Grano Salis - Koho očekává CÍRKEV ADVENTISTŮ SEDMÉHO DNE ? 1. díl

poslal Aleš Franc

Koho očekává CÍRKEV ADVENTISTŮ SEDMÉHO DNE ? 1. díl Motto: „Svou smrtí dílo započal a vystoupil po svém vzkříšení na nebesa, aby je dokonal.“ (Ellen G. Whiteová, Velký spor) „Když Ježíš okusil octa, řekl: "Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu, skonal.“ (Evangelium svatého Jana, kapitola 19, verš 30)

Je mou milou povinností při této příležitosti poděkovat všem, kteří mi mnohými radami a korekcí pomohli k sepsání této práce. Byli to zejm. můj přítel a bratr Dr. Vladimír Bíba a bývalý laický kazatel CASD a současný pastor AC ve Velkém Meziříčí Josef Hasmanda. Za pomoc při jazykové stylizaci děkuji své sestře ze sboru Lence Malinové, prom. fil. a své spolupracovnici z odboru léčiv LACHEMA, a.s. Dr. Anně Jonášové. Poznámka: tučné písmo v citovaných textech je originální a není přidáno autorem této práce.

1. Stručná historie a charakteristika církve

Počátky adventistického hnutí William Miller Za pionýra adventistického hnutí je považován původně americký farmář, rodák z Nové Anglie, William Miller (1782 – 1849). Byl to skeptik a individualista, který viděl obrodu společnosti ve vlastenectví a národní hrdosti, a proto se roku 1812 přihlásil jako válečný dobrovolník do války s Brity. Poté, co se vyznamenal v bitvě u Plattsburgu, vrátil se domů do Low Hamptonu, na rodinou farmu státu New York, kde kvůli své matce navštěvoval místní baptistický sbor. O svém obrácení později napsal: „Byl jsem tak mocně usvědčen, že jsem uznal, že Písmo musí být Božím zjevením. Stalo se mým potěšením jej číst, v Ježíši jsem našel přítele.“(22, str.96 ) Po soukromém studiu Bible došel k závěru, že zde objevil ohromující informaci. Kristus se viditelně vrátí na tuto zemi. A nejen to, datum jeho příchodu se dá spočítat. Určil ho na období mezi 21. 3. 1843 a 21. 3. 1844. K tomuto závěru došel kolem roku 1822. Po upřesnění výpočtu byl den údajného Kristova příchodu stanoven na 22. října 1844. Východiskem Millerovi byla osmá a devátá kapitola starozákonní knihy Daniel. Miller cítil velké vnitřní puzení s tímto objevem vystoupit veřejně. Učinil tak po „vnitřních zápasech“ v roce 1831. Po sérii kázání v různých sborech nakonec obdržel „Doporučení k duchovní službě“od čtyřiceti tří pastorů různých denominací. (22, str. 97) Je však dobré vědět, že Millerovy výpočty nebyly zdaleka originální, neboť ke stejným závěrům došel v roce 1787 J. Wood a spolu s ním 20 badatelů na „Prorocké konferenci“ v Albury Parku v Anglii. (30, str.152-153) Odezvou na Millerova kázání vzniklo adventní hnutí, které se skládalo z mnoha kazatelů z řad baptistů, metodistů, kongregacionalistů, luteránů, episkopálů a holandských reformovaných. Adventistický popularizátor a kazatel G. E. Vandeman k tomu poznamenává: „Během krátké doby zalily celou zem vlny náhlého probuzení a mnohá tisícová shromáždění plnila obrovské stany a schůzovní síně, aby slyšela tu burcující zprávu o Kristově návratu.“ (22, str. 97) Adventní probuzení začalo pronikat daleko za hranice USA, zejm. do Jižní Ameriky a Německa. V roce 1844 vycházelo na území USA již 25 adventistických časopisů a konala se misie od domu k domu. Jeden z předních adventistických kazatelů, Josef Wolff, který očekával Kristův fyzický příchod v roce 1847, dokonce na toto téma kázal Kongresu Spojených států.(22, str. 97) V té době se Millerité ostře obraceli proti denominačním církvím, které považovali za „Nevěstku ze Zjevení“ a „Babylon“.