poslal Petrha Nebyl jsem zavražděn ( aneb jak jsem unikl interrupci)
Sleduji dnešní názory dvou stran, které obhajují anebo bojují proti interrupci. Když přemýšlím o tom, na jakou stranu bych se přidal, uvědomuji si, že jsem se mohl já sám stát klidně obětí společností tolerované vraždy.
Nedozvím se přesně tajemství mého vzniku. Rodiče zemřeli dříve, než jsem se jich mohl na to zeptat. Maminka svobodná čtyřicetiletá a navíc nemocná žena a otec ženatý a o patnáct let starší. Oba měli svoje problémy, starosti, chyby a slabosti. Prostě jsem byl počat a asi dlouho si nikdo nevšimnul toho, že už existuji v maminčině bříšku.
Maminka byla ve stavu, kdy vynechání menstruace se mohlo přisuzovat začínajícímu klimaktériu. U nemocných a podvýživených žen začíná dříve. Když došlo na vyšetření u ženského lékaře a konstatování, že se jedná o těhotenství, bylo již na interrupci pozdě. Pro mne štěstí! A pro maminku ??
Vím, že jsem svým vznikem a příchodem na svět zkomplikoval život několika lidem. Tatínek musel opustit svoji první ženu ( naštěstí svoje děti už měl dospělé ) a vzal si moji nemocnou maminku. Žili jsme v bídě a nedostatku. O mně místní drbny prorokovaly, že skončím v děcáku a od malička jsem cítil, že jsou já i moji rodiče středem pomluv a většího zájmu. Moji rodiče se však k sobě chovali pěkně, nikdy se nehádali, ačkoliv trpěli bídou a nemocemi. Strachovali se mne… Kdyby měli možnost dnes mne spatřit, byli by jistě šťastni. Měli by radost ze mne i z vnoučat. Proroctví lidí, kteří mými rodiči opovrhovali a které bylo zaměřeno na moji budoucnost, se však splnilo. I když trochu jinak. Ano, skončil jsem v děcáku. Ale jako vychovatel, učitel …
Dnes si uvědomuji, že stačilo, aby maminka zjistila svoje těhotenství o pár dnů dříve, a byl by to můj konec. V jejím případě by i ta nejpřísnější komise uznala, že důvody k interrupci jsou několikanásobné. Vždyť maminka byla nemocná a bez prostředků. Porod ohrožoval i její život. Nestalo se !!!!
Právě toto uvědomění si sama sebe mne vede k tomu, že interrupci nepovažuji za správné řešení. Jde o společností tolerovanou vraždu. Vraždu velice snadnou z toho důvodu, že to za vraždu lidé nepovažují. Obět totiž nepláče, nevolá o pomoc, není ji slyšet, nevidíme její slzy… Myslíme, že je to jen shluk buněk… Ale pak degradujeme život. Vždyť už v právě počatém vajíčku je obsaženo programově geneticky všechno, co se později už jen rozvíjí. Jsou tam informace o mém tělesném i psychickém vývoji. Jsem to já, člověk.
Vím, že jsou různé způsoby boje proti tomuto vraždění. Ne všechny jsou účinné a nám dojem, že některé dokonce kontraproduktivní. Nepatřím k těm, kteří by se postavili před porodnice a tam pomocí letáčků, kázáním či zpěvem žalmů dokázali ovlivnit veřejnost. Ti, kteří nectí život a necítí víru v Boha, žádnými teatrálními způsoby neovlivníme. Jde o postoj k životu a k Bohu. Tento postoj se nedá vnutit ale může se nabídnout. A pak je to otázka výchovy. V boji proti interrupci vykonáme nejvíc, když přivedeme lidi k poznání, že interrupce je zákeřná vražda. Ostatní je pak už otázkou jejich svědomí.
Děkuji Bohu, že moje maminka šla k lékaři až v době, kdy interrupce již nebyla možná. Díky tomu žiji.
Petr
