poslal Majka2 Je horký letní den. Spěcháme. Vezeme do Prahy na vyšetření nemocné dítě. Musíme dorazit včas. Ale jako naschvál se nedobrovolně zařazujeme do dlouhé kolony pomalu jedoucích aut. Dopravní nehoda ochromila na dálnici dopravu. Slunce pálí a horko sálá z černé vozovky. Pouštíme větrák, otvíráme okénka, odkládáme svrchní oblečení. Ale horko je čím dál větší. Nemocná Janina opakovaně volá: “Já chci pít!” Otevírám tašku. “ To snad není pravda! Já jsem láhev s vodou zapomněla doma !” A kolona jeden sotva krokem. Horko a žízeň se stávají nesnesitelnými. Není, kam bychom mohli odběhnout pro vodu. Není, kde bychom se zchladili. A znovu a znovu nám drásá nervy Janino volání: “ Já chci pít!!!” Vidím, jak těžce dýchá, rty má oschlé, potí se. Je pro nás kruté dívat se na nemocné dítě! Co bychom dali za sklenici čisté vody!
V duchu se modlím:”Pane Ježíši, prosím tě, pomoz nám ! Pomoz, ať se můžeme napít. Ty přece víš, co je žízeň!” A vybavuje se mi příběh o Ježíši, který procházel Samařskem. Unaven cestou, usedl u studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vodu. Ježíš řekl: “ Dej mi napít!” Samařská žena mu odpověděla: “Jak ty, jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít ?” Ježíš ji odpověděl: “Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou,” Žena mu řekla: “Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu ?” Ježíš jí odpověděl: “Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dávám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.” ( J. 4,5-14)
“Já chci pít! Já to nevydržím!” přerušuje mé myšlenky nešťastná Janička. V tu chvíli si nepřeji nic jiného, než aby se kolona dostala do pohybu a my jsme byli co nejdříve u zdroje pitné vody. V duchu se modlím, prosím a věřím, že nám Bůh pomůže. Asi po půlhodině, která se zdá nekonečná, se rozjíždíme. Z okénka netrpělivě vyhlížím nejbližší motorest.
Konečně! Zajíždíme z dálnice k vyprošenému zdroji pitné vody. Janina nemá sílu vyjít z auta. Běžím k motorestu, nakupuji minerálky – a už všichni hltavě pijeme. Jak se nám ulevilo! Jak je nám dobře!
Pán Ježíš dobře znal pocit opravdové žízně. Když nám nabízí věčný život, přirovnává touhu po něm právě k té naší velké touze po vodě. To není jen jako občasné sdělení, že bych se ráda napila. To je neustálá touha po Bohu, zoufalé volání o Boží pomoc, vedení i odpuštění. Čím větší je “horko” v našich životech, tím víc “vody života” potřebujeme. Modlíme se, prosíme o odpuštění, prosíme o lepší život – o život v Božím království. A Pán Ježíš nás v této “duchovní touze po vodě” ujišťuje nadějí: “ Tato slova jsou věrná a pravá.” A dodává: “Již se vyplnila. Já jsem alfa i omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše. Já mu budu Bohem a on mi bude synem” ( Zj.21, 5-7)
Občerstveni a zchlazeni tou obyčejnou, ale pro život nepostradatelnou tekutinou se rozjíždíme ku Praze. Je mi podobně, jako ve chvílích, kdy Bůh vyslyší mé modlitby a já pocítím úlevu od starostí a znovu a znovu “piju” tu naději, že Bůh mě má rád a že mě neopustí. A cítím vděčnost a radost…..
Ne, věčný život si nezasloužíme žádnými mimořádnými výkony. Věčný život nám zadarmo nabízí Pán Ježíš jako dar za naše nekonečné modlitby, důvěru a touhu po něm. Jak miluji závěr Bible! Jak ráda si znovu a znovu čtu: “A Duch i nevěsta praví: > Přijď! Přijď! .” ( Zj. 22,17 )
Také toužíš po Bohu, pověčném životě s Pánem Ježíšem, po životě bez nemocí, bídy a bez trápení. A co ti brání ? Jen nastav dlaně, zadarmo naber vody života a do sytosti pij!”
Majka 2
Majkajh@post.cz
