná dimenze Ducha po které jsi hladověl a volal –
ano, dokonce tohoto večera, je tvou porcí.”37
Při tomto památném shromáždění následovalo ještě několik
mocných proroctví, vystupňovaných křikem shromáždění. Lidé byli ujištěni,
že se nacházejí “uprostřed andělů”, “Božího ohně”,
uprostřed “oblaku Boží slávy” a častým obsahem proroctví byla
i výzva k “vidění Boží slávy” a “království Ducha”.
Byli ujištěni, že se jedná o nové Letnice atd. Nakonec Copeland položil na
Howard Browna ruce a ten spadl na zem. Copeland si klekl vedle něho, vložil na
něho ruce a řekl:
“Největší říše, než kterou jsi kdy viděl (all
evening long is the stage set before you that I have called you to walk in.) A
to je teprve začátek. To je teprve začátek vylití, které již začalo raným
a pozdním deštěm. Buďte připraveni. Držte se ve skalní rozsedlině a velká
přítomnost Ducha svatého přijde na cesty, které znáte, ne v tomto čase
[jazyky] Duch, jež byl poslán satanem, aby brzdil a zraňoval a držel
vás zpět, byl zlomen a již vás nemůže zadržet.”38
Copeland je i jedním z dominantních sponzorů letničního evangelisty Reinharda Bonnkeho, jehož služba bývá pro spolupráci s učiteli Víry kritizována. Některé prvky Bonnkeho učení jsou zvýrazněny v dokumentu ve formě dokumentárního video snímku, který tvoří přílohu této "kapitoly." http://www.apologet.cz/?q=articles/category/8-hnuti-viry/id/392-reinhard-bonnke-a-konference-ohne
Doktrinální část
Antropologie
Duch, duše, tělo
Obvyklá antropologická definice používaná v celém hnutí
Víry praví, že člověk je duch, má duši a žije v těle: “My,
kdo jsme se skrze Ježíše Krista stali Boží spravedlností, se stáváme
duchem, máme duši a žijeme v těle,”39 ubezpečuje nás Margies.
“Člověk není jenom fyzická bytost. Člověk je duch.”40 “Žijeme
v těle, ale jsme bytostmi ducha”41, předesílá Hagin a Margies to
potvrzuje: “Proto je možné, ano, přímo nezbytné, mluvit o tom, že
jsme duch. Ne, že máme ducha, ale že jsme duch...”42
Jak popisuje dále Hagin, tento znovuzrozený
duch je i novým já, které nepodléhá ukřižování. “Nepotřebujeme
zemřít svému já, když jsme se stali novým já.”43 Člověk si
má proto být svého ducha více vědom. “Dejte ducha na první místo. Buďte
si ducha více vědomi.”44
Živý duch - Boží přirozenost
Podle učení Víry má taktéž znovuzrozený duch křesťana
Boží přirozenost, a jak učí Hagin “jeho duch přijímá věčný život
- život Boží, Boží přirozenost...”45 Dobře to vystihuje Ekman, jenž
věří, že křesťan je ve svém duchu stejný jako Bůh. “On znovu stvořil
[Bůh] tvého vnitřního člověka, takže ve svém duchu jsi teď stejný
jako Bůh sám... Bůh ti dal nové narození a umístil do tebe Krista Ježíše
skrze Ducha Svatého. Takže ty jsi to, co je Ježíš... Bůh Ti dal svoji
vlastní povahu (přirozenost).”46 Jak potvrzuje Margies, Duch svatý
proto nepřebývá v našem těle, nýbrž v našem duchu. “Bůh
v nás nebydlí kdekoliv, bydlí v našem duchu, to znamená v centru naší
osoby, v našem já.”47
Právě podle Margiese se dokonce křesťan stává, stejně
jako vzkříšený Ježíš, oživujícím Duchem.
“Tím, že jako bratři našeho Pána Ježíše Krista
procházíme analogicky stejným vývojem jako on, jsme stejně tak i my oživujícím
duchem.”48
Ovoce Ducha pak člověk nese sám v sobě:
“Gal 5, 22 - v tomto textu se tedy nemluví o Božím
Duchu, jak se mylně domnívá mnoho křesťanů... Pod vládou našeho posíleného
ducha se může rozvíjet to, co je v něm latentně ukryto: láska, radost,
pokoj, trpělivost, přívětivost dobrota, víra...”49
Mrtvý duch - satanova přirozenost
Dalším svérázným aspektem antropologie hnutí Víry je
tvrzení, že duchovní smrtí zemřela jedna složka lidské osobnosti, a to
duch, který dále působí v těle jako mrtvola, tzv. prvorozenec smrti, který
postupně nakazí celé tělo.
Margies tvrdí:
“Adam zemřel právě toho dne, kdy on a jeho družka vzali
z toho ovoce - zemřel, přestože zpočátku ještě dál duševně a tělesně
žil. To, co zemřelo, byl jeho duch... Od té doby v každém člověku, který
neobdržel nový život skrze Ježíše Krista, přebývá mrtvý duch... Tento
duch, který v nás přebývá, který je oddělen od Boha, “prvorozenec
smrti", je tou částí osobnosti, která jako první zemřela.”50
Učitelé hnutí Víry po celém světě vyučují, že od
doby Adamova pádu lidstvo nese satanovu přirozenost. “Hřích je obral o
slávu Boží a namísto toho je přioblékl do přirozenosti smrti, přirozenosti
samotného ďábla,”51 vysvětluje Copeland. “Duchovní smrt
znamená mít přirozenost satanovu,”52 tvrdí Hagin a Ekman přitakává:
“Ďáblova přirozenost vstoupila do lidstva.”53
Je člověk duchem?
Definice o člověku - duchu není originální. Užívá se
např. v Křesťanské vědě, kde vznikla spojením dvou biblických veršů, a
to: “Bůh stvořil člověka k obrazu svému” a “Bůh je Duch”. Je-li
tedy člověk obrazem Božím, je duchem. To je ovšem hrubý omyl. Podobně by
se dalo říci, že pokud Boha nikdy nikdo neviděl, je i člověk neviditelný.
Člověk ale není duchem s duší, který žije v těle, ale člověk je nedělitelnou
bytostí ducha, duše a těla (1 Te 5,23). Tělo není přírodní bází, která
patří k našemu duchovnímu já. Když Bůh stvořil člověka, utvořil jej z
prachu země, vdechl do jeho chřípí dech života a člověk se stal “nefeš
haja”, duší živou, což není termín jen pro duši, ale pro člověka jako
oživenou bytost. Člověka odlišuje od duchů, např. andělů, právě to, že
je i tělem.
Zrovna tak bude člověk v těle před soudem a v proměněném
těle i na věčnosti. Když se Ježíš zjevil svým učedníkům a dveře byly
zavřené, ani on nebyl duchem. Naopak, káral své učedníky za takové smýšlení:
“Což má duch tělo a kosti?” (srv. L 24,39). Všechny mytické kulty
učí, že člověk je duch. Proč to však učí hnutí Víry? Celá výuka směřuje
k jednomu: je-li člověk duch, potom i Kristova oběť vykoupení (smrt), musí
být v rovině ducha. Mluví se o Kristově duchovní smrti, která však Ježíše
Krista zbavuje jeho Božství. Proto tak silný důraz na ducha, duchovní svět,
duchovní boj atd.
Má křesťan Boží přirozenost?
Bible nám svědčí, že máme účast na Boží přirozenosti,
nikoliv však, že ji neseme sami v sobě. Jestliže Margies tvrdí, že ovoce
Ducha není ovocem Ducha svatého, ale znovuzrozeného ducha člověka, potom
křesťan sám koná dobro z vlastní síly, resp. s minulou Boží účastí.54
Podle Bible je však spasení proces, kterým skrze víru v Ježíše Krista je
člověk navrácen do obecenství s Bohem, nikoli zbožštěn. Člověk není
ani všemohoucí ani vševědoucí, a jeho slova nemají kreativní moc.
Věřící člověk je vskutku novým stvořením v Kristu,
ale důraz je na Kristu, stvoření zůstává stvořením. Obě Pavlova
napomenutí - složte starého člověka (Ef 4,22) a oblecte nového
člověka (Ef 4,24) označují zřetelně lidskou přirozenost: předchozí
padlou a nynější vykoupenou. Boží přirozeností je nesmrtelnost, všemohoucnost,
vševědoucnost atd. To však v žádném případě neplatí o člověku.
Princip deifikace lze ospravedlnit pouze s odvoláním na metafyzické kulty,
nikoliv na Bibli.
Má padlý člověk satanskou přirozenost?
Člověk je stvořen k obrazu Božímu (imago Dei).
Ani Adamův pád nepřeměnil člověka ve stvoření satanské. I padlý člověk
nese Boží obraz; proto je zakázána vražda (Gn 9,6). Imago Dei byl Adamovým
pádem poškozen, nikoliv však vykořeněn. Kdyby došlo k tomu že by satan
tento Boží obraz zcela zničil nebo se jej zmocnil, člověk by přestal být
člověkem, a nemohl by již být Bohu zodpovědný za své skutky, ani by nebyl
s to reagovat na spasení. Zanikla by rovněž funkce svědomí, skrze které
jsou pohané obviňováni z hříchu (Ř 3,15).
Věříme, že skrze ducha máme opravdu obecenství s Bohem,
ale nevěříme, že by u nevěřících zanikla duchovní složka osobnosti, a
už vůbec nevěříme tomu, co tvrdí Hagin, že “lid staré smlouvy byl
duchovně mrtev”55 Je to v rozporu např. s Jb 7,11; Ž 77,7; 78,8; Iz
26,9. Duchovně mrtví lidé nemohou napsat Bibli.
Tento bod jednoznačně dává satanu větší pravomoci než
má a potažmo zastává, že padlý člověk je spíše imago diaboli.
Satan není stvořitel, aby mohl přetvářet lidskou přirozenost.
Soteriologie
Teorie velezrady
Učitelé Víry tvrdí, že Adam byl stvořen jako bůh toho
světa, panující nad stvořením. Satan jej však svedl, a tak se místo něho
stal bohem tohoto světa on. Pro tuto velezradu nemůže Bůh legálně a
spravedlivě ve světě vládnout, neboť lidé satanu tuto autoritu předali.
Satanova vláda nad světem (kromě věřících) je tedy absolutní. Bůh je ve
své moci odkázán pouze na modlitby křesťanů.
Hagin svým čtenářům vysvětluje:
“Na počátku stvořil Bůh Zemi a všechno, co je na ní,
a Adamovi svěřil vládu nad dílem svých rukou. Jinými slovy, Adam
byl bohem tohoto světa. Adam se však dopustil velezrady,
zaprodal vládu satanovi a satan se tak skrze Adama stal bohem tohoto světa.”56
Margies pak uvádí celou souvislost:
“Přijmout ďáblovu lež, znamená uznat jeho slova za
pravdivá, přestože Bůh řekl pravý opak. Tím se Adam a Eva podřídili ďáblu
a předali mu autoritu, kterou měli jakožto lidé se svobodnou vůlí.”57
“Bůh nemůže legálně a spravedlivě zasáhnout a ďábla
té vlády zbavit... Bůh nemůže udělat nic, dokud ho tady dole někdo
nepoprosí.”58
Vykoupení v záhrobí
Extrémní trichotomismus antropologie hnutí Víry striktně
člověka dělí na tři složky - ducha, duši a tělo - a ducha staví nejvýš.
V důsledku toho pak musí být za každou lidskou složku - ducha, duši, tělo
- zaplaceno zvlášť. Tedy duchovní, duševní a tělesnou obětí (smrtí) Ježíše
Krista. Jak vysvětluje Copeland: “Pokud netrpěl duchovně není dnes pro
tebe duchovního úniku. Pokud netrpěl tělesně, není úniku pro tvé tělo.
Pokud netrpěl mentálně, tvá mysl nemůže být obnovena.”59
Samotná Kristova “duchovní smrt” je chápána jako ďábelská
přirozenost, kterou Pán na kříži přijal. Hagin vysvětluje: “Na kříži,
když mu byl přičten hřích člověka a duchovní smrt, stal se Ježíš novým
satanským stvořením. V důsledku toho se Ježíš stal hříchem, jeho duch
byl oddělen od Boha.”60
V důsledku této metamorfózy byl Kristus posednut ďábly,
odvlečen do pekel a mučen. Price uvádí:
“Myslíte si, že trestem za náš hřích byla [Kristova]
smrt na kříži? Kdyby to tak bylo, mohli by za nás zaplatit ti dva lotři.
Ne, oním trestem bylo jít do samého pekla a strávit čas v pekle, oddělen
od Boha. Satan a všichni démoni si mysleli, že už ho svázali a hodili síť
přes Ježíše a táhli ho dolů, až do jámy samého pekla, aby tam odpykal
trest za nás.”61
Copeland tuto drsnou “realitu kříže” dále osvětluje:
“Sestoupil do pekla jako démony posedlý, smrtelný člověk.”62
“Dovolil ďáblu aby jej vlekl do pekelných hlubin... Podřídil sebe samého
smrti. Z vlastního rozhodnutí se podřídil satanově vládě.”63
Margies v tom jasně rozeznává, že Kristova muka
trvala i po smrti na kříži: “Vše, co nám teď Ježíš v podobě darů
nabízí, musel pro nás vybojovat v průběhu těch hrůz, které za nás zástupně
podstoupil na kříži i po něm.”64 Rovněž pro Ekmana není
dokonáno na kříži, ale až po něm. Věří totiž, že Kristus zlomil
satanovu moc až v pekle. “Máme vykoupení skrze jeho krev a smrt, po
které sestoupil do pekla, kde zlomil satanovu moc nad smrtí.”65
Ke konci tří dnů byl v pekelné jámě Bohem znovuzrozen
(duchovně vzkříšen), rozšlápl satanu hlavu, spoutal jej a odvedl v triumfálním
průvodu před svého Otce v nebesích. Osteen, Copland a Ekman se v tom
shodují a vzájemně doplňují:
“Jak to, že byl ďábel poražen? Vždyť byl ujištěn,
že porazil Ježíše. Ježíš zemřel a šel do pekla.”66 “Ježíš,
náš vítězný král, sestoupil do temnosti pekla a porazil satana a všechny
démonické síly. Spoutal je řetězy a odzbrojil je. Vzal jim všechny jejich
zbraně a vedl je veřejně před přehlídkou před Bohem Otcem a Jeho anděly,
aby zjevně ukázal fakt, že satan byl navěky poražen!” . “Je důležité,
abychom si uvědomili, že satana porazil znovuzrozený člověk.”67
“Jako bleskem z nebe vzkřísil Bůh Ježíše z mrtvých mocí Ducha svatého.
Ježíš vstoupil na ďáblovo vlastní území a vyrazil mu zbraně z rukou,
strhl mu maršálské výložky a vedl ho zjevně před vůdci a knížatstvy
duchovního světa.”68
Vládne satan legálně?
Satan je skutečně nazýván bohem tohoto světa (2K 4,4)
a vládcem, knížetem tohoto světa (J 14,30). Celý svět je pod mocí Zlého
(1J 5,19). Učitelé Víry se nemýlí, když potvrzují realitu satanova
panství, ale mýlí se, když tvrdí, že je satan vlastní legálně, tj.
podle práva.
Satanovo panství je totiž uloupené, získané svodem.
Satan je ukradl a udržuje si je obžalováváním (Zj 12,10), svodem skrze nevěru,
což jest hřích (2K 4,4; Zj 12,9), otroctvím hříchu (2Tm 2,26), mocí
smrti (Žd 2,14; Ř 5,17) a strachem ze smrti (Žd 2,15). Není psáno, že
satan má smrt ve své moci, ale že mocí smrti vládne. Pánem života i smrti
je Bůh (L 12,5).
Kdyby tomu bylo, jak učí hnutí Víry, že satan vlastní
lidstvo právoplatně v důsledku velezrady Adama, muselo by být výkupné (oběť)
za člověka zaplaceno tomu, kdo má na člověka právo, tedy satanu, a ne
Bohu. Ne náhodou někteří učitelé, zastávající teorii velezrady, proto přirovnávají
Krista ke kozlu, který byl vypuzen na poušť pro Azazela (Lv 16,8).69 Přirovnat
Krista, ke kozlu, jenž byl vyhnán k satanu a spekulovat, že Kristus byl
satanem uchvácen, spoután a mučen, ba dokonce i posednut (viz níže), je
hrubou a neomluvitelnou herezí. Každá oběť je svatá Bohu, jinak by ji Bůh
nepřijal. Porážku satana a Boží triumf nezajistilo zaplacení výkupného
satanu, ale skutečnost, že Kristus zaujal naše místo, aby nás vysvobodil ze
zlořečenství Zákona, a svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne (Žd
2,14).
Bylo dokonáno až v pekle?
Bible však říká jednoznačně, že Kristus odsoudil hřích
na svém těle (1 Pt 2,23-24 srv. Ř 8,3). Nový Zákon opakovaně
zdůrazňuje, že naše spasení (vykoupení) se stalo skrze kříž, tělo
a vylití krve (Mt 26,28; Žd 10,20; Ko 1,20; 2,14). Na kříži bylo vše dokonáno
(J 19,30) a Ježíš poroučí svého ducha do rukou Otce (L 23,43-46).
Zločinci na kříži slibuje, že ještě téhož dne ním bude v ráji
(L 23,43).
Zpráva o Kristově duchovní smrti je nejprůhlednější
herezí. Jako Otec má život sám v sobě, dal i Synu, aby měl život sám v
sobě (J 5,26). Jediný Bůh je nesmrtelný (1Tm 6,16), může tedy
Bůh zemřít? (J 11,25-26) O Kristu je psáno, že je světlem, které tmy
nepohltily (J 1,5). Je možné toto světlo zcela uhasit, byť jen na
čas? Protože byl spravedlivý, nemohla smrt udržet v moci ani jeho tělo.
Pokud Ježíš zemřel duchovně, nebyl Bohem (1J 5,20),
a pokud porazil ďábla v pekle, nemohl tak učinit již na kříži (srv. Kol
2,15). Na tomto místě se shodují všichni učitelé Víry (Margies, Hagin,
Ekman, Osteen...), neboť tvrdí, že ďábel byl spoután a dovlečen před
trůn v triumfálním průvodu. Žádná bojová dohra se však nekonala.
Kristus sám, než skonal, svědčí ještě na kříži, že je dokonáno.
Mimochodem, pokud by učitelé Víry měli pravdu, pak byl asi satan zase Ježíšem
rozvázán a vypuštěn, aby škodil. Ke spoutání satana řetězem však dojde
až na počátku tisíciletého království.
Za popis toho, co se dělo mezi křížem a vzkříšením, bývá
považován text 1Pt 3,18-4,1. Zde však není ani náznaku nějakého
odsouzení Krista ani boje s ďáblem a jeho anděly. Naopak verš 4,1 znovu zdůrazňuje,
že Kristus za nás trpěl v těle.
Ježíšovo zvolání na kříži “Éli, Éli, lama
zabachtani” (Mt 27,46), které bývá někdy považováno za důkaz
jeho duchovní smrti, je citací Ž 22,2. Tento žalm popisuje Kristovo
utrpení na kříži (Ž 22,8-9.17.19). Ve verši 22 dochází k pozoruhodnému
zlomu, který dokládá, že k vysvobození z utrpení i tíže našich hříchů
došlo ještě na kříži (srv. L 23,46; J 19,30).
Celé toto učení vychází pravděpodobně z pochybné představy
o pekle jako o místě, kde vládne ďábel a kde jsou duše (duchové) zemřelých
hříšníků trápeny démony. Bible však nemluví o smrti fyzické a duchovní.
Můžeme pouze číst o smrti druhé nebo také věčné,
kterou je podle Zj 20,14 ohnivé jezero. Tato muka věčného utrpení, o kterých
Ježíš mluví jako o smrti těla i ducha (L 12,5), jsou
ovšem připravena ďáblu a padlým andělům (Mt 25,41), a to nikoliv
proto, aby tam vládli a trápili jiné, nýbrž aby byli trápeni sami. Do
ohnivého jezera bude ovšem ďábel se svými služebníky a těmi kdo jím
byli svedeni, uvržen až po posledním soudu, takže lze jednoznačně říci,
že Kristus muka věčného zahynutí (L 12,5) v tomto smyslu nemohl
nést.
Co říci k tomuto bodu závěrem? Kdyby Kristus přemohl
satana fyzicky po svém ukřižování, neměla by Kristova krev výkupnou
moc, a jejím prolitím by nebylo vše dokonáno. Kristus by nevydal svého
ducha do rukou Otce, nýbrž ďábla a zločinec na kříži by se nemohl spolu
s kristem v den jeho ukřižování ocitnout v ráji. V zásadě jde zcela
jednoznačně o jiné evangelium. Kristus se totiž nemusel znovuzrodit a
v pekle neproběhlo žádné duchovní vzkříšení. Jeho zmrtvýchvstání
bylo tělesné. Ostatně učení o Kristově démonické posedlosti je definováno
samotným Božím Slovem (Mk 3,21-22.28-30).
A konečně - přirozenost je chápána jako určitá
totožnost a z ní vyplývající vlastnosti, a to jak duchovní, tak fyzické.
Jediný, kdo má přirozenost Boží, je Bůh a jediným, kdo má přirozenost
ďábla, jsou ďáblové, jejichž přirozeností je lhát, vraždit a ničit.
Jestliže Ježíš na kříži získal satanovu přirozenost, potom za nás na kříži
neumíral Syn Boží, ale sám ďábel - vrah, lhář a zloděj.
Prosperita
Vykoupení z chudoby
Prosperita je, dle učitelů Víry, opakem chudoby, která je
důsledkem hříchu, prokletí, a je ďáblovým útokem. Osteen s Ekmanem
vysvětlují:
“Než vstoupil do světa hřích, chudoba ani nedostatek
neexistovaly. Tyto věci přišly jako důsledek hříchu a jeho zlořečení.
Potřebujeme pochopit, že chudoba a nedostatek nepřišly jako požehnání od
Boha, ale jako důsledek hříchu a ďáblův útok. Jako zloděj ďábel krade,
zabíjí a ničí (Jan 10,10). Na rozdíl od Boha, který neustále dává, hledá
ďábel bez přestání příležitost lidem krást. Jedním z následků zlořečení
hříchu se stala chudoba. Chudoba je zlořečení..”70 Duch Boží v nás
nám dává moc demonstrovat satanovu porážku... Tato demonstrace má být ve
všech oblastech našeho života - tělesné, duchovní, finanční, manželské,
duševní atd…”71
Cole učí, že pokud se věřící ztotožní s Kristem,
vymaňuje se z tohoto prokletí, a stává se hodným všeho na nebi i na zemi.
“Odmítnutí prosperity je jedním z aspektů syndromu
chudoby... Někteří muži neprosperují kvůli pocitu, že toho nejsou hodni.
Vůbec nepochopili, že když jsou oni v Kristu a Kristus v nich, jsou potom
hodni díky svému ztotožnění s Kristem, který je hoden. Ježíš Kristus je
hoden všeho na nebi i na zemi. Jestliže se s Ním někdo ztotožní, pak je
hoden stejně jako On.”72 .
Navíc se také věřící stává účastníkem smlouvy,
kterou Bůh uzavřel s Abrahamem a ve které se Abrahamovi zcela vydal. Tímto
způsobem se Bůh v Kristu vydal i novozákonnímu věřícímu. Obsahem této
smlouvy je mimo jiné i veškeré finanční zaopatření. Pro Ulfa Ekmana je
proto prosperita v uvedeném smyslu samozřejmostí:
“Požehnání, které Abraham přijal, se přenášelo i na
další generace a platilo pro celý izraelský národ. Pokrývalo všechny
oblasti života včetně financí. Bůh pracoval na přípravě cesty, po níž
by se mohlo lidstvo navrátit do svého původního postavení, vztahů a hojného
života, který byl hříchem ztracen. Abrahama si vybral, aby si připravil národ,
z kterého by vzešel Mesiáš a byl požehnáním pro celou zemi. Oddělil ho a
požehnal mu, aby se stal požehnáním celého lidstva a otcem mnoha národů
(Gen. 12:1-3; 17:1-8). Bůh uzavřel s Abrahamem smlouvu a Abraham svému
Bohu věřil. Smlouva má vždy dva partnery. V tomto případě převzal
iniciativu Bůh, který má víc než dost (Gen 17,1). Uzavřít smlouvu, znamená
dát všechno, co jsi, co máš a co dokážeš udělat, k dispozici druhé
straně.”73
Tohoto všeobecného zaslíbení se věřící zmocňuje vírou,
skrze vnitřní svědectví svého srdce a podle míry této víry může
dosahovat nemovitostí, zaměstnání a movitého jmění až miliónů dolarů.
Cole, který našel k tomuto úspěchu klíč, proto plísní křesťany,
kteří považují bohatství za škodlivé.
“Tak dlouho vyučovaly naše církve o zlu bohatství, že
se chudoba stala v myslích věřících téměř synonymem pro zbožnost.
Tenhle postoj natolik prostoupil každou oblast našeho života, že my, za které
Bůh zaplatil nejvyšší cenu, aby nám zaopatřil svá požehnání, tato požehnání
nehledáme a ani si jich nevážíme.”74
Hagin se Sumrallem nás potom napomínají, jak do uvedených
zaslíbení vstoupit.
“Naučil se [jistý Texasan] nechat se vést vnitřním
svědectvím [hlasem srdce] a Bůh ho vedl v podnikání. Na přelomu třicátých
a čtyřicátých let měl jeho majetek hodnotu dvou miliónů... Myslíš si,
že ho Bůh miloval víc než tebe ?”75 “Někteří lidé mohli
mít domy, práci, či obchody, jaké nikdy před tím neměli, ale pro
nedostatek víry je nemohli vzít.”76 “Víra říká:”Mám víru na
milión dolarů, vyzvednu jich pár tady a támhle seženu dalších pár.
(Hele, ono to roste!) A tady vezmu taky několik.””77
Je chudoba prokletím?
Je-li Bůh skutečně všemohoucí, potom i chudoba, kterou
hnutí Víry chápe jako zlo, je v jeho rukou. “Já jsem Hospodin a jiného
už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím
zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci” (Iz 45,7). Je proto velice
nebezpečné cokoliv nepříjemného, co můžeme pociťovat jako zlo, připisovat
satanu. I když chudoba Izraele mohla být důsledkem prokletí, tím,
kdo zlořečil, byl Bůh (Dt 28,15-57). Všechny zlé věci však měly
za úkol Izraele přimět k tomu, aby se navrátil zpět k Bohu. Jako v jiných
kapitolách, i zde hnutí Víry satanovu moc zveličuje.
Nikde v Novém Zákoně není chudoba nazvána zlořečenstvím.
Apoštol Pavel píše: “Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem
a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i
nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dodává sílu.” (Fp
4,12-13). Pavel zde jasně píše, že v Kristu dovede trpět nouzi. Pokud je
tedy nouze prokletím, ze kterého nás Kristus (podle hnutí Víry) vysvobodil
(Ga 3,13), není možné být v Kristu a zároveň pod takovýmto prokletím.
Kristus nás vysvobodil z prokletí Zákona, nikoliv z
prokletí země, jehož důsledkem může být i chudoba (Gn 3,14-19). Na základě
chudoby a utrpení dokonce Pavel postavil obhajobu svého apoštolství:
“Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí
na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v
nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí na pustinách,
v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími. v námaze do
úpadku, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých
postech, v zimě a bez oděvu” (2 K 11,26-28).
Pro Pavla jsou tyto věci chloubou, a nikoliv prokletím.
Byl Kristus bohatý?
Někdy se k doktríně prosperity přibírá poznání, že sám
Pán Ježíš byl jeden z nejbohatších lidí světa. Hagin píše: “Ježíš
jel na oslu. To byl Cadillac oněch dnů...”78 Toto tvrzení je v přímém
rozporu s Písmem. Předně - Marie a Josef - i přes svou velikou zbožnost
byli velice chudí. Když se Ježíš narodil, nebylo pro něho místo a jeho
porodnicí byl chlév. Nenarodil se v lidském příbytku, ale mezi dobytkem.
Když Marie a Josef obětovali za prvorozeného Ježíše, přinesli jako oběť
hrdličky a holoubata. Tuto oběť přinášeli jen chudí lidé, kteří
nemohli přinést jehně (Lv 12,8). Celá Ježíšova služba byla poznamenána
nepřijetím a protivenstvím (J 1,11). Sám Pán o sobě vydává svědectví
člověku, který ho chtěl následovat, aby si snad polepšil: “Lišky mají
doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil”
(L 9,58).
Fritz Rienecker Ježíšův Cadillac popisuje takto: “Co
se tu děje, se spíše podobá průvodu krále bláznů než skutečné královské
události. Král na oslátku, které mu ani nepatří a které musí po použití
vrátit! (V Mk 11,3 Ježíš výslovně říká, aby o tom majitele ubezpečili).
Král bez koruny, bez žezla, bez meče, bez doprovodu!” Podobně se vyjadřuje
Gordon Fee: “V americkém křesťanstvu se rychle šíří infekce zákeřné
nemoci, takzvané evangelium hojnosti a zdraví” – ačkoliv v sobě má
z podstaty evangelia velmi málo.”79
Vyvrcholení Kristova poslání nemá totiž s koncem
zbohatlíka nic společného. Vždyť Ježíš sám byl lidmi odmítnut a zabit
za městem potupnou smrtí jako zločinec. Pro křesťana zde však platí Ježíšovo
jasné a nekompromisní: “Následuj mne!” Jen stěží bychom zde
mohli vidět, že nás Ježíš vybízí k životu milionáře.
Abrahamovo požehnání – cesta k bohatství?
Dalším bodem, od kterého učitelé Víry odvozují své učení
o prosperitě, je tvrzení, že křesťané jsou dědici požehnání, které
dostal Abraham a jehož součástí je i prosperita. “Jste-li Kristovi,
jste potomci Abrahamovi a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.” (Ga 3,29).
Bůh však Abrahamovi nezaslíbil prosperitu, nýbrž “v tobě dojdou požehnání
všechny národy” (Gn 12,3; 17,1-8; 18,18; Sk 3,25; Ga 3,8). Tímto požehnáním
je myšleno ospravedlnění z víry a zaslíbení přijetí Ducha svatého, “aby
požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy,
abychom zaslíbeného Ducha (nikoli bohatství) přijali skrze víru”
(Ga 3,14). O prosperitě ani slovo!
Mírnou obměnou předešlého bodu je učení o vydanosti
Krista člověku a materiálních výhodách z toho plynoucích.80 Kristus však
nezemřel jako Bůh, který byl vydán člověku, ale naopak jako člověk, který
byl obětován Bohu. Přišel naplnit veškerou spravedlnost a stranou, která měla
být uspokojena, byl samotný Bůh (Ef 5,2), nikoliv člověk. Bůh není naším
služebníkem, ale my jsme jeho služebníci. Pánem je Bůh, ne člověk. Jediná
odplata, na kterou má každý člověk právní a stoprocentní nárok, je smrt
(Ř 6,23). To, že se Boží Syn stal člověkem, aby zaplatil Otci výkupné za
hřích, je milost. Písmo sice říká, že máme Boží zaopatření, ale i to
je jenom milost. Ježíš nás neučí, abychom si na chléb činili nárok, ale
abychom o něj prosili (Mt 6,11).
Mají křesťané usilovat být bohatými?
A konečně o křesťanech, kteří považují svoji zbožnost
za prostředek k obohacení, svědčí Písmo jasně: “Kdo chce být bohatý,
upadá do osidel pokušení a mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které
strhují lidi do zkázy a záhuby” (1Tm 6,9). “A nyní vy,
kteří říkáte: “Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme
tam rok a budeme obchodovat a vydělávat” - vy přece nevíte, co bude zítra!
Co je váš život, je jak pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí!”
(Jk 4,13 14). Podobně Mt 6,19-24; Mk 10,25; L 6,24.
A naopak: “zbožnost, která se spokojí s tím, co
má, je už sama o sobě velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli
a nic si nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím”
(1Tm 6,6-7). “Neštvi se za bohatstvím, z vlastního rozumu toho zanech”
(Př 23,4). “Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu
ani bohatství! Opatřuj mne chlebem podle potřeby, tak abych nasycen neselhal
a neřekl: ,Kdo je Hospodin?´ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno
svého Boha” (Př 30,8-9).
Nemoc a uzdravení
Původ a důvod nemoci
Autorem nemoci člověka je satan “… ďábel je
autorem nemoci. Nemoc nepřichází od Boha, aby nás požehnala, vyučila nebo
posvětila. Ježíš řekl, že nemoc přichází od ďábla,”81 píše
Ekman. Margies přímo učí, že většina chronických onemocnění a všechny
alergie jsou démonického původu.
“Podle mých zkušeností jsou démonicky podmíněné všechny
formy chronické revmatické artritidy, stejně jako příbuzné nemoci z
takzvaného revmatického okruhu. Platí to i pro kolagenózy, což jsou rovněž
revmatické nemoci, napadající z části také vnitřní orgány nebo cévní
systém... Jako na nemoci způsobené démony pohlížím dále na všechny
chronické ekzémy a alergické nemoci. Do této skupiny nemoci patří též
senná rýma, astma a neurodermitida spolu s příbuznými skupinami nemocí.
O tomto komplexu nemocí se odvážím říci, že mívají bez výjimky démonické
kořeny.”82
Jak vysvětluje Hagin, samotná Ježíšova služba k uzdravení
nebyla službou Boží, ale prorockou, ukazující na univerzální zaslíbení
zdraví ze Zákona.
“Ježíš neuzdravoval lidi jen proto, aby prokázal své
božství. Nesloužil jako Boží Syn. Sloužil jako Boží prorok
pomazaný Duchem...U Matouše 15,38 se dovídáme, proč Ježíš při některých
příležitostech nemohl uzdravit: “A neučinil tam mnoho mocných činů
pro jejich nevěru”. Jejich nevěra mu bránila... “Vidíme, že Izraelci ve
skutečnosti žádného proroka nepotřebovali.”83
Boží vůlí je, aby každé Boží dítě bylo zdravé, přičemž
k uzdravení není třeba Božího zásahu, ale víry v uzdravení, které je nám
darováno jako součást spasení. Jde o tzv. božské zdraví, které je nutné
přijmout vírou. V tom jsou učitelé Víry zajedno.
“Bůh chce uzdravit všechny, to znamená, že i TEBE. Můžeš
si být jist, že patříš do skupiny všech.”84 “Já poznávám
Boha z toho, co se mi v životě přihodí. Kdybych byl stále nemocný, začal
bych přemýšlet o tom, jestli On není náhodou nemocný.”85 “Proto
božské uzdravení náleží každému Božímu dítěti. Víme-li to, není třeba,
abychom se v této věci ptali na Boží vůli... Nemusíme se modlit: “Bože
uzdrav tohoto muže, tuto ženu.” V Božím pohledu jsou už dávno
uzdraveni.”86 “Jeden z významů řeckého slova “SOZO” (spasení)
znamená uzdravení. Někdy čteme, že člověk byl “osvobozen”, někdy
spasen. Není v tom žádný rozdíl, je to stejné slovo, protože uzdravení
je součástí evangelia.”87 “Víme, že je to nejvyšší a dokonalá
vůle Boží, aby nebyl žádný věřící nemocen...”88
Avšak zůstane-li křesťan nemocný, musí vyznávat své
uzdravení a věřit v ně a nemoc ve víře odmítat. Uzdravení tedy nezáleží
na Bohu, ten již člověka uzdravil, ale na člověku, jak se tohoto božského
uzdravení vírou zmocní. Nemoc nikdy není Božím trestem.
“Když na tebe přichází moc shůry, musíš jí ve svém
srdci přijmout a vyznat: “Boží moc k uzdravení vstoupila teď do mě. Přijímám
uzdravení. Přijímám tuto moc a vyznávám, že od této chvíle jsem zdráv.
Ať vidím výsledky uzdravení teď nebo za nějakou dobu - stejně ho přijímám
vírou právě teď.”89 “ Ďábel má moc uvalit na tebe nemoc, tak
jako ji měl třeba u Joba. Ale jako křesťan máš Boží pověření se vzepřít,
odmítnout a zničit veškerou autoritu ďábla. Musíš uskutečnit svá práva.
Je-li to nezbytné, cituj zdroj své moci. Jako říká policista: “Stůj ve
jménu zákona!”, musíš ty, jako Kristův učedník říci: “Jsem ve jménu
Ježíše uzdraven.””90
Americký evangelista Víry a církevní historik R. Liardon
dokonce navštívil nebe, kde uviděl různé lidské orgány, které věřící
na zemi mohou skrze víru přijmout.
“...všechny části těla, které člověk může potřebovat:
stovky nových očí, nohou, kůže, vlasy, ušní bubínky - všechno je tam.
Musíte jen jít a vzít si vše, co potřebujete, rukou víry, protože to tam
je, je to tam, je to tam.”91
Pochází nemoci pouze od ďábla?
O nemoci, její příčině a uzdravení bylo napsáno již
mnoho a sama Bible nedává věřícím nikde jednoznačný návod ani žádné
univerzální zaslíbení, které by věřícího za všech okolností
stoprocentně opravňovalo být uzdraven. Na druhé straně věříme, že Bůh
je ten, který může uzdravit každou nemoc a chorobu, a o uzdravení jej smíme
ve víře prosit. K tomu nás ostatně Písmo vybízí.
Apoštol Petr doznává: “Bůh obdařil Ježíše z
Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a
uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově.” (Sk 10,38). Ale v této
citaci není ani náznaku toho, že by satan byl autorem každé nemoci. Mluví
se zde pouze o lidech, kteří skutečně byli v moci satanově a kteří byli z
následků plynoucích z této skutečnosti uzdraveni (srv. Mk 1,32). Satan
však nemůže svévolně vložit nemoc na věřícího člověka, tak svrchovaný
zdaleka není (Job 2,6). Tím, kdo je v otázce lidského zdraví skutečně
svrchovaný, je pouze Bůh: “...kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že
je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já,
Hospodin?” (Ex 4,11). Pokud satan drží někoho v poutech nemoci (Lk
13,16), nikdy tak nemůže činit z vlastního rozhodnutí.
Může nemoc pocházet od Boha?
Nemoc může být na člověka vložena Bohem. Když Boží
lid zhřešil a David prosí, aby Izrael padl raději do rukou Božích než
lidských, Bůh jednal: “[Hospodin] tedy dopustil na Izraele mor...” (2 S 24,15).
V 1K 11,29-32 je nemoc Božím soudem postihujícím ty, kteří nehodně přistupují
k večeři Páně, a ve Zj 2,20-23 je přímo Pán Ježíš vykreslen jako
soudce postihující falešné učení nemocí a smrtí. Anděl Páně rovněž
postihl Heroda červy za jeho bohorovnost (Sk 12,23) a Zachariáše němotou pro
nevěru (L 1,20).
Uzdravoval Ježíš jako prorok?
Hagin píše, že Ježíš neuzdravoval jako Boží Syn, nýbrž
jako prorok. Avšak Ježíšova služba vždy měla vést k víře v něho jako
Božího Syna, který může uzdravit a spasit. “Věříš, že já
to mohu učinit?” (Mt 9,28). V nazaretském kázání, které Hagin
zmiňuje pro podepření svého výkladu, však právě skutečnost, že Krista
jako Božího Syna odmítli slovy: “Což to není ten tesař, syn... Josefův?”
(Mt 6,3), vedla k opaku: “...a nemohl tam učinit žádný mocný čin”
(Mk 6,5). Byly to právě činy, které měly potvrdit, že Ježíš je
Kristus, neboť náležely jen Bohu. Sám Ježíš říká: “pro ty samy
skutky věřte mi” (J 14,11). Hagin však tvrdí, že Izraelci k
uzdravení Boha nepotřebovali, a odvolává se na Zákon.92
Pokud bychom dnes měli na Bohu požadovat zdraví na základě
Zákona, milost Boží darovaná v Kristu by pozbyla smyslu. Vždyť i nemocní
volali: “Pane smiluj se nad námi” a apoštolové se modlili: “Pane...
vztahuj svou ruku k uzdravení” (Sk 4,30). Uzdravující víra tedy v žádném
případě Ježíše Krista neobchází, ale naopak, činí jej středem! Cílem
Kristových divů a uzdravení je vždy on sám.
Chce Bůh uzdravit všechny?
Nový Zákon zná i Boží muže, kteří, přestože byli
plní Ducha a víry, byli nemocní. Epafras byl nemocen na smrt a byl uzdraven
jen z Boží milosti (Fp 2,27), Trofima Pavel zanechal nemocného v Milétu (2Tm
4,20) a Timoteovi pro jeho časté nemoci dokonce doporučuje lék (1Tm 5,23). Sám
Pavel byl v Galacii nemocen (Ga 5,13). Uzdravení proto v žádném případě
není automatickou součástí spasení, ale svrchovanou Boží milostí, tedy něčím,
nač člověk nemá žádný právní nárok.
Je uzdravení součástí spasení?
Někdy je v hnutí Víry uzdravení chápáno jako tělesná
součást našeho vykoupení. Hagin píše:
“53. kapitola Izajášova proroctví je klíčem k našemu
vykoupení, a to jak duchovnímu, tak tělesnému... když věřím,
že Bůh vložil mé nepravosti na Ježíše - a protože na něj byly vloženy
mé nepravosti, mohu být spasen - mohu také věřit tomu, že Bůh vložil na
Ježíše i moji nemoc a bolest. Mohu mít víru pro své uzdravení.”93
Křesťan ovšem nežije ve vykoupeném těle. Apoštol Pavel
v listu Římanům jasně píše: “...i my sami, kteří již máme Ducha
jako prvotiny darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí
za syny, totiž vykoupení svého těla” (Ř 8, 23). Oblečení vykoupeného
(nepomíjitelného těla) je aktem vzkříšení a konečné porážky smrti (Fp
3 ,21; 1K 15, 51-55). Kristus nás na kříži vykoupil ze zlořečenství
Zákona (Ga 3,13), nikoliv však ze zlořečenství za hřích (Gn 2,17), jehož
důsledkem je tělesná smrt (Ř 8,10). I tělo křesťana hyne (2K 4,16),
spěje k smrti (1K 5,4), je ponížené (Fp 3,21), porušitelné, slabé a
nesličné (1K 15,42-44) a nakonec zemře, protože člověk zhřešil (Ř
8,10).
Démonologie
Démonická posedlost a vymítání
Hřích věřících lidí je dle učitelů Víry často způsoben
démonickou posedlostí, přičemž projev onoho hříchu je zároveň jménem
onoho nečistého ducha, který jej způsobuje. Např. duch žárlivosti,
alkoholismu, cizoložství... Exorcista Lester Sumrall a psychiatr Wolfhard
Margies, oba specialisté na moc temna, o tom píší:
“Základní otázka je však velice jednoduchá: Mohou se démonické
síly zmocnit znovuzrozených křesťanů? Já na ní odpovídám: Samozřejmě,
že ano.”94 “Osobně jsem přesvědčen, že hněv může být duch,
a když si křesťan dovolí poddat se bez kontroly hněvu, je ve velmi vážném
nebezpečí, že do něj vstoupí duch hněvu. Jsem přesvědčen, že cizoložství
je duch. Jeden věhlasný kazatel mi řekl, že byl víc než rok v sevření
ducha cizoložství. Bylo to tak silné, že mu z konečků prstů kapal studený
pot, dokud se nepoddal zakázaným touhám. Jedině modlitba vysvobození ho
nakonec osvobodila. Aktivní členové církve se mohou otevřít duchu žárlivosti.
Některé ženy mají ducha žárlivosti. Mohou mít toho nejlepšího manžela
na světě a stejně ho obviňují, kdykoliv vstoupí do dveří. Jediným vysvětlením
je duch žárlivosti.”95 “Patří sem též nutkavé sexuální podněty
a perverze jako sadismus, masochismus, hypersexuální pudové jednání,
pornografie, necudnost v jakékoliv formě, masturbace, sodomie, voyeurismus,
exhibicionismus, homosexualita. Kriminální sklony, krádeže a kleptomanie,
nutkavé přejídání a výrazná mlsavost.”96
Tito démoni do člověka vstupují, když člověk vykonává
daný hřích. Při pití alkoholu se člověk může stát posedlým démonem
alkoholu. Z tohoto hříchu se nečiní pokání, ale provede se vymítání.
Pro toho, kdo by chtěl biblický materiál k tomu, aby
mohl dokázat, že křesťané skutečně mohou být nečistými duchy obsazeni,
nabízí Margies následující vysvětlení:
“Souvisí s tím také Ježíšův výrok v Matoušovi
5,29-30, že když nás pohoršuje naše pravé oko, máme si je vyrvat a
odhodit... Ten jednotlivý úd, který má být uťat, zahynout a jít do pekla,
může tedy být jedině osoba z říše temnosti... Víme, že je možné, aby
na věřícího člověka působily démonické síly, které buďto sídlí v
jeho nitru, nebo na něj dotírají zvenčí.” 97
Samotné vymítání však nelze provádět z kohokoliv, ale
pouze z člověka, který s vymítáním souhlasí, protože pouze on má
autoritu nad svým životem nebo je křesťanu poddán.
“Věřící mají autoritu nad ďáblem... To však
neznamená, že mohou chodit po ulici a vyhánět ďábla z každého na potkání.”98
“Když to někomu vyhovuje, musíme ho nechat a jít dál... Nemůžeš jen
tak chodit po světě a na potkání uplatňovat autoritu nad ďáblem u někoho
jiného... Nemůžeš však vyhnat ďábla z člověka, kterého potkáš na
ulici... protože autoritu ve svém životě má on sám.”99
Jsou hříchy křesťanů způsobeny démonizací?
Většina zlých skutků jako je smilstvo, opilství, žárlivost,
a které křesťan činí, nechá-li se ovládat svými sklony (Ga 5,16), se v
hnutí Víry nazve démonem smilstva nebo alkoholu. Jde však o skutky těla:
opilství, žárlivost, cizoložství (Ga 5,19-21). Tento postoj je tělesnému
člověku vlastní a výše uvedených hříchů se člověk může dopouštět,
pokud se nenechá vést Duchem svatým (Ř 8,5). Jediným lékem je pokání (1
J 1,9), kříž (Ga 5,24) a chození Duchem (Ga 5,18).
Nikde v Novém zákoně není ani náznakem uvedeno, že by
apoštolé nebo učedníci vymítali ze znovuzrozených křesťanů démony.
Naopak Písmo svědčí, že “...nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší,
ale Syn Boží ho chrání a Zlý se ho ani nedotkne” (1 J 5,18). Kdo
by chtěl totiž vstoupit do domu silného, musí jej napřed spoutat (L 11,21-22).
Tento dům je zde symbolicky přirovnán k našemu tělu. Jestliže je tělo křesťana
chrámem Ducha svatého (2 K 6,16) a tento Duch, který je v nás, je silnější
než ten, který je ve světě (1 J 4,4), potom ten, kdo by chtěl do nás
vstoupit, musel by přemoci Ducha svatého. Boží Syn (který přemohl svět i
satana) nás chrání a je věrný, i když my jsme nevěrní (2 Tm 2,13). Proto
jsme přesvědčeni, že ani hřích nedává satanu právo do nás vstupovat,
protože ani tehdy nepřestáváme být chrámem Ducha svatého. Patřím-li do
moci Božího Syna, nemohu již patřit do moci tmy (1 K 1,13-14).
Bůže být křesťan posedlý?
Křesťan se jistě může stát posedlým, když odpadne od
Boha, ale jako nemá nic společného světlo s tmou, tak nemůže mít nic
společného Boží chrám našeho těla s modlami a Kristus s Beliálem (2K 6,14-16).
Jistě je možné, že nevěřící, který přijme Boží milost - je osvobozen
z moci zlého ducha - a nečiní pokání, může se stát sedmeronásobně
posedlým. Ale k tomu může dojít pouze tehdy, zůstane-li jeho dům prázdný
(Mt 12,44), to znamená, že se nestane křesťanem a neobdrží dar Ducha
svatého, který by jeho dům (tělo) střežil. To ovšem neznamená, že by křesťan
nemohl být démony pokoušen, napadán nebo jim pro svůj hřích vydán k trápení
(Mt 18,34).
Jsme přesvědčeni, že vymítání nečistých duchů je
mocným činem (Mk 9,39), a tedy Božím darem (Mt 10,1; 1K 12,10)
skrze Ducha svatého (Mt 12,28). Tato služba má být znakem skutečného
křesťanství (Mk 16,17). Je vykonávána v autoritě Boží, nikoliv
lidské, a proto se moci Ducha svatého musí podřídit každý duch, nezávisle
na tom, v jakém postavení či příbuzenském poměru se posedlá osoba vůči
křesťanovi nachází (srv. Sk 16,18).
Eklesiologie
Autorita církve
Kristus po svém zmrtvýchvstání obdržel autoritu, a jak
sdělil Kristus Haginovi, ihned ji předal církvi, takže ji neměl moc dlouho.
“Když Ježíš vystoupil na nebesa, přenesl svoji autoritu na Církev. On
je Hlavou Církve a věřící jsou Tělo.”100 V důsledku toho musí
Kristus s ďáblem jednat pouze prostřednictvím svého těla, tj. církve.
“Satan sice tady ve světě řadou věcí manipuluje,
ale nemá v moci mě. Nemá v moci ani Církev... My máme autoritu nad ním! Všechna
autorita, jež může být uplatněna, musí být uplatněna skrze Církev...
Kristus vlastně nemůže konat své dílo na zemi bez nás!... Ten nejposlednější
člen Kristova těla má stejnou moc nad ďáblem jako každý jiný, a jestli věřící
sami něco s ďáblem neudělají, nebude se v řadě oblastí nic dít.”101
Jelikož církev je částí Krista a On je částí církve,
má církev moc nad všemi démonskými mocnostmi. Margies Haginovy myšlenky
dotahuje:
“Musíme si ujasnit, co znamená, že nám byla propůjčena
autorita nad veškerou silou nepřítele. Jedná se o autoritu nad démonskými
mocnostmi včetně jejich nejvyššího šéfa, ďábla samotného... Avšak má-li
autoritu Ježíš, máme ji i my, protože jsme Jeho částí a On je částí
nás... On je hlava, my jsme tělo a údy.”102
Protože Ježíš není vládce církve, ale její součástí,
je tedy církev Kristus. I ten nejmenší křesťan je částí Krista a má
tedy autoritu nad samotným satanem a Kristus se bez něho neobejde. Hagin se
zde plně shoduje s Margiesem.
“Bůh neučinil Ježíše hlavou církve. Bůh
neustanovil Ježíše (vládcem) nade vším. Jeho vláda nade vším, co
existuje, je spojena s církví tak těsně, že tyto tři myšlenky jsou tu vyjádřeny
jakoby jedním dechem, i když to stylisticky působí poněkud rušivě.”103
“My jsme Kristus;…Věřící je nazván Kristem.” 104
Někdo namítne: “On se beze mne obejde, ale já ho potřebuji. Ne,
neobejde se bez tebe o nic víc než ty bez něho.”105
Bůh je ve své moci omezen
Také tento bod vyplývá z předchozího. Bůh nemůže udělat
nic, pokud ho věřící o to nepožádají. Nemůže jednat s ďáblem ani
spasit člověka, pokud nad ním křesťan nezlomí moc temna. Bůh nemůže člověku
požehnat, jak by chtěl, pokud člověk neučiní vše potřebné. Důraz je
položen na tom, že Bůh nemůže, nikoli že tak neučiní. Protože oprávněným
vládcem světa je satan, Bůh ve světě nevládne. Věřící proto musí lámat
moc temna přímým oslovováním mocností.
“Bůh nemůže legálně a spravedlivě zasáhnout
a ďábla té vlády zbavit... Bůh nemůže udělat nic, dokud ho tady dole někdo
nepoprosí.”106
Může Kristus jednat se satanem?
Hagin i Margies tady mísí několik věcí. Předně jednání
s ďáblem je pravomocí Boží (Za 3,2). V Novém zákoně je jednoznačně řečeno
(2Pt 2,10-12; Ju 8-10), že ani andělé, ba dokonce ani archandělé, kteří
jsou mocnější než lidé, se neosmělují nad satanem ani mocnostmi vynášet
soudy. Aby se někdo nemýlil; tyto verše jsou skutečně v Novém zákoně a
jsou psány jako varování křesťanům! Vyhlašování odsouzení mocnostem
bylo známkou gnostiků prvních století a Juda i Petr před touto praktikou
varují.
Dalším omylem je, že Kristus již nemá moc vymítat démony.
Jestliže má tuto moc církev, pak nemohu démony vymítat ve jménu Ježíše
Krista, ale ve jménu církve. Vymítání se však děje ve jménu Ježíše
Krista mocí Ducha svatého, nikoliv ve jménu ani mocí církve (Mt 12,28).
Kdo si přečte Ž 91,13, shledá, že moc šlapat po hadech
a štírech není jen známkou křesťanů, ale byla zaslíbením i pro Izrael.
Tento verš tedy nelze vykládat jako oprávnění k stavění se mocnostem,
vyhrožování ďáblu a svazování teritoriálních duchů. Celé toto učení
je důsledkem doktríny o duchovní smrti Ježíše Krista, ze které vychází.
Objevuje se zde totiž precedens znovuzrozeného člověka, porážejícího
satana. Bible o tom nikde nemluví, naopak před těmito praktikami varuje. Jen
gnostikové prvních století, kteří se domnívali, že jim byl odhalen vhled
do duchovního světa, a tudíž mají oproti ostatním křesťanům větší
poznání, postavili evangelium na mocnostech, nikoli na Kristu.
Je Kristus církví?
A nakonec -Kristus je hlavou církve- tedy tím, kdo má
moc. To znamená, že veškerá moc je dána jemu, ne tělu. Tvrzení, že
Kristus nemůže vykonat na zemi nic bez svého těla, církve, činí Boha
naprosto závislým na lidech. Pokud by tomu bylo tak, jak říkají učitelé Víry,
totiž že Kristus je církev, potom by Kristus nemohl svoji církev soudit,
protože by soudil sám sebe. Dopisy sedmi sborům z úvodu Janova Zjevení však
vykreslují Krista jako svrchovaného vládce a soudce nad svojí církví ještě
v době časnosti. Vztah Krista k církvi (ke svému tělu) nejlépe ilustruje
vztah církve jako nevěsty ke svému ženichu. Proto Pavel rovněž volí pro
tento vztah podobenství vztahu muže a ženy (Ef 5,29-32). Ačkoliv muž je
hlavou ženy, která je jeho tělem, neznamená to, že muž může konat pouze
prostřednictvím své ženy. Právě tak Kristus, jehož hlavou je Bůh (1K 11,3),
vložil vše do rukou svého Otce a vícekrát praví, že “Syn nemůže sám
od sebe činit, leč to, co činí Otec” (J 5,19). Totéž platí ve
vztahu křesťana ke Kristu: “...beze mne nemůžete činiti nic” (J 15,5).
Je Bůh omezen?
Toto učení snad ani není třeba komentovat. Za zmínku možná
stojí, že veškerá, opakujeme, veškerá moc je dána Kristu, a že satan je
tedy ve své moci omezen svrchovanou Boží autoritou. Kristus je Pánem panujících
a Králem kralujících. Je hlavou všech sil, mocností (i zlých) a panstev
(Ko 2,10). Pokud by tomu tak nebylo, vytratil by se z jeho podstaty
nepostradatelný Boží atribut, to jest všemohoucnost. I tento bod, stejně
jako předchozí, směřuje proti Kristovu Božství. Bůh není naprosto v ničem
omezen ani satanem, natož člověkem. K čemu se rozhodne, to také vykoná.
Jediné, s čím bychom mohli souhlasit, a co ovšem učitelé
Víry neříkají ani náznakem, je prastará protestantská doktrína, že Bůh
je omezen pouze svým Slovem.
Pneumatologie
Dar božské Víry
Víra je moc a síla, která je skrze jméno Ježíš k
dispozici každému věřícímu člověku, a skrze toto jméno musí člověka
poslouchat i samo nebe. Lester Sumrall vidí víru jako energii a sílu, která
žije v člověku, skrze kterou se dá přikazovat Boží moci:
“Musí mít víru [člověk], aby přikázal Boží
moci.”107 “Až do dnešního dne zůstává víra největším
zdrojem energie dostupným lidstvu... Požehnání přichází, když v sobě
uvolníš něco, co je živou dynamickou mocí a silou. To něco je víra. Víra
je síla, která žije v tobě.”108
Ulf Ekman poté rozvádí možnosti použití jména Ježíš,
skrze které může křesťan postavit do pozoru i anděly. Toto učení o přikazování
andělům je dnes např. rozvíjeno letničními křesťany latinské Ameriky.
“Skutky se stanou, když věříš v možnosti jména Ježíš,
spoléháš se na jeho činnou sílu a používáš ho v modlitbě... Když uvidíš,
že Bůh vložil do tohoto jména neomezené možnosti a předal ti ho k
dispozici... Pokaždé, když ho používáš, celá nebesa tě musí
poslouchat. Nebesa tě poslouchají, poddávají se ti jenom proto, že používáš
jméno Ježíše.”109
Jedná se zde o tzv. božskou víru, kterou má i Bůh. Skrze
tuto víru stvořil Bůh vesmír a stejná víra je dána i věřícímu člověku.
Do jejich tajů nás uvádí Sumrall s Ekmanem:
“Zdrojem víry je Bůh a víra přichází přímo od něho.
On sám má víru a z jeho víry přijímáme víru naši... Jeho vírou
začal existovat viditelný i neviditelný svět. Stejná víra, schopná dosáhnout
takových obrovských věcí, byla Bohem dána každému věřícímu.”110
“Když dítě poprosí o pětikorunu, je to stejně úžasné jako když táta
poprosí Boha o stokorunu a dostane ji. Oba dva to dostanou skrze božskou víru.”111
Na této víře závisí i naše materiální prosperita. Není
to Boží láska, která nás zaopatřuje. Je to pouze otázka cviku. “To,
zda jsme bohatí nebo chudí, zda něco máme nebo nemáme, nijak nesouvisí s
Boží láskou. Je to otázka naší víry... Bůh slíbil, že zaopatří
potravu, oblečení a přístřeší těm, kteří Ho milují a slouží mu.
Jestli toho chceš mít víc, je to otázka tvé individuální touhy a víry.”112
Kreativní moc víry
Skrze tuto víru musíme věřit, že věci jsou nejprve
hotovy ve světě duchovním a neustálým opakováním a vyznáváním této
skutečnosti docílíme toho, že se stanou reálné ve světě hmotném.
Sumrall i Hagin nám dávají návod k tomu, jak si tuto magickou moc víry
přivlastnit.
“Když chodíš v království víry, přeneseš se z
tohoto světa - z toho, co vidí tvoje oči, slyší tvoje uši a cítí tvoje
prsty - a ocitneš se v jiném světě, světě víry... Ještě nikdy nikdo v
plnosti nespatřil, co Bůh může udělat, když budeme věřit a vidět
neviditelné.”113 “Kdyby lidé porozuměli existenci toho druhého světa
- duchovního světa - a pochopili, že je to svět, ve kterém přebývá Bůh
- svět bez začátku a konce - stala by se víra snadnou a přirozenou záležitostí.
Důvodem, proč můžeš počítat, že věci jsou hotovy dřív, než se ukáží
jako skutečnost v hmotném světě, je to, že už jsou hotovy ve světě
duchovním. Uvěříš-li, že v duchovním světě opravdu hotovy jsou, stanou
se skutečností i zde.”114
Čím více tomu principu věříme, tím více můžeme z
Boha dostat. Pokud se tak nestane, je příčinou satan, kterého můžeme v
autoritě odehnat.
“Její růst záleží na tom, jak s ní zacházíme, ne na
Bohu... Vyzkoušej to. Než si Pánu řekneš o sedmipatrový dort, dostaň z něho
koblihu.”115 “Pane, budu se učit víře každý den. Budu v ní
chodit. A když to bude vypadat, jako že to nefunguje, nebudu obviňovat
Boha. Místo toho řeknu: “Ďáble, kde jsi? Někde se tu motáš. Zmiz odsud.
Já tě odmítám, jdi!””116
Je víra energie?
Definice víry jako síly, skrze kterou můžeme donutit i
samo nebe, aby poslouchalo naše příkazy je spíše magií než biblickým
poselstvím. Křesťan ve víře přistupuje k Bohu a naopak jej prosí, aby se
děla vůle Boží jako v nebi, tak i na zemi (Mt 6,10). Samotná víra není
žádnou silou, kterou se snažíme něčeho dosáhnout, ale spolehnutím se a důvěrou
v Boha (Žd 1,11).
Víra sama o sobě by byla bez Boží existence naprosto k ničemu,
a proto je nehoráznost tvrdit, že Bůh stvořil svět skrze víru. V koho Bůh
věří a na koho spoléhá? Bůh stvořil svět skrze své Slovo, a tím
Slovem je Boží Syn (Žd 11,3). Pokud někdy Bůh něco zaručoval nebo přísahal,
činil to vždy při sobě samém, neboť Bůh nemá sobě rovného (Žd
6,13). Víra tedy není žádnou univerzální silou, která je k dispozici
jak Bohu, tak člověku, ale Božím darem, skrze který nespravedlivý člověk
přijímá Boží spravedlnost, může získat jistotu věčného života (J 3,16)
a ve víře očekávat na Boha. Víra sama není tvořivou mocí, ale je
jistotou, s kterou máme přistupovat k Bohu. Vírou se můžeme chopit spasení,
uzdravení nebo zaslíbení, ale v žádném případě není prostředkem k
tomu, jak z Boha něco “vyrazit”. Ježíš říká: “věříte-li,
dostanete všechno, oč budete v modlitbě prosit” (Mt 21,22). Ale i
zde se jedná o prosbu, nikoliv o příkaz Bohu. I toto nádherné zaslíbení má
však podmínku. Musíme prosit v souladu s Boží vůlí (1J 5,14) a zůstávat
v Kristu (J 15,7). Tím, kdo má být oslaven, je Bůh.
Funguje víra bez Boha?
Podle učitelů Víry tvoříme věci, o něž žádáme,
svojí vírou v “duchovním světě”. A to tak dlouho, až v jejich
existenci neustálým opakováním uvěříme a budeme ve víře tvrdit, že je
máme, i když je nebudeme vidět. Za případný nezdar takovéhoto počínání
může satan..
“Nepřátele Ježíš položil pod nás a svou
autoritu vložil na nás... Hlubší pochopení těchto skutečností v nás
nevznikne samo od sebe. Musíme je promýšlet, ve víře si je přivlastňovat
a vyslovovat je, a to tak dlouho, dokud se nestanou naší přirozeností.” 117
Kde je však Bůh a jeho vůle? Boží děti se přece mohou
spolehnout, že jejich laskavý a milující Otec ví o jejich potřebách ještě
dříve, než o ně prosí (Mt 6,8). Je to on, kdo jim tyto věci dává,
nikoliv nějaká síla, skrze kterou si ji v nějakém duchovnu sami tvoří.
Biblická víra neobchází Boha, ani není mocí jak ho k něčemu přinutit,
ale naopak, činí jej středem. Ani uzdravující víra neomílá stále dokola
“jsem uzdraven, jsem uzdraven, jsem uzdraven...” ale “Pane, věřím,
že ty mne můžeš uzdravit” (Mt 9,28).
Autorita osobního zjevení
Interpretace osobního zjevení je typicky haginovská, i když
se s ní setkáme např. i u Copelanda nebo Liardona. Haginovi se Ježíš
zjevil vícekrát osobně a rozmlouval s ním o mnoha tématech. Můžeme zde
najít popis Ježíše Krista, včetně jeho výšky a barvy vlasů, přičemž
poselství je vždy přímočaré, detailní a je zjevením Haginovi, které
normálním studiem Písma nelze vyčíst. Ježíš mnohdy potvrzuje slova, která
již sdělil Haginovu duchu skrze Ducha svatého. Hagin se při nich někdy nacházel
ve stavu naprosté prostorové a časové dezorientace. Hagin sám dosvědčuje,
že při některých duchovních inspiracích nevěděl, co mluví.
Skrze osobní zjevení se například dozvěděl, že Ježíš
není všemohoucí (neobejde se bez člověka) nebo mu bylo detailně
nadiktováno kázání.118, 119, 120 Hagin doznává, že Duch nás může vést
do pomazání, které nelze podložit Písmem.121 Obecně je často z úst učitelů
Víry slyšet o nadpřirozených věcech duchovní oblasti, do kterých křesťané
vstupují na základě tohoto zjeveného poznání a které nemají v
historii církve obdoby.122
Zde je ukázka z několika takových zjevení.
“Jednou večer jsem sám sebe překvapil (neustále sám
sebe překvapuji tím, co říkám ze svého ducha.) Prohlásil jsem: Této noci
budeme pořádat seminář o víře a campmeeting v budově. Bůh řekl, že s tím
máme začít. Když jsem to vyslovil, ohlédl jsem se a zeptal: Kdo to řekl? A zjistil
jsem, že to vyšlo z mých úst! Mluvil jsem z inspirace Ducha svatého.... Někdy
vyslovím něco v Duchu Božím a moje žena Ken nebo Lynette mi to později
opakují. Obvykle se ohradím: To jsem neřekl, vím to dobře.... a když si
pak přehrávám pásek, zjistím, že to tak skutečně bylo!”123.
“Třikrát se mi stalo, že jsem se probudil, když jsem
klečel u pohovky v obývacím pokoji, a nepamatoval jsem si, že bych tam šel.
Řekl jsem si: Jak jsem se sem dostal? Musel jsem sem přijít ve spánku.”124
“V roce 1952 se mi Pán Ježíš zjevil ve vizi a mluvil ke
mě asi hodinu a půl o ďáblu, démonech a posedlosti ďáblem. Ke konci vize
vběhl mezi Ježíše a mne zlý duch v podobě opičky..” “...musíš odtud
pryč ve jménu Ježíše”. Poručil jsem a on odběhl [Hagin se poté Ježíše
ptal, proč nezasáhl on a on mu odpověděl.] Byl bych nemohl nic udělat,
kdybys nezasáhl ty.” “...Pane, vím, že jsem neslyšel dobře!
Řekl jsi přece, že jsi nechtěl, ne? Odpověděl: Byl bych nemohl nic dělat,
kdybys nezasáhl ty. To se opakovalo čtyřikrát. Opakoval však
velice důrazně: Ne, neřekl jsem, že jsem nechtěl, řekl jsem, že jsem
nemohl.”125
“Když je člověk v Duchu, a já jsem tam byl několikrát,
v tu chvíli si ani neuvědomuje, že je současně v přirozené oblasti. Protože
je v Duchu, je v duchovní oblasti.”126 “A máme také, Bohu
dík, pomazání i pro věci, které nejsou Slovem Božím přímo kryty.”127“Duchovní
pravdy, které mi při tom zjevil, jsou obrazně řečeno trampolínou, která tělo
Kristovo vymrští do nadpřirozené oblasti, do místa, kde jsme předtím ještě
nebyli.”128
Existuje osobní zjevení?
Jako letniční křesťané věříme, že i dnes může člověk
přijmout zjevení od Boha ve vytržení mysli (Sk 22,17) nebo ducha (Zj 1,10),
případně může být vytržen v těle (2K 12,2) nebo být Božím Duchem
uchopen a přenesen (Sk 8,39-40). Obsahem zjevení může být poučení (Sk
10,10), varování (Sk 22,17) až zjevení budoucnosti (Zj).
Z obavy před falešným zjevením můžeme takovouto zkušenost
úplně zavrhnout, lépe však je ji biblicky prověřit (1J 4,1). Za zmínku
stojí, že tento druh zjevení není v životě křesťana běžným a v Bibli
Bůh tímto způsobem předával vždy jen závažná proroctví.
Písmo nám zde doporučuje: “Milovaní, nevěřte každému
vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy... každé vnuknutí, které nevede k vyznání
Ježíše Krista přišlého v těle, z Boha není. Naopak, je to
duch antikristův...” (1J 4,3). U tohoto bodu bych se chtěl podrobněji
zastavit.
Jak rozumět spojení “Ježíš Kristus přišlý v těle?”
Jméno Ježíš nebo-li hebr. “Jehošua”, znamená Hospodin je spása.
Slovo Kristus, hebr. “mášíach”, znamená pomazaný.
Titul Pomazaný byl původně titulem králů (1S 24,7) a kněží (Lv
4,3-16). Vztahoval se tedy na člověka, který byl pomazán olejem do této kněžské
(Ex 29,7) nebo královské (1S 10,1) služby.
Rovněž Ježíš, který je Král králů (Zj 17,14) a zároveň
velekněz (Žd 9,11), byl k této službě pomazán. O Synovi (jako o králi) je
psáno: “Tvůj trůn, Bože, je na věky věky věků a žezlo práva je žezlem
tvého království. Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto
pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy” (Žd
1,8-10). A jako o knězi: “Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi
mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení.
Proto jsem řekl: “Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v
tvé knize psáno” (Žd 10,5-7). Tedy
Ježíš
Bůh, který je Spasitel
Kristus
pomazaný Bohem za krále a kněze nade všemi druhy
přišel v těle
stal se člověkem
Nyní si tyto body rozebereme podrobněji, co zkráceně praví Písmo o
Bohu:
Bůh
Stvořitel
který je
všemohoucí
Spasitel
vševědoucí
Pán
nesmrtelný
stal se krví a tělem (Žd 2,14; J 1,14), podobný nám ve všem kromě
hříchu (Žd 4,15) a je naším Vykupitelem. O Kristu praví Písmo:
Kristus:
měl být z královského rodu (2S 7,12–13)
pokolení Judova (Gn 49,10–12)
narodit se z panny v Betlémě (Iz 7,14; Mi 5,2)
být bez hříchu (Iz 53,9)
měl trpět za naše hříchy (Iz 53,5)
být ukřižován (Ž 22,17)
vstát z mrtvých (Ž 16,10)
svojí krví vykoupit národy (Iz 52,15; 53,12)
a vládnout na věky (Ž 45,7–8)
Verši, který mluví o Ježíši Kristu přišlém v těle,
tedy můžeme v souhrnu rozumět takto: Všemohoucí, vševědoucí a
nesmrtelný Bůh, Stvořitel a Spasitel, se narodil v lidském těle jako
prorokovaný Mesiáš, aby se stal Králem a Knězem těch, kteří uvěří a
za jejichž hříchy bude trpět. Obětuje své tělo, vstane z mrtvých a ujme
se vlády na věky.
Poznámka: Hnutí víry opírající se ve své teologii o zjevené
poznání však tvrdí něco zcela opačného. Ježíš pro ně není všemohoucím,
ale závislým na člověku, jemuž prý svou moc předal. Zdaleka
není nesmrtelným, neboť se stal smrtí a v pekle (dočasně přemožen ďáblem)
duchovně zemřel. Není Stvořitelem, ale jen uživatelem víry, kterou
skrze vyznané slovo stvořil svět, což prý může i člověk. Není ani
Spasitelem, protože nemůže člověka vytrhnout z moci tmy. To za
něho musí vykonat věřící člověk. Kristus není ani přimlouvajícím se
knězem, protože je naprosto závislým na lidské přímluvě, natož
králem, vždyť legálním vládcem světa je satan. Kristus trpěl sice
na kříži, tedy v těle, ale vykoupení dokonal v duchovní trýzni
v pekle, kde teprve porazil satana. V žádném případě nebyl bez
hříchu, vždyť přijal satanovu přirozenost, která je hříšná - tak
se stal hříchem. Nevstal z mrtvých v těle, ale i v duchu. Jeho
moc a vláda není svrchovaná, ale naprosto závislá (jak Ježíš čtyřikrát
Haginovi opakoval) na věřícím člověku.
Na základě předešlého rozboru, pokud se striktně
přidržíme 1J 4,3, můžeme konstatovat, že duch zjeveného poznání
hnutí Víry nevede k vyznání Ježíše Krista přišlého v těle!
Pokud Hagin jasně vyznává, že máme pomazání (má
zde na mysli duchovní pomazání) i pro věci, které se nedají biblicky krýt,
a ve svém důsledku vedou k takto svéráznému učení, potom nejde o pomazání
Duchem svatým, který jednoznačně do Písma vede. Jednak proto, že připomíná
slova Kristova (J 14,26), která sama jsou Duch (J 6,63), a jednak
proto, že uvádí do veškeré pravdy (J 16,13). Tou Pravdou je
Kristus (J 14,16) a on jest Slovo Boží (J 1,1). Navíc Haginova vytržení
spíše připomínají stav spiritistického media než inspirovaná slova. Jak
by mohl prorok stát za slovem, které mu dal Bůh, pokud o tom ani neví?
Osobně věřím, že Bůh může k člověku mluvit různě a zjevovat mu věci,
které přesahují jeho chápání, ale Haginova zkušenost nočního nevědomého
přemisťování nápadně připomíná náměsíčnost, která může být způsobena
nečistým duchem (Mt 17,15).
A konečně, zjevené poznání nemusí být vždy
nepostižitelné lidskými smysly. Největším zjevením, které Bůh poskytl
člověku, je Ježíš Kristus: “Byl zjeven v těle” (1 Tm 3,15). Byl
viděn (J 1,14), bylo možno se jej dotknout (1J 1,1). Boží hlas
bylo možné slyšet (2Pt 1,18). Pavel vzkříšeného Krista viděl (1K 15,8)
a slyšel (Sk 9,4). Samozřejmě, že k opravdovému poznání potřebujeme
zjevení Ducha svatého (1K 2,10-16), to ovšem neznamená, že pouze
“nadpřirozené věci” poznané bez účasti smyslů nás mohou vymrštit do
nečekaných duchovních výšin.
Moc pozitivně vyznaného slova
Stejná moc, kterou Bůh skrze své Slovo stvořil vesmír,
je skrze naše slova dána i nám. Člověk má to a je tím, co vyznává. I přijímání
ostatních věcí záleží na našem pozitivním vyznávání. Liardon se
Sumrallem k tomu uvádějí:.
Bůh uvedl tento vesmír do existence slovem a nepotřeboval
k tomu nic materiálního. Bůh promluvil a byly tu planety. Stvořil je mocí a
silou svých úst (Gen 1, Žd 1:3). I my můžeme fungovat na této úrovni.
Možná, že si to neuvědomuješ, ale tvá ústa jsou to, co tě strhne dolů,
anebo vynese vzhůru. Jsi to, co vyznáváš. Jsi to, co vyznáváš v soukromí..”129
“Proto se vám někdy zdá, že vaše modlitby nejsou vyslyšeny. Anděl vám
přinese odpověď z nebe a váš duchovní člověk se po ní natáhne, aby
obdržel to, co Bůh řekl, že je vaše - ale pak stačí říct jedno špatné
slovo, pomyslet jednu špatnou myšlenku, udělat něco špatného nebo se přestat
modlit a ztratíte to!”130
Učitelé Víry dále uvádějí, že přestože světlo přišlo
na svět, bylo pohlceno tmou, kterou způsobil satan. Našimi slovy můžeme
tuto moc tmy zlomit a umožnit světlu, aby svítilo, a vyhlásit spasení nevěřícímu
člověku - v jehož životě, dle kontextu výše uvedeného, máme autoritu.
Jak učí Hagin:
“Evangelium už bylo dáno. Světlo už je tu.
nemůže svítit pro to, co způsobil ďábel... Vstal jsem, v jedné ruce
bibli, druhou jsem pozdvihl vzhůru a řekl jsem: “Ve jménu Ježíše Krista
lámu ďáblovu moc nad životem mého bratra Duba a vyhlašuji jeho osvobození...
A vyhlašuji jeho plné spasení ve jménu Ježíše Krista.”131
Mají lidská slova tvořivou moc?
Bůh nestvořil svět nějakou univerzální mocí skrze
Slovo, ale Slovem (Žd 11,3). Tím Slovem je Kristus (J 1,14). Naše slova
tedy nemohou být Slovem, skrze které bychom uplatňovali tvůrčí moc, ale
pouze slovy lidskými (Kaz 5,1). Slovo nám nikdy nebude poddáno. My sami jsme
jen neužiteční služebníci, kteří jsou na svém Pánu naprosto závislí a
sami nic nemohou (L 17,10). “...beze mne nemůžete činiti nic”
(J 15,5).
Ve světle Božího slova víme, že jsme jen vanutí větru
(Ž 39,6), prach (Ž 103,14), pára (Jk 4,14). Můžeme vidět,
že jsme zlí (Mt 7,11), hříšní (Ř 7,14; 1J 1,8) a slabí
(Ř 6,19). Tuto skutečnost nezměníme vyznáváním opaku, ale uznáním skutečnosti
(L 18,13-14), pokáním (2K 7,10) a posvěcováním se (Zj 22,10).
Pouze očišťováním Kristovou krví a mocí Ducha svatého můžeme být z
milosti Boží spravedliví, čistí a svatí. Jde o Boží dar, nikoliv o naši
přirozenost. Svůj kříž musíme brát na každý den, káznit své tělo a v
modlitbě prosit, abychom neupadli v pokušení.
Může Bůh sám spasit?
Na rozdíl od Hagina jsme v souladu s Biblí přesvědčeni,
že Ježíš je světlo, které ve tmě svítí a tma je nepohltila (J 1,5).
Boží Slovo není ničím spoutáno (1Tm 2,9). Bůh sám spasí ty, nad kterými
se smiluje (Ř 9,15). Jeho ruka není ukrácena ke spasení (Iz 50,2). Není na
světě žádná vyšší moc, než je moc Boha. Je-li člověk na Bohu naprosto
závislý a nemůže-li bez něho učinit naprosto nic (J 15,5), je
troufalostí tvrdit, že Bůh nemůže konat bez moci lidského slova. Křesťané
nejsou těmi, kteří sami v sobě mají moc vyprostit člověka z moci temna. I
toto je Boží pravomoc: “Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají
pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit,
když podlehli jeho vůlí.” (2Tm 2,25).
Eschatologie
Jednota
Nekonfesní jednota křesťanů – jak jinak – bude průvodním
jevem probuzení poslední doby. Jak přijal Hagin v jednom ze svých četných
vidění, kde byl Bohem instruován, aby zahájil tažení všech vyznání, kam
by zval nejen křesťany, ale i příslušníky jiných náboženství – masy
lidí se v poslední době stanou křesťany. Když měl hagin vidění zástupů
spasených lidí, požádal Ježíše o výklad:
“Ježíš mi řekl: Ti lidé jsou z toho, čemu říkáš
“denominační” církve, a z jiných světových náboženství. V těchto
dnech navštěvuji hladová srdce na všech místech. Přijdu do míst, o nichž
sis nikdy nepomyslel, že je navštívím. Přijdu nejen tam, čemu říkáš
denominační sbory, ale navštívím i lidi v jiných náboženstvích, jejichž
srdce jsou hladová a otevřená pro mě. Tito lidé přijdou do světla nového
narození a přijmou plnost Ducha svatého. Musíš se na tom podílet, řekl Ježíš,
chci, abys sloužil celému tělu.”132
Vztah ke katolické církvi
Zde můžeme vidět zjevný rozpor mezi americkou a skandinávskou
větví hnutí Víry. Zatímco část okolo Uppsaly je až militantně
antikatolická, hlásící se k odkazu reformátorů, kteří v katolické
církvi spatřovali Nevěstku ze Zjevení a toto, dodejme, že nikoliv nebiblické
učení, zasadily do roviny téměř lidské nenávisti, americké sbory Víry
mají ke katolické církvi přístup veskrze kladný.
Již Haginovi bylo ve vidění ukázáno, že bude sloužit v římskokatolických
farnostech, což se prý později stalo.133 K podobné zkušenosti došel i
John Osteen, který ve vidění rozpoznal, že katolická církev se v poslední
době celá zreformuje, až se promění v ryzí biblickou církev.
“Na počátku šedesátých let, tedy předtím, než došlo
mezi americkými katolíky k výraznějším projevům charismatické
obnovy, přijal pastor Osteen o římskokatolické církvi vidění. Zjevila se
mu obrovská hora, jejíž štít čněl vysoko vzhůru. Pak se hora začala otřásat.
Když silné otřesy pokračovaly, začal se odshora dolů rozpadat. Tak se ukázala
lidská hlava. Z pokračujících otřesů byl postupně odhalován trup a
paže. Když byly paže zcela uvolněny, člověk náhle ožil a zvedl své paže
do výšky, jako by chváli Boha. Potom Pán Ježíš Kristus řekl Osteenovi:
“Ta hora je římskokatolická církev. Budu jí otřásat! Budu jí otřásat!
Budu jí otřásat, dokud nepozdvihne své ruce k nebi!”134
Pastor Osteen je přesvědčen, že se vize již naplňuje a
vidí v katolické církvi “nádherné působení svatého Ducha.”
Jednota s katolickou církví má proto vést k naplnění verše J
17,21 a má být svědectvím k obrácení lidí k Bohu.136
Probuzení poslední doby
Probuzení poslední doby je samozřejmou součástí
teologie hnutí Víry. Hagin jej viděl osobně, když stál s ježíšem před
Božím trůnem, zvěstuje ho, jak bylo uvedeno výše, Copeland i Howard-Brown,
Ekman o něm mluví na svých evropských konferencích Víry a např. M. A.
Isleib doporučuje druhy modliteb, jak je vyvolat.
Hnutí Víry je dle absolventa Rhemy Roberta Liichowa137 právoplatnou
součástí hnutí Pozdního deště, pro které je “probuzení poslední
doby” stěžejním pilířem teologie.
Souhrn kapitoly
Kenneth Erwin Hagin je populární osobností soudobého nábožřenského
nebe, a to nejen v USA. Hagin začal jako baptistický kazatel, který se později
stal letničním pastorem a nakonec i evangelistou poválečné vlny uzdravování.
Po čase se usadil na jihu USA, kde založil biblické středisko a nakonec
i vlastní církev.
Koncem osmdesátých let, po odkvětu Pastýřského hnutí,
se Haginova služba nebývale rozrostla nejen po celých Spojených státech,
ale i po celém světě. Jeho učení indoktrinovala snad celé nezávislé
charismatické hnutí.
Haginovo hnutí Víry dalo zrod i Torontskému požehnání.
Postarali se o to zejm, manželé Hunterovi, kteří od sedmdesátých let sloužili
tzv. “svatým smíchem” a evangelista Rodney-Howard Brown, který zapálil
oheň probuzení v Torontu. Snad všechny manifestace, které se dnes s velkou
pompou popisují jako projevy Ducha svatého, zažíval Hagin a jeho následovníci
již desítky let před jejich popularizací.
V celém hnutí Víry kraluje učení zdraví a bohatství,
které jsou chápány jako součást dědictví křesťanů, které bylo
vydobyto Kristovou smrtí a utrpením v pekle. Nechybí samozřejmě učení
o probuzení poslední doby a nástupu nevídaných divů a zázraků.
Poznámky a literatura
Hagin K., I Went To Hell, Tulsa, Oklahoma, Faith Library, 1982
Hagin K., Proč lidé padají pod Boží mocí, Tulsa, Oklahoma, Faith
Library, 1980
Hahin K., I Beleive in Vision, Old Tappan, New Jersey, Fleming H. Revell
Company 1972, str. 13
Hagin K., Proč lidé padají pod Boží mocí … samizdatový překlad,
str. 5
Kuhnelová O., Lidové noviny, Praha, 6. 10. 1990
Informační traktát o náboženkém hnutí "Slovo života", vydaný
Dánským misijním svazem protestantských církví, nedatováno
Troens Bevis, roč. 36, únor 1996, str. 30 -32
Informační traktát o náboženském hnutí "Slovo života"…
Dittrich T., Chybí-li radost, nastupuje protiklad, rozhovor starších KS s
W. Margiesem při jeho návštěvě v Československu 18. září 1991, Život
víry č. 7, roč. 4, srpen 1993, str.228 - 230
Ondráček L., Kde je Duch Páně, tam je svoboda, Život víry, ročník 6,
leden 1995, str. 5
Ulonski R., Seminář o učeních ohrožujících letniční hnutí, LBA, Kolín,
1993
Dittrich T., Rozhovor s Alexandrem Flekem, Život víry, ročník 4, červenec
1993, str. 199 - 202
Ryder S., Moje cesta ke Kristu, autobiografie, nedatováno
Ryder S., audiokazeta, Apoštolská církev Brno, 16. 11. 1991
Polemika kolem Steva Rydera, Život víry, ročník 4, leden 1993, str. 5 - 9
Dopis M. Poly, in: Polemika kolem Steva Rydera…
Hagin K., Proč lidé padají pod Boží mocí…. str. 5
Hagin E., proroctví vyřčené v Houstonu v Texasu, in: Proč lidé
padají pod Boží mocí... str. 9
Hagin K., Plány, záměry a cíle, Altak, Sedlčany, 1993, str. 12
Islieb M. A., Efektivní vroucí modlitba, Dynamis, 1993, str. 140-141
Hagin K., Plány, záměry a cíle… str. 118
Holy Laughter str. 21 – 22 in: Holy Laughter, Rodney Howard-Browne and the
Toronto Blessing, Biblical Discernment Ministries – březen 1996
http://www.rapidnet.com/~jbeard/bdm/Psychology/holylaught.htm.
MacNutt F., Overcome by the Spirit, str. 171 in: The Strange History of
Pentecostalist, díl 3, http://www.wayoflife.org
Riss R., Chalres and Frances Hunter, A History of the Revival 1992 – 1995,
http://www.org/renewal/Richard_Riss/history/hunter.html
Holly Lauhghter…
Dullin J., Praise the Lord and Pass the New Wine, Charisma and Christian
Life, srpen 1994, str. 22
Riss R., Rodney Howard-Browne: Background, A History of the Revival 1992 –
1995, http://www.org/renewal/Richard_Riss/history/rhb.html
Tamtéž
Smith T., Backround to the “Holy Laughter” Movement,
wysiwyg://43/http://www.geocities….eartland/Plains/4948/vine3is5.html
Tamtéž
Riss R., Chalres and Frances Hunter, A History of the Revival 1992 –
1995…
Tamtéž
Roberts D., The Toronto Blessing (England: Kingsway, 1994), str. 64 in:
Hanegraaff H., Counterfeir Revival, Worf Publishing, 1997, str. 48
Holy Laughter - Is It biblical? http://cutlink/rhb.html
Howard-Brown R., The Coming Revival, 1991, str. 6 in: Discerning the Thing
from Toronto, http://www.livingwrd.org/toronto1.html.
Riss R., Kenneth Copeland, A History of the Revival 1992 – 1995…
Tamtéž
Tamtéž
Margies W., Milost, Logos, Praha, 1991, str. 24
Hagin K., Nové narození... str. 7
Hagin K., Heaving Faith in your Faith, Faith Library, Tulsa, 1980, str. 3
Margies W., Dědictví dospělých... str. 31
Hagin K., Vedení Duchem Božím, Logos, Praha, 1990, str. 25
Hagin K., Vedení Duchem Božím... str. 15
Tamtéž
Ekman U., Moc nového stvoření... str. 4, 7, 9
Margies W., Osvobození... str. 44
Margies W., Dědictví dospělých... str. 31
Margies W., Dědictví dospělých... str. 35
Margies W., Dědictví dospělých, Sbor Jednoty bratrské, Liberec, 1990,
str. 30
Copeland K., Cena za to všechno, Belivers of Victory, Vol 19, No 9, září,
1991
Hagin K., Nové narození, Altak, Praha, 1993, str. 10
Ekman U., Kazit skutky ďábla, Lotos pro Vodu života, Praha, 1990,
str. 4
Hurta J., studie, samizdat, nedatováno
Hagin K., Plány, záměry, cíle... str. 69
Hagin K., Autorita věřícího, Logos, Praha, 1990, str. 24
Margies W., Jak zacházet s poraženým nepřítelem, Logos, Praha, 1991,
str. 35
Hagin K., Umění přímluvné modlitby, Logos, Praha, 1990, str. 11
Copeland K., Cena za to všechno...
Hagin K., The name of Jesus, Faith Library, Tulsa, 1981, str. 32-33
Price F., Ever Increasing Faith Messenger, Newsletter Crenshaw, Christian
center, Inglewood, California, červen, 1980, str. 7
Copeland K., Cena za to všechno...
Tamtéž
Margies W., Milost, Logos, Praha, 1991, str. 24
Ekman U., Moc nového stvoření... str. 3
Ekman U., Kazit skutky ďábla... str. 13
Copeland K., Jesus, Our Lord of Glory, Voice of Victory, duben, 1982, str.
3-7
Ekman U., Kazit skutky ďábla... str. 13
Hagin K., Uzdravení nám náleží... str. 28
Ekman U., Víra, která přemáhá svět... str. 104
Osteen J., Jak demonstrovat satanovu porážku... str. 3
Cole, E. L., Komunikace, sex a peníze... str. 148, 149
Ekman U., Víra, která přemáhá svět... str. 104
Cole, E. L., Komunikace, sex a peníze... str. 150
Hagin K., Vedení Duchem Božím, Logos, Praha, 1990, str. 35
Sumrall L., Víra změní tvůj svět... str. 48
Tamtéž, str. 12
Hagin K., Autorita věřícího... str. 41
Fee G., The Cult of Prosperity, str. 13, in: McConnell D. R., Křesťanský
život, Albrechtice, 1996
Ekman U., Víra, která přemáhá svět... str. 104
Ekman U., Kazit skutky ďábla... str. 18
Margies W., Osvobození... str. 53
Hagin K., Uzdravení nám náleží... str. 9, 10
Ekman U., Bůh chce uzdravit všechny... str. 12
Sumrall L., Víra změní tvůj svět, Voda života, Praha, 1992, str. 46
Hagin K., Uzdravení nám náleží... str. 28, 30
Ekman U., Bůh chce uzdravit všechny... str. 11
Hagin K., Umění přímluvné modlitby... str. 28
Ekman U., Bůh chce uzdravit všechny... str. 4
Sumrall L., Démoni, Dynamis, Praha, 1994, str. 119
Liardon R., Byl jsem v nebi, Voda života, Praha, 1991, str. 19
Hagin K., Uzdravení nám náleží... str. 9, 10
Tamtéž, str. 14,15
Margies W., Osvobození, Logos... str. 26
Sumrall L., Démoni, Dynamis... str. 97, 98
Margies W., Osvobození... str. 49
Tamtéž str. 38, 39
Hagin K., Autorita věřícího... str. 35
Tamtéž, str. 53, 54
Hagin K., Autorita věřícího... str. 17
Tamtéž, str. 25, 26, 30, 33
Margies W., Jak zacházet s poraženým nepřítelem... str. 33, 38
Margies W., Jak zacházet s poraženým nepřítelem... str. 39
Hagin K., Autorita věřícího... str. 21
Tamtéž, str. 30
Hagin K., Umění přímluvné modlitby, Logos, Praha, 1990, str. 11
Sumrall L., Démoni... str. 122
Sumrall L., Víra změní tvůj svět...8, 12
Ekman U., Autorita ve jménu Ježíše, Voda života, Praha, 1991, str. 4, 3,
7, 8
Ekman U., Víra, která přemáhá svět, Voda života, Praha, 1991, str. 8,
13
Sumrall L., Víra změní tvůj svět... str. 34
Cole, E. L., komunikace, sex a peníze, Dynamis, Praha, 1993, str. 162, str.
169
Sumrall L., Víra změní tvůj svět... str. 10, 20
Hagin K., Umění přímluvní modlitby... str. 97
Sumrall L., Víra změní tvůj svět... str. 26, 30
Tamtéž, str. 31
Margies W., Jak zacházet s poraženým nepřítelem... str. 40
Hagin K., Plány, záměry a cíle... str. 27
Tamtéž, str. 57
Hagin K., Autorita věřícího... str. 32, 33
Hagin K., Umění přímluvné modlitby... str. 26
Hagin K., Plány, záměry, cíle... str. 12
Hagin K., Plány, záměry a cíle... str. 27
Tamtéž, str. 57
Hagin K. , Autorita věřícího... str. 32, 33
Hagin K., Plány, záměry a cíle... str. 83
Hagin K., Umění přímluvné modlitby... str. 26
Hagin K., Plány, záměry, cíle... str. 12
Sumrall L., Víra změní tvůj svět... str. 11
Liardon R., Byl jsem v nebi... str. 22
Hagin K., Umění přímluvné modlitby... str. 44
Hagin K., Plány, záměry, cíle… str. 31
Tamtéž
Dittrich T., Netradiční setkání, Život víry, ročník 8, 1997, str.
9-10
Tamtéž
Tamtéž
Liichow R. S., Restoration “The Latter Rain Movement”, článek, 1997,
http://www.discernment.org/restorat.htm
Přílohy:
Otevřený dopis Ulfu Ekmanovi:
http://www.apologet.cz/?q=articles/category/8-hnuti-viry/id/360-otevreny-dopis-ulfu-ekmanovi
Video o službě Reinharda Bonnkeho:
http://www.apologet.cz/?q=articles/category/8-hnuti-viry/id/392-reinhard-bonnke-a-konference-ohne
Aleš Franc
pokračování
Odkazy na kapitoly zveřejněné na GRANO SALIS
Cizí oheň
Úvod a obsah
1. Mesmer,
magnestismus a hypnóza
2. William Branham - největší
prorok?
3. Historie a učení
hnutí Pozdního deště
4. Paul Cain, svědek k výstraze
světa?
5. Derek Prince, učitel
národů?
6. Kenneth Hagin a jeho následníci
7. Benny Hinn, skutečný
otec Torontského požehnání?
8. Claudio Freidzon, dveře
pro Argentinu?
9. John Wimber a hnutí
Vinice
10. John Kilpatrick a
Steve Hill, duchovní obnovitelé Ameriky?
11. Promise Keepers, muži
všech denominací, spojte se!
Závěr
|
Ovoce díla Aleše France (pár slov o etice) (Skóre: 1) Vložil: Tom v Čtvrtek, 11. prosinec 2003 @ 13:33:03 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Jakkoli upřímně se snažím přistupovat k mravenčímu dílu AF, které zaplavilo server www.granosalis.cz, nemohu se ubránit dojmu, že ve svém důsledku víc ubližuje, než pomáhá. Chápu jeho snahu o odhalování bludařů, je zjevně přesvědčen, ze je oním „strážcem na hradbách“, který musí ochraňovat církev i nekřesťany před „cizím ohněm“, zejména letničních (zatím všechny mnou objevené studie jdou tímto směrem). To je jistě ušlechtilý záměr, přemýšlím ale, jaké jsou skutečné důsledky jeho práce.
1) Studie se snaží dokázat škodlivost osob a učení vybraného spektra církve, snaží se jim dokázat nečisté motivy a praktiky. Pominu-li spornost mnoha Francových tvrzení, zvláště s ohledem na předpojetí, které dokazuje svým jednostranným zaměřením, kladu si otázku, jak vysvětlí dobré ovoce služby těchto svých „nepřátel“. Bylo to v mnoha směrech právě učení oněch opovrhovaných učitelů, které pomohlo mnoha mým přátelům stát se poctivými křesťany (např. kolem r. 1989) a započalo růst k jejich duchovní dospělosti. Za 11 let života v církvi jsem nepoznal nikoho, koho by jejich učení nějak zavedlo, zdeformovalo či vedlo k extrémním projevům. A to nemluvím o zdaleka převažujícím dobrém ovoci jejich služby jinde ve světě. Totéž platí o kurzech Alfa a Nicky Gumbelovi dnes.
2) Říkám si, komu Francovy studie nakonec prospějí. A) Lidem, kteří zklamaní odešli z jím kritizovaného spektra církve? Ti se spíš utvrdí ve svém hněvu a zlosti, spíš než by byli povzbuzeni k odpuštění. B) Křesťanům, kteří se účastní života církve? Ti, pokud negativní vymezení díky žádné špatné zkušenosti neměli, ho asi získají - což je asi autorův záměr. C) Nekřesťané? Jak asi působí na lidi, kteří jsou hledající, útoky církve na církev? To je svědectví světu? Nemáme hledat, co nás spojuje, místo rozděluje? Nepřál si to samotný Ježíš? Odkud se v Bibli vzala věta „musí mezi vámi být i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo (nebo čí dílo) se osvědčí“? Nebude Bůh sám posuzovat OVOCE díla Dereka Prince či Johna Wimbera, stejně jako OVOCE díla Aleše France?
AF se staví do role soudce. Není snad psáno „nesuďte, abyste nebyli souzeni“? Nebo „spíše hleďte, jak povzbudit?“ Nebo věty o tom, že se máme zaměřovat na to, co buduje a je ke společnému prospěchu a pokoji? Neříkám, že všechno, co AF objevuje, musí být „pustá lež“ a že bychom se nad tím měli pokřižovat. Jaké je ale ovoce jeho díla v porovnání s ovocem služby těch, které soudí? Za čí službou, třebaže jsme lidé chybující, zůstane více dobrého a lidí, kteří nalezli víru v Ježíše Krista? Myslíte si, že by bylo lepší, kdyby těch pět milionů lidí, kteří absolvovali kurzy Alfa na všech kontinentech, ve 135 zemích světa, na 25 000 místech ve všech denominacích (viz www.kurzyalfa.cz nebo www.alphacourse.org), by si měli radši číst Francovy studie? Když se AF staví do role soudce, bere na sebe odpovědnost za desítky, možná stovky hledajících, kteří odmítnou mít na základě jeho kritiky už cokoli s církví a Ježíšem společného. Jako by tu nebylo dost negativních věcí z minulosti.
Nechci obhajovat chyby či hříchy kohokoli v církvi, ale neměl by AF postupovat biblicky a napomínat neveřejně, dřív, než tímto kvasem zasáhne ty, co stojí mimo? Zajímalo by mě, jaké má Franc požehnání k této službě od svých duchovních a bratří v těle Kristově. Není napsáno, že „po lásce poznají křesťany“? Já z jeho díla žádnou lásku necítím, spíš nenávist.
Tomáš Janda
P.S.: Vzkaz správcům serveru: Tím, že Francovy studie zařazujete do kategorie „Kritika bludů“, vyvoláváte dojem, že všechno, co AF kritizuje, je automaticky blud. Kdyby někdo do této kategorie vložil kritický příspěvek o učení nějaké jiné, třeba vaší „domácí“ a na domácí scéně etablované církve, taky byste ho automaticky dali do kategorie „Kritika bludů“? Také jsem nedávno vložil na váš server článek do kategorie „Povzbuzení“ a místo toho se objevil v sekci „Charismatici“. Byl bych rád, kdybyste ho mohli přeřadit do té první kategorie (má název „Pár slov ke kurzům Alfa od jejich pražského koordinátora“). Dělení na charismatiky a necharismatiky mi připadá nebiblické, stejně jako dělení na denominace. Díky za to a díky za vaši práci vůbec. Kéž ovoce vaší práce jednou Bůh posoudí jako víc budující, než ubližující.
|
Re: Ovoce díla Aleše France (pár slov o etice) (Skóre: 1) Vložil: Weet v Pátek, 12. srpen 2005 @ 04:05:12 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Máte pravdu v tom, že ovoce našeho konání bude ve finále posuzovat Bůh. Na druhou stranu máme povinost rozlišovat co z jakého ducha je.
Setkal jsem se a stále setkávám s lidmi z Hnutí víry. Nemohu jim upřít upřímnost a živý vztah s Bohem. bdivuji je za jejich sílu vyznávat víru a evangelizovat. Nyní to "ALE": mám pocit, že velký díl vyučování a kázaní tohoto směru těla Kristova spočívá v tom, že být křesťanem znamená být zdravý, bohaty, prosperující. Kdykoliv s těmito lidmi diskutuji na téma "uzdravení", dostává se jejich myšlení do jakési smyčky. Na jednu stranu tvrdí, že uzdravení nám náleží automaticky tím, že přijmeme Krista a upřímně/opravdově věříme, na stranu druhou nechtějí říci na rovinu logický důsledek takového názoru, totiž že nebýt uzdravený znamená mít pochybnou víru. Když nadnesu téma "mučednická smrt pro Krista", což pro mne může být i nemoc, je to pro ně jaksi otázka minulosti, my již žijeme přeci ve věku prosperity a bohatství.
Velmi se mi proto líbil článek A. France - dle mého názoru nikoho nekazí ani nenahlodává, jak tvrdíte Vy. Apropo "zaujatost" - všichni "trpíme" zaujatostí, je to zaujatost našeho přesdvědčení, přes které vidíme jakoby optikou vlastního pohledu. Nezaujatost = chybějící názor. |
]
|
|
|
|