poslal gaywatch Nebeská láska Simeona Nového Teologa
Láska (především k Bohu, ale i k člověku) je jedním ze základních témat
úvah církevních otců. Toto téma však může být pojato různými způsoby.
Spolu se svatým Simeonem Novým Teologem se můžeme domnívat, že lásku lze
prožívat plně v tělesnosti a zároveň homoeroticky. Velebný Simeon píše:
"Nebudeš rozlišovat mužské a ženské a neutrpíš proto nějaké
ujmy… ale, když se budeš stýkat s muži a se ženami a budeš je
líbat, zůstaneš neporušený a pevný." A na jiném místě, když podává
podobenství o člověku, který se po dlouhém váhání stal z buřiče
služebníkem zákonného panovníka, píše: "Pán jej pozvedl.. a dlouho
ho líbal, především jeho oči mokré od slz. Potom přikázal přinést věnec
a oděv i s obuví, takové jaké nosil on sám, a vlastnoručně vším tímto
oděl svého bývalého nepřítele a rivala a nic mu nevyčítal. A nejen
to, ale dnem i nocí se radoval s ním … objímal ho a líbal na ústa a tak
dalece ho miloval, že se s ním nerozloučil ani ve spánku, sdílel s ním
jednu postel a objímal jej na lůžku a zakrýval společnou přikrývkou
a třel se tváří o všechny jeho údy." Současný vědec k tomuto
poznamenává, že "nelze nepostřehnout otevřeného homosexuálního
charakteru tohoto úryvku. Ale takový charakter mají všechny erotické
metafory Nového Teologa." Čím tedy pro něj byla erotika a láska?
Pokusme se o rozbor.
Ze "Života velebného Simeona Nového Teologa", který sepsal jeho
žák Nikita Stifat, je nám známé, že se narodil ve známé a bohaté rodině
v paflagonském Galatu v roce 949. Protože se u něj od dětství projevovaly
velké schopnosti, ve věku jedenácti let jej poslali do Konstantinopole k příbuzným,
kteří žili u císařského dvora Basila II. Bulharobijce. Tam mladý Simeon získal
první vzdělání a stal se příslušníkem dvora. To jej však neuspokojovalo
a toužil po vzdání se světa. Ještě v období svých studií se seznamuje
se starecem Simeonem Pobožným Studitským a posléze se stává jeho učedníkem.
Ve věku dvaceti sedmi let se stává novicem význačného konstantinopolského
kláštera Studionu, kde zůstává žákem svého učitele starece Simeona.
"Velebný Simeon horoucně miloval svého starece, ctil jej jak moudrého
otce a ani o vlásek se neuchýlil od jeho vůle. On tak cele visel svoji láskou
na svém učiteli, že líbal to místo, kde se starecem modlil a tak byl k němu
pokorný, že se necítil hodným dotknout se jeho šatů…", svědčí
Nikita. Avšak taková závislost vzbudila nelibost u ostatních mnichů, takže
Simeon byl přinucen odejít do vedlejšího kláštera, kde byl zanedlouho přistřižen
na mnicha, po třech letech pobytu přijal kněžské svěcení, a nato se
souhlasem patriarchy Nikolaje Christofora byl zvolen igumenem kláštera. Je příznačné,
že první programové prohlášení Simeona bylo "Olásce". Postupně
se stává proslulým a známým pro svoji svatost a moudrost; mnozí jej
milovali a vážili si ho, zatímco jiní na něj útočili a kritizovali
ho. Po dvacetipětiletém dostatečně úspěšném (nehledě na vzpouru mnichů
za jeho vlády) vykonávání úřadu se Simeon za souhlasu patriarchy Sergeje
II. vzdal hodnosti igumena, V této době se rozhořel jeho spor s bývalým
metropolitou, snykelem (gen. vikář, pozn. překl.) Štěpánem, který vytýkal
Simeonovi nevhodnou úctu jeho duchovního otce, jemuž Simeon věnoval mnoho písní,
kánonů, a také vlastnoručně napsanou (namalovanou) ikonu. Konflikt trval několik
let a skončil roku 1011 vyhnáním Simeona z kláštera.
Nový domov našel nedaleko Konstantinopole v omšelém kostelíku sv. Mariny,
kde si upravil malý klášter a pokračoval ve slavení památky svého duchovního
otce. V posledních letech života se jeho řeč rozohnila a Simeon vydává
plody své teologie "Láskyplné vylití Božských hymnů". Sv.
Simeon umírá podle některých ve svých sedmdesáti třech letech roku 1022.
Především v osobní historii života Simeona je pozoruhodný horlivý
vztah k jeho duchovnímu učiteli, kterého často dával za příklad svým čtenářům
a posluchačům. "Takový už nyní, v nedávné době, byl svatý Simeon
Pobožný Studita. Nestyděl se údů nižádného člověka: hledět na nahé tělo
ani být před nimi sám nahý. Vždyť měl v sobě celého Krista a sám byl
celým Kristem. A na všechny své údy a na údy jakéhokoliv druhého člověka,
jednotlivě i v celosti, vždy hleděl jako na Krista a zůstával upřímným,
neporušeným a nedotknutým." Nelhostejnost k němu, jeho tělu, je očividná.
Ale božská, nebeská láska osvěcuje vše. Vždyť "spravedlivý, který
se přibližuje tělem na tělo, může zůstat svatým na duchu: neboť vně světa
a těchto těl neexistují vzruchy pohlavních vášní, ale nelišnost
(hodnotová neutralita, pozn. překl.)." Tak nelze věřit více tomu, co
vidíš svýma očima. "Jestli potom uvidíš takového člověka lumpačit
a jakoby směřovat k blamáži, věz, že vše toto tvoří mrtvé tělo."
A ještě: "Jestli uvidíš bloudícího… nespojuj se s posměváčky."
Proč to? Jde o to, že Simeon měl za to, že je možné zcela dosáhnout
plné tělesné nelišnosti.
"Podobně jako se nemohou znečistit paprsky slunce, které prosvěcují bláto,
přesně tak i duše nebo rozum, které jsou formované milostí člověka
nesoucího Boha v sobě , se nemohou zašpinit, dokonce ani ne tehdy, když přečistému
tělu se přihodí, že padne tak řečeno do smetí lidských těl, což není
příznačné pro bohabojné. A nejen to, spravedlivý, dokonce i tehdy, když
se zavře s tisíci nevěřícími, nekalými, nečistými a nahý se spojí s nimi
též nahý, neposkvrní se ve své víře a neodkloní se od svého Pána."
Je evidentní, že je zde jasná a nepřehlédnutelná pozornost k tělesným
skutkům s přímým odkazem na Pobožného starece. Mimo té zajímavé ideje,
že hříšnost spravedlivého pouze silněji k němu přivazuje Boha, můžeme
plně předpokládat, že Simeon prostě plně a opravdově - eroticky - miloval
svého učitele. Zajisté, že v našich úvahách nejsou hlavní konané
skutky, byly-li či nebyly, ale city a vztah k těmto citům, které pronikají
řeč a písemnosti sv. Simeona. Tím více, že podle mínění součastných
historiků byl Simeon eunuchem. Sexuální provokace se v jeho učení silně
prolínají s mystickými výpověďmi a jurodivými motivy. Jak tedy
Simeon hleděl na éros a lásku?
Úvahy jak o lásce, tak i o érotu se velmi často u Simeona vzájemně prolínají,
třebaže, podle mínění jeho apologeta, arcibiskupa Vasilije (Krivošeina),
ne vždy Simeon přesně odděluje jednotlivé pojmy.
"Ó Lásko všemocná! Šťastný, kdo objal tebe, neboť on už netouží
obejmout nijakou krásu zemskou. Šťastný, kdo se s tebou propletl v božském
érotu, neboť on odvrátil se od všeho světského a ani trochu se
neposkvrnil, když se přibližoval ke komukoliv z lidí. Šťastný, jenž líbá
tvoji krásu a od těchto polibků je naplněný neskonalou žhavou touhou,
protože on se bláznivě posvětil přečistou vodou a krví, které z tebe
kanou. Šťastný, kdo tě objímá s horoucí touhou, protože on se duchovně
změnil dobrou změnou a bláznivě se zaraduje… Pochválen buď ten, kdo po
tobě slídí, více pak ten, který tě následuje, a ještě více od tebe
milovaný, tebou přijímaný, potravou, Kristem nesmrtelným, Kristem Bohem naším."
Zde Simeon rozvíjí známou tezi, že Bůh je láska a vyjadřuje ji přes
erotickou lásku ke Kristu: "Hledal jsem Toho, ke kterému mě vedla žhavá
touha, koho jsem si horoucně zamiloval, jehož nezměrnou krásou jsem byl raněn,
zahořel jsem, celý jsem planul, shořel jsem." Tento plamen božské lásky
je spodobněn v obraze svatby. "Byl se mnou průzračný klid… on ve mně
vytvořil neskonalý požitek setkání a nesmírnou žhavou touhou po svatbě,
božském sjednocení…"
Mystická jednota s Bohem je vyjádřena plně erotickými obrazy (zajisté s
podtržením duchovního smyslu). "On nachází se ve mně, srší jak
blesk… celý propletený se mnou, a já se naplňuji Jeho láskou a krásou
a sytím se rozkoší a božskou sladkostí." Láska se u Simeona
stává Bohem.
Takovým způsobem se nám představuje velebný Simeon Nový Teolog
skoro jako jediný ze svatých otců církve. Vyzpíval homoerotickou lásku k
Bohu ( vždyť Kristus, jak jinak, byl mužem!) a svému učiteli-stareci, v němž
viděl ztělesněného Krista. Vyzpíval božskou lásku v plnosti nebeského
blankytu.
Překlad : konkláve
Vasilij
Vasiljev
