Koho očekává CÍRKEV ADVENTISTŮ SEDMÉHO DNE ? 2. díl 2.    Učení CASD Teologická sebereflexe Církev sama východiska své teologie komentuje následovně. „Církev adventistů sedmého dne vychází z učení a zásad Bible, kterou považuje za inspirované Boží slovo (2 Tim 3,16). 66 knih Starého a Nového zákona lidem poskytuje všechny informace o Božím plánu záchrany v Ježíši Kristu. Starý zákon předpovídá příchod Mesiáše a Nový zákon dosvědčuje jeho život. Bible lidem radí, jak mohou navázat vztah s Bohem. Odhaluje lidem smysl života, radí jak je možné zkvalitnit mezilidské vztahy, co dělat pro zlepšení svého duchovního, duševního a tělesného zdraví.“8 Než přistoupíme k podrobnějšímu popisu učení adventistů, považuji za užitečné uvést ucelený souhrn adventistické teologie z pera samotných adventistů. „Církev adventistů věří, že Bůh na počátku stvořil dokonalého člověka se svobodnou vůlí. Člověk z popudu pokušitele opustil Boha a vydal se svou cestou. Až dodnes se setkáváme s tragickými důsledky hříchu - s narušenými mezilidskými vztahy, zdecimovanou přírodou, stárnutím a smrtí. Bůh se však člověka nezřekl a poslal na svět svého "Syna", aby člověka zachránil. Ježíš Kristus, Boží Syn, přišel na svět jako člověk a svým dokonalým životem, skutky i slovy dokazoval, že je Bohem a že mu jde o dobro lidí. Na konci svého života zemřel na kříži za lidské hříchy, aby nás smířil s Bohem. Třetího dne vstal z mrtvých a vrátil se k Otci. Dokázal, že má moc odpouštět lidské hříchy, vysvobodit člověka z moci zla a jednou také vzkřísit mrtvé k věčnému životu. Člověk se nemůže sám zbavit hříchu žádným vlastním úsilím. Bůh lidem nabízí záchranu od hříchu a od věčné smrti (spasení) jako dar, který lze přijmout pouze vírou. Věříme, že lidé jsou spaseni na základě Boží milosti skrze víru. Kristus své posluchače opakovaně ujišťoval, že po svém vzkříšení odejde do nebe a zase se vrátí na svět při svém slavném druhém příchodu. Církev neurčuje, kdy přesně Kristus přijde, ale na základě předpovězených událostí věří, že žijeme v poslední etapě lidských dějin. Bibli pokládá za Boží prorocké zjevení, které má lidem pomoci v orientaci v dějinách. Církev věří, že Kristus obnoví původní harmonický stav světa pro všechny, kdo o tuto obnovu stojí. Víra v druhý příchod Ježíše Krista je součástí názvu církve: Církev adventistů (čekatelů druhého příchodu - lat. adventus - příchod).“8 Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a hřích tento obraz naprosto znehodnotil. Bůh se snaží svůj obraz v člověku obnovit a používá k tomu různé prostředky: učení bible, biblické životní principy známé jako Desatero, společenství a službu církve. Adventisté kladou velký důraz na životní styl člověka jak ho představuje bible. Desatero lidem přibližuje ideál lidského života. Hovoří o vztahu člověka k Bohu i o vztahu k druhým lidem. Bůh s člověkem komunikuje prostřednictvím modlitby a nabízí mu své zvláštní společenství během dne odpočinku. Církev adventistů světí biblický den odpočinku - sobotu. Tuto skutečnost představuje ve svém názvu: Adventisté „sedmého dne". Člověk má odpovědnost za své zdraví i za zdraví druhých lidí. Adventisté se vyhýbají zdraví škodlivým věcem, jako jsou alkohol, kouření a drogy, a jsou i průkopníky aktivního přístupu ke zdraví, propagují zdravý životní styl (strava, pohyb, odpočinek). Manželství a rodinu adventisté považují za dar z ráje, proto se snaží, aby jejich rodiny byly místem pohody a lásky. Snaží se pozitivně vychovávat své děti, mají řadu programů zaměřených na budování rodiny a manželství. Adventisté sedmého dne přijímají Bibli za své jediné vyznání víry a z ní odvozují základní věroučné články. Dále uvedené věroučné výroky jsou výrazem toho, jak církev učení Písma chápe a vyjadřuje. K revizi těchto výroků může dojít při zasedání Generální konference, když církev pod vedením Ducha svatého dospěje k plnějšímu pochopení Písma, nebo nalezne výstižnější výrazy k vyjádření toho, co učí Boží slovo.“8 Tento popis, až na jisté neobvyklé důrazy, odpovídá běžnému vyznání víry protestantské denominace. Obecné vyznání víry je jistě důležitá věc a identifikují se jím téměř všechna náboženská hnutí. Vždy je však nezbytné zjistit, co dané hnutí pod těmito obecnými pojmy rozumí, jak je oni sami chápou a do jakých věroučných souvislostí je zařazují. Např. většina náboženských hnutí se shodne na tom, že víru v Boha je dobré a prospěšné šířit. Když však dojde na samotné vymezení pojmu šíření, můžeme narazit na naprosto rozdílné pojetí. Pro někoho to může být zvěstování slova a pro jiného svatá válka. Zde obecné vyznání mnoho nenapoví. Podívejme se proto podrobněji, jak své rámcové vyznání chápou samotní adventisté. Písmo Verbální a myšlenková inspirace „Písmo svaté, Starý i Nový zákon, je psané Boží slovo.“8 Obecná definice adventistů se na první pohled téměř neodlišuje od běžných vyznání evangelikálních církví, snad s tím rozdílem, že adventisté neuznávají „verbální inspiraci“ Písma, nýbrž „myšlenkovou inspiraci“. To znamená, že nebyla inspirovaná slova, nýbrž lidé a že „tato zjevení byla vyjádřena lidskou řečí se všemi jejími omezeními a nedostatky.“ (1, str. 26) Existuje však jedna výjimka, a to je  desatero. Zatímco po inspiraci se „stávají lidské myšlenky Božím slovem“,(1, str. 27) Desatero „bylo sestaveno Bohem ne lidmi.“ (1, str. 27) Jak uvidíme později, má proto desatero mezi ostatními Písmy zvláštní postavení. Nedostatky Písma Mezi zmíněné nedostatky Písma patří například ty pasáže, které odporují učení Ellen Whiteové, např. jejímu učení o nemožnosti existence ducha mimo lidské tělo. Dr. Provonsha např. odhalil, že apoštol Pavel byl při psaní epištoly Korintským ovlivněn platonismem: „Je pravda, že v Novém zákoně jsou problematická místa, kde je jazyk patrně ovlivněn platonským pohledem na svět. Co měl například na mysli Pavel, když mluvil „o bytí mimo tělo“ (2 Kor 12,2) a o tom, že „chce raději odejít z těla a být už doma u Pána“ (2 Kor 5,8)? Není to v rozporu s jeho častými zmínkami o vzkříšení a o tom, že Pán při svém příchodu probudí mrtvé ze spánku (1 Tes 4, 13-17?“ (16, str. 47) Toto je učebnicový příklad výkladu myšlenkové inspirace dle adventistů. Nezáleží na tom, jak to Pavel napsal, adventisté přece dobře vědí, jak to skutečně myslel. V případě, kde je z Pavlových slov možné učinit pouze jednoznačný výklad, který je však v rozporu s učením adventistů, označí se Pavlova argumentace jako jeho osobní domněnka. „… a mohlo se tělo, ze kterého, jak se domníval, vystoupil, aby mohl být s Pánem, vztahovat na toto smrtelné tělo, které se těší, až bude proměněno?“(16, str. 47) Poté už jen stačí dohledat taková místa v Písmu, která adventistický výklad ospravedlní. Podle čeho však adventisté nakonec poznají, že se jedná o helénský vliv nebo o Pavlovu domněnku, a není tudíž možné brát Pavlova slova doslovně? K tomu adventistům slouží tzv. „malé světlo“ nebo-li spisy Ellen Whiteové, které „skutečný“ smysl Písma dokáží osvětlit. Velké a malé světlo Samotná Ellen Whiteové o svých spisech prohlásila: „Jen malá pozornost se věnuje Bibli, proto dal Pán menší světlo, které má vést muže a ženy k většímu světlu“.(1, str. 275) Tento její výrok není nikterak ojedinělý, zato postrádá jakoukoliv logiku. Už jste někdy chtěli hledat cestu k Slunci pomocí baterky? Proto, když adventisté vezmou malé světlo, tj. učení Whiteové o tom, že duše mimo tělo existovat nemůže (26 str. 347) a posvítí si s ním na Písmo, nutně se musí setkat s verši, které malému světlu odporují. Poté nezbude, než říci, že to Pavel myslel jinak, než to ve skutečnosti napsal. Teze o malém a velkém světle je naprosto neudržitelná. Whiteová často opakovala, že Bůh jí toto světlo, či Svědectví, dal proto, že lidé nečtou Písmo. „Vzala jsem vzácnou Bibli a obklopila jí několika Svědectvími pro církev, které byly určeny Božímu lidu. Neznáte dobře Písmo. Pokud byste Boží Slovo studovali s touhou dosáhnout biblické úrovně… nepotřebovali byste Svědectví.“ (1, str. 275) Nebyla to však pravda. Stávalo se totiž, že lidé, kteří Písmo studovali, žili, dle Whiteové, v rozporu s učením, které zastávala ona. Proto si posteskla. „…někteří, kdo tvrdí, že studují Boží slovo, žijí v přímém rozporu s jeho nejjasnějším učením. Bůh dává jasná a adresná svědectví, aby lidi přivedl zpět ke slovu, kterým se neřídí, a aby byli bez výmluvy.“ (1, str. 275) Co je míněno „nejjasnějším učením“ bude rozebráno v několika kapitolách níže. Inspirace z nezávislého zdroje Z těchto citací je vidět, že nikdo nemohl ve svém výkladu obstát, nebyl-li v souladu se Svědectvími Whiteové. Je-li tedy, dle Whiteové, lidem „velké světlo“ zastřeno, ale jsou schopni vidět „malé světlo“, musí se jednat o jiný zdroj. Bible, pokud o podobných věcech mluví a pokud srovnává Boží a lidské, hovoří vždy o „odlesku“ nebo „obrazu,“ nikoliv o autonomním zdroji danému k dispozici člověku, který je schopen osvítit něco, co původní Boží zdroj nedokáže. Pokud k tomu však přece docházelo, muselo se jednat o jiné světlo o jiné podstatě. Stvoření Kristus – stvořitel všech vesmírných lidí Na Božím stvoření člověka se i dle adventistů podíleli všichni členové Trojice. „Aktivním činitelem byl však Boží Syn, preexistující Kristus.“(1, str. 101) Člověk přitom nebyl první lidskou bytostí a Země nebyla první osídlenou planetou, jež Bůh stvořil. Bůh až později „sestoupil na tuto tmavou planetu, aby stvořil lidstvo ke svému obrazu.“(12, přednáška 15, str. 6) „Ve skutečnosti země nebyla Kristovým prvním stvořitelským dílem, ale pravděpodobně jeho posledním dílem. Bible popisuje Boží Syny, pravděpodobně Adamy všech nepadlých světů, jak se s Bohem setkali v nějaké vzdálené části vesmíru (Jb 1,6-12). Zkoumání vesmírného prostoru dosud neobjevilo žádné obydlené planety. Ty jsou pravděpodobně v nekonečném prostoru, mimo dosah našeho hříchem poskvrněného slunečního systému, zajištěny proti infekci hříchu.“ (1, str. 100) Tyto nepadlé bytosti, vesmírní lidé, mimozemšťané, se znovu objeví ke konci času, aby z nebeských knih, jak bude uvedeno později, soudili Boha. „Kvůli komu tam jsou ty knihy? Kvůli přihlížejícím inteligentním bytostem žijícím ve vesmíru, kvůli nebeské porotě andělů a nepadlých bytostí.“(12, přednáška 14, str. 4) Samotný akt stvoření probíhal následovně: „Když Kristus s laskavou rukou klečel u Adama a tvořil rukou prvního člověka, věděl, že lidské ruce jej budou jednoho dne týrat a nakonec ho ukřižují a přibijí na kříž. V určitém smyslu se stvoření spojuje s křížem, neboť Kristus stvořitel byl zabit od počátku světa (Zj 13,8).“ (1, str. 103) Po tomto stvořitelském aktu se z Boha  Stvořitele, jímž byl dle předchozího textu Kristus, stal Bůh Otec. „Bůh Stvořitel se stává Otcem (Mal 2,10).“ (1, str. 103) Když si však podrobněji přečteme odkaz na proroka Malachiáše, můžeme zde jasně číst, že Boží Otcovství zde není sdíleno na základě tělesném, odvozeném od stvoření. Podmínkou je zde duchovní sounáležitost s otci Izraele, jímž se Bůh stal Otcem. „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh? Proč jsme vůči sobě věrolomní a znesvěcujeme tak smlouvu svých otců? (Mal 2,10).“ Pokud by Boží Otcovství bylo lidmi sdíleno jen na základě stvořitelského aktu, byli by všichni lidé Božími dětmi a Bůh by byl Otcem všech lidí pouze na základě toho, že lidé jsou stvořeni k jeho obrazu. Zřejmě stejným způsobem uvažují i adventisté: „Je naším Otcem a my jsme jeho děti. Bez ohledu na pohlaví, rasu, vzdělání nebo postavení byli všichni lidé stvořeni k jeho obrazu. Kdyby to lidé pochopili a řídili se tímto poznáním, pak by přestal existovat rasismus, slepý fanatismus a každá další forma diskriminace.“ (1, str. 103) Obecný dar víry v Krista Shrneme-li výše uvedené, můžeme konstatovat, že Kristus stvořil nejprve světy v odlehlých slunečních soustavách i se svými Adamy, kteří se opět objeví až v den soudu. To jsou ti Boží synové, od kterých Kristus sestoupil na naší tmavou planetu. Poté Kristus stvořil pozemského Adama, a jelikož si byl vědom, že jej Adam jednoho dne zabije, odsoudil tímto činem sám sebe na kříž. Adamovým obživením se z Krista stal Otec. Písmo nás však nenechává na pochybách, že Bůh se stal Otcem padlého lidstva skrze víru, nikoliv skrze stvoření. Pokud by adventisté měli pravdu v tom, že všichni lidé na Zemi jsou Božími dětmi, museli by dokázat, že všichni lidé mají víru. A vskutku, adventistický teolog Dr. Duda k tomu říká: „Každý člověk má schopnost věřit. Bůh dává každému člověku přicházejícímu na svět „míru“ víry. Kdyby Bůh dal schopnost věřit jen někomu, pak by bylo nespravedlivé požadovat víru jako podmínku spasení ode všech.“ (5, str. 9) „Otázkou není, zda člověk je schopen věřit, ale komu věří.“ (5, str. 9) Syn člověka v zahradě Eden Adventistické doktríny mají vlastního ducha, svoji logiku a stojí již od pojetí stvoření na naprosto odlišných principech než novozákonní evangelium. Podle Písem byl preexistující Kristus při stvoření v podobě Slova, skrze které a kterým bylo vše stvořeno (J 1,1-3). K tomu, aby mohl lid vykoupit, se účastníkem právě lidské, stvořené přirozenosti musel teprve stát. Pokud by Pomazaný nepřijal svou přirozenost od člověka, ale tato by preexistovala již před stvořením Adama, nemohl by později Kristus člověka vykoupit. „Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla“ (Žd 2,14). Koho mohl být Kristus, Syn člověka synem, když člověk nebyl ještě stvořen? Velké drama věků Velký spor Adventisté často biblickou doktrínu, kterou křesťané označují jako „vzpouru“ nebo „pád“, nazývají „Velký spor“(1 str. 133) nebo též lidověji „Hvězdná válka.“(12, přednáška 2) Velký spor je převzat z pera Ellen Whiteové, které byl zjeven v jejich častých viděních a jako dogma je téměř otrocky v nejrůznější věroučné literatuře reprodukován dodnes. Jeho pochopení je proto klíčem k uchopení celé adventistické nauce dějin a díla spásy. Soud Boží nebo soud Boha? Křesťanská ortodoxie zhruba učí, že Lucifer se vzepřel Bohu, strhl s sebou některé anděly a svedl k hříchu i člověka. Člověk byl poté vyhnán z ráje a od té doby podléhá smrti. Na konci času budou proto lidé vzkříšeni a Bohem souzeni. Zjednodušeně by se dalo říci, že svatý Bůh bude soudit nesvaté stvoření. Naproti tomu adventistické chápání „velkého sporu“ je zcela opačné. Ke konci času bude sám Bůh, na základě ďáblovy obžaloby, souzen svým stvořením a Adamy z ostatních galaxií, dle knih skutků, které jsou nyní sepisovány. Boží obhajoba a sbírání materiálů pro důkaz své neviny během trvání světa je proto jádrem adventistického evangelia. Stvořitel bude souzen stvořením. Jak je vidět, jedná se nejen o jiné, ale odhlédneme-li od pejorativního významu toho slova - o „převrácené“ evangelium. V roce 1998 se velmi opatrně toto evangelium vysílalo do desítek zemí světa. „Je možné, že při posledním soudu Bůh sám dovolí, aby byl posuzován, a že nebeské knihy budou sloužit především nebeské porotě, aby mohla zhodnotit závažná obvinění, která vznesl proti Bohu satan, jeho vzpurné dítě? (14, přednáška, str. 4) Nejen, že se zde z úst Dwighta Nelsona jakoby mimochodem dozvídáme, že satan je vzpurné Boží dítě, ale sám Nelson, emisar adventismu, nám nezůstává v odpovědi nic dlužen: „Bůh dovolí, aby on sám byl souzen přihlížejícími nebeskými zástupy.“ 12, přednáška 5) Avšak pozor, výsledek není zdaleka jistý. Obstojí Bůh? Nebude shledán lhářem a nedají mimozemšťané nakonec za pravdu vzpurnému Božímu dítku satanu? „Bezpečnost samého výsledku závisí na výsledku tohoto soudního procesu. Je třeba přezkoumat satanovy zničující útoky na Boží charakter. Je Bůh důvěryhodný tak, jak ho satan obvinil?“ (12, přednáška 5) Michael Nazaretský bojuje se satanem Nyní se proto na „Hvězdnou válku“ podívejme trochu podrobněji. Adventisté tentokrát, v souladu s křesťanskou ortodoxií, učí, že Lucifer toužil být roven Bohu. „Luciferova vzpoura proti Boží vládě byla prvním krokem v jeho proměně v satana – odpůrce…Vzrůstající neposlušnost a nespokojenost s Boží vládou vyústila ve vzpouru, ke které se přidala třetina andělských zástupů (Zj 12,4).“ (1 str. 154) Tak byl narušen klid Božího království a v nebi se strhla bitva. Hned zpočátku se však dozvíme, kým je vlastně Kristus. Je archandělem Michaelem, který začal bojovat s drakem. O Kristově identitě nás v této souvislosti od dob Whiteové ubezpečují adventističtí teologové až dodnes: „Jméno Michal znamená: Kdo je jako Bůh, tedy sám (Bůh) Kristus bojoval se Satanem.“(9, str.11) Důsledkem Luciferovy vzpoury bylo obžalování Boha před lidským pokolením, které zde představovali Adam s Evou. Satan na Boha žaloval a lidé této obžalobě uvěřili. Nelson parafrázuje satanova slova takto:„Věř mi Evo, ne Bohu. Jak můžeš důvěřovat někomu, kdo se bojí, že bys byla jako on! … Adam a Eva se připojili k padlému Luciferovi… a každé dítě narozené v jejich linii se připojovalo ke stejné vzpouře a bylo vrženo do křížové palby hvězdných válek. Kvůli satanovým lžím jsme všichni padli.“ (12, přednáška 2, str. 6) Bůh se hájí před mimozemšťany Od doby, kdy ďábel zkompromitoval Boha v očích světa, musí Bůh svět přesvědčit, že důvěryhodným ve skutečnosti je. To je také důvod, proč Bůh nechává ďábla existovat. Mohlo by se totiž stát, že by Bůh při posledním soudu neměl důkazní materiál pro svoji nevinu. Čím více masakrů totiž ďábel učiní, tím větší bude mít Bůh šanci na vítězství. Masakry a lidské tragédie jsou proto nutné, aby Bůh před soudem obstál. „Bůh nemohl podstoupit riziko, které by vzniklo odstraněním Lucifera na počátku jeho vesmírné vzpoury. To by ze satanových lží udělalo něco, co vypadá ještě pravdivěji! Takže Bůh musel na sebe vzít riziko – a nechal Lucifera žít, aby Lucifer sám vytáhl všechny trumfy, které měl ve své ďábelské a vzpurné ruce. Bůh musel nechat tohoto padlého, vzbouřeného anděla, aby se projevil v celé své zrůdnosti, ke které ho vedla jeho hříšná pýcha! Satanově vzpouře musel být dán prostor, aby dozrála, aby každému přemýšlejícímu pozorovateli bylo jasné, jaké plody ve skutečnosti přináší. Jestliže je Bůh skutečně láska, nemá jinou možnost, než dovolit satanovi, aby se plně projevil.“ (12, 2. přednáška, str. 5) Tato nebeská válka se odehrává před tribunálem andělů a Adamů z jiných galaxií a stala se tak velkým dramatem, divadlem celému vesmíru.(1, str. 135) „Zpráva knihy Job o kosmickém shromáždění, kterého se účastní představitelé různých částí vesmíru, nám umožňuje hlouběji náhlednout do velkého sporu.“ (1, str. 137) Kříž který zachraňuje Boha Z tohoto zorného úhlu adventisté posuzují i všechny ostatní „velké křesťanské doktríny“. Hlavním účelem kříže a porážky satana není jeho odzbrojení skrze krev, ale důkaz před vesmírným tribunálem a mimozemšťany, že Bohu je možné důvěřovat, a že Bůh není lhářem. Kristus svojí poslušností kříže dokázal, že věří Bohu, a tím ukázal cestu i nám. Satana neporazila Kristova krev, nýbrž Kristova důvěra. [Bůh] „poslal na zem Ježíše Krista, aby v lidském těle prokázal oprávněnost Božího plánu, který měl s člověkem. On svým životem a úzkým vztahem k Bohu dokázal, že když člověk Bohu důvěřoval, mohl být navždy šťastný. Tak porazil satana a celému vesmíru dokázal, že satan neměl pravdu. Obhájil Boží charakter.“ (9, str. 12) Právě pro tento účel, jak již bylo předesláno, mají všichni lidé dar víry, všichni jsou Božími dětmi a Bůh je Otcem všech. Pojmům pokání, obrácení a znovuzrození je proto rozuměno jako obnově této důvěry Bohu. „Ale není to příliš triviální, aby po nás Bůh chtěl tak málo – pouhou důvěru? Není kromě toho také potřeba, abychom ho poslouchali, abychom činili pokání, byli znovuzrozeni, ospravedlněni, posvěceni, abychom dodržovali všechno, co přikázal, abychom byli dokonalí atd.? Jestliže rozumíme všemu tomu, co bylo v Boží rodině narušeno, v čem spočívá podstata problému, potom každý jednotlivý bod, který jsme vyjmenovali…, jsou součástí jedné nádherné proměňující zkušenosti, kterou Bůh nám všem nabízí. On nikdy nezamýšlel, aby to bylo tak komplikované nebo rozdělené do tolika části.“ (5 str. 15) Když Bůh na závěrečném soudu zvítězí, nebude už muset dál svůj charakter obhajovat a jakoukoliv potenciální vzpouru svých následovníků potlačí hned v samotném počátku. „Kdyby se v budoucnosti stalo, že by někdo udělal něco tak nelogického a postavil se proti Bohu, Bůh by mohl tuto vzpouru okamžitě v samotném zárodku zlikvidovat, protože by už nikdo nezpochybňoval Boží autoritu a způsob jeho jednání.“ (11, str. 29) Nauka o člověku Helénismus a křesťanství Adventistická nauka o lidské přirozenosti a obecně o vztahu ducha a těla vychází z pera Ellen Whiteové a její pozdější následovníci ji označují jako počátek holismu.(16, str. 66) Toto pojetí zdůrazňuje nedělitelnost duše a těla pro zachování lidské identity. možnost existence duše mimo těla adventisté označují za platonismus. (16, str. 49) Je při tom nutné uznat, že část adventistické antropologie vystihuje lidskou podstatu velmi trefně, a to v duchu judeo-křesťanského nazírání. Adventisté zdůrazňují jednotu ducha a těla, resp. ducha, duše a těla a ukazují, že hebrejský výraz pro duši „nefeš“ který je při stvoření člověka rozšířen  přídomkem „haja“, tedy „nefeš haja“ (živá duše), je výrazem pro celou lidskou bytost, nikoliv jen pro jednu jeho součást.(1, str. 112) Z tohoto důvodu je existence samotné lidské duše ve věčné nebeské blaženosti pisatelům Bible skutečně cizí. Dnešní křesťanství však mnohdy žije z dědictví odkazu středověké církve, kde převládal důraz na duši, jakožto protipól, či dokonce nepřítele těla. Duše byla považována za věčnou a nezničitelnou, kdežto tělo za smrtelné a dočasné. Adventisté proto mají pravdu, když tvrdí, že Písmo o „nesmrtelné duši“ nikde nemluví. Je správné, že se proti platonské terminologii ohrazují. Neuvědomují si ovšem, že ve svém důsledku je jejich názor helénský mnohem více než učení středověké církve. Nezáleží až tak na tom, jak věc pojmenuji, ale jak tomuto pojmu ve skutečnosti rozumím. Mluvíme-li o duši „smrtelné“, je třeba také definovat, co je to „smrt“. Platonské pojetí totiž chápe smrt jako „neexistenci“ a život jako „existenci“. Když člověk zemře, tělo zaniká a duch a duše žijí dále. Právě tak chápou život a smrt, totiž jako existenci a neexistenci, adventisté, s tím rozdílem, že věří, že duch a duše po smrti zanikají. Adventisté se nemýlí v tom, že Písmo o nesmrtelné duši nemluví a ani nenaznačuje, že by po smrti člověka mohla duše „žít“. Mýlí se však v tom, že by duše, dle Písem, po fyzické smrti přestala existovat. Život a smrt z pohledu Písma Pro biblické pisatele je životem sám Ježíš a „být živ“ znamená bytí v  jeho přítomnosti a „být mrtev“ znamená bytí v oddělenosti od něho. Křesťanská ortodoxie tedy chápe „život“ jako existenci lidské bytosti v její psychosomatické jednotě, v odpuštění hříchů skrze víru v Boha již na zemi, a po vzkříšení chápe život jako existenci člověka v jeho „proměněném“ těle v nebi. Smrt je analogicky chápána jako existence člověka, v jeho psychosomatické jednotě, ve vinách a hříších, a v důsledku toho v oddělenosti od Boha, a po vzkříšení a odsouzení v oddělenosti od Boha v pekle navěky. Adam ve své jednotě ducha duše a těla zemřel, když pojedl ze stromu poznání dobrého a zlého, neboť mu sám Hospodin řekl: „Ale ze stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš“ (Gn 2,17). Od té doby je člověk, který ztratil kontakt s Bohem a není živ z víry, mrtev ve svých hříších, pokud mu skrze víru v Pána Ježíše Krista nejsou hříchy odpuštěny: „Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil“(Ko 2,13). Otázka života a smrti jednotlivce se tedy dá shrnout větou: „Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život“ (1J 5,12). Již na první pohled je zřejmé, že mrtvý člověk nepřestal existovat ani tělesně ani duchovně. Existuje zde však přechodné období, to je stav ducha po časné smrti člověka. Zde se tělo rozpadá v prach a duch odchází do míst odpočinutí. „A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ (Kaz 12,7). Proto také spravedlivý Štěpán při mučednické smrti poroučí svého ducha do rukou Božích. „Když Štěpána kamenovali, on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" (Sk 7,59) Po této smrti však bude opět člověk vzkříšen k věčnosti v nebi či pekle. „Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.“(Da 12,2) Existují zde nepatrné rozdíly ve výkladech mezi křesťany různých směrů o tom, co se děje mezi smrtí a vzkříšením, avšak v popsaném principu je křesťanská věrouka sourodá. Smrt z pohledu adventistů Protože adventisté existenci duše po zániku těla striktně odmítají, je pro ně smrt neexistencí, pouhým spánkem, ve kterém člověk ztratil schopnost komunikovat s Bohem. „Hlavní myšlenka Bible: Smrt je nevědomý spánek, ve kterém lidé jednoduše přestávají existovat – žádné myšlenky nebo láska, nenávist radost hněv – celý organismus jednoduše zaniká- a život přestává existovat.“ (12.  přednáška 11,  str. 5) „Když člověk zemře, je pohřben a leží v hrobu (šeól, hádés). Bible učí, že již nežije, a že ztratil jakoukoliv možnost kontaktu s Bohem i lidmi.“ (21, str.31) Pokud však Písmo o existenci ducha mimo tělo přeci jenom mluví, stává se, že se toto místo zpochybní nebo se vysvětlí, že jde o nesprávný vliv nebo pouhou pisatelovu domněnku. Když např. Pavel mluvil o možnosti odchodu ducha mimo tělo, položí se nad smyslem verše spekulativní otázka: „A mohlo se tělo, ze kterého, jak se domníval, vystoupil, aby mohl být s Pánem, vztahovat na toto smrtelné tělo, které se těší, až bude proměněno?“ (16, str. 49) Podobně i věčná smrt je chápána jako neexistence po anihilaci (zničení), kdy Bůh nechá vzkříšené lidi shořet v ohnivém jezeře, takže již dále nebudou existovat. Toto jezero však není žádné místo, jak učí křesťanské církve, nýbrž je ohněm z nebe, který na bezbožné po jejich vzkříšení padne a stráví je.(22, str. 48) „…ohnivé jezero – místo budoucího hněvu pro všechny „bezbožné“, místo konečného zatracení všeho zla, hříchu a všech těch, kdo se s ním ztotožnili, tzn. všech „bezbožných“, padlých andělů i satana. Je to něco, co se odehraje na konci dějin tohoto světa na povrchu země, kdy na „bezbožné“ padne oheň z nebe.“ (11, str. 14) Přechodnému období mezi smrtí a vzkříšením je v adventismu věnován obrovský prostor. Adventisté vynakládají neskutečné množství úsilí k tomu, aby vyvrátili mnoho biblických veršů, které o existenci lidských duchů, čekajících na vzkříšení, mluví. Kdo se podrobněji seznámí s adventistickou literaturou zjistí, že většina knih na toto téma má předem danou strukturu a jejich autoři, ať jsou z USA nebo z Evropy, argumentují vždy sejně. Vždy je potřeba se vypořádat s několika verši, jejichž přehled i s adventistickými vysvětlením uvádí následující tabulka. Biblická pasáž Obsah Adventistický výklad 1 Pe 3,18-20 Ježíš káže duchům ve vězení Duchové byli lidé za doby Noeho Fp 1,20 - 25 Pavel touží odejít z těla Pavel touží být vzkříšen Lk 16,19 - 31 Boháč v pekle a Lazar v lůně Abrahamově Jedná se o podobenství 2 K 12, 1-4 Pavel připouští, že člověk může být bez těla v  třetím nebi a v ráji Pavel měl pouhé vidění Mt 10,28 Duše, která nemůže být zabita Duše zde znamená věčný život, který nelze vzít Zj 6, 9 -11 Duše pod oltářem Jedná se o obraz Lk 23, 42-43 Zločinec má být s Kristem v ráji týž den Chyba v interpunkci překladu Věčné peklo - představa křesťanů? Z pohledu křesťanské ortodoxie tedy existuje smrt jako věčná existence vzkříšeného člověka v pekle. Nejedná se o změnu bytí, ale změnu prostředí. Z adventistického pohledu, kdy člověk přestává existovat a Bůh tedy zničí svůj obraz, přestává peklo ztrácet smysl a je obrazem, symbolem, dočasným ohněm atd. Špičkový adventistický teolog Dr. Moskala nabízí toto jednoduché řešení. „Když si čtenář Nového zákona prostě zamění řecké slovo „gehena“ za „zničení“, „zatracení“, „místo záhuby“ nebo „místo zkázy“… nebude mít problém s pochopením jeho záměru a smyslu.“ (10, str. 14)

Jinou gramatickou technikou, kterou se adventisté snaží zlomit hrot věčného pekla, je tvrzení, že slovo „věčné“ nelze brát doslova jako „věčné“. Za tímto účelem je citováno mnoho starozákonních míst, kde je věčnost míněna jako situace, jejíž účelovost přesahuje rámec časnosti, nikoliv však věčnosti. Z hlediska pozemské existence jde tedy o „věčné“, z hlediska věčnosti však o „dočasné“. Takový obrat skutečně Písmo zná, např. (Jon 2,7 nebo Ex 21,5-6). Adventisté však z těchto míst učinili univerzalismus a užili jej takto i vzhledem k  peklu. (21, str. 51) „Výraz „neuhasitelný oheň“ znamená, že ho nic nemůže uhasit, dokud nesplní své poslání. Je důležité, abychom si uvědomili, že slovo věčný, nemusí vždy znamenat navěky věků, ale často znamená trvání, dokud se něco nesplní nebo neproběhne.“ (12, přednáška 12, str. 6) Obojí argumentace je však velmi chabá a dá se lehce vyvrátit. Představme si, že by někdo chtěl přes hranice pašovat alkohol, a aby se vyhnul celní kontrole, nazval by jej např. tekutinou, potravinou, rostlinným extraktem, průmyslovým výrobkem atd. Všechny uvedené pojmy by byly pravdivé, avšak nevystihly by právě tu podstatu, na kterou se celní prohlášení dotazuje. Peklo samozřejmě je místem „záhuby“, „zatracení“ atd. Je ovšem také místem, kde „… muka neuhasnou na věky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno“ (Zj 14,11). Ohledně věčnosti pekla lze říci následující. Nelson sice správně uvádí, že slovo věčný, nemusí vždy znamenat na věky věků, avšak opomíjí, že Zj 14,11 o „navěky věků“ výslovně mluví, a tedy že tato věčnost věčností navěky věků skutečně je. Navíc v tomto ohnivém jezeře bude trápen i ďábel, a pakliže adventisté věří, že tento oheň zničí tělo a tím celého člověka, je nutné říci, že ďábel je duch, který žádné tělo nemá. Jak tedy může shořet? A v neposlední řadě adventisté učí, že oheň zničí vzkříšené bezbožníky rázem. Co tedy znamená, že budou tito trápeni „dnem i nocí“? Syn a jeho poslání Všichni lidé dětmi Božími Jak již bylo předesláno, dle adventistů je Kristus stvořitelem člověka a mimozemských lidí. Po oživení Adama se stal Otcem lidského rodu, neboť lidé nesou jeho obraz. Tento Kristus je totožný s Michaelem, kterého křesťanská ortodoxie nazývá archandělem. Synovství tedy nezáleží na tom, zda člověk slouží Kristu nebo satanu, zda je velkém sporu na straně Michaela či Lucifera. „Bůh je Otcem všech – ať jsou na jedné, nebo druhé straně.“(7, str. 9) Je-li tedy Bůh skutečně otcem všech lidí, jak je to s těmi, které Kristus označil za děti ďáblovy (J 8,44)? Poslání Syna na zemi je velmi prosté. Michael měl ukázat světu i mimozemšťanům, že Bohu se dá důvěřovat a skrze svůj bezchybný život, kříž a vzkříšení měl v lidech svým příkladem obnovit ztracenou důvěru lidí v to, že Bůh je dobrý a vyvrátit tak satanovu lež, že Bohu nelze věřit. „Proto začal s dlouhým procesem vysvětlování, odhalování a představování sebe samého, aby v průběhu dlouhého časového období a za různých okolností dokázal, že není takový, jak ho satan představuje.“ (5, str. 13) Podle adventistické logiky tím pádem spasení nezískáme skrze výslovnou spasitelnou víru v Boha jako osobu, nýbrž získáním důvěry, že to Bůh s člověkem skutečně myslí dobře, a je proto důvěryhodný. To samozřejmě není žádný náhlý zvrat, který je dostupný jen „vyvoleným“. Důvěru je nutné získat postupem času, a proto každý pohan, který rozvine svůj „všeobecný dar víry“, může být spasen. „Spravedlivý bude žít v důvěře. To je ten známý verš (Řím 1,17), který používal Luther: „Spravedlivý z víry bude živ.“ Text se však nezabývá ospravedlněním či odpuštěním. V textu Bůh říká, že ten, kdo má k němu správný vztah a je jeho přítelem, bude mu důvěřovat a bude ochoten čekat… Odkud pochází taková víra či důvěra? Už jsme si řekli, že Bůh dal každému člověku „míru“ víry, jakousi „startovní víru.“ (5, str. 10) Kristus, spasitel mimozemšťanů Vezmeme-li v potaz, že kříž se stal podívanou i mimozemšťanům, kteří byli rovněž Michaelem stvořeni, mohli bychom logicky vyvodit, že podívaná na Kristovu důvěru musela posílit i jejich důvěru a zajistit jim v jejich odlehlých částech vesmíru spásu. A vskutku, adventistické doktríny mají železnou logiku. „Když potom Kristus zemřel na kříži, důvěra nebeských bytostí byla navždy zajištěna. Jenom na naší zemi přetrvává nevěra, nedůvěra a vzpoura.“(5, str. 13) „Kristus zemřel proto, aby tím zvěstoval něco podstatného pro všechny bytosti ve vesmíru, nejen pro nás.“ (7, str.14) Do té doby nebyl vesmír bezpečným místem a sami andělé si v nebi nemohli být svým věčným životem příliš jisti. „Tou hlavní a nejdůležitější pravdou není to, že je vše zajištěno pro naše vlastní spasení, ale je to zvěst o něčem, co činí nebe bezpečným místem i pro anděly, kterých je mnohem více než nás. Jejich bezpečí bylo také ohroženo.“ (7, str. 14) Předmětem adventistické víry tedy není Bůh sám – Jsem, který Jsem, jak bývá v křesťanství zvykem, a od čehož se teprve odvíjí důvěra jemu. Předmětem samotné adventistické víry je Boží činnost. Avšak pisatel listu Židům vidí prioritu víry zcela v opačném pořadí. „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (Žd 11,6). K tomu, abych mohl věřit, že Bůh odměňuje, tedy koná, musím nejprve uchopit vírou jeho samotnou existenci, a tato samotná a pouhá víra v Pána ježíše Krista je podmínkou spasení. Tato víra není dostupná hříšníkům, neboť je darem odevzdaným pouze svatým (Ju 1,3). „Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.“ (Ř 3,21-24)   Dílo kříže Ještě není dokonáno Zatímco křesťané věří, že dílo spásy bylo dokonáno smrtí na kříži, pro Ellen Whiteovou a adventisty je kříž teprve začátkem spásy. „Svou smrtí dílo započal a vystoupil po svém vzkříšení na nebesa, aby je dokonal.“(3, str. 44) To hlavní mělo teprve nastat v roce 1844 v nebeské Svatyni svatých, kam toho roku Kristus konečně vstoupil, aby hříchem poskvrněnou nebeskou svatyni svojí krví očistil. Přesto však adventisté kříž nepodceňují a ve svých knihách mu, podobně jako jejich zesnulá prorokyně, věnují nemálo místa. Kříž a vzkříšení je zde proto, aby křesťané důvěřovali, stejně jako Kristus na kříži, Bohu, ale na odpuštění svých hříchů si křesťané musejí ještě pár let počkat. Kristus ztratil víru Ačkoliv nás evangelia nenechávají na pochybách o tom, že Ježíš nejenže o svém vzkříšení věděl, ale dokonce o něm opakovaně svým učedníkům zvěstoval (L 9,29; 18,33; Mt 16,21; 20,19), adventisté nám nabízejí pohled zcela jiný. Ježíš nepřišel, aby skrze vzkříšení přemohl smrt, ale naopak, aby navěky zemřel. „A najednou přichází zvolání a láska, hluboká a naprostá, která se již rozhodla – abych je všechny zachránil, zemřu navěky.“(12, přednáška 4, str. 8) Nejenže adventistický Kristus ztratil víru ve vzkříšení, ale upadl i do bludu. Patrně již netušil, že nebude-li vzkříšen, bude víra jeho následovníků marná a zůstanou ve svých hříších (1K 15,17). Tuto víru ve vzkříšení Kristus podle adventistů ztratil již v Getsemane. „V Getsemane ho zkrušovalo totéž zahanbení, jež bude pronásledovat nekajícího hříšníka, až dveře milosti s konečnou milostí zapadnou a on bude musit skládat počet ze svého hříšného života… tehdy dočasně ztratil jistotu, že opět vyjde z hrobu.“ (3, str. 13) A nejen v Getsemanské zahradě, ale i na kříži Ježíš propadl zcela beznaději a patrně zapomněl na slova, která pronášel o svém vzkříšení. „Zdálo se, že jeho zástupná smrt na kříži bude zcela určitě znamenat věčné odloučení od Otce. Nemohl vidět za hrob a budoucnost byla pro něho temná.“ (3, str. 13) Vezmeme-li v potaz, že odloučení od Boha ve smrti je vlastně věčné zatracení, což jak jsme četli, Kristus věděl, pak nejenže Kristus nedomyslel, že zabrání ospravedlnění svých následovníků, ale netušil, že podrazí důvěru všech vesmírných Adamů, kteří na Kalvárii dychtivě hleděli, a poté si mohli pomyslet, že se Bohu nedá důvěřovat. Bůh v důsledku toho pak mohl mít na soudu problém prokázat svoji nevinu. Bůh opustil Boha Na kříži byl poté, dle adventistických teologů, Kristus pro naše hříchy zcela Bohem opuštěn, prožil peklo a skutečně věčné odloučení od Boha. V této beznaději i zemřel. „Bůh tak velice nenávidí hřích, že se odvrátil od vlastního Syna, jenž se stal jeho ručitelem. Tak nesl Ježíš zcela sám naše hříchy, opuštěn Bohem i lidmi.“ (3, str. 15) Ježíš před našima očima umírá druhou smrtí věčného odloučení. Volá: „Bože můj, Bože můj…?“(12, přednáška 12, str. 4) Avšak nebyl to Bůh, který Krista pro naše přestoupení trestal, byl to, dle adventistů, náš hřích, který Krista – největšího „hříšníka z hříšníků“ - zahubil. Bůh v tom prsty zajisté neměl. „Abychom to pochopili, musíme se podívat do dějin, jak Bůh uplatňoval svůj „hněv“ vůči hříšníkům. Na Golgotě umíral Ježíš Kristus, ten největší z hříšníků, protože nesl hřích celého světa. Tam na kříži nezemřel proto, že by ho Bůh zahubil. Kristus volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mt 27,46) Kristus zemřel, přestože se ho Bůh nedotkl. To hřích ho odloučil od jeho Otce, a to způsobilo jeho smrt.“ (7, str. 11) Klid Michael nalezl až v hrobě, kde svým sobotním odpočinkem potvrdil, že Boží zákon, desatero, hodlá světit i po své smrti. Ukázal tak, že skutečná láska k desateru jde až za hrob. „A Ježíš znovu odpočívá na počest svého dokonaného díla – tak, jak to udělal po stvoření. Opět je sobota a Ježíš odpočívá, tentokrát v hrobě. Potom Kristus vstane z mrtvých a jde k Otci.“ (22, str. 90) Tři dny a tři noci Vezmeme-li v potaz adventistickou antropologii, zejm. její nauku o smrti, vidíme, že Ježíš po své fyzické smrti, resp., jak učí adventisté, po prožití „věčné smrti“, přestal úplně existovat, resp., byl pouze zapsán „v nebeské paměti“. Je-li Kristus skutečně Bohem, má také on, stejně jako Otec, život sám v sobě (J 5,26), je proto jediným nesmrtelným (1 Tim 6,16), věčným životem (1 J 1,2) a světlem, které tma nepohltila (J 1,5). Podle adventistické doktríny však věčný život na čas zanikl, světlo bylo pohlceno tmou a nesmrtelený Bůh zemřel. Atribut nesmrtelnosti se týká výhradně Boha, neboť veškeré stvoření podléhá smrti (Job 34, 14-15). Adventisté proto, aby otupili hrot této hereze, přispěchali se svým vlastním vysvětlením. „Mrtví podléhají v šeólu (hrob) nebo v hádu (hrob) zkáze, ale Kristus byl výjimkou, protože byl vzkříšen dříve, než jeho tělo zetlelo.“(21, str. 30) Toto vysvětlení je však naprosto nedostatečné neboť „tělo je bez ducha mrtvé“ (Jk 2,26), a i když skutečnost, že se Mesiáš nerozpadne v prach, je znamením jeho pravosti (Sk 2,27), fakt, že dle adventistické teorie Bůh zcela zanikl, nemůže oslabit. Tato hereze se proto naprosto otevřeně staví proti Kristovu Božství, činí z Ježíše Krista obyčejného smrtelníka a je tedy popřením Syna i Otce (1 J 2,22). Nezaplatil pouze Syn Nebyl to však jenom Syn, který na kříži ztratil věčný život. Spolu s Kristem platil cenu za hřích i Otec. Jelikož Kristus sám je Bůh v těle, zemřeli oba a oba také platili. „Ježíš visící na kříži věřil, že v důsledku své volby zaplatit mzdu hříchu bude natrvalo oddělen od svého Otce! To však neznamená, že Ježíš byl jediný, kdo zaplatil mzdu hříchu tohoto světa… Nikdy nezapomeň, že na kříži byla zlomena dvě srdce… V Kristu Bůh sám sestoupil do tmavé propasti věčné smrti.“(12, přednáška 4, str.7) Uvědomme si však, že pro adventisty není „propast věčné smrti“ nějakým místem v podsvětí, ale je vyjádřením neexistence. Pokud vezmeme tuto teorii vážně, celý vesmír byl na čas, kdy Bůh obýval „propast věčné smrti“, v Božím bezvládí. Když Bůh v Synu sestupuje do propasti věčné smrti, vtírá se naléhavá otázka: Kdo v té době řídil vesmír? Byl Kristus oddělen od Boha? Adventistická teologie se přiklání k výkladu, že Ježíš byl na kříži oddělen od svého Otce a okusil tak věčnou smrt. Takto adventisté vysvětlují Kristova slova na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Je-li tomu ovšem tak, potom by musel být hřích na Krista vložen až na kříži a Kristus by nemohl náš hřích nést již během svého života před křížem, neboť by musel být – pro tento náš hřích, jenž nesl – od Boha oddělen již tehdy. Avšak Natanel, když spatřil Ježíše, vyznal: „Hle, beránek Boží, který snímá“ (jiný překlad - E pod čarou) – „nese hřích světa“ (J 1,29) a apoštol Petr napsal: „On na svém těle vzal naše hříchy na kříž...“ (1 P 2,24 E). "Kterýžto hříchy naše na svém těle sám vnesl na dřevo...(K)“. Tedy, jak by mohl Kristus naše hříchy nést již v době, kdy potkal Natanela a vnést je na dřevo, pokud na něho byly vloženy až na dřevě? Pokud je skutečně vnesl na kříž, musel je vnést odněkud někam. Mám-li vnést např. ruksak do místnosti, musím jej nést ještě před tím, než jej do místnosti vnesu. Podle Petra tedy musel Kristus nést naše hříchy ještě před svým ukřižováním? Byl tedy Ježíš odloučen od Boha i před křížem? O tom, co ve skutečnosti znamenalo Ježíšovo zvolání na kříži, vedou teologové spory již po staletí. Jedni tvrdí, že byl Kristus skutečně Bohem opuštěn, a druzí na to namítají, že by zde v tu chvíli museli existovat dva od sebe oddělení Bohové a Otec by přestal být v Synu a Syn v Otci. Naproti tomu se dá říci, že pokud Kristus opuštěn Otcem nebyl, jak si tedy Kristova slova vysvětlit? Některá místa v Písmu nám patrně zůstanou tajemstvím a nebudeme je moci zde na zemi beze zbytku vysvětlit. Přestože tedy nemůžeme říci, co tato místa přesně znamenají, můžeme ovšem říci, co určitě neznamenají. Samotné Ježíšovo zvolání na kříži „Éli, Éli, lama zabachtani“ (Mt 27,46), které je považováno za důkaz jeho věčné smrti v důsledku oddělení od Otce, rozhodně takto interpretovat nelze. Zvolání z kříže je přímou citací Ž 22,2,. Tento žalm popisuje Kristovo utrpení na kříži (Ž 22,8-9.17.19), kdy je Kristus za hříchy člověka Bohem trestán. Ve verši 22 však dochází k pozoruhodnému zlomu, který dokládá, že k vysvobození z utrpení i tíže našich hříchů došlo ještě na kříži, a proto Kristus mohl odevzdat svého ducha do rukou Otce (srv. L 23,46; J 19,30). Žádná smrt v beznaději se tedy nekonala. Navíc je Kristus obětním Beránkem, který byl usmrcen přesně podle starozákonních předobrazů. Ve chvíli, kdy byl na obětního beránka vložením rukou kněze přenesen hřích za člověka, nebyl tento beránek Bohem opuštěn, ani nezemřel věčnou smrtí, nýbrž stal se Bohu odděleným a svatým. Podobný princip můžeme vidět u obětí dvou kozlů (Lv 16,9 – 23) z nichž jeden byl určen pro Azazela a druhý pro Hospodina. Pouze kozel pro Azazela byl z Boží přítomnosti zapuzen a vyhnán k Azazelovi (odpůrci - satanu). Zrovna tak, jako první kozel usmířil hříchy těch, kteří měli na oběti podíl a byli tudíž předobrazem těch, kteří budou v budoucnu činit pokání a přijmou milost skrze Kristovu krev, druhý kozel nesl hříchy, které zahlazeny nebyly, a šlo o předobraz těch, kteří budou ve svém vzdoru z Božího lidu zapuzeni a kteří se vysmívají Boží milosti. Hříšníka můžeme buď vést k pokání, nebo se od něho oddělit. Tento princip je v Písmu obsažen od doby Ábela a Kaina. Kristus, který hyne věčnou smrtí, je však spíše podoben kozlu pro Azazela, jenž hyne na poušti, odloučen od Boží přítomnosti, než kozlu pro Hospodina, který je skrze vložení hříchu posvěcen, a jehož krev tudíž může být vnesena až za oponu do svatyně svatých, kde sprošťuje viny Boží lid. Kozel pro Azazela nebyl předobrazem oběti, nebyl krvavě obětován a bez vylití krve není odpuštění. Zemřel Kristus věčnou smrtí? V žádném případě nelze připustit, že by Kristus byť na okamžik nesl muka věčné smrti. Zemřel lidskou rukou a sám o takové smrti svědčí: „a nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou“(Mt 10,28), a proto věčnou smrtí, kdy se ocitne vzkříšený člověk (duše i tělo) v ohnivém jezeře „...bojte se toho, kdo může tělo i duši zahubit v pekle (Mt 10,28)“, jednoduše zemřít nemohl. Věčná smrt není neexistence ani rozklad těla. Věčná smrt je věčné oddělení lidské bytosti (ducha, duše a těla) od Boha (2 Tes 1,9). Jen v pekle je duch člověka po smrti mrtev (což neznamená, že neexistuje), a proto Kristus, pokud by zemřel věčnou smrtí, musel by se ocitnout vzkříšen v ohnivém jezeře. Navíc se jedná pouze o případ nespravedlivých lidí, mezi které Kristus, jediný spravedlivý, nepatřil. Věřící lidé po první smrti žijí s Pánem i před svým vzkříšením (2 K 5,8). Proto také Kristus odevzdává svého ducha do Otcových rukou. Tedy Kristus, pokud by měl zemřít věčnou smrtí, musel by za hřích člověka trpět v pekle. Pokud mají adventisté pravdu a smrtí člověka zaniká tělo i duch, Kristus, který se opět musel stát tím, čím je člověk, by na kříži zemřel součastně tělesně i duchovně. Adventismus zde však naráží na minimálně dva jasné opaky svědectví Písem, a to: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha (L 23,45)" a "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji" (L 23,43). Adventisté, jak jsme uvedli výše, tvrdí, že v prvním případě se jedná o rámcové vyznání umírajícího Krista a v druhém případě jde o přehození interpunkce. Místo: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji“, bychom měli číst: „Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji.“ Pokud by se však mělo jednat o rámcové vyznání, ukazující až na vzkříšení, jistě by Kristus neříkal odevzdávám ti svého ducha, nýbrž, odevzdávám sebe příp. své (po třech dnech vzkříšené) tělo do tvých rukou. Ježíš zde však mluví o svém duchu. Je pouze jediná doba, kdy byl jeho duch mimo jeho tělo, a to jsou tři dny mezi smrtí a vzkříšením. Pokud by tedy Ježíš tímto zvoláním mínil až vzkříšení, neměl by důvod mluvit pouze o svém duchu, vždyť "duch nemá maso a kosti" (L 24,39). Pokud by se jednalo o chybnou interpunkci, je zvláštní, že žádný významný překlad tuto chybu neodhalil. Podívejme se nyní autenticky, slovy Písma, na smrt prvního mučedníka Štěpána. V jeho dvou výrocích před smrtí můžeme vidět jasné paralely se smrtí Krista. Ježíš říká: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí (L 23,34)" a Štěpán:"Pane, odpusť jim tento hřích" (Sk 7,60). Pán praví: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha" (L 23,46) a Štěpán: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha (Sk 7,59)". Štěpán zde ovšem nečinil žádné rámcové vyznání, nýbrž mluvil k tomu, jehož viděl a k němuž se chystal odejít. V  případě Štěpánova ducha nelze adventistickou doktrínu podepřít ani sebelépe promyšlenou změnou interpunkce. Trestal Otec Syna? Podle teorie adventistů nezpůsobila Kristovu smrt Boží trestající ruka, nýbrž odloučení od Boha. Bůh přeci netrestá, jen odnímá svoji přítomnost. Celé evangelium však svědčí o opaku. Dobrý Bůh z lásky k člověku potrestal svého Syna za nás. Tato koncepce spásy je zahrnuta již ve slovech Izajáše. „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu.“ (Iz 53,4-10) Tento pohled není nikterak ojedinělý a přejímá jej i Nový zákon. „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“ (Ř 8,32). Pohled na Boha, který by ani mouše neublížil, může být sice uklidňující pro humanistického ducha materialismem zhýčkaného člověka, ale pro naši spásu je bezcenný. Ano, Bůh je skutečně dobrý, laskavý a nanejvýš milosrdný, ale také stravující oheň. Je to On sám, kdo stvořil ohnivé jezero, kdo dodnes své děti kárá a trestá a jenž právě z nekonečné lásky k člověku neušetřil svého Prvorozeného. Pokud se někomu zdá neadekvátní, že hříšník bude na věky trpět, ten ještě nepoznal Boží svatost a nekonečnou velikost lidského hříchu, kterou nebylo možné překlenout ničím jiným než krví svatého Božího Syna. Smíření v nebeské svatyni Numerické předpoklady Adventní hnutí v předpovědi příchodu Krista vycházelo z výkladu proroctví proroka Daniele, a to zejm. z verše: „Až po dvou tisících třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti (očištění)“ (Da 8, 14). Millerité věřili, že tyto dny představují ve skutečnosti roky a že svatyně představuje zemi, která má být Kristovým příchodem roztavena ohněm (2 Pe 3,10). Zbývalo tedy najít počátek 2300 let a datum se s poměrně velkou přesností dalo spočítat. Tento počátek byl stanoven na rok 457 př. Kr., kdy král Artaxerx vydal dekret na obnovu Jeruzaléma. Tento počátek zapadal do další části Danielova proroctví. „Věz a pochop! Od vyjití slova o navrácení a vybudování Jeruzaléma až k pomazanému vévodovi uplyne sedm týdnů. Za šedesát dva týdny bude opět vybudováno prostranství a příkop. Ale budou to svízelné doby. Po uplynutí šedesáti dvou týdnů bude pomazaný zahlazen a nebude již. Město a svatyni uvrhne do zkázy lid vévody, který přijde. Sám skončí v povodni, ale až do konce bude válka. Je rozhodnuto o pustošení. Vnutí svou smlouvu mnohým v jednom týdnu a v polovině toho týdne zastaví obětní hod i oběť přídavnou. Hle, pustošitel na křídlech ohyzdné modly, než se naplní čas a na pustošitele bude vylito rozhodnutí.“ (Da 9,25-27) Šedesát devět týdnů, což je dle stejného klíče 483 let z celkových 2300, mělo sahat až k Mesiáši, jeho křtu a pomazání Duchem v roce 27 po Kr. Uprostřed sedmdesátého týdne měl být Mesiáš zabit a tři a půl roku po svém křtu měl být ukřižován. 490 let bylo odděleno pro Židy a vyvrcholilo ukamenováním Štěpána v roce 34, kdy byl údajně Izrael zavržen a kdy se apoštolé obrátili k pohanům. Zbývalo tedy 1810 let. Toto období mělo skončit roku 1844 příchodem Krista. Miller, který došel k datu příchodu Krista na základě 2300 jiter, se původně domníval, že se Kristus vrátí v roce 1844, aby očistil svatyni (Da 8,14), kterou měla představovat naše země (2 Pe 3,10). Když se však nic nestalo, bylo třeba doktrínu změnit. Aby přes jednoduchý, a zdálo se i logický výpočet, nemuselo být proroctví negováno, bylo třeba najít jinou svatyni. Země se neosvědčila a chrámová svatyně zase v nalezené rovnici nedávala očekávaný výsledek. V  rovnici proto chyběla jedna proměnná – svatyně. Adventisté nyní měli pouze výsledek - rok 1844. V matematickém modelu existuje obvykle obecná zákonitost, ze které po dosazení proměnné získáme výsledek. Zde tomu však bylo právě naopak. Výsledek tu již byl, zákonitost též, teď ještě zbývalo najít takovou proměnnou, která by vyhovovala tomuto předem danému výsledku. Tu se adventistům posléze skutečně podařilo najít. Našli proměnnou, která byla naprosto nadčasová, a k níž bylo proto možné dosadit libovolnou hodnotu. Byla to nebeská svatyně. Stačilo ji jen rozdělit na dvě poloviny, odpovídající předem daným časovým celkům, a nové objasnění roku 1844 bylo na světě. Napomohl tomu Hiram Edson, který ve vidění uviděl Krista vstupujícího do nebeské svatyně svatých, a tak stačilo jen zaměnit zemi za nebe. Byl zde však jeden problém. V nebi přece není hřích, jak tedy může být svatyně očištěna? Adventisté proto citují Henryho Alforda, který napsal: „i samotné nebe potřebovalo, a také obdrželo očištění smírnou Kristovou krví“ (1, str. 379) a B. F. Wetscotta, který řekl: „Můžeme říci, že i „nebeské věci“, nakolik představují podmínky lidského života v budoucnosti, byly následkem jeho pádu poskvrněny něčím, co vyžaduje očištění.“(1, str. 379) Celé učení o očištění nebeské svatyně nakonec rozpracovala a vysvětlila Ellen Whiteová, která na základě verše 1 Pt 4,17 „o soudu začínajícím od domu Božího“ vytvořila doktrínu o „vyšetřujícím soudu“, který byl zahájen k očištění záznamů svatých v nebeské svatyni.15 Nečistotu svatyně zde představovaly lidské hříchy, které do ní Kristus po svém nanebevstoupení vnesl a v roce 1844 ji proto musel očistit.(26, str. 260 – 268) Nebeská svatyně Od té doby adventisté věří ve fyzickou existenci Boží svatyně v nebi, podle jejíhož vzoru byla vyrobena i svatyně pozemská, která byla rozdělena na dvě části, část vnější a svatyni svatých. „V celém Písmu se předpokládá existence nebeské svatyně nebo chrámu“(1, str. 372) „Poněvadž byla pozemská svatyně stínem svatyně nebeské a protože v pozemské byla dvě oddělení, musí být ovšem i v nebeské dvě oddělení.“(3, str. 20) První oddělení svatyně pozemské bylo vyhrazeno pro kněze, konajícího očišťující obřady za sebe a za svatyni, a druhá část, svatyně svatých, byla určena pro velekněžskou oběť. První svatyně byla od nádvoří oddělena první oponou a první část svatyně od svatyně svatých poté oponou druhou. Takto si adventisté představují, že je uspořádána i svatyně nebeská. V jejím prvním oddělení je také postaven Boží trůn. „U příležitosti služby ve svatyni byl postaven trůn Boží v prvním oddělení svatyně.“ (3, str. 37) Okolo tohoto trůnu je dalších 24 trůnů starců a hoří zde 7 lamp. (3, str. 38) Sám Boží trůn se skládá „z živých bytostí, jenž se mohou pohybovat rychlostí blesku.“ (3, str. 38) „Boží trůn je pohyblivý a tu a tam mění své místo“ (3, str. 38) Nebeský chrám je zde popsán zcela podrobně. „Zde viděl (Jan) předměty, které se staly vzorem v pořizování pozemské svatyně, např. sedm zlatých svícnů (Zj 1,2) a kadidlový oltář (Zj 8,3). Jan tam také spatřil truhlu smlouvy, která se podobá té, která byla v pozemské svatyni svatých (Zj 11,9). Kadidlový oltář je v nebesích umístěn před Božím trůnem (Zj 8.3; 9,13)., který se nachází v Božím nebeském chrámu (Zj 4,2; 7,15; 16,17). Nebeská zasedací síň, kde je i trůn (Da 7, 9-10) se tedy nachází v nebeském chrámu neboli svatyni… Je jasné, že Písmo představuje nebeskou svatyni jako skutečné místo (Žd 8,2).“ (1, str. 372) Kristus vchází do svatyně Když Kristus zemřel na kříži, dílo spasení nebylo zdaleka dokonáno, pokračovalo a dodnes pokračuje, jak věří adventisté, v nebeské svatyni. „Mesiášovo dílo smíření ve prospěch člověka vychází z nebeské svatyně, kterou Kristus po svém vzkříšení a nanebevstoupení uvedl do její funkce.“ (10,  str. 17) Také až po své smrti na kříži byl Kristus učiněn veleknězem. „Po svém nanebevstoupení se zjevil před svým Otcem, který mu slavnostní přísahou odevzdal vznešený úřad velekněze, sloužícího nahoře ve svatyni ve prospěch člověka… k tomuto ustanovení došlo až po Kristově oběti na kříži.“ (3,  str. 33) Nešlo však o vstoupení do svatyně svatých, jak se křesťané již mnoho staletí mylně domnívají. Adventisté před takovými nezodpovědnými výklady zřetelně varují. „Kristus však po své smrti nevstoupil přímo do Svatyně svatých, nýbrž pouze do prvního oddělení. „Kristus musil jít nejprve do prvního oddělení a tam mnohem déle sloužit než později ve svatyni svatých.“(3,  str. 36) Nebyla to opona, vedoucí do svatyně svatých, nýbrž opona, vedoucí pouze do prvního oddílu svatyně, jíž Kristus po svém ukřižování vešel. „Ale popravdě má svatyně dvě opony… Když tedy apoštol Pavel prohlašuje, že Kristus, náš velekněz, „vešel do vnitřku opony“, míní tím první oddělení za první oponou u vchodu.“ (3, str. 33) Služba v první části svatyně Pro skutečné pochopení velekněžské služby Kristovy v nebeské svatyni se dle adventistů musíme vrátit do Starého zákona. Neobstojí tvrzení, že Ježíš byl veleknězem podle kněžství Melchisedechova, jak učí Písmo. Adventisté tvrdí, že jeho služba v nebeské svatyni je jasně starozákonní, levitská, tedy podle řádu Áronova. „… nenalézáme vůbec žádné zprávy o Melchisedechově kněžské službě. Nemáme zprávy o prolití krve a o přinášení obětí… Shledáváme však, že jeho kněžství bylo symbolizováno levitskou kněžskou službou. Touto službou jsou zcela zřetelně určeny všechny podrobnosti díla, které koná Kristus v nebesích.“ (3, str. 41) „Při této nebeské službě je nejnádhernější skutečnost, že náš vznešený Velekněz neobětuje krev zvířat… nýbrž svoji drahou krev, kterou prolil na Golgotě.“ (3, str. 41) Kristova velekněžská služba v první části svatyně proto spočívá v tom, že Kristus v nebi obětuje svoji krev, kterou prolil na kříži a bere při tom na sebe hříchy lidí, kteří je na zemi vyznávají. „Jeho dílo v prvním oddělení svatyně probíhalo takto: Když hledali hříšníci u Boha odpuštění a dovolávali se prolité krve Ježíšovy, stal se Ježíš jejich zástupcem a přimlouval se za ně u Boha… nabídl se, že vezme jejich dluh hříchu na sebe a že jim přičte svůj spravedlivý život. Když přijali Ježíše jako svého zástupce a svou oběť, byly hříchy hříšníků přeneseny na Něho, a protože sloužil v nebeské svatyni, nahromadily se tam.“ (3, str. 20) To znamená, že hříchy, které lidé vyznávali na zemi, byly přenášeny do nebe na Krista a ještě více znesvětily první oddíl nebeské svatyně, ve kterém Kristus nyní sloužil. „Tak sloužil Kristus jako Velekněz ve svatyni a vzal na sebe hříchy těch, kteří přišli k Bohu skrze něho. Tím byla nebeská svatyně poskvrněna hříchy lidí. Od tohoto poskvrnění musela být očištěna při ukončení jeho kněžské služby.“ (3, str. 45) Krev prolitá na kříži tedy nebyla dána k usmíření hříchů ihned, kříž ihned zajistil pouze důvěru nebeských bytostí. Služba v druhé části svatyně Protože adventisté chápou Kristovu službu ve svatyni jako naplnění stínu levitské služby, věří, že i v nebi došlo k ustanovení dne smíření a očištění svatyně od nahromaděných hříchů. Židovský svátek smíření “Jom Kippur“ má proto své místo i v nebi. „Služba v prvním oddělení znázorňovala ponejvíce přenesení hříchu z hříšníka na svatyni, zatímco služba v druhé části má většinou co činit s odstraněním hříchu ze svatyně.“(3, str. 20) Konečně tedy, po dlouhých téměř devatenácti stoletích, dochází k velkému vyvrcholení a člověk i samo nebe začínají být konečně Kristovou krví, prolitou před tímto časem, dokonale očišťováni. „Uvažování nás přivede k poznání strhující skutečnosti, že roku 1844 po Kr. udeřila hodina Ježíše, našeho velekněze, aby vešel za oponu do svatyně svatých a aby tam započal slavné dílo očišťování svatých od nahromaděných tam hříchů všech minulých věků. Protože je s očišťováním svatyně spojen i soud, musel v oné době započít velký vyšetřovací soud na zemi.“(21, str. 30) Vyšetřovací soud Vyšetřovací soud, který začíná od domu Božího, má dvě části. První částí je vyšetřování případu a druhou vynesení rozsudku. Boží soud v pojetí adventistů má výrazně eschatologický charakter, je jakýmsi dispenzacionalismem rozdělující novozákonní dějiny do několika fází. První fází je zde Kristovo vstoupení do svatyně svatých v roce 1844, kdy začal tzv. „vyšetřovací soud“, který probíhá doposud. „Při podrobnějším studiu Bible však dojdeme k závěru, že vesmírný soud se nebude odehrávat v daleké budoucnosti, ale že Velký Boží soud už začal své zasedání a v současné době už probíhá soud nad lidstvem.“(12, přednáška 13, str. 2) Tento soud má dvě části. V té první, začínající rokem 1844, Kristus snímá hříchy ze svatyně a poskytuje je nebeské porotě k prozkoumání, jelikož „o všech případech musí být rozhodnuto před Ježíšovým příchodem… Tento soud proběhne, aniž bychom si toho byli vůbec vědomi.“(12, přednáška 13, str. 6) Druhou částí je soud „výkonný“, kdy na zemi začne „pozdní dešť“, což je adventistické probuzení, ke kterému na zemi dojde před příchodem Krista v době, než dojde k vynesní rozsudku. Tím skončí i doba milosti. „Rozsudek musí být vynesen před Kristovým příchodem..“ (12, přednáška 13, str. 6-8) 1. část vyšetřovacího soudu Zdálo by se, že alespoň za více než osmnáct století bylo konečně dokonáno, ale zdaleka není vyhráno. Adventisté, kteří přirovnávají rok 1844 k židovskému svátku Jom Kippur, kdy velekněz vešel s krví obětního zvířete do svatyně svatých, upozorňují, že v době slavení svátku smíření Mojžíš nařídil, že duše, která se nebude v té době ponižovat, bude z lidu vyhlazena (Lev 23,30). Proto i v nebi od roku 1844 probíhá podrobné zkoumání osudů lidí, zda se náležitě ponižovali, či nikoliv. Adventisté věří, že právě o této události mluvil Ježíš, když zmiňoval podobenství o bláznivých a moudrých pannách, přičemž bláznivé panny představují ty, které budou v této části vyšetřovacího soudu vyřazeni z nebeské matriky. „Očištění nebeské svatyně tedy zahrnuje vyšetřovací soud, jak tomu též bylo při očišťování svatyně pozemské.“(3, str. 53) Záznamy hříchů lidí tedy nejsou vymazány, ale od roku 1844 se začínají podrobně prozkoumávat nezávislou porotou andělů. Jedná se o záznamy věřících lidí, neboť skutky nevěřících, kteří neodeslali své hříchy na Krista sloužícího v prvním oddíle svatyně, se do svatyně vůbec nedostanou. Tyto hříchy musí být nyní prozkoumány nezávislou komisí. Nemohou být vymazány ihned, protože pokud by onen člověk nesetrval ve víře, nebeská porota by neměla materiál, podle čeho by mohla tyto hříchy nešťastníku, který třeba opomenul světit sobotu, či snědl vepřové maso a nečinil náležité pokání, opět přičíst. „Někdo by mohl říci: Ale já jsem se domníval, že když mi Kristus hříchy odpustil, že je ze mne docela sňal. Odpovídáme: To také učinil, pokud přicházíš v úvahu. Zaslibuje, že nás učiní bílými jako sníh. Ale to neznamená, že tím jsou hříchy docela vyřízeny. Přejímá je z našeho záznamu a přenáší na svůj účet. Avšak záznam je stále ještě zde… záznam hříchu přenesený na svatyni, musí tam zůstat až do soudu. Někdo se může zeptat: Proč se musí čekat až do soudu? Odpovídáme: nejprve se musí záznamy přešetřit… nebude-li pokračovat v životě víry, budou mu jeho minulé hříchy připočteny.(3, str. 52) 2. část vyšetřovacího soudu Když už tedy člověk má to štěstí a seznámí se s učením Ellen Whiteové, začne světit sobotu a zdržovat se nečistých pokrmů, odešle své hříchy na Krista do svatyně, kde jsou poté očištěny a předány andělské porotě k prozkoumání, zdaleka nemá ještě vyhráno. Na skutečné vyhlazení svých hříchů si musí ještě několik let počkat. „V Písmě se jasně praví, že k tomuto vyhlazení hříchů dojde právě před druhým příchodem Kristovým. Tak prohlašuje Petr: „Protož čiňte pokání a obraťte se, aby mohly být shlazeni hříchové vaši, když by přišli časové rozvlažení od tváře Páně…“ a shlazení hříchů je výsledkem vyšetřovacího soudu a znamená dílo očištění nebeské svatyně, kde se chová záznam všech hříchů lidu Božího.“(3, str. 55) Vyšetřovací soud, který se se vstoupením Krista do svatyně svatých začal odehrávat, má tedy dvě části. První je vyšetřování, které započalo v roce 1844, a kdy se začalo s očišťováním svatyně, a druhý je výkonný soud, který začíná na konci doby milosti. „První část soudu začíná současně s očišťováním nebeské svatyně, druhý začíná na konci doby milosti a ve spojitosti s příchodem Kristovým… Toto dílo musí být zcela ovšem dokonáno dříve, než přijde Ježíš podruhé na zemi.“ (3, str. 56) Nebeské stěhování Během Kristovy velekněžské služby dochází i k přesunům uspořádání nebeské svatyně. Jedná se zde zejm. o Boží trůn, který tu a tam mění v nebesích svoji pozici. Nejprve stojí ve hříchy znesvěcené první části svatyně; to proto, aby Otec, který na trůnu sedí, mohl jej sdílet se Synem, jenž na oltáři obětuje svoji krev. Ve chvíli, kdy Kristus vnáší zaznamenané hříchy do svatyně svatých, trůn i s Otcem hříchy následují a přesunují z prvního oddělení svatyně do svatyně svatých, aby se mohli účastnit zasedání nebeské poroty, která bude přezkoumávat, zda skutečně lidé, kteří své hříchy do nebe poslali, světili sobotu. „U příležitosti služby ve svatyni byl postaven trůn Boží v prvním oddělení svatyně, aby Kristus mohl sloužit před trůnem a společně jej sdílel s Otcem… Z Danielova proroctví vyplývá, že nebyl dříve postaven v druhém oddělení neboli ve svatyní svatých, dokud nenadešel čas soudu... To ukazuje, že trůn Boží se dal do pohybu a zaujal nové místo, když nadešel čas k zahájení vyšetřovacího soudu. Byl v prvním oddělení svatyně od té doby, co ježíš započal svou kněžskou službu, až do započetí soudu, a pak byl přemístěn do druhého oddělení neboli do svatyně svatých… Přemístění trůnu z prvního do druhého oddělení nebeské svatyně a počátek soudu měl nastat na konci 2300 dní. “ (3, str. 37-39) Boží trůn se tedy vždy nacházel buď v místě, které bylo znesvěceno hříchy, a pokud se toto místo očistilo, trůn sledoval jejich další směr. Konečně je dokonáno Od kříže, přes Kristův vstup do první části svatyně, pak do druhé části svatyně a nakonec až k vynesení rozsudku, pořád jsou zde hříchy lidí, které se přenášejí, sledovány Božím trůnem, nejprve na Krista, poté na svatyni, nakonec vcházejí k rukám poroty, ale stále nejsou zahlazeny. Dokonáno bude až v budoucnu, kdy Kristus ukončí svoji přímluvnou službu v nebeské svatyni. „Tehdy Pán Ježíš ukončí svou prostřednickou službu v nebeské svatyni. Pozvedne ruce a pronese silným hlasem: „Dokonáno jest!“ (26, str. 385) Co však bude s hříchy božího lidu? Dozvíme se to až ke konci časů a možná v údivu zjistíme, kdo tedy bude tím, který nakonec ponese a sejme hřích celého světa. Kdo je tím obětním beránkem, na kterého bude vložen hřích? Není to Pán Ježíš Kristus, ale sám ďábel, satan a had z ráje, který s hříchy světa nakonec skoncuje. „…odloží na závěr vyšetřovacího soudu na nebesích Kristus, náš velekněz, své kněžské roucho, oděje se rouchem královským a vyjde z nebeské svatyně, aby vložil hříchy svého vykoupeného lidu na hlavu satana, velikého strůjce všeho zla, jehož původní odpovědnost za všechna přestoupení nebyla Kristovou krví shlazena… tak bude i satan uvržen do propasti.“(3, str.56) Smíření na kříži či ve svatyni? Než přistoupíme k polemice s jednotlivými body adventistického učení, je nutné zmínit základní křesťanskou doktrínu o vykoupení. Kristus jednou pro vždy na kříži smířil člověka s Bohem. Žádná dohra ve svatyni se již nekonala. „Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, a aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony.“ (Ko 1,19-22) Na kříži, těsně před svou smrtí, Kristus pravil: "Dokonáno jest“. A nakloniv hlavu, skonal.“ (J 19,30). Tím skončilo celé Kristovo dílo smíření a nic již nebylo třeba dodat. Ani Kristovo zmrtvýchvstání nemělo pro smíření již význam, nýbrž bylo dáno pro naše ospravedlnění (Ř 4,25). Skrze kříž byl náš dlužní úpis dokonale smazán (Kol 2,14) a neputuje již v žádných odděleních nebeské svatyně, ani není propírán nebeskou porotou. Bůh zaslíbil, že skrze oběť svého Syna na našeho hříchy navěky zapomene. „Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.'Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti. Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony - to jest obětováním svého těla.“ (Žd 10,16-20) Pisatel listu Židům, v němž adventisté rozpoznávají apoštola Pavla, se proti teoriím nějaké další manipulace Krista se svojí krví jasně staví. Oběť byla obětována pouze jednou, a to na kříži, a pak následoval trůn. „Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo. Každý kněz stojí a koná denně bohoslužbu, znovu a znovu přináší tytéž oběti, ale ty nikdy nemohou navždy zahladit hříchy. Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží.“ (Žd 10,10-12) Ačkoliv nemáme takové poznání, abychom mohli s jistotou říci, že autorem knihy je apoštol Pavel, zcela bezpochyby můžeme dokázat, že tato epištola byla napsána před rokem 1844 a doložit, že její autor mluvil o oběti krve, která již byla obětována v minulosti. Toto místo mluví zcela jasně proti teorii, že by Kristus svou krev obětoval ještě dalších osmnáct a půl století. To je popření kříže! Kristus pravým veleknězem Z předchozího vidíme, že ke smíření člověka s Bohem došlo již na kříži, a že právě k této službě byl Kristus veleknězem ustanoven. „Proto musel být ve všem jako jeho bratří, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě a mohl tak smířit hříchy lidu.“ (Žd 2,17) Kristus byl veleknězem ustanoven ještě před křížem právě proto, aby tyto hříchy usmířit mohl. Adventisté argumentují tím, že Kristus nemohl být ustanoven veleknězem již na zemi, neboť v té době platil obřadní Mojžíšův zákon. „Na zemi by nemohl být knězem, protože zde už byli kněží, kteří přinášeli dary podle zákona.“ (Žd 8,4) Zapomínají však uvést kontext celého verše, neboť tento verš je jen vyústěním verše předchozího, který ukazuje, že právě proto, aby Kristus mohl přinést dokonalou oběť svého těla, musel být veleknězem ustanoven již předem. „Každý velekněz bývá ustanoven k tomu, aby přinášel dary a oběti; proto musel i Ježíš nutně přinést oběť.“(Žd 8,3) Z dalšího kontextu stejné epištoly se můžeme dozvědět, že o Kristově velekněžství, požadujícím lidské tělo k přinesení oběti, bylo rozhodnuto již před jeho vtělením. „Proto Kristus říká, když přichází na svět: 'Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení.Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.“ (Žd 10,5-7) Podobné a ještě zřetelnější je to s Kristovou královskou hodností. Podle argumentace adventistů bychom mohli podobně říci, že Kristus za svého života nemohl být králem, neboť zde kraloval již světský král. Avšak Kristus králem byl již na zemi, pouze jeho království nemělo původ v tomto světě (J 18,36). Podobně král David, Kristův předobraz, byl Samuelem pomazán za krále v době, kdy v Izraeli ještě dlouho poté kraloval bezbožný Saul, a přesto bylo jeho pomazání platné. Osmá kapitola listu Židům odkazuje na zcela jinou souvislost, než se domnívají adventisté. Ukazuje, že Kristovo velekněžství nebylo odvozeno od kněžství levitského, kde oběť přinášel nedokonalý kněz, který musel přinášet oběti nejprve za sebe, a poté za lid, a to stále dokola, ale od kněžství Melchisedechova, nemající počátek ani konec. „Kdyby služba levitských kněží, která vedla lid k poslušnosti zákona, přinesla dokonalost, nač by ještě bylo třeba ustanovovat jiného kněze podle řádu Melchisedechova, a nezůstat při kněžství podle řádu Áronova? Avšak mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona. A ten, na nějž se to slovo vztahuje, pocházel z jiného pokolení, z něhož nikdo nekonal službu u oltáře. Je dobře známo, že náš Pán pocházel z Judy, a u Mojžíše není zmínky o kněžích z tohoto pokolení. To vše je ještě zřejmější, když podobně jako Melchisedech je ustanoven jiný kněz ne podle zákona o tělesném původu, nýbrž na základě svého nepomíjejícího života, jak se o něm svědčí: 'Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.' Tím se ovšem ruší předchozí příkaz jako neúčinný a neužitečný.“ (Žd 7,11-18) Je proto nesmyslné tvrdit, že by Kristova oběť byla obětována dle levitárního zákona. V tomto světle bere za své i konstrukce o nějaké službě v první části svatyně, neboť kněžství Melchisedechovo, jehož je Kristus představitelem, umožňuje přímý vstup do svatyně svatých bez oběti za sebe sama, neboť Kristus byl svatý, spravedlivý a bez hříchu. Jeho krev nám tudíž umožňuje vstoupit tam, kde je on, tj. do svatyně svatých, což symbolizuje roztržení chrámové opony v hodině jeho smrti a usednutí spolu s ním na trůn po pravici Otce. „Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. Milostí tedy jste spaseni skrze víru.“ (Ef 2,6-8) Adventisté se sice snaží tento aspekt mírnit tvrzením, že Boží trůn se posouvá, aby umožnil Kristu jej s Otcem sdílet i v první části svatyně. Zvolejme však spolu s žalmistou: „Tvůj trůn pevně stojí odedávna. Ty jsi od věčnosti.“ (Ž 93,2) Problémy s odpuštěním hříchů Adventistické učení zde má několik rozporů, lze je ztěží uvést do souladu. Jestliže Kristus v prvním oddělení po dobu více než osmnácti století obětoval svoji krev za hříchy nevěřících, a poté, v roce 1844, očistil svatyni, co se děje s hříchy lidí, kteří se narodili po tomto roce? Jak je možné, že jejich hříchy mohou být odpuštěny, když Kristova velekněžská služba již v této době skončila? A podobný problém vysvítá v době, kdy Kristus na konci doby milosti svou přímluvnou službu v nebeské svatyni již zcela ukončil. Co bude s hříchy věrného ostatku, když již nebude možné jejich hříchy nijak smiřovat ani ve druhé části svatyně? Nebo snad bude ostatek dodržováním soboty již tak dokonale proměněn, že nebude hřešit? Písmo však na otázku lidského hříchu dává jednoznačnou a jasnou odpověď, kříž. Kristova krev zde obětovaná má moc očistit jak hříchy minulé tak současné. „Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno - neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy.“ (Žd 9,15) Krev obětovaná již na kříži má rovněž moc očistit od hříchů, které budou spáchány až v budoucnosti, neboť pro služebníky v budoucnu, kteří jsou zmiňováni ve Zjevení, je rovněž východiskem krev Beránka obětovaného na kříži, nikoliv krev obětovaná na nebeském oltáři. „Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti.“ (Zj 12,11) Jak křesťané chápou Danielovo proroctví? Adventisté se často považují za ty, kteří v reformaci došli nejdále. Navazují na víru luteránů, křest baptistů a duchovní dary charizmatiků, byť jsou s jejich učením, dokonce s tím, o kterém prohlašují, že na ně navazují, v rozporu. Podívejme se tedy, jak Danielovu proroctví rozumějí právě evangelikální křesťané, kteří sice „naletěli na satanovu lest“ a uctívají Boha v nesprávný den, ale mezi které se adventisté, nechtějí-li být považování za sektu, rádi nechají zařazovat. Nejedná se zde výlučně o pojetí evangelikální, neboť s tímtéž výkladem se můžeme setkat u Irenea či Tertuliána. I křesťané těchto vyznání rozumí, že "sedmdesát týdnů let", o kterých se hovoří v Danielově proroctví, je 490 let. V tomto období má dojít ke „skoncování s nevěrností, zapečetěním hříchu, zproštění viny, pomazání svatyně svatých a uvedení do věčné spravedlnosti.“ Časové období je rozděleno na počátečních sedm týdnů (49 let) a šedesát dva týdny, což dohromady činí šedesát devět týdnů (483 let). K vyjití slova o navrácení a vybudování Jeruzaléma dochází ve dvacátém roce Artaxerxova kralování (Neh 2,1-8), což historicky vychází na rok 445 př. n. l. Po 434 letech se objevil Pomazaný (Kristus), na konci jehož služby je triumfální vjezd do Jeruzaléma (L 19,28-30) a několik dní nato je zahlazen (ukřižován). Ke zpustošení města došlo roku 70. n. l., kdy byl jeruzalémský chrám zničen Titovými vojsky a izraelský národ byl rozprášen (Da 9,24). K naplnění tedy zbývají události sedmdesátého týdne let. Jelikož Bůh Izrael nezavrhl, jak se nás snaží adventisté přesvědčit (Ř 9,11), je nutné tento Danielův text vidět v uceleném kontextu, tzn. z pohledu toho, komu bylo proroctví řečeno, a proto je nutné události Da 9, 24-27 vztáhnout opět na Izrael, nikoliv na církev. Zatímco adventisté chápou sedmiletí jako týden mezi Kristovým křtem a ukamenováním Štěpána a prvních tři a půl roku berou jako smlouvu mezi Bohem a Izraelským národem, kterou Bůh vypověděl proto, že Židé Štěpána ukamenovali, křesťané zde vidí sedmiletou smlouvu antikrista s Izraelem, kterou po třech a půl letech antikrist vypoví. Vedle základního sporu, kdy křesťané vztahují proroctví na původní kontext, to je do souvislosti s izraelským národem, a adventisté jej vztahují na církev, je zde tedy i další rozpor. Adventisté totiž text Da 9,27 – „Vnutí svou smlouvu mnohým v jednom týdnu a v polovině toho týdne zastaví obětní hod i oběť přídavnou. Hle, pustošitel na křídlech ohyzdné modly, než se naplní čas a na pustošitele bude vylito rozhodnutí“ - považují za popis Krista, avšak většina evangelikálních křesťanů v něm vidí popis antikrista. Na obranu adventistů lze uvést, že k tomuto závěru se klonili i mnozí jiní vykladači a starší biblické texty skutečně tento verš vztahují na Krista (viz i náš překlad kralický). Citovaný překlad ekumenický, rovněž jako Menge, Elberferder Bible, God News Bible, však tento výklad neumožňují.15 Adventisté se zde mýlí v letopočtu, kdy král Artaxerx vydal dekret k obnově Jeruzaléma. Není ani pravdou, že Izrael byl Bohem navždy zavržen. Uvědomíme-li si, že hřích byl zcela zahlazen smrtí Mesiáše - jak ostatně vysvítá právě i z proroka Daniele - a že do nebe nemůže nic nesvatého vejít, a tudíž tam ani není co očišťovat, potom nejenom, že při operaci s 2 300 jitry obdržíme zcela jiný letopočet, ale můžeme odvrhnout i spekulaci ohledně očišťování nebeské svatyně, neboť se jedná o izraelskou, nikoliv nebeskou svatyni. Navíc Kristus, představitel kněžství Melchisedechova, neobětoval své tělo v chrámě, nýbrž jeho tělo samotné tvořilo chrám (J 2,19). Také - na rozdíl od Da 9,25, kde se mluví o týdnu let - nemáme nikde v  Písmu podklad k tomu, abychom u Da 8,14 mohli 2300 jiter považovat za 2300 let. Adventistický výklad i teologická konstrukce jsou zde proto shledány za zcela účelové.    

Poznámka: