poslal Nepřihlášený
Tajemství Ježíše z Nazaretu
V dějinách lidstva neexistuje žádná osobnost,
kolem níž by se nashromáždilo tolik nezodpovězených otázek a otazníků, jako je
postava Ježíše Nazaretského. Přitom se zároveň jedná o nejpravdivější mýtus,
jaký kdy historie poznala.
NEJZÁHADNĚJŠÍ POSTAVA DĚJIN
Pochybuje-li dnes ještě někdo o tom, že Ježíšova historická autenticita
nebyla nikdy dostatečně prokázána, je zřejmé, že nezná dostatečně fakta, která
tuto autenticitu ve svém souhrnu jednoznačně potvrzují. A to nemám na mysli
pouze texty novozákonních evangelií, jež jsou tím nejzákladnějším historickým
pramenem o Ježíšovi životě, jeho skutcích, ale hlavně o jeho myšlenkovém odkazu,
který se nesmazatelně zapsal do dějin naší civilizace a přetrvává dodnes, ačkoli
křesťanská církev často jednala v přímém rozporu s idejemi, které Ježíš veřejně
hlásal. Koneckonců, otázka, zda církev plně pochopila toho, k jehož jménu se
dodnes hlásí, zůstává i nadále velice spornou. Dějiny středověkého papežství,
inkvizice, šikanování jinověrců, takzvaných kacířů a jejich pronásledování, to
vše leží na křesťanské církvi jako temný stín, jehož se zřejmě nikdy nezbaví,
protože ať tak, či onak, její dějiny jsou zčásti naplněné i zločiny proti
lidskosti, což jen podtrhuje skutečnost, jak falešné byly některé oficiální
výklady Ježíšova učení a jak hluboce nepochopen zůstal tento kazatel
a reformátor po celá dlouhá staletí z důvodů velmocenských ambicí nejvyšších
představitelů církve.
Když papež Řehoř IX. roku 1231 zakázal svojí bulou prostým věřícím číst
Písmo, mělo to hluboký význam. Církevní preláti dobře věděli, že jejich konání
je neslučitelné v mnoha směrech s tím, co Písmo hlásá, a tímto nařízením se to
snažili utajit. Přesně na ně se totiž vztahovalo to, co najdeme v Matoušově
evangeliu: „A běda vám zákoníci a farizejové, pokrytci, že zavíráte království
nebeské před lidmi, neboť sami nevcházíte, a těm, kteříž by vcházeti chtěli,
nedopouštíte.“ (Matouš 23, 14–15). Pokusme se proto o krátkou exkurzi po stopách
muže, který se stal nejvýznamnější postavou lidských dějin a jehož památku si
každoročně o velikonočních a vánočních svátcích připomínáme po celém světě.
Zjistíme, že při hledání historického Ježíše brzy narazíme na řadu záhad
i rozporů, jejichž vysvětlení není vůbec snadné…
TAJEMSTVÍ NAROZENÍ
Záhadou, o níž se dodnes vedou učené diskuse, je už samotné Ježíšovo
narození. Tak například v Dějinách zjevení božího od monsignora Šimona Pokoje
čteme: „Pán Ježíš se narodil v noci z 24. na 25. prosince roku 749 od založení
Říma.“ Vzhledem k tomu, že Řím byl podle tradice založen roku 753 př. n. l.,
klade tento katolický kněz datum Ježíšova narození do roku 4 př. n. l. Tohle
datum ale z celé řady důvodů nesouhlasí… Z biblických evangelií totiž vyčteme
následující záchytné body k určení Ježíšova narození:
1) Ježíš se narodil za vlády židovského krále Heroda Velikého, který nechal
podle legendy vyvraždit všechny malé děti do dvou let ze strachu před narozením
Mesiáše, za něhož byl později Ježíš považován. Herodes znal stará proroctví,
podle nichž se měl Mesiáš stát novým židovským králem, a tudíž se cítil být
ohrožen ve svém postavení.
2) Ježíš se narodil v době, kdy bylo možné spatřit novou velikou hvězdu na
obloze, ohlašující podle astrologů Mesiášův příchod na svět.
3) Ježíšovo narození doprovázelo sčítání lidu, nařízené římským císařem
Octavianem Augustem.
4) Do Betléma přišli v době Ježíšova narození mudrcové z Východu, aby
zvěstovali Herodovi Mesiášův příchod jako největší dějinnou událost té doby.
Srovnáme-li uvedené údaje, pak nám vychází úplně jiné datum Kristova zrození
a většina biblistů se dnes shoduje v názoru, že se Ježíš ve skutečnosti narodil
roku 7 př. n. l.! Víme například, že král Herodes Veliký zemřel roku 4 př. n. l.
a pokud tedy opravdu vydal rozkaz k vraždění dětí v Betlémě, musel být ještě
naživu. Vzhledem k tomu, že šlo o děti do dvou let, můžeme logicky předpokládat,
že i Ježíšovi bylo v té době zhruba tolik let. A navíc, kdyby se Ježíš narodil
v noci z 24. na 25. prosinec roku 4 př. n. l., tak by Herodes rozkaz
k betlémskému vraždění nevydal, neboť tou dobou byl již mrtev. Evangelia dále
potvrzují, že se z důvodu Herodova pronásledování vydali Ježíšovi rodiče i se
svým dítětem do Egypta. Kdyby se Ježíš narodil v prosinci roku 4 př. n. l., pak
by takový útěk z důvodu Herodova úmrtí ztrácel smysl. Jinými slovy, Ježíš se
musel narodit před rokem 4 př. n. l.! To potvrzuje i další indicie, kterou je
tzv. betlémská hvězda. Pozdější církevní tradice sice učinila z betlémské hvězdy
kometu, ale to je nesprávné. Dobové antické záznamy hovoří jasně o tom, že
poslední veliká kometa se na obloze objevila roku 11 př. n. l. Evangelista
Matouš však hovoří naprosto jasně o tom, že šlo o novou hvězdu!
Jak uvádí český záhadolog Ludvík Souček, už roku 1925 byl v berlínském muzeu
nalezen klínopisný zlomek z města Sipparu, který zaznamenal konjunkci Jupitera
se Saturnem v souhvězdí Ryb, která se odehrála někdy na přelomu 7. a 6. století
př. n. l. Astronomové vypočítali, že ke stejné události došlo i v roce 7
př. n. l. a dokonce se třikrát opakovala. Podle jejich názoru se tato konjunkce
musela na obloze opravdu jevit jako nová, veliká hvězda. To potvrzuje, že se
Ježíš musel narodit téhož roku, kdy ke konjunkci obou zmíněných planet
došlo.
Další indicií je výnos císaře Augusta o sčítání lidu. Ví se, že tento císař
nařídil sčítání obyvatel římského impéria celkem třikrát, a to v roce 28
př. n. l., 8 př. n. l. a 14 n. l. Trvalo jistě určitou dobu, než se sčítání
v římských provinciích připravilo. A i když se Palestina stala římskou provincií
oficiálně až v roce 6 př. n. l., nic to neznamená. Herodes Veliký, jako loutkový
král Římem dosazený, jistě Augustovo nařízení plně respektoval. Informace
o průběhu sčítání lidu proto není v žádném rozporu s předpokládaným termínem
Ježíšova narození roku 7 př. n. l.
Je tedy jasné, že se většina indicií o narození Krista podle evangelií
evidentně vztahuje k letopočtu 7 př. n. l. a navíc, nikde se neuvádí, ve kterých
dnech se to přesně stalo. Datum prosincových vánočních svátků bylo křesťanskou
církví určeno až později, a to především z ideologických důvodů. 25. prosinec je
totiž dnem Zimního slunovratu. Římané původně slavili tento svátek na počest
Slunce (tzv. saturnálie). Jednalo se o velice oblíbené oslavy dokonce i mezi
otroky, kteří byli 25. prosince osvobozeni od jakékoli práce a platil i zákaz
soudů a poprav. Nutno zároveň říci, že prakticky všechny pohanské národy slavily
zimní slunovrat jako den, kdy se krátí nadvláda temnoty a přichází opět vláda
světla, kterou symbolizoval sluneční kotouč. Mnohem podstatnější je ale fakt, že
25. prosinec se zhruba od 3. století slavil v Římě i jako svátek narození boha
Mithry. Toto starodávné íránské náboženství mělo tehdy v antickém světě velice
mnoho vyznavačů a stalo se nejvážnějším soupeřem nastupujícímu křesťanství. Tady
jsou také kořeny pozdějšího křesťanského symbolu kříže, namísto původní ryby.
