poslal Mainstream Historie a perspektivy vztahu církví a státu
Je jasné, co by mělo být z hlediska církví kýženým „výsledkem“ – církevní instituce by měly být svobodné, finančně závislé především na podpoře svých členů a sympatizantů, otevřené ke spolupráci tam, kde budou k takové spolupráci vyzvány Jejich případné politické angažmá by mělo být pouze výrazem veřejné aktivity jednotlivců-křesťanů.
Historie a perspektivy vztahu církví a státu
V evropských dějinách je téma oddělení státu a církve stále živé. Dalo by se říci, že toto oddělení mocí je jedním z faktorů, které ve středověku vytvořily Evropu. V každé čítance se lze dočíst, že v 11. a 12. století se v tzv. boji o investituru střetli císařové s papežem, což způsobilo, že se vytvořily dva hlavní mocenské bloky, které spoluvytvořily dualitu, již nezná asijský Východ a s níž se jen těžce identifikoval a identifikuje pravoslavný svět.
Úhelný kamen civilizace
To je opravdu významný, určující moment historie, na nějž bychom neměli zapomínat. Oddělení světské a duchovní sféry při vzájemné kontrole a napětí je jedním z úhelných kamenů evropské civilizace. V pozdější době ovšem přistupují komplikace, nebo jinými slovy, nedaří se udržet mocenskou rovnováhu sil.
Nejprve proto, že se evropské absolutistické státy snaží určit roli církvím ve společnosti a vytvořit z nich ideologickou podpěru pro své vnitřní i vnější cíle, případně že se církve do této role samy včleňují, později proto, že evropské církve se dostávají do nevýhodné pozice slabšího partnera/protivníka, kterého je možné využít a případně též zneužít.
Římskokatolická církev ztrácí od konce 18. století v důsledku sekularizačních procesů postavení nejen ideologické výstuže společnosti, ale též postavení významné politické síly. Nic není symboličtějšího pro tuto ztrátu než zánik papežského státu na počátku 70. let 19. století v důsledku italských národních sjednocovacích snah.
Ve 20. století se již zcela proměnila situace – církve se staly především duchovními veličinami bez přímých politických ambicí, i když na jakési primární rovině trvají ve své věrouce a etickém učení na stanovisku odpovědnosti za společnost a její vývoj, tedy stanovisku povinnosti společenského (spíše než přímo politického) angažmá.
Svobodná církev ve svobodném státě
Když se ve 20. století mluví o odluce církve od státu, vyvstane na mysli staré liberální heslo „svobodná církev ve svobodném státě“, i když tato proklamace byla zatím spíše pouhým ideálem. Na počátku 20. století došlo např. k odluce církve od státu ve Francii, což byla odluka, která se podobala spíše rozvodu, kdy se manželé nejen pohádají, ale navíc si spílají. Tento typ rozluky se někdy označuje jako románský a je pro něj charakteristická strohost a důslednost.
Odlukou se též někdy zaklínaly totalitární režimy – v tomto případě se ovšem nejednalo o jakoukoli rozumnou domluvu s církví, ale pokus o její naprostou podřízenost státu, ba likvidaci pod průhledným pláštíkem státní ochrany. Jednalo se též nejen o odluku ve smyslu právním, ale ve smyslu pokusu vyvázání obyvatelstva komunistických států z náboženského myšlení vůbec.
Tato odluka - pokud ji vůbec takto chceme nazývat - je tedy v naprostém protikladu k odluce třetího typu, která je ovšem přítomná především v USA: zde je náboženství chráněno, ale k církvím se chová stát neutrálně a respektuje je právně v rámci svých obecných právních předpisů.
Je velmi pravděpodobné, že tento typ je sice zajímavý, ba obdivuhodný, ale v důsledku odlišného historického vývoje a odlišných zkušeností do kontinentální Evropy ve své úplnosti nepřenositelný, jak ukazuje např. diskuse o začlenění byť jen vágní náboženské terminologie do návrhu ústavy EU.
Zdá se však, že vývoj v Evropě směřuje k formě přátelské odluky, která se uvedenému ideálu stále více přibližuje – ukazují to poslední diskuse o historických „reliktech“ v anglikánském a luteránském světě: i zde jsou opouštěny staré verze státní podpory (tradice státního „vměšování“) určité konfese ve prospěch svobody, z níž mají prospěch především samotné církevní instituce (samostatné jmenování biskupů apod.).
Princip náboženské svobody
Svou účast na této historické tendenci potvrdila i římskokatolická církev na druhém vatikánském koncilu (1962-1965), na němž „přešla na stranu náboženské svobody“ (R. Rémond). Ještě v první polovině 20. století se zdálo, že církevní požadavek, aby bylo náboženství a církevní nauka uznány za ideový základ společnosti (idea tzv. křesťanského státu), je a zůstane neotřesitelný. Již po roce 1945 se však postoj řady církevních hodnostářů a teologů zmírnil a o patnáct let později našel své pregnantní a paradigmatické vyjádření v Prohlášení o náboženské svobodě.
Je potěšující, že toto zásadní prohlášení podpořil i český arcibiskup a kardinál Josef Beran, který na koncilu vystoupil a podal svědectví o zkušenostech pronásledované katolické církve ve své zemi, které ho vedly k přesvědčení, že princip náboženské svobody je nejen nutný, ale dokonce církvi prospěšný. Není bez zajímavosti též připomenout, že Prohlášení druhého vatikánského koncilu též umožnilo uzavřít několik smluv moderních demokratických zemí se Svatým stolcem – to je příklad Itálie, kde se hlavním principem konkordátu stal souhlas občanů, a to i v obtížné otázce financování církve.
Tento pozoruhodný vývoj samozřejmě neznamená, že by uprostřed římskokatolické církve neexistovaly protichůdné tendence. Nemusíme mít hned na mysli exkomunikovaného biskupa Lefebvra a jeho integristickou skupinu, která se postavila jednoznačně proti koncilním dokumentům. Některá koncilní rozhodnutí narážejí i dnes na silně tradiční (byť neschismatický) postoj celé řady katolíků, pro něž ideál úzkého propojení mezi státem a církví zůstává stále pravdou, která je opuštěna pouze z oportunních a taktických důvodů.
Situace v České republice
V současné České republice jsou podle mého soudu základní podmínky přátelské odluky naplněny – státní moc se neodvozuje od náboženské autority, existuje skutečná náboženská svoboda, stát připouští působení více církví a církve se neúčastní politického zápasu o moc. Všechno lze samozřejmě vylepšovat – státní podporu veřejného působení církví, omezování formalit při registraci církevních právnických osob u státních úřadů apod. Je pravda, že tuto přátelskou formu odluky poněkud narušuje skutečnost, že stát platí duchovní. V dnešní době určitě nehrozí, že by toho chtěl současný demokratický stát zneužít, i když v tomto směru jsou pochopitelné reminiscence na dobu před rokem 1989.
Problematická je tato praxe spíše z toho důvodu, že stát platí duchovní z veřejného rozpočtu, což nemusí být po chuti řadě lidí, kteří se k církvím nehlásí, nestojí o její služby, nebo si představují, že by se mohla zvolit jiná alternativa při financování kněží a duchovních. Myslím, že by se o tom dalo a dokonce mělo uvažovat, i když si uvědomuji některé problémy.
K nim patří dřívější absence koncepcí u církevních představitelů, neschopnost dohody v ekumenickém prostředí (mezi církvemi), ale na druhé straně také určitá neschopnost ocenit u církví společenskou angažovanost, případně staré české proticírkevní stereotypy.
Při řešení tohoto i jiných problémů je evidentní, že církvi (církvím) neprospívá určité zamlžování pojmů (namísto poměrně srozumitelného, i když poněkud historicky zatíženého pojmu odluka užívání nejasného pojmu „kooperace“ státu a církve u některých římskokatolických představitelů), a snad ještě více neschopnost nalezení ekumenického (mezicírkevního) konsensu.
Je paradoxní, že ohledně změny ve financování jsou v současnosti zdrženlivé spíše menší církve (československá husitská, starokatolická a pravoslavná), které jsou jinak ve svých programech ostře proti bývalému „klerikalismu“ a starým formám spojení římskokatolické církve se státem.
Je jasné, co by mělo být z hlediska církví kýženým „výsledkem“ – církevní instituce by měly být svobodné, finančně závislé především na podpoře svých členů a sympatizantů, otevřené ke spolupráci tam, kde budou k takové spolupráci vyzvány Jejich případné politické angažmá by mělo být pouze výrazem veřejné aktivity jednotlivců-křesťanů.
Závěr
Současné proměny jsou zásadní v tom smyslu, že zasahují do starých evropských modelů a přinejmenším je problematizují. Mám například na mysli dnešní Francii, tedy zemi s onou románskou tradicí odluky církve od státu, tradicí, v níž stát ve jménu rovnosti a jednoty prosazuje zásadu laicité, tedy možnosti předat laické, občanské hodnoty bez výjimky všem.
Komplikace se docela veselým způsobem projevují i na politické scéně: levice, tradiční opora zásady laicité, je současně ochránkyní práv přistěhovalců a slabších sociálních skupin. Pravice, která je tradičně v záležitostech laicité zdrženlivá, je přívrženkyní prosazování státní autority. Tuto komplikovanou a poněkud (pro Francouze) nepřehlednou situaci zmiňuji především proto, aby bylo zřejmé, že na Evropany v náboženských záležitostech čekají nové starosti.
Na pořadu dne jsou široce ekumenické (mezináboženské) otázky, a vztah moderních států k nim. Snad právě z tohoto důvodu by měly mít tradiční evropské církve co možná nejvíce ujasněn svůj vztah k nábožensky neutrálnímu státu, a měly by usilovat o dořešení problémů, které v těchto záležitostech vztah zatěžují. Sekulární stát i „odloučené“ církevní instituce stojí před novými úkoly, jejichž obtíže se dají jen obtížně předvídat.
Jiří Hanuš, Centrum pro studium demokracie a kultury
www.cepin.cz