(23, str. 112) V roce 1843 dokonce vyšla v jednom adventistickém časopise výzva „Vyjděte z něho, můj lide“. (15 a 23, str. 112) Na vrcholu vzestupu této vlny se k Millerovu poselství hlásil jeden milion lidí z tehdejšího celkového počtu 17 miliónů obyvatel. Klasické křesťanské denominace, které pochopitelně ztrácely množství svých členů, zakázaly adventistickým kazatelům službu v jejich modlitebnách, což si Millerité vysvětlili jako pronásledování pravých křesťanů. Adventní horečka vyvrcholila 22. října 1844, kdy se měl Kristus vrátit ve své slávě na zem. Jeho příchod se však nekonal. Toto období proto sami Millerité nazývají jako „velké zklamání“. Zdaleka však neznamenalo konec hnutí. Následovníci Millera, jak už to v takových případech bývá, se začali štěpit a podléhat mnoha různým vlivům. Jedni tvrdili, že dnem 22. října je „žeň sebrána“ a dveře milosti jsou uzavřeny, jiní se snažili stanovit další datum konce.15 Millerité Nemalá část následníků Millera byla např. ovlivněna učením Johna Taylora, který v roce 1859 uveřejnil knihu „Velká pyramida“, ve které uvedl, že stavitelem Cheopsovy pyramidy byl biblický Noe, který do jejích rozměrů zakódoval konstanty, jež jsou modelem zeměkoule a pro lidstvo mají sloužit jako záznam důležitých rozměrů a proporcí.13 Tyto myšlenky by však zapadly, nebýt profesora C. Piazzy Smythe, královského astronoma ve Skotsku, který Taylorovy myšlenky zpopularizoval ve Velké Británii, Americe a v Evropě. V USA Smythe-Taylorovu myšlenku ve své práci „Zázrak v kameni“ obhajoval i Joseph Seiss a poprvé ji vydal v roce 1877, a poté ještě 14 krát. Právě tato práce našla největší odezvu mezi Millerity. O několik let později uveřejnil George Storrs sérii článků o „Velké pyramidě“ a jejím prorockém výkladu v časopise „Herald of Life and Coming Kingdom,“ oficiálním orgánu malého adventistického hnutí „Life and Advent Union“, kterou Storrs pomáhal zakládat a která se později spojila s „Advent Christian Church“ – Křesťanskou církví adventistů.13 Pyramidologie byla přijata i Charlesem T. Russellem, vůdcem společnosti Badatelů Bible, dnešních Svědků Jehovových. Ačkoliv se Russell za adventistu nepovažoval, byl pod přímým vlivem Milleritů. Podle Russellova svědectví jimi byli Millerité George Storrs a George Stetson. V roce 1876 přejal Russell od dr. Nelson Barboura, dalšího vlivného Millerity, celý systém „Kristovy parousie“ (přítomnosti) a přiblížení se konce světa.13 V Milleritech lze tedy vidět, ať z historického a, jak uvidíme později, i z doktrinálního hlediska, předchůdce Svědků Jehovových. V posledku se mezi adventisty od dalšího vypočítávání konce upustilo, avšak nástupnická církev si ponechala „apokalyptický charakter“. Největší zásluhu na konsolidaci hnutí měl zejm. Hiram Edson, Joseph Bates a především Ellen Gould Harmonová, později Whiteová (1827 – 1915). Rok 1844 však volal po výkladu. Bylo nutné nekonající se Kristův příchod nějak vysvětlit zklamaným masám. Stalo se tak, když farmář Hiram Edson měl, při průchodu obilným polem, vidění Krista, vstupujícího do nebeské svatyně svatých a vysvětlení bylo nasnadě. Rok 1844 nebyl rokem Kristova návratu na Zem, nýbrž datem jeho vstupu do svatyně svatých v nebi. Joseph Bates pak převzal na jaře 1845 od „Baptistů sedmého dne“ důraz na svěcení soboty. Nejednalo se však v té době o žádné nové učení, neboť počátky tohoto společenství sahají až do doby alžbětínské.15 Ellen Gould Whiteová Největší osobností novodobého adventismu byla však bezesporu Ellen Gould Whiteová, rozená Harmonová. Narodila se 23. 11. 1827, jako jedna z dvojčat, ve státě Maine, nedaleko osady Gorham. Již jako devítiletá utrpěla těžký úraz hlavy, když byla zasažena kamenem od své spolužačky. Následkem zranění ztratila na tři týdny vědomí. Od té doby měla poškozenou tvář a nebyla schopna chodit do školy. Někteří neurologové, kteří zkoumali její životopis, nabyli dojmu, že Ellen do konce života trpěla epileptickými záchvaty. Když jí bylo dvanáct let, navštívil městečko William Miller.(27, str. 7) Sama Ellen Whiteová toto setkání popisuje následovně: „V mém třináctém roce jsem slyšela druhou řadu přednášek, které míval bratr William Miller v Portlandu, Maine. Cítila jsem, že nejsem svatá a připravena setkati se s Pánem Ježíšem. Když pak vyšlo pozvání k členům církve a zhřešilým, aby vyšli dopředu, a nechali se za sebe modlit, uchopila jsem se první příležitosti, neboť jsem věděla, že by pro mne muselo být vykonáno veliké dílo, abych byla připravena pro nebe.“(30, str. 165) V roce 1843 rodina Harmonová, spolu se šesti dalšími Millerity, následně opustila metodistickou církev. Již dva měsíce po „velkém zklamání“ se sedmnáctiletá Ellen setkala svou přítelkyní Elizabeth Hainesovou a u ní doma dostala své první zjevení.(23, str. 99-100) Bylo to vidění o úzké stezce, po které 144 000 vyvolených dosahuje cíle spolu s potvrzením data druhého příchodu Kristova a v roce 1847 měla další důležité vidění, kdy ve snu viděla zářit čtvrté přikázání desatera, které potvrdilo myšlenku svěcení soboty.15 Ellen Harmonová poté nachází zázemí v malé Milleristické skupině v Portlandu, která si říká „adventní“, a kde je přijata za prorokyni. Podle současných adventistů „obdržela inspirované rady pro lid poslední doby“.(1, str. 271) Na příkaz anděla měla zjevení napsat, avšak díky zranění z dětství toho nebyla schopna. Na naléhání anděla pak zjistila, že se jí schopnost psát navrátila.(27, str. 9) Koncem roku 1846 Ellen Harmonová uzavřela manželství s Jamesem Whitem, energickým adventním kazatelem. V roce 1848 se manželé Whiteovi účastní konference adventistů zachovávajících sobotu, která se konala v Rocky Hill. Na tomto shromáždění byly ustaveny hlavní body, které adventisté sedmého dne zastávají dodnes.(27, str. 12) V roce 1858 Whiteová obdržela své nejdůležitější vidění „Velkého sporu“, které tvoří dodnes páteř evangelia adventistů sedmého dne. Ve svých viděních viděla „pád Lucifera“, viděla jak ve skutečnosti došlo ke stvoření světa, prvních lidí a uslyšela „skutečný“ plán spásy. Byla svědkem zkušenosti patriarchů a proroků i narození Ježíše Krista a viděla jeho službu i ukřižování. Viděla Luthera, jak na kostel ve Wittembergu přibíjí své reformační teze, a byla dokonce svědkem budoucího Kristova příchodu. Prošla celým mileniem a spatřila novou zemi.(27, str. 15-17) Tak vznikala díla jako „Velký spor“a z něho vzešlé „Vítězství lásky Boží“a „Duch proroctví“. V roce 1885 odjíždí Whiteová svá poselství šířit po Evropě a přijíždí do katedrály v Zűrichu, kde dříve kázal Zwingli. Zde prý mohla sloužit jako průvodkyně, neboť historická místa Evropy důvěrně znala ze svých vidění. Ve Švýcarsku také začala psát rozšířené vydání „Velkého sporu“. Stále znovu a znovu cítila, že své nové pojetí evangelia musí ještě více rozšířit, a tak v roce 1890 vydává dílo „Patriarchové a proroci“. V roce 1892 odjíždí do Austrálie, kde se devět let pilně věnuje svému psaní a průkopnické činnosti. Tak vznikají knihy jako „Myšlenky z hory blahoslavenství“, „Kristova podobenství“ a „Touhy věků“. V roce 1900 Whiteová na „Boží pokyn“ odjíždí do USA, kde v posledních patnácti letech svého života píše dvě další z mnoha význačných knih, a to „Skutky apoštolů“ a „Proroci a králové“. V roce 1915, ve věku 87 let, Ellen Whiteová uklouzla a zlomila si klíční kost. Pět měsíců musela ležet na lůžku, ze kterého již nevstala. Od roku 1844 až do své smrti v roce 1915 měla více než 2 000 vidění a pracovala v Americe, Austrálii a v Evropě. Sama sebe považovala za „posla Páně“. Její literární dílo zahrnuje desetitisíce biblických textů, více než 80 knih, 200 traktátů a 4 600 článků a brožur. Kázání, deníky a svědectví tvoří dohromady 60 000 stran rukopisného materiálu. Její populární kniha „Cesta ke Kristu“ byla přeložena do 135 jazyků a prodalo se jí přes 50 000 000 výtisků. Sama své spisy označovala za „menší světlo“ a Bibli za „větší světlo“.(1, str..271-276) Někteří historikové se domnívají, že Whiteová byla možná nejplodnější spisovatelkou světa. Její písemnosti jsou od roku 1937 uloženy v ohnivzdorných trezorech, v suterénu budovy Generální konference ve Washingtonu, pod ochranou „Výboru na ochranu a vydávání spisů E. G. Whiteové“. Z těchto materiálů se dodnes „sestavují“ knihy i po její smrti. Např. knihy „Poselství mládeži“ nebo „Evangelizace“ aj. vznikly kompilací různých článků a spisů, které Whiteová sepsala za svého života.(27, str.56-57) Je ovšem nutno dodat, že celé pasáže ze stěžejních děl Whiteové, a to mnohdy slovo od slova, zveřejnili několik let před Whiteovou již jiní autoři, z nichž někteří byli podobně inspirovanými vidoucími, jako např. zakladatel Mormonů Joseph Smith, ale i jiní autoři, např. William Hanna, John Harris, Daniel March nebo William Foy. Bez zajímavosti rovněž není, že dílo Whitové „Patriarchové a proroci“ se člení do téměř otrocky stejných názvů kapitol jako Adersheimova biblická historie. Jednotlivé texty je možné srovnat v příloze. Církev adventistů sedmého dne Ellen Whiteová nebyla v církvi pohým teologem a prorokem. Osvědčila se též jako schopný spoluzakladatel nové denominace. Nejprve však bylo nutné překonat zakořeněný odpor prvních adventistů k organizovanémi křesťanství. V roce 1853 proto vynesla Whiteová proroctví, které později, v roce 1863, pomohlo zformovat zasedání Generální konference. „Pám mi kázal, že existuje příliš velký strach před církevním pořádkem a že je zanedbávaný… V nebi je pořádek. Když Ježíš přebýval na zemi, byl v církvi pořádek (sic!), a po jeho odchodu učedníci přísně zachovávali tento pořádek. A dnes, v této poslední době, když chce Bůh svoje děti sjednotit ve víře, je pořádek důležitější než kdykoliv před tím…“29 Již roku 1859 uzavřely některé adventní skupiny v USA dohodu o každoročním setkávání zasvěceným sobotě a tehdy byla uzavřena i zásada o podpoře církve desátky z veškerého příjmu členů. Aby skupina položila důraz na očekávání doslovného Ježíšova příchodu na svět a na svěcení soboty, dala si v roce 1863 název „Seventh Day Adventist Church“ (Církev adventistů sedmého dne). Práce okolo utváření podoby adventistické církve, pod praktickým vedením Ellen Whiteové, vyvrcholily na Generální konferenci v roce 1903 a výsledkem je celosvětová struktura církve, která přetrvává do dnešních dnů.(23, str. 106) Na základě výkladu biblických proroctví tato „církev poznala, že Bůh jí svěřil úlohu, aby s doposud opomíjenými pravdami Bible seznámila celý svět. To se stalo základem její celosvětové misie.“8 V tomto kontextu je nutné vidět i misijní snahu adventistů směrem ke křesťanským církvím dodnes. Jasně to vyjádřil Dwight Nelson na celosvětové satelitní akci CASD „NET 98“ ve své přednášce „Proč existuje tolik církví?“, na kterou byli hromadně pozváni křesťané všech denominací za účelem, aby opustili své církve a stali se adventisty. „Jak může člověk vědět … která církev je ta správná?… jaké jsou rozpoznávací znaky, o kterých Bůh řekl, že budou charakterizovat jeho církev posledních dnů?… Čím se bude církev poslední doby vyznačovat?… Bude to církev, která věří Ježíšovu svědectví o tom, že je Pánem soboty, a proto bude usilovat, aby mu byla věrná i v zachovávání jeho sobotního dne. Bude církví, která věří v to, co Ježíš učil o smrti – jedná se o nevědomý spánek, v němž člověk očekává vzkříšení… Pokorně a s hlubokým přesvědčením vám musím vydat svědectví o tom, že věřím, že církev, která vám přinesla cyklus přednášek „Vstříc příštímu tisíciletí: Nalézt věčné přátelství s Bohem“, představuje závěrečné poselství věřících poslední doby… A to je církev, kterou jsem na zemi nalezl, která neohroženě za těmito pravdami o Bohu stojí – a to je církev, do které vás chci pozvat… někteří z vás přicházeli na tento seminář pravidelně každý večer a učili se pravdám, o kterých před tím nevěděli, že v Bibli existují. Možná si kladete otázku: Co s tím vším mám dělat? Možná, že patříte do nějaké náboženské organizace, která vyznává jen část pravdy, a v průběhu let vám velmi pomohla. Nyní jste si však uvědomili, že také učí některým věcem, které jsou v rozporu s tím, co jste objevili v Bibli. Kladete si otázku: Co s tím mám udělat? Možná jste sami prožili pravdivá slova Přísloví 4,18: „Stezka spravedlivých je jak jasné světlo, které svítí stále víc, až je tu den… “ Jste totiž přesvědčeni Duchem svatým, že nastal čas, abyste učinili další krok k božímu světlu, které svítí na vaší cestu… jestli-že se někdo rozhodne další krok ke světlu neučinit, nebude to dlouho trvat, a bude pohlcen tmou… Bůh tě vyzývá, abys učinil další krok ke světlu a stal se součástí jeho církve, která zachovává všech deset jeho přikázání a touží po jeho víře.“ (22. přednáška, str.5-8) Největší růst církev adventistů sedmého dne zaznamenala po 2. světové válce v západních zemích i v zemích rozvojového světa. V roce 1996 působilo téměř 13 tisíc kazatelů a misionářů společně s 9 milióny členů v 38 tisících sborech v 212 zemích všech kontinentů.8 V současné době jsou adventisté údajně jednou z nejrychleji rostoucích církví. Dle neověřených zdrojů je každých 51 vteřin pokřtěn nový člověk. Statistika (podle zprávy zveřejněné oddělením archivace a statistiky Generální konference Církve adventistů s.d. v srpnu 1999)8 Pokřtěných členů ve světě 10 163 414 Sborů na celém světě 44 888 Počet ordinovaných kazatelů v činné službě 13 432 Zemí, kde církev působí 205 Počet základních škol 4 450 Středních škol 1 014 Vyšších škol a univerzit 90 Nemocnic a sanatorií 162 Celkový počet zaměstnanců církve 165 213 Sirotčinců a domovů důchodců 127 Nakladatelství a tiskáren 57 Počet jazyků, ve kterých se tiskne literatura 272 Počet mediálních center 10 Letadla a záchranné čluny 5 Církev adventistů v České a Slovenské republice Historie V českých zemích začíná historie adventismu v roce 1890, kdy Antonín Šimon, první misionář, přichází z Německa a v roce 1902 zakládá v Praze první sbor. Postupně se rozrůstal počet věřících a byly založeny sbory v Luži, Liberci, Jablonci, Těšíně, Brně a na Slovensku. V Opavě a později i v Brně bylo založeno církevního nakladatelství. V roce 1919 vznikla samostatná unie Církve adventistů v Československu. V roce 1911 bylo v Československu 249 pokřtěných členů, v roce 1935 jich bylo 3.546 a v roce 1996 v církvi v České a Slovenské republice spolupracovalo 106 kazatelů s 9.800 členy ve 212 sborech a skupinách.8 Vzdělávání Před první světovou válkou studovali adventisté v německém Friedensau u Magdeburku (dnes Theologische Hochschule). Ve 20. letech vznikla Misijní škola v Praze a později v meziválečném období během činnosti Misijního ústavu v Loděnicích u Berouna. Od roku 1946 probíhalo studium v Praze a do roku 1950 v Praze – Krči, ve Škole biblických nauk, později - Biblickém semináři. V roce 1968 začal fungovat Biblický seminář v Praze ve Vojkovicích. Od roku 1974 existovalo vzdělávání ve formě dálkového studia v různých studijních střediscích - Třinec, Liberec, Praha, Vsetín, Olomouc, Holešov, aj. V roce 1981 bylo otevřeno pouze dálkové studium v tzv. Přípravném teologickém kurzu ve čtyřletém studiu - nejprve v Holešově, pak v Praze a posléze v Novém Jičíně. 15. října 1990 církev znovu otevřela denní studium. Teologický seminář CASD byl otevřen v Praze na Smíchově a jeho prvním ředitelem byl do roku 1993 Jiří Moskala. Seminář nyní sídlí v blízkosti městečka Sázavy. Seminář rozšiřuje své poslání a koná i osvětovou a vzdělávací činnost pro veřejnost. Ministerstvo školství zařadilo tento Teologický seminář mezi vyšší odborné školy. V srpnu 1997 udělila Akreditační asociace adventistických škol, akademií a univerzit Teologickému semináři statut Senior College s prozatímním právem udělovat titul Bachelor of Theology - B. Th. (bakalář teologie). Misijní aktivity Globální misie V celosvětovém měřítku působí misijní program „Globální misie“, ve kterém pracuje 19 000 průkopníků CASD, kteří skládají závazek práce pro organizaci na jeden rok. NET V roce 1998 na sebe CASD upozornila misijním programem „NET 98“, kterou tvořilo 27 přednášek Dwighta Nelsona, které byly skrze satelit přenášeny do více než 100 zemí. V České republice to bylo celkem do 110 míst. Na rok 2 000 je plánován obdobný cyklus. Knižní evangelizace V České republice též probíhá tzv. „knižní evangelizace,“ což znamená, že adventisté prostřednictvím literatury zaměřené převážně na zdravou výživu seznamují širokou veřejnost se svým učením o správné životosprávě a teprve později se uchazeči dozvídají, že jde „o misii seznámení světa s opomíjenými pravdami Bible.“ Adra ADRA je celosvětová humanitární organizace, která vznikla před patnácti lety v USA. V současné době má přes 133 poboček v různých státech světa. Česká ADRA začala pracovat v květnu 1992 a patří mezi aktivní dárcovské země. Agenturu ADRA řídí správní rada a výkonný výbor. Chod České ADRY zajišťují čtyři placení zaměstnanci a dalších asi sto osmdesát dobrovolných aktivistů pracuje bezplatně.8 Advent Orion Církevní nakladatelství ADVENT vzniklo v r. 1968, kdy církev ve svém publikačním oddělení začala vydávat časopis „Znamení doby“. Po roce 1989 vznikla společnost s ručením omezeným ADVENT - ORION, jejímž zakladatelem je Česko - Slovenská unie církve adventistů s. d. Nakladatelství se orientuje jak na vydávání literatury určené členům církve, tak zvlášť na literaturu určenou široké veřejnosti. Zabývá se vydáváním zdravotně osvětové literatury (např. knihy „New start“, „Vychutnej život“, „Miniencyklopedie přírodní léčby“ a další), oblastí mezilidských vztahů a výchovy (knihy „Jen klid, maminko!“, „V pohodě“, „Co chceš, mámo?“, „Lásku dát, lásku brát“) a rovněž oblastí duchovní a duševní hygieny (např. pentalogie americké autorky E. Whiteové „Drama věků“, „Křesťanská dokonalost“, „Zastavení na cestě života“ atd.). Nakladatelství vydalo také několik dětských publikací, např. „Trn v oku“, „Příběhy na dobrou noc“ (trilogie), „Filipova dobrodružství“. Ediční plány na další roky naznačují, že nakladatelství chce pokračovat v takto orientované publikační činnosti. Nakladatelství pravidelně vydává i periodické publikace jako čtvrtletník „Znamení doby“, osmkrát ročně „Advent“ a dvouměsíčník pro děti „PePe“. Do budoucnosti plánuje rozšířit vydavatelskou činnost prostřednictvím audiovizuálních nosičů a poskytovat některé další služby.8 Hlas naděje Rozhlasová stanice rádio HLAS NADĚJE je neziskovou organizací, která je sponzorována Církví adventistů v české republice. Je součástí celosvětové společnosti Adventist World Radio. Stanice HLAS NADĚJE začala své vysílání v roce 1993 na krátkých vlnách. Od roku 1997 vysílá prostřednictvím ČR Plzeň a Radia Proglas na VKV. K dalším jejím činnostem patří výroba audio nahrávek, mastering , remastering, rekonstrukce audio nahrávek , dabing a ozvučování společenských akcí.8 pokračování Obsah této studie zveřejněné na GRANO SALIS: 1.    Stručná historie a charakteristika církve
2.    Učení CASD - Teologická sebereflexe
3.    Učení CASD - Zákon, desatero a sobota
4.    Učení CASD - Dar proroctví
5.    Učení CASD - SOUHRN

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace