poslal eva_angella Je tu Advent
Slovo Boží, které nám otvírá bránu k letošnímu Adventu, je zapsáno v 18. kapitole Lukášova evangelia ve verši 8., kde čteme:
„Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“
Ó Pane, dej nám, prosíme Tě, uši k slyšení a srdce k věření. Amen.
Přátelé v Kristu,
dnes začíná Advent v roce 2004 v Kristu. Jaké
pak po Kristu, když věříme, že Ježíšův příběh nebyl jen krátkou epizodou, jaképak po Kristu, věříme-li jeho slovu: Já s Vámi jsem až do skonání světa?
Mnozí moudří lidé nás upozorňují, že je nebezpečné až osudné, zapomínat či nedbat o naši minulost. K této pravdě přidává Advent pravdu druhou, a ještě pravdovitější: ještě víc nebezpečné až osudné je zapomínat či nedbat o naši budoucnost. Marná sláva: mezitím co bylo, a tím co je, a tím co bude, je hluboká souvislost. Přičemž tato koherence nevylučuje náš údiv, překvapení či ohromení. Vždyť i ta naše minulost, přítomnost a budoucnost není jenom naše, je i Boží, a tím se v tom souvisu můžeme nadát velkých překvapení. Ten meč rozdělující narůzno od sebe odděluje – to dbát a nedbat. Dbát o svou i naši přítomnost, minulost a budoucnost, ale jak. Jak taková dbalost konkrétně vypadá? Už sama takto položená otázka, je-li upřímná, nám umožňuje čerpat z bohatství Adventu, vpouští nás ke zdroji.
K Adventu u nás v Evropě notně přispívají i vnější podmínky. Připomenu jen telegraficky to, co připomínám každý rok. Statek či chalupa na venkově před sto lety. V tuto dobu je již delší dobu po žních, je po sklizni, i listí v sadu je shrabáno, první mrazíky, první sníh – život se stahuje dovnitř, do domu. Intergenerační rodina se izoluje a uvnitř i ve světnici je tma již o páté hodině odpolední. Bez proudu, bez televize a rádia, sedí všichni kolem kamen a zapalují svíci. Zatím jen tu jednu na adventním věnci, světla bude přibývat, ale zatím je ho po čertech málo. První svíce blikotá a před tím rodinným společenstvím je perný úkol – přežít zimu, dočkat se jara. A o čem stále hovořit, když každý večer trvá sedm dlouhých hodin. Je nouze o myšlenky, o témata, o obsah. Advent – vánoce – velikonoce – to je pokus a touha nabídnout všem těm izolovaným buňkám obsah, téma a myšlenku, a to různé v různých obdobích. Advent, první svíce blikotá, pohleď, vždyť je to světlo Kristovo, to světlo Boží, které svítí v temnotách a temnosti ho neobsáhly. To není pouze návrh myšlenky pro jednotlivce, je to návrh společné, sjednocující hlubiny, nad kterou se rozjímá ve všech statcích a domcích. Je něco takového myslitelné v naší postmoderní době, která si žádné sjednocující ideologie nežádá, která vyhlásila válku celku ve jménu rozmanitosti a plurality nezávislých lidských bytostí. Je žádoucí společné duchovní téma, společná, sjednocující hlubina, ke které se mohou jednotlivci vztahovat? A je tato společná hlubina úplně to samé jako ideologie, jako křesťanská ideologie? Jistě, není nám zapotřebí jednotného názoru ani jednotného světového názoru. Já se v jedné své písni ptám:„zda je tu něco, co nás ještě pojí“. Tím samozřejmě nemyslím nějakou sjednocující ideologii, ale společný pobyt, který pěstuje souvztažnost, soudržnost, soucit a svépomoc různých sousedů, souputníků stejným časem. Na otázku, co nás ještě pojí, odpověděl za věrné křesťany už dávno apoštol Pavel, když řekl: „Láska bratrská pojí nás.“ A kdo z nás toto zvláštní vnitřní pojidlo poznal, ten to nikdy nemůže zaměnit za nějakou třeba křesťanskou ideologii či jednotný názor.
Je tu Advent – Vánoce se blíží, je tu společná hlubina, spolupěstujeme vnitřní přátelství a bratrství. Jak jsem už jednou uvedl. Jeden věřící ve Švýcarsku mně líčil: Celá naše rodina nesnáší tu předvánoční vřavu v obchoďácích, celý ten vánoční byznys a proto jezdíme na Korsiku mimo sezónu, koncem listopadu, a tam s naší rodinou slavíme Vánoce. A tak máme laciné, ale i klidné a požehnané Vánoce. Ale mně Vám to vůbec nenadchlo, ta představa vánočního stromku někde na pláži. Já k Vánocům, i k Adventu, potřebuji i tu společnou podstatu, ke které se různí spolu-vztahují.
Ježíšovo slovo z Lukášova evangelia nám slouží jako brána do letošního Adventu. Ježíš obklopen lidmi vysvětluje základní rysy Božího království. Právě vypráví podobenství o vdově a naráží na ten odvěký problém víry, na to, že se lidé chudí, nenadaní žádnou mocí, nemohou dobrat své spravedlnosti, a že často v tomto světě trpí a jsou likvidováni. Chudá vdova naráží na soudce, který sám o sobě říká: „Boha se nebojím a před lidmi se nestydím“. Dnes bychom řekli soudce bez jakýchkoli skrupulí, bez svědomí, bez sebemenšího zájmu o spravedlnost, jen právnická mašina na paragrafy, která se právě Boha nebojí a před lidmi se nestydí. Ježíš povzbuzuje své posluchače tím, že říká, věřte tomu „Bůh dopomůže k spravedlnosti těm, kteří k němu dnem i nocí volají, i když prodlévá“. Ježíš říká v podstatě to, co říkali naši Bratři: „Pravda Páně vítězí, i když načas poražena bývá.“ Poukazuje k Božímu finále, k budoucnosti, k naplnění pokoje. Svět, naše doba, to je místo, ve kterém působí ti, kteří se Boha nebojí a před lidmi se nestydí, stejně jako ti plní ohledu a pokory. Svět je bolavým místem setkávání a střetu lidí s různým chápáním své svobody. Trpíš-li, modli se a dočkej času, měj důvěru v Boží budoucnost. Na závěr Ježíš říká: „Ale když přijde Syn člověka, zda-li nalezne víru na zemi?“ Podivná otázka na závěr této lekce. Ptá se kolem stojících nebo se ptá Ježíš sám sebe? Toto Boží rozhodnutí a Boží rozsudek, že se člověk spravedlivý nedomůže svého práva již v této časnosti a že musí dočkat Boží budoucnosti, tento Boží rozsudek nevyhubí ve světě a v jeho dějinách víru?
Jak známo jméno Izrael znamená „bojuje Bůh“. A to jméno se vztahuje k dávnému zážitku židů, k vyjití z egyptského otroctví. To jméno je vyznání, tehdy za nás bojoval Bůh, tehdy zasáhl do konkrétních dějin. Uvažme jen, kdyby ten tehdejší příběh byl jiný. Kdyby prchající židovské otroky a exulanty těsně u Rudého moře dostihl egyptský farao se svým vojskem, kdyby je pobil či donutil k návratu do domu otroctví. Kdyby tomu tak bylo, tak by nevznikl Izrael, tak by nevznikla víra. Představme si ještě, že by k takovému masakru došlo a někde za skalním výčnělkem by třeba tři židovští mladíci ze skrytu celou tu hrůzu pozorovali. Ti tři přeživší tvořili by společenství víry – Izrael – což se překládá Bůh bojuje, Bůh zasahuje a jedná, Bůh je naše záštita a pomoc vždy hotová, vždy připravená k zásahu? Ti tři přeživší svědci tehdejšího, naštěstí jen hypotetického holocaustu, byli by věřící? Co chci říci: že naše židovsko-křesťanská víra v našich dějinách vznikla z konkrétního prožitku, kdy se Bůh osvědčil a prolomil zákonitost moci mocných a plně se postavil na stranu vydaných obětí, utečenců bez šance. Tak vznikla ve světě naše víra. A my dnes, po hrůzách minulého století, po ne hypotetickém, ale skutečném holocaustu, jsme podobni spíše těm třem přeživším za skaliskem. Nezanikne ve světě víra, když se Bůh rozhodl nezasahovat do lidských dějin, když se věřící lidé v této časnosti spravedlnosti nedočkají, když budou hnáni do arén, cirků, lágrů a pecí – až přijde Syn člověka najde ještě ve světě víru?
Ježíš si uvědomuje i svůj vlastní osud – to, že na konci své světské pouti bude polapen, mučen a ukřižován. Ví o svém smutném konci, uvědomuje si – ta děsná faktičnost kříže Velkého pátku a na druhé straně ta pouhá duc*****st nedělního vzkříšení, bude to stačit k zachování víry ve světě? Tomu zoufalému volání věřících pod křížem: „Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže a pak uvěříme“, se dá rozumět. To má svou logiku. Lidé na to, aby mohli věřit, potřebují mít důvěru v Boží moc, v Boží čin a zásah. „Když přijde Syn člověka, zda-li nalezne víru za zemi?“ Kdo uvěří naší zvěsti v dnešní době po zážitku masových likvidací lidí. Ta Boží prodleva, ta jinakost časů a časoprostorů, vždyť to není k víře, vždyť je to bláznovství kříže, credo quia absurdum. A přesto cesta Syna člověka poukazuje k pravosti víry. Boží slovo v letošním Adventu zápasí o naši víru, aby zůstala a žila na této zemi, přesto, že není ve světě vítězná a triumfující. Boží slovo nás povzbuzuje, že je třeba vytrvat, modlit se, vzít na sebe tíži: „kdo vytrvá až do konce, ten spasen bude“. Povzbuzuje nás, víra dodává i sebedůvěru, ne namyšlenost a pýchu, ale sebedůvěru, která ví o tom, že je člověk nesen a napájen a že není bezvýznamným zrníčkem v lidském písku, ale bytostí se svým posláním. To nám, každému z nás osobně sděluje blikotající plamének adventní svíce.
Víra je i důvěra v to, co má moc, co je vskutku mocné. A právě, kdo vlastně má moc ve světě – Bůh anebo ti podrazáci co říkají, Boha se nebojím a před lidmi se nestydím? Pán Bůh nám na svém synu a na svém člověku, na svém Synu člověka ukazuje, že největší moc v našich životech a ve světě je oběť. Když slyšíme dnes slovo oběť, tak sklopíme hlavu a víka a říkáme si, to je příliš moc, já nejsem schopen za něco položit svůj život, obětovat se nebo svou rodinu. Ale Bůh na nás dnes nežádá, abychom se pro něj či pro nějaký ideál polili benzinem a zapálili. On jenom chce, abychom to pochopili, to, že největší mocí ve světě je ta tichá moc oběti. Oběť nás provází téměř na každém kroku. Člověk, chce-li něco vytvořit, musí vždy něco jiného obětovat. Student, chce-li uspět, musí obětovat zábavu, volný čas. Umělci a vědci obětují dny a noci svému úsilí, nemluvě o otcích a hlavně matkách, které se často dávají cele svým rodinám. Psal jsem toto kázání v poslanecké sněmovně v pauzách mezi jednotlivými hlasováními. A Bůh mně poslal svého posla
v podobě asistenta jednoho našeho ministra, který věděl co píšu. Přišel ke
mně a řekl mi: Pane faráři, moje babička nám vždy říkala: nedovedeš-li přinést oběť, pak nepřineseš nikdy nikomu nic. „Díky“, volal jsem za ním a on se ještě otočil a řekl: „jo, a když jsem byl malý kluk, tak se mne ptala. „Víš, jak poznáš, že už jsi dospělý? To teda nevím, babičko. Až Tě bude víc těšit, že něco někomu dáš, než že něco dostaneš.“ Tolik můj anděl letošního Adventu, pak zmizel. Pochopit oběť znamená žít z ní a s ní. V záři první adventní svíce si můžeme uvědomit, že víra je věřit i to, co je k nevíře. Totiž, že oběť je největší mocí v našem životě, stejně jako v našich dějinách i v dějích celku stvoření. Na Ježíšovu otázku: „Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi“, odpovídáme dnes, o první neděli adventní zvoláním: „Přijď již Pane Ježíši Kriste“, a trochu nejistě dodáváme. Až přijdeš, kéž bys i tu naši malou víru našel jako to, co hledáš na zemi a nejen jako prázdnou hilznu či nejen jako odznáček na klopě, nejen jako stalagnát v krasu marnosti, nejen jako deformaci zbloudilou od Tvé původnosti. Kéž by ses Pane alespoň trochu potěšil, alespoň trochu zaradoval nad naší malou vírou, najdeš-li ji, až přijdeš. Amen.
Svatopluk Karásek