Kříž byl u uctívačů Mithry symbolem, který si kreslili před bojem na čela,
podobně jako při mithriastických slavnostních rituálech. Díla raně křesťanských
autorů dokládají, že se i křesťané s oblibou mithriastických bohoslužeb
zúčastňovali, což křesťanští biskupové nesli s velikou nelibostí. Ještě v 5.
století nabádal papež Lev Veliký své souvěrce, aby 25. prosinec neslavili na
počest Slunce a Mithry, ale na památku Ježíšova narození. Církev proti
mithriasmu ale ještě otevřeně nebojovala. Snažila se dát oslavám 25. prosince
jiný, tj. křesťanský význam i symboliku. Tak se jí podařilo postupně staré
pohanské slavnosti Zimního slunovratu eliminovat. Tento proces však trval
dlouho. Někde až do 10.–11. století. To je také skutečný a pravdivý základ
pozdějších vánočních svátků.
KOŘENY MESIANISMU
Kdo však byl onen židovský Mesiáš, za něhož Ježíše později mnoho lidí
považovalo? A co vlastně budoucí kazatel z Nazaretu dělal do té doby, než
veřejně vystoupil se svým reformním učením? To jsou otázky, na které je opět
velice nesnadná odpověď. Mesiáš měl být božím vyvolencem, který spasí Izrael od
všeho zla, nepřátel a nastolí království »boží spravedlnosti«. Jinými slovy,
Mesiáš měl být někdo, kdo obnoví zašlou slávu Izraele jako jednotného židovského
státu, který už dávno vzal za své. Tak například v 7. kapitole Izaiášova
starozákonního proroctví se o budoucím Mesiáši dočteme:
„Hle, panna počne a porodí syna.“ Podle některých biblistů však došlo
k chybnému řeckému překladu slova »panna«, a to především ze strany tvůrců
novozákonních evangelií. V hebrejštině tohle slovo totiž znamenalo u Izaiáše
»mladá žena«. Pozdější legenda o neposkvrněném Ježíšovi početí by tak měla mít
nesprávný základ. O Mesiáši se zmiňují i další knihy Starého zákona, například
v II. knize Samuelově, v knize proroka Jeremiáše, v knize Žalmů, u Malachiáše
atd.
Když shrneme vše, co bylo o Mesiáši před Ježíšovým narozením napsáno,
zjistíme, že Starý zákon obsahuje osm základních bodů, charakterizujících tohoto
božího vyvolence:
1) Mesiáš bude seslán Bohem (Jahvem).
2) Bude Židem z rodu Davidova.
3) Bude pocházet z Betléma.
4) Narodí se z panny, resp. z mladé ženy.
5) Bude mít podobu člověka.
6) Přijde v době, kdy bude ještě stát jeruzalémský chrám.
7) Bude zrazen přítelem.
8) Zahyne násilnou smrtí.
Vzato ryze matematicky, kdosi spočítal, že aby se naplnilo pouze těchto osm
hlavních charakteristik budoucího Mesiáše v osobě jediného člověka, žijícího za
posledních 2000 let, je šance této shody vyjádřena poměrem 1:10 17 ! A všichni
věřící křesťané proto jednotně tvrdí, že právě v Ježíšovi osobě k tomuto
naplnění došlo beze zbytku, a proto nemohlo jít ani o náhodu, ani o shodu
okolností, nýbrž o Boží zázrak. To je sice zcela zásadní tvrzení, ale podívejme
se na celý problém podrobněji. Není pochyb o tom, že Ježíš z Nazaretu patřil
mezi přední znalce židovského náboženství a jeho starozákonních tradic.
Evangelia totiž podávají jasná svědectví o tom, že vedl učené disputace
s předními zástupci oficiálního židovského kněžstva, kteří Mojžíšův zákon, jeho
ustanovení, včetně starých proroctví, vykládali v dogmatech, poučkách
a nařízeních. Ježíš se však těchto tradičních náboženských předpisů držel pouze
částečně a od oficiálních výkladů Starého zákona se některými svými názory
velice lišil, za což byl později jeruzalémskou velekněžskou radou (sanhedrinem)
obviněn z rouhačství.
Ježíš proto docela určitě znal i všechna mesianistická proroctví, sahající
hluboko do minulosti Izraelitů. Jeho znalosti byly skutečně udivující a je
nepravděpodobné, že by k nim dospěl pouze jako geniální samouk. Docela určitě
měl dobré učitele už jako dítě a zřejmě i později. Ale tito učitelé museli být
zároveň stejnými znalci a učenci a ne jenom obyčejnými pouličními vykladači
náboženských předpisů, jakými byli kupříkladu farizejové, kterých bylo mezi
Izraelity plno a jejichž znalosti mívaly často velice povrchní úroveň, protože
se nezabývali hlubším studiem smyslu starých textů. Tehdy platný židovský zákon
byl tvořen hlavně pěti knihami Mojžíšovými (tórou). K nim se pak přidružovaly
spisy proroků.
Pokud byl tedy Ježíš dobře obeznámen o mesianistických proroctvích, a není
důvod tomu nevěřit, pak ona tolik zdůrazňovaná shoda osmi základních rysů
budoucího Mesiáše právě s jeho osobou nemusela být vůbec tak zázračná, jak se na
první pohled zdá. V daném případě totiž nemuselo jít o naplnění těchto proroctví
o Mesiáši skrze Ježíše z vyšší vůle boží, nýbrž Ježíš naopak všechny své kroky,
veškeré své konání a činy koncipoval záměrně tak, aby byly s těmito proroctvími
ve shodě. Žil a choval se zkrátka podle vzoru těchto proroctví. Tak mohlo být
dosaženo naprosto stejného účinku. Ježíš se svým konáním zcela ztotožnil
s obsahem mesianistických proroctví, a proto není divu, že byl za skutečného
Mesiáše řadou lidí doopravdy považován. Potom ale i jakékoli matematické
pravděpodobnostní spekulace vyznívají naprosto irelevantně. Navíc je třeba
přiznat, že většina starých proroctví o Mesiáši byla více než mlhavá.
Bezpečně víme, že se mesianismus zrodil z poroby Izraelitů cizáckými vládci,
kteří nad celý národ nastolovali vždycky tíživou kuratelu. Kuratelu násilí
a intolerance, která pak v mesianismu našla svou odezvu. Ježíš se stal pro mnohé
Mesiášem právě proto, že se mesianismu dokonale přizpůsobil, ztotožnil se s ním
i osobnostně a tak dosáhl nad jinými proroky naprostou převahu. Ti, kdo
zdůrazňují fakt, že se Ježíš nikdy za Mesiáše veřejně neprohlašoval, ale sám
sebe označoval za „Syna člověka", zapomínají, že právě ve starozákonních
proroctvích se objevují zmínky o Mesiáši, jenž prý tímto „Synem člověka" bude.
Jinými slovy, jde o jasný důkaz, že se Ježíš tímto Mesiášem skutečně cítil být!
Kdo ho ale na jeho vlastní mesianistické vystoupení vlastně připravil? Nelze
přece věřit tomu, že to byl pouze jen on sám, spíše lze předpokládat, že
k tomuto svému poslání byl dobře vyškolen a že tato příprava trvala celá
léta.
UTAJENÁ PŘÍPRAVA?
Každý jistě ví, že k největším tajemstvím Ježíšova života patří období zhruba
dvaceti let, o kterých nenajdeme v evangeliích, ani v žádném pozdějším
křesťanském spisu ani zmínku. Ježíš se objevuje na scéně dějin až někdy ve svých
třiceti letech, kdy se z něj stává proslulý kazatel a reformátor. Ale určité
indicie o tom, co s Ježíšem bylo do té doby, přece jenom máme. Je totiž vysoce
pravděpodobné, že se Kristus stal členem sekty Esejců nebo byl jejich učením
ovlivněn a patřil k jejich stoupencům. Esejci byli velice uznávanou ortodoxní
židovskou sektou, žijící v ústraní normálního života. Vydělili se z běžného
židovského společenství a zabývali se nejenom astrologií, ale i dalšími
»skrytými« naukami, mezi něž patřily autogenní psychické tréninky, léčitelské
praktiky, ale docela možná i studium některých paranormálních jevů, například
umění levitace, či jasnovidectví. Esejci také byli těmi, kdo věřili v Mesiášův
příchod. Nazývali ho »Učitelem spravedlnosti« a měl jím být jejich reinkarnovaný
učitel a vůdce Choni, kterého lidé kdysi ukamenovali. Ovšem léta plynula
a Mesiáš, alias Choni, nepřicházel. Ale uvnitř židovského společenství začalo
docházet k pronikání vlivů antické, římské kultury a jejího životního stylu,
který začínali napodobovat především židovští aristokraté a boháči, kolaborující
s římskými protektory. Navíc se v Palestině promítaly i jiné náboženské vlivy,
neboť tu vedle Židů žili i Egypťané, Syřané a další národy a národnosti římského
impéria. Nebezpečí odrodilství a rozpadu tradičních hebrejských hodnot se
zvyšovalo a Esejci se s tímto stavem věcí nehodlali jen tak smířit. Patřili mezi
nejortodoxnější strážce židovského Zákona, náboženských tradic a předpisů,
sahajících svým původem až k Mojžíšovi (asi do 13. století př. n. l.). Esejci
lépe než kdokoli jiný věděli, že Mesiášův příchod by nepříznivý stav věcí
radikálně změnil a navíc mohl znamenat další posílení jejich vlivu v celé
Palestině.
Když se kolem roku 7 př. n. l. na nebi objevila nová hvězda, byli to právě
esejýtí astrologové, kteří oznámili představeným sekty, že jejich propočty
souhlasí s narozením Mesiáše. Bylo třeba ho však najít podle znaků, obsažených
ve starých proroctvích. V krajním případě tomu i trochu napomoci. Tak se mohl
mezi Esejci zrodit největší komplot v dosavadních dějinách lidstva, jehož
důsledky však mohli jen těžko předvídat. Cílem bylo přesvědčit lid, že Mesiáš
konečně přišel na svět a v pravý čas se objeví. To bylo z hlediska Esejců
nejdůlezitější. Tak byli z možných uchazečů nakonec vytipováni Josef
s Marší.
Marie pocházela z rodu Davidova a Josef žil v Betlémě. Dva důležité znaky
starých proroctví tak byly splněny. Je pravděpodobné, že Josef rovněž patřil
mezi Esejce. Byl totiž ochoten u své snoubenky Marie akceptovat slib věčného
panenství, který kdysi dala. Její, tehdy už mrtví rodiče ji totiž v mládí
zaslíbili Bohu a dali studovat do chrámové školy v Jeruzalémě. A právě tohle je
zvláštní. Ani do manželství se Josef příliš nehrnul. K sňatku došlo až po
dlouhém roce čekání a odloučení snoubenců. V této souvislosti není bez
zajímavosti, že se právě Esejci zavazovali ke slibu panictví. Z evangelií
a dalších křesťanských textů sice víme, že Ježíš měl pravděpodobně nevlastní
sourozence, ale to nemuselo Josefovi poté, co se stal vdovcem, bránit v uzavření
slibu další sexuální zdrženlivosti. Manželství sice mezi členy esejské sekty
nebylo zakázáno, ale omezovalo se v podstatě jenom na plození dětí. Důraz byl
pokládán na roli ženy jako matky a na mužovu úlohu při početí. Pokud se i ženatý
člen sekty rozhodl pro pohlavní čistotu, vysloužil si u ostatních souvěrců
všeobecnou úctu. Josef mohl být jedním z nich a Marii to nemuselo vadit. I ona
dala Bohu kdysi svůj slib. My však víme, že Marie ještě před sňatkem přišla do
jiného stavu. Vůbec si to neuměla vysvětlit. Sděluje šokovanému Josefovi, že ji
navštívil boží posel, který jí sdělil, že počne z „ducha svatého", tedy z boží
milosti, a že se jí narodí všemi tolik očekávaný Vykupitel Izraele. Nemá smyslu
se zde touto křesťanskou legendou příliš zabývat. Koneckonců židovský Talmud
hovoří o téhle skutečnosti poněkud jinak. Podle tohoto spisu byla Marie původně
provdána za jakéhosi nežidovského vojáka Pandiru a měla poměr s Josefem, který
ji také obtěžkal. Když Pandira zjistil, co se stalo, svou ženu zapudil, a ta
odešla ke svému milenci. A z tohoto cizoložného poměru se pak narodil Ježíš. Pro
věřící křesťany zní historka možná kacířsky, ale tato verze doopravdy existuje.
Jinou možností však je, že se do celé věci vložili předáci Esejských, znalí
tajných nauk svého společenství. Kdybychom mohli užít určitého příměru, pak
Esejci vzdáleně připomínali pozdější středověká společenství Svobodných zednářů.
Možná byla Marii podána nějaká halucinogenní droga, aby o svém početí nic
nevěděla. Anděl, který jí zvěstoval narození budoucího Mesiáše, mohl být jedním
ze spiklenců. Variant je více… Ale to, že Marie zůstala pannou, je až pozdější
křesťanská tradice. Vždyť ještě sv. Pavel ve svém listě Galatským hovoří
naprosto jasně o tom, že se Ježíš narodil ze ženy, nikoli z panny. Také Janovo
evangelium potvrzuje správnost této skutečnosti. Dokonce říká: „Což tohle není
Ježíš, syn Josefův? Vždyť známe jeho otce i matku!“ (Jan 6, 42).
ASTROLOGOVÉ TO VĚDĚLI
Je tedy hodně pravděpodobné, že Ježíš byl normálním synem normálních rodičů.
Jeho božství bylo ve skutečnosti proklamováno až po jeho narození esejskými
astrology, resp. »mágy z východu«, o nichž se zmiňuje Matouš. Žádní tři králové
odněkud zdaleka. Ti by vůbec neměli tušení, kde Ježíše hledat. Ale esejýtí
astrologové to věděli přesně. Mesiáše vybrali totiž oni sami, podobně jako
například buddhisté vybírají v Tibetu podle určitých znaků převtěleného
dalajlamu. Ale v jednom Esejci nepovolili. Ježíše vychovávali s pomocí jeho
rodičů sami. Vždyť jak jinak si vysvětlit, že už jako desetiletý byl schopen
vést učené věroučné disputace s knězi jeruzalémského chrámu? Musel mít
vynikající učitele a v úvahu připadají jedině Esejci – nejučenější z učených.
O tom, že se Ježíš řídil při své misi idejemi Esejských, existuje několik zcela
zásadních dokladů v samotných evangeliích, která však na druhé straně o Esejcích
zcela nepochopitelně mlčí:
1) Význam křtu vodou, na který kladl Ježíš veliký důraz jako na očišťovací
rituál smývání hříchů před Bohem, byl právě mezi Esejci hojně rozšířen.
2) Společné sdílení majetku jako výraz rovnoprávnosti esejského společenství.
Ježíš tuto ideu hájil také ve výzvách, aby bohatí rozdali majetek chudým
a následovali ho.
3) Dodržování celibátu, u Esejců ceněného a váženého.
4) Odsuzování manželské rozluky, které mezi Esejci i u Ježíše patřilo
k základním věroučným atributům. Výjimku tvořilo smilstvo, ale tato »rozluka«
vypadala v praxi tak, že cizoložnicím vždycky hrozil trest smrti
ukamenováním.
5) Ježíšovo užívání pojmu »Duch svatý«, které v židovském oficiálním
náboženství neexistovalo. U Esejců však byl tento výraz hojně rozšířen.
6) Ježíš Boha charakterizuje jako Boha odpuštění a lásky. Totéž pojetí se
objevuje i v učení Esejců.
Už jen těchto šest pojítek mezi esejským učením a idejemi hlásanými Ježíšem
je dostatečným potvrzením toho, že s věroukou téhle židovské sekty byl
Nazaretský velmi dobře obeznámen. To samozřejmě umocňuje domněnku, že Kristus
zřejmě patřil mezi jejich členy nebo vyznavače. Teprve později se s některými
myšlenkami Esejských rozešel a zvolil vlastní cestu. Ale není téměř pochyb
o tom, že to byli Esejci, kdo Ježíše připravili na jeho budoucí mesianistické
poslání. Dělo se tak asi tajně, ale nikdo jiný nemohl v tehdejším náboženském
prostředí Palestiny dát budoucímu Mesiáši lepší vzdělání. Ježíš však nebyl jenom
kazatel, za kterého ho jeho učitelé chtěli mít. Stal se zároveň myslitelem
i filozofem a naučil se samostatně uvažovat. Proto se také s ortodoxně pojímaným
učením Esejských, kde svou nezanedbatelnou roli hrála některá zkostnatělá
dogmata, nakonec zčásti rozešel. Jinak byl ale k úloze židovského Mesiáše
vycvičen dokonale, což také mělo být zárukou jeho úspěchu. Ježíš byl totiž pro
většinu lidí víc než obyčejným člověkem, neboť konal zázraky…
ZÁZRAČNÉ SKUTKY?
Vše nasvědčuje tomu, že Ježíš Nazaretský byl nadán určitými paranormálními
schopnostmi, které zvyšovaly jeho věhlas. Dnes se těmito jevy zabývají vědci ve
snaze proniknout do jejich tajemství, ale i to se zatím daří pouze zčásti. Před
dvěma tisíciletími však byli lidé proti nim naprosto bezmocní a vysvětlovali si
je jako zázraky, boží vůlí, boží mocí a osvícením shůry. To nás ovšem z ryze
racionálních hledisek může sotva uspokojit, a tak si klademe otázku: byly
Ježíšovy zázraky skutečně projevem jeho nadpřirozených schopností z milosti
boží, nebo se za nimi mohlo skrývat něco jiného? Jeho zázraky lze rozdělit do
několika základních skupin:
1) Uzdravování nemocných – především chromých a malomocných.
2) Vymýtání nečistých sil – ďábla a démonů.
3) Schopnost křísit mrtvé.
4) Ostatní zázraky – např. Ježíšova chůze po vodě, zázrak rozmnožení chlebů
aj.
Když se podíváme na Kristovy zázračné skutky blíže, zjistíme, že v nich
poevažovaly především léčitelské zásahy: „Při západu slunce pak všichni, kteří
měli nemocné rozličnými neduhy, vodili je k němu a on na jednoho každého z nich
ruce vkládav, uzdravoval je,“ říká Lukáš. A pokračuje: „Tehdy rozhlašovala se
více řeč o něm a scházeli se zástupové mnozí, aby jej slyšeli a uzdravováni od
něho byli ve svých nemocech.“ (Lukáš 5, 15) Z Lukáišvých, ale i jiných citací
autorů evangelií je patrný jasný záměr – vykreslit Ježíše jako bytost nadanou
nadpřirozenými schopnostmi, jež mu umožňovaly vyléčit každého, kdo k němu
přicházel s pevnou vírou v jeho božství. Výjimkou je Marek, který ve svém
evangeliu tvrdí, že Nazaretský uzdravoval pouze některé nemocné: „I nosili
k němu všechny nemocné a ďábelníky (posedlé – pozn. aut.). I uzdravoval mnohé,
ztrápené rozličnými neduhy a ďábelství mnohá vymítal.“ (Marek 1, 32–34) Marek je
považován za věrohodného pisatele i pozdějšími představiteli křesťanské církve.
Tak například Eusebios ve svém spisu Církevní historie poznamenává: „Marek se
ničím neprohřešil při psaní věcí, které zaznamenával. Byl v tom pečlivý, aby nic
nevynechal a aby nic neuvedl falešně.“ Dodejme, že ačkoli Marek nepatřil mezi
Ježíšovy apoštoly, Nazaretského osobně znal. V domě jeho otce se totiž konala
jeruzalémská Poslední večeře páně a Markovi bylo podle tradice v té době asi
dvacet let. V každém případě ale jeho svědectví naznačuje, že ne vždy se
Kristovi jeho léčitelské umění zdařilo. Vždyť uzdravoval pouze »mnohé«, tedy
nikoli všechny, jak tvrdí ostatní pisatelé evangelií. O druzích chorob, které
Ježíš léčil, toho nevíme mnoho. Z líčení evangelistů například plyne, že
uzdravoval malomocné. Už to samo o sobě stačilo k tomu, aby byl Nazaretský
považován za divotvůrce a božího Mesiáše. Tahle zhoubná nemoc byla ve starověku
skutečnou metlou lidstva. Že je lepra nakažlivá, se vědělo už dávno předtím, jak
o tom svědčí biblický příběh o Jobovi, jemuž se příbuzní vyhýbali kvůli velikým
vředům, jimiž měl poseté celé tělo. Také Mojžíš se o této nemoci zmiňoval
a podal její podrobný popis: „Člověk, ježto by na kůži těla jeho byla nějaká
oteklina aneb prašivina, a bylo na kůži těla jeho něco podobného k ráně
malomocné, tedy přiveden bude k Aronovi knězi… Jestliže chlupové na té ráně
zbělejí a ta rána bude-li na pohledění hlubší, nežli jiná kůže těla jeho, rána
malomocenství jest. Když tedy spatří ji kněz, za nečistého vyhlásí jej.“ (III.
kniha Mojžíšova 13, 2–3)
Jedno je však jasné. Za malomocenství bylo možné považovat i jiné druhy
kožních onemocnění, než byla skutečná lepra. Možnosti diagnostikovat tuto
nebezpečnou chorobu byly v té době velice omezené a člověk podezřelý z této
nemoci se automaticky stával vyvržencem společnosti a byl nucen k přísné
izolaci. Za nakaženého leprou tak mohl být prohlášen každý, kdo trpěl nějakou
rozsáhlejší a viditelnou kožní příhodou. Ježíš pravděpodobně uměl léčit některé
druhy kožních nemocí. Otázkou je, kde získal takové vědomosti. Možná mezi
Esejci, kteří určité léčitelské praktiky považovali za posvátné. Tajné
léčitelské nauky byly také součástí různých uzavřených společenství učenců
a mágů starověkého světa a je takřka jisté, že pokud měl Ježíš učitele, kteří ho
pro jeho mesianistické poslání všestranně připravili, pak léčitelské znalosti do
této přípravy docela jistě patřily. Ať tak, či onak, s uzdravováním malomocných
to nemuselo být tak horké, jak by se na první pohled zdálo. Ježíš také léčil
»ďábelníky«, čili osoby posedlé zlými duchy. Z pohledu moderní psychiatrie se
jednalo o lidi s duševními poruchami. Pozdější křesťanská církev vydávala osoby
»posedlé ďáblem« pronásledování a smrti upálením. Ježíš se jim však snažil
opravdu pomoci, vědom si toho, že jde o choroby, které je možné v určitých
případech úspěšně léčit. Syndrom »posedlosti« už dnes dokáže medicína vysvětlit.
V zásadě jde o důsledky traumatizujících zážitku, většinou silně a dlouhodobě
stresových, mnohdy dokonce i se sexuálně deprivačním pozadím, jež jsou
vytěsňovány do podvědomí a způsobují negativní změny chování i psychického
života takto postiženého jedince. Tak mohou vznikat i velice těžké psychózy,
projevující se v hysterických záchvatech, přechodných stavech nepříčetnosti nebo
v rozštěpení osobnosti – schizofrenii. Ježíš, jak známo, léčil tyto posedlé
vkládáním rukou.
Léčba dotykem však rovněž nemusí mít nic společného se zázraky, ale spíše
s lidskou vírou v takový zázrak. Už roku 1875 došla americká léčitelka Mary
Bakerová k poznání, že víra v uzdravení dokáže u některých duševních poruch více
než podávání jakýchkoli medikamentů. Tato zakladatelka hnutí Křesťanská věda
skutečně dosahovala při léčbě duševně nemocných formou davové sugesce a meditace
velice pozoruhodných výsledků a i dnes jsou tyto poznatky aplikovány při
masových léčitelských seancích.
LÉČITEL A DIAGNOSTIK?
Metoda vkládání rukou, připisovaná i Ježíšovi, je dnes známa mnohým
léčitelům. Jde o přímé působení na pacienta bioenergší léčitele. Vkládání rukou
je i způsobem diagnostiky onemocnění, kdy léčitel vyhledává postižená místa
v organismu nemocného, respektive nerovnoměrnosti bioenergetického proudění, jež
v postižených místech vznikají. Ale úspěch je také závislý na hloubce
přesvědčení pacienta, že mu léčitel opravdu pomůže. Lékaři to nazývají placebo
efektem, tj. psychickým efektem, jenž vzniká jako důsledek samotné víry člověka
ve své uzdravení. Staré známé „věř a víra tvá tě uzdravíie platilo už tenkrát.
Sama přítomnost Nazaretského, považovaného za božího Mesiáše, musela mít v řadě
případů duševních poruch obrovský význam na uzdravení některých nemocných,
trpících kupříkladu hysterickými syndromy. Jak dokládají Freudovy „Tři studie
o hysterii“, může hysterický syndrom dokonce způsobovat i ochrnutí. Dnes není
pochyb o tom, že takové pacienty mohl Ježíš léčit sugescí i hypnózou, kdy
vlastně šlo o odstranění psychických příčin tohoto onemocnění a tím docházelo
k uzdravování nemocných. Těžké hysterické záchvaty mohou vést rovněž až
k dočasnému oslepnutí, které mohl Ježíš podobným způsobem léčit. V každém
případě však musel být Nazaretský výjimečným diagnostikem s nespornými
biotronickými a psychotronickými schopnostmi, díky nimž se vyčleňoval nad
ostatní proroky a léčitele svojí doby. A je nepochybné, že ve svém léčitelském
umění dosahoval stejně výjimečných výsledků. Poněkud složitější je racionální
výklad těch jevů, kdy Ježíš křísil mrtvé. Z evangelií známe minimálně tři
případy, kdy se to Ježíšovi podařilo. Nejznámější je vzkříšení dcery knížete
Jaira v Kafarnaum a Lazarovo zmrtvýchvstání, které se stalo předmětem vydání
zatykače na nepohodlného reformátora z Nazaretu. Událost v Kafarnaum popisuje
opět evangelista Marek takto: „Ježíš vzal s sebou otce dítěte, matku a ty, kdo
byli s ním a vstoupil tam, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl "Thaliha,
kum, " což znamená "Děvče, pravím ti, vstaň. " Tu děvče hned vstalo, chodilo
a bylo jí dvanáct let.“ (Marek 5, 40) Jenomže v případě vzkříšení Jairovy dcery
máme potvrzeno, že Ježíš uzdravil osobu, která nebyla mrtvá, nýbrž se nacházela
ve stavu podobném spánku. Matouš to jasně komentoval slovy: „Odejdětež, nebo
nezemřela děvečka, ale spí i posmívali se jemu. A když byl vyhnán zástup, všed
tam, ujal ji za ruku její. I vstala ta děvečka.“ (Matouš 8, 24–25) Vzhledem
k tomu, jak rychle ke vzkříšení nehybné dívky došlo, jednalo se nejspíý opět
o nějakou duševní poruchu, či nervové onemocnění. Stav byl tak vážný, že dívka
vypadala zdánlivě jako mrtvá, ale zřejmě dýchala, což Ježíš okamžitě poznal.
Dnešní psychiatrie, zabývající se chorobami psychiky, zná nemoc, která hodně
případ Jairovy dcery připomíná. Dívka mohla trpět schizofrenií, kdy dochází až
k tzv. katatonickým stavům. Projevem katatoniků je změna hybnosti – katalepsie.
Příznaky katalepsie mohou být různé, například dochází k blokaci pohybové
aktivity, k jakési nehybné strnulosti. Takový člověk je sice schopen vnímat, co
se kolem něho děje, ale nemůže nijak reagovat, ani mluvit. Jiní katatonici
popisují, že při kataleptickém záchvatu byli jakoby spoutáni nějakou magickou
silou, zvláštním druhem spánku, který ochromoval jejich vůli. Jiní zase prý
museli poslechnout podivného rozkazujícího hlasu, jenž jim přikazoval naprostou
strnulost. Je proto zřejmé, že projevy katalepsie u schizofrenických chorob
mohou být různé. A vzhledem k tomu, co už o tomto stavu nehybné strnulosti víme,
nemůžeme vyloučit, že Jairova dcera trpěla právě tímto onemocněním a Ježíšův
zákrok jí pomohl záchvat překonat. Pokud dívka opravdu trpěla katalepsií, pak
mohla dobře vnímat dění kolem sebe. Věděla, že k ní přišel ten, koho lidé
považovali za Mesiáše, a tohle vědomí blízkosti tak výjimečné osobnosti bylo
zřejmě určujícím stimulem pro rychlé překonání jejího kataleptického záchvatu.
Ani v tomto případě tedy nemuselo jít, a také asi nešlo, o žádný zázrak.
POD VLIVEM DROG?
Poněkud složitější je to ale v případě Lazara. Podrobnou zprávu o tomto
zázraku podává evangelista Jan. Jednoznačně říká, že Ježíš přišel ke svému
nemocnému příteli pozdě. Lazar byl již čtyři dny po smrti a jeho tělo, ovinuté
plátny, už spočívalo v hrobce. Je ovšem nutno zdůraznit, že obličeje mrtvých
ovinuté nebývaly, ale byly pouze přikryté plátěnou rouškou. Budeme-li věřit
Janovu líčení, Ježíš přišel až k hrobce a nařídil okolostojícím lidem odstranit
kámen u vchodu. Poté zvolal silným hlasem: „Lazare, pojď ven! I vyšel ten,
kterýž byl umřel, maje svázané ruce i nohy rouchy a tvář jeho šatem byla
obvinuta.“ (Jan 11, 43– 44) Dá se vůbec Lazarovo vzkříšení nějak rozumně
vysvětlit? Jak již bylo řečeno, při těžkých hysterických a kataleptických
stavech může záchvat vyústit až do fyzické strnulosti, nebo velmi hlubokého
bezvědomí. Životní funkce organismu jsou omezeny na minimum a takový člověk se
může jevit jako mrtvý. Ze zkušeností dnešní medicíny víme, že u některých druhů
těžkých psychóz jsou takové stavy reálné. Jinou alternativou by mohla být
klinická smrt, nebo stav klinické smrti se podobající, kdy srdce tepe takřka
neslyšně. Z historie přece známe případy, kdy došlo k pohřbům osob zdánlivě
mrtvých, spadajících právě na vrub stavům klinické smrti, nebo poruchám, majícím
převážně psychický základ. Mrtvolná strnulost také může vzniknout požitím
některých jedů. Tito lidé jsou zcela ochromení, mají strnulý pohled bez reakcí
zřítelnic, ale přesto vnímají své okolí. Na ostrově Haiti se k podobným
rituálním otravám používá tetrodoxin, jed z ryby ježíka. Někdy se takto
postižení jedinci v hrobkách skutečně proberou a stávají se z nich proslulí
zombie. To vše naznačuje, že i v případě Lazarova vzkříšení nemuselo jít nutně
o zázrak prostě proto, že Lazar ve skutečnosti mrtvý nebyl. Sám Ježíš to
potvrzoval nejprve slovy: „Lazar, přítel náš, spí. Jdu, abych ho probudil ze
sna.“ (Jan 11, 11) Teprve potom Ježíš svůj výrok před apoštoly zpřesnil
a prohlásil, že Lazar umřel. Měl se tak uskutečnit zatím největší zázrak před
zraky mnoha lidí. Ježíš zřejmě znal skutečné příčiny Lazarovy choroby a věděl,
že ho vzkřísí. Variant je v tomto případě více. Mohlo jít o požití nějaké drogy,
epileptický, nebo psychotický záchvat, doprovázený hlubokým bezvědomím.
Následoval Ježíšův zákrok, spojený se zázrakem oživení mrtvého, či spíše
zdánlivě mrtvého, který se zřejmě v chládku hrobky mezitím probral. Stačilo
odvalit vchodový zátaras za doprovodu Ježíšova výkřiku a Lazar se naprosto
vyčerpaný vypotácel ven. Do úvahy je možné brát i posthypnotický spánek. Je
vysoce pravděpodobné, že Ježíš hypnózu velice dobře ovládal a mohl jí už dříve
svého přítele léčit. Možná Lazarovi vsugeroval určité pokyny, nutné k realizaci
tohoto zázraku všech zázraků, kdo ví… Pravdu, jak to tenkrát vlastně doopravdy
bylo, se už asi nedozvíme, ale racionální vysvětlení pro objasnění pozadí
zázraku Lazarova vzkříšení existují. Co se týká kategorie ostatních zázraků,
řada z nich je zřejmě pouhými legendami. Ježíšovu schopnost chodit po vodě je
sice možné přičítat tomu, že ovládal umění levitace, ale stejně tak mohlo jít
o projev davové sugesce jeho apoštolů, kteří spatřili svého mistra kráčet po
vodě ve chvíli, kdy byly jejich životy ohroženy na lodi v prudké bouři. Tak, či
onak, byl Nazaretský výjimečnou osobností a docela jistě ovládal i prekognici
(jasnovidectví). To, že neustále předpovídal svou smrt, by nemuselo být až tolik
divné. Dobře si spočítal rizika svého misijního poslání a věděl, že dříve, či
později ho jeho nepřátelé chytí. Že přesně odhalil Jidáše jako budoucího zrádce,
mohlo být způsobeno jeho dobrými pozorovacími schopnostmi a znalostí povah svých
nejbližších učedníků. Jak ale například mohl vědět, že ho apoštol Petr třikrát
zapře během několika hodin, které uběhnou od jeho zatčení? A ještě jedna věc
stojí za zmínku. Ježíš také předpověděl své zmrtvýchvstání. Jak mohl vědět
dopředu, že bude vzkříšen?
PODIVNÉ ZMRTVÝCHVSTÁNÍ
Už samotný akt Ježíšova ukřižování je určitě zvláštní. Podle tehdy platné
židovské jurisdikce ho velekněžská rada jeruzalémského chrámu odsoudila za
rouhačství, za což obviněnému hrozil trest smrti ukamenováním. Teprve později ho
kněží obvinili i z velezrady a předali celý případ k posouzení římskému
prokurátoru Pilátovi, který v Judsku reprezentoval svrchovanou moc Říma. Pilát
však neshledal, že by se Ježíš velezrady dopustil a chtěl ho propustit. V tu
chvíli jsme svědky zcela nepochopitelného nátlaku kněžské kasty i najaté
pouliční klaky, aby byl Nazaretský po římském způsobu ukřižován. Což by bývalo
nestačilo, aby ho za jeho údajné náboženské přečiny ukamenovali? Odpověď zní:
nestačilo! Vše totiž nasvědčuje tomu, že Ježíš měl být ukřižován právě proto,
aby mohl být později vzkříšen. Ukamenování by totiž znamenalo jeho jistou smrt,
zatímco ukřižování dávalo alespoň nějaké šance k jeho možné záchraně. Vyjdeme-li
z předpokladu, že se jednalo o předem připravený plán, na jehož konci se měl
uskutečnit v duchu starých proroctví zázrak Mesiášova zmrtvýchvstání jako
konečný důkaz toho, že Nazaretský byl skutečně oním dlouho očekávaným božím
vyslancem a Spasitelem Izraele, pak se nám průběh ukřižování jeví poněkud jinak
a skutečně tu narážíme na zcela nepochopitelné skutečnosti. Tvrdí se například,
že byl Ježíš před ukřižováním velice vyčerpaný. Následkem předchozího bičování
prý ztratil hodně krve a oslabilo ho i duševní utrpení, kterému byl vystaven. To
ale nemusí být vůbec pravda! Ježíš žil dlouhá léta se svými apoštoly
v nenormálních, dalo by se říci kočovných životních podmínkách, které nesporně
zocelily jeho tělesnou konstituci. Zcela nedávno proběhla tiskem zpráva o tom,
že podle trojrozměrného otisku z posvátného Turínského plátna, o němž bude dále
řeč, byl vytvořen model muže, který je na plátně zobrazen. Mnoho lidí je
přesvědčeno, že se na Turínském plátně nalézá nezřetelný otisk Ježíše
z Nazaretu, neboť tato relikvie je považována za Ježíšův pohřební »rubáš«.
Výsledek téhle rekonstrukce byl udivující. Údajný Ježíš z Turínského plátna měl
silnou, atletickou postavu! Pokud byl Nazaretský skutečně odchovancem Esejců,
jejich speciálně vyškoleným agentem, předurčeným hrát roli Mesiáše, pak
nepochybně ovládal i umění vyrovnávat se s mezními situacemi. Zdá se, že Ježíš
po celý svůj život provozoval i autogenní trénink. Často rozjímal a oddával se
meditacím. Jiný trénink, známý například u dnešních jogínů, mohl vést
k vycvičení schopností snížit důležité životní funkce organismu na minimum, až
k mezi nutné k přežití v extrémních podmínkách. A ukřižování takovou extrémní
situací jistě bylo. V této souvislosti není bez zajímavosti připomenout, že
Ježíš na kříži skonal už za několik hodin, ačkoli lidé, popravení tímto
bolestivým způsobem, umírali mnohem déle, často i několik dní. Smrt Nazaretského
byla dokonce tak rychlá, že to udivilo i samotného Piláta. Existují i další
okolnosti, svědčící ve prospěch hypotézy, že Ježíš své ukřižování přežil. Ještě
před vztyčením kříže pil připravenou směs octa a myrrhy, která, jak známo,
působí jako anestetikum ke zmírňování bolestí. Z evangelií víme, že tato směs
byla Ježíšovi podávána během ukřižování několikrát. Někteří badatelé nevylučují,
že směs mohla obsahovat i nějakou další drogu, která urychlila Ježíšovo
bezvědomí tak, že se jevil všem okolo jako mrtvý. Další okolností je to, že mu
nebyly zlámány kosti na nohou. Tradiční výklad je takový, že to hlídkující
římští vojáci neudělali proto, neboť si mysleli, že je Nazaretský již mrtev.
Takové vysvětlení ale nestačí. Lámání kostí odsouzencům na kříži patřilo spíše
k preventivním opatřením, které urychlovalo smrt a krátilo mučivou trýzeň.
A navíc se lámání kostí provádělo běžně i v případech, kdy viseli odsouzenci na
kříži již v bezvědomí. Nebyl proto žádný důvod této exekuce Ježíše ušetřit.
Přesto k ní právě v jeho případě nedošlo, což je určitě hodně podezřelé, a lze
se domnívat, že velitel římské stráže Longinus byl někým uplacen za to, že
k lámání nevydal příslušný rozkaz. Není dokonce vyloučeno ani to, že byl tento
Longinus tajným přívržencem Nazaretského, protože později se podle tradice stal
křesťanským biskupem v Kappadokii. A právě tento Longinus zasadil bezvládně
visícímu Ježíšovi ránu kopím z milosti, která podle tradice směřovala od boku
ýikmo vzhůru až k srdci. Hrot kopí probodl srdce a ukřižovaný nešťastník byl
zbaven svého dalšího trápení. Evangelia však potvrzují, že po této ráně došlo
u Ježíše z boku k výronu krve a vody. Ale v řeckých textech je pro tohle zranění
užito slovo »nyssein«, což je označení pro lehké protržení kůže, nikoli hlubší,
či dokonce smrtelné poranění. Také výron krve a vody spíše naznačuje, že se
jednalo o výpotek z břišní dutiny jako následek lehčího zranění, při kterém
nedošlo k narušení životni důležitých orgánů. Z toho lze vyvodit závěr, že
Longinus vedl svou ránu kopím velice ledabyle a spíše chtěl okolostojícím pouze
demonstrativně ukázat, že tento poslední akt milosti byl dodržen. Teď bylo totiž
možné podat Pilátovi zprávu o Ježíšovi smrti. Když ne mučení, tak rána kopím do
boku ho podle všech svědků musela zbavit života. Pilát, který se divil, že Ježíš
vydržel na kříži jen pouhé tři hodiny, dal poté souhlas k sejmutí a pohřbu jeho
těla. Nyní bylo třeba spěchat. Měl-li být zachráněn Ježíšův život, hrálo se
o čas… Všechno bylo připraveno k resuscitaci. Ježíše zabalili do plátna
a odnesli ho k nedaleké hrobce, kterou dal postavit jeden ze členů sanhedrinu,
Josef z Arimateje. Když už jsme u toho, ve velekněžské chrámové radě, která
vydala Ježíše smrti, byli nepochybně i jeho tajní stoupenci. Josef z Arimateje
byl jedním z nich, stejně jako kněz Nikodém. Je hodně pravděpodobné, že se právě
tito dva zasloužili o Ježíšovu záchranu, a dost možná, že patřili mezi
spiklence, kteří teď měli podat důkaz o tom, že Ježíš byl opravdovým Mesiášem.
Proto musel být zachráněn stůj co stůj a proto také byla hrobka tak blízko. Dnes
už je prokázáno, že ji Josef z Arimateje koupil pouze za účelem Ježíšova pohřbu
a nikoli pro potřeby rodiny, která nikdy v Jeruzalémě nežila. Hrobka, do které
měl být nyní uložen Ježíš, byla hrobkou účelovou. Byla skrýší, kde se měl
odehrát ten největší zázrak ze všech – Ježíšovo zmrtvýchvstání. Podle biblistů
mezi Kristovým skonem a dopravením jeho těla do připravené hrobky uplynuly asi
dvě hodiny. Josef z Arimateje a Nikodém, dva kněží sanhedrinu, se ujali úkolu
Ježíšových hrobníků. Židovský Zákon věřícím zakazoval poskvrnit se v předvečer
svátku paschy (židovských Velikonoc) dotykem s mrtvolou, avšak aktéři Ježíšova
pohřbu tohoto zákazu nedbali. Proč? Je jen jediné možné vysvětlení: věděli, že
Ježíš z Nazaretu ve skutečnosti mrtev není. Nikodém mezitím v hrobce připravil
směs aloe a myrrhy k pomazání těla ukřižovaného. Jaké množství asi bylo k tomuto
aktu třeba? Dva či pět kilogramů? Omyl! Evangelia hovoří jednoznačně o stovce
liber, což je asi 32 kg této směsi. Tak veliké množství bylo sotva nutné
k pouhému posmrtnému pomazání. Pokud ovšem mělo tolik aloe a myrrhy sloužit
k výrobě bylinné směsi za účelem léčby Kristových zranění, pak by bylo takové
množství »právě akorát«. Bylo především nutné zastavit krvácení z Ježíšových
ran. Zatímco myrrha působila jako anestetikum, aloe měla hojivé, protizánětlivé
účinky. V hrobce byla připravena i plátna, do kterých bylo Kristovo tělo
zabaleno poté, co byla napuštěna hojivou směsí. Není vyloučeno, že Josefovi
z Arimateje a Nikodémovi asistovali i další záchranáři, o nichž se evangelia
nezmiňují. Nebo snad ano? V Markově evangeliu se píše, že Kristův prázdný hrob
našla v neděli Maří Magdaléna ještě s dalšími dvěma vyznavačkami Ježíše
z Nazaretu a i ony s sebou přinesly vonné směsi k poslednímu pomazání. Marek nám
tak prozrazuje, že první pomazání, realizované za asistence Josefa z Arimateje
a Nikodéma, zřejmě skutečně nesloužilo k natírání mrtvého Kristova těla, ale že
se jednalo o resuscitační akt. Marek hovoří ještě o něčem: „A všedše do hrobu,
uzřely mládence, jak sedí na pravici, oděného rouchem bílým. I ulekly se. On pak
řekl jim: ‡Nebojte se. Ježíše hledáte Nazaretského, toho ukřižovaného. Vstal
jesť, neníť ho tuto, aj místo, kdež jej byli položili.‚ i. Také Lukáš se zmiňuje
o dvou mužích v prázdné hrobce, kteří ženám, jež přišly pomazat Ježíše, řekli:
„Co hledáte živého s mrtvými?“ (Lukáš, 24, 5) Podle Janova evangelia zase Maří
Magdaléna přímo u prázdného hrobu Nazaretského spatřila a Ježíš jí řekl:
„Nedotýkej se mne, neboť jsem ještě nevstoupil k Otci svému a k Otci vašemu,
k Bohu svému a k Bohu vašemu.“
Ať tak či onak, nalezneme v evangeliích celou řadu důležitých indicií,
svědčících o tom, že Ježíš ukřižování přežil a že nevstal zázračně z mrtvých,
nýbrž byl pouze vzkříšen. Když se Nazaretský opět sešel se svými apoštoly
v Galileji, jeho žáci si mysleli, že je to duch. A Ježíš jim říká: „Co se
strašíte a proč myšlení vstupují na srdce vaše? Vizte ruce mé i nohy mé, já
zajisté jsem ten. Dotýkejte se mne a vizte, neboť duch těla a kostí nemá, jako
mne vidíte míti.“ (Lukáš 24, 38–43) Také Tomášovi, který nevěřil, že před nimi
stojí jejich živý mistr, Ježíš nařídil, aby se dotkl jeho ran, a tak se
přesvědčil, že není žádným přízrakem. Věc je naprosto jasná. Ježíš přežil své
ukřižování. Předem dohodnutá akce na jeho záchranu (nezapomínejme, že sám
několikrát předpovídal apoštolům své zmrtvýchvstání) byla úspěšná…
DŮKAZ S OTAZNÍKY
Snad nejkontroverznějším důkazem toho, že Ježíš přežil ukřižování, je
relikvie Turínského plátna, o jehož pravosti se vedou dodnes polemiky a diskuse.
Většina věřících je totiž přesvědčena o tom, že jde o plátno, do kterého bylo
zabaleno Ježíšovo tělo po přenesení do předem připravené hrobky. Nemá asi smyslu
rekapitulovat historii této posvátné relikvie, sahající prokazatelně až někam do
13. století, ale raději věnujme pozornost výsledkům nejnovějších vědeckých
bádání a analýz tohoto vzácného a ojedinělého artefaktu. Velice často se
zdůrazňuje skutečnost, že části plátna byly v roce 1988–89 podrobeny
radiouhlíkové analýze, která měla prokázat jeho skutečné stáří. Podle tohoto
výsledku by měla být relikvie stará asi 800 let a jednalo by se o falzifikát
pocházející ve skutečnosti ze 13. století. Ale radiouhlíková analýza může být ve
skutečnosti velice ošidná. Záhy se totiž zjistilo, že už v roce 1982 proběhla
tajná radiouhlíková zkouška vláken Turínského plátna na Kalifornské univerzitě
se dvěma naprosto odlišnými výsledky. Prvním testem bylo vlákno datováno do roku
1000 n. l., druhým pak do roku 200 n. l. Tak obrovský rozdíl v určení stáří této
relikvie dokazuje, že oficiální radiouhlíková měření, provedená o šest let
později, nemusela být ve skutečnosti pro určení skutečného stáří a původu plátna
směrodatná. Tím spíše, že nesmíme zapomínat na to, že roku 1532 byla relikvie
vystavena vlivům silného požáru, který pravděpodobně změnil i molekulární stavbu
a množství radioizotopů uhlíku C 14 v tkanině. V Turínském plátně, které je
vlastně podivuhodným otiskem obrysů kdysi ukřižovaného muže, byla také objevena
švýcarským kriminalistou Maxem Freiem pylová zrnka asi z 58 druhů rostlin.
Zajímavé bylo, že většina z nich pocházela z flóry, která se vyskytuje na
Blízkém východě, a některá dokonce z rostlin, rostoucích výhradně jen v okolí
Mrtvého moře! Tedy přesně z té zeměpisné oblasti, odkud Ježíš z Nazaretu
pocházel. Další šok způsobilo mezi odborníky zjištění, že karmínové skvrny na
plátně jsou skutečně krevními stopami. Pomocí nejmodernější metody určování
fluorescenčních tělísek potvrdil prof. Bollone z Ústavu soudního lékařství
v Turíně v roce 1981 jednoznačně, že jde o lidskou krev skupiny AB. Dále byly
spektroskopicky a mikrochemicky doloženy další krevní složky – hemoglobin,
bilirubin a albumin, bílkovina nezbytná pro proces látkové výměny. Bolloneho
výsledky znamenaly převrat v diskusích kolem Turínského plátna. Nyní bylo
každému jasné, že pokud bylo do plátna zabaleno skutečně mrtvé tělo, pak nemohlo
tak krvácet! Ale otisky krve jasně dokládaly, že krvácení probíhalo. Jinými
slovy, muž kdysi do plátna zabalený musel být ještě naživu! Otázka však zní, zda
to byl skutečně Ježíš… Na to ale dosud neexistuje jednoznačná odpověď. Faktem
však zůstává, že krevní stopy se nacházejí na plátně přesně v místech, kde byl
podle líčení evangelií Ježíš zraněn, tj. na boku, na čele (trnová koruna), po
bičování na zádech a na rukou i na nohou v místech, kde bylo tělo přibito hřeby
na kříž. Při sérii experimentů, zaměřených na odhalení záhady vzniku otisku, se
vycházelo z toho, že k Ježíšovu pomazání bylo použito směsi aloe a myrrhy. Byla
proto navozena situace, při níž pomazané živé tělo v plátěném zábalu mělo
horečku. Vycházelo se přitom z několika základních předpokladů:
1) Tělo bylo namazáno hojivou směsí a přestávalo krvácet.
2) Vlivem horečky zraněného léčivá směs pod plátnem zasychala a krvácení bylo
zastaveno.
3) Z těla se odpařovala během této procedury voda a pot, obsahující především
močovinu.
Výsledek uvedených experimentů byl zajímavý. Podařilo se získat nahnědlý
otisk pokusné osoby, podobný otisku na relikvii. A i když nebyl výsledek
dokonalý, přesto se potvrdilo, že otisk vznikl s největší pravděpodobností
z člověka, zabaleného volně do plátna, jenž byl naživu, v bezvědomí a potil se.
Je tedy turínská relikvie důkazem Ježíšova skutečného vzkříšení? Vědecký svět
zatím tuto otázku nerozhodl a budou zřejmě ještě následovat další výzkumy
a experimenty. Ale to, co věda dosud zjistila, naznačuje, že konečné vyřešení
záhady Turínského plátna je na dosah ruky. Ježíšovo ukřižování a jeho následné
vzkříšení není jenom legendou. K těmto událostem doopravdy došlo. Podle církevní
tradice se tak stalo 7. dubna roku 30 n. l., ale ani to se neví jistě. Podobně
jako v případě Ježíšova narození se názory badatelů k určení data jeho
ukřižování různí. Podle některých se tak stalo už roku 29 n. l., kdy v Palestině
došlo k zatmění Slunce. O náhlé veliké tmě po Ježíšově smrti se evangelia
zmiňují a možnost, že se jednalo právě o sluneční zatmění, nelze vyloučit.
Stejně tak mělo v téže době dojít k velikému zemětřesení, která ale v antických
časech postihovala Palestinu dost často. Prokazatelně například roku 31 n. l.,
kdy tahle pohroma zničila řadu měst. Navíc zde existují dva souběžné židovské
kalendáře – kalendář kumránských Esejců a oficiální kalendář jeruzalémského
chrámu. Ačkoli je chronologie obou těchto kalendářů odlišná, přesto se podařilo
zjistit, že 7. duben spadá na Velký pátek, kdy měl být Ježíš ukřižován, podle
jeruzalémského kalendáře na rok 30 n. l. a 34 n. l., podle kalendáře Esejců pak
na rok 29 n. l. Přesné datum Ježíšova ukřižování však i přes tato zjištění
zůstane zřejmě dalším věčným tajemstvím muže, který byl zcela výjimečnou
postavou lidských dějin.
SVOBODOMYSLNÝ MUŽ SE STAL SYMBOLEM SLEPÉ VÍRY
Přijmeme-li hypotézu, že Ježíšovo misijní vystoupení bylo akcí předem
připravenou od samého počátku až do konce a že přežil nakonec své ukřižování,
zůstává nám ten největší otazník. Pokud Ježíš přežil, kam tedy najednou zmizel?
Křesťanská církev hovoří jasně. Došlo k jeho nanebevstoupení. Ale právě tohle
tvrzení je irelevantní. O Ježíšovi nanebevstoupení se zmiňují pouze dvě ze čtyř
novozákonních evangelií. Shodou okolností (či to snad není náhoda?) to nebyla
právě díla jeho apoštolů Matouše a Jana. A protože oni byli nejbližšími
Kristovými učedníky, lze mít za to, že k zázraku nanebevstoupení nedošlo. Jinak
by ho určitě neváhali uvést. Nanebevstoupení je až pozdější křesťanskou
legendistikou Ježíšových následníků nové generace, mezi které patřili Marek
a Lukáš. Je to sice 50:50, ale ani nejstarší církevní autoři (např. Klement
Římský, Polykarpos, Ignác Antiochejský aj.) se o Ježíšovi nanebevstoupení
nikterak nezmiňují, což svědčí o tom, že se tento zázrak zřejmě nikdy neodehrál.
Ježíš z Nazaretu mizí ze scény dějin právě tak záhadně, jako na ní vešel.
Nepochybně musel být rozčarován zbabělostí svých apoštolů, kteří ho v nejtěžším
okamžiku jeho života opustili. Snad odešel dobrovolně do exilu, roztrpčen tímto
poznáním. Zanechal za sebou ohromný ideový odkaz, který nakonec našel své
pokračovatele. Ale kam Ježíš zmizel, zůstane asi věčnou záhadou. Některé indicie
naznačují, že nakonec opustil Palestinu a odešel kamsi do Indie, kde dál šířil
jako věhlasný prorok své učení o lásce k bližnímu. Ale to bylo, je a bude zřejmě
dál jenom předmětem neustálých dohadů. Nemáme jediný důkaz o tom, proč své
mesianistické vystoupení tak náhle ukončil. Jeho stopy se ztrácejí v následném
toku času, ale jeho ideály zůstaly, byť později v mocenských postojích
křesťanských církví došlo mnohokrát k jejich zneužití i k falešným výkladům.
Bohužel, pozdější deifikací ztratil reformátor z Nazaretu svou původní lidskou
tvář. Stal se sám Bohem, mýtem, v něhož další generace křesťanů začaly
bezvýhradně věřit. Ježíš z Nazaretu přestal být pro věřící ušlechtilým buditelem
svobody, mužem nezávislého přesvědčení a individuální duchovní svobody, protože
křesťanská církev z něho učinila bytost zrozenou od Boha, a tím pádem vznešenou
a prostému člověku velmi vzdálenou autoritou. To pochopitelně umožňovalo různé
manipulace, vedoucí v důsledku k tomu, že se z křesťanské církve jako duchovního
vůdce lidstva stala autoritativní mocenská síla, zasahující po dvě následující
tisíciletí do vývoje naší civilizace v dobrém i zlém. Církev posvěcovala násilí,
války, a stala se dokonce pronásledovatelem nezávislého myšlení a konání.
Jakmile se k tomu přidaly majetek, korupce a světská moc, jimiž její elity
začaly disponovat, stal se i pro ně Ježíš z Nazaretu se svými altruistickými
ideály jen pouhou zástěrkou, za kterou bylo možné skrývat i zločiny. Kříž
a krucifix se staly symboly toho, co reformátor z Nazaretu nikdy nechtěl. Ve
stínu těchto krucifixů se začalo páchat v jeho jméně zlo a bezpráví.
V protikladu s jeho svobodomyslností z něj církev učinila symbol slepé víry,
poslušnosti a podřízenosti. Tak byl Ježíš z Nazaretu symbolicky ukřižován
podruhé. Ale to už je úplně jiná kapitola… Mgr. Vladimír LIŠKA
