poslal eva_angella Zákon ve službách Hospodinových
Biblický text na leden 2- Ga 3,19-25
Jedno z nejčastěji používaných slov v těchto dnech, zejména v souvislosti s děním v České televizi, je zákon. Všichni to slovo používají, všichni je berou vážně, všichni se jím ohánějí. Ale teprve právě dění posledních dnů nám postavilo před oči nečitelnost, doslova nezřetelnost nebo neúplnost - nejen zákona jako takového (v tomto případě zákona o televizi), nýbrž i samotného pojmu zákon. Protože: co je zákon, co má být zákon, lépe: čím je nám zákon a čím je těm nebo oněm - třeba na stranách boje o televizi? Čím je nám zákon, co je nám zákonem, co pro nás znamená a co neznamená?
Ani stranou napětí současných dnů není ten pojem zákon prost jakési významové mnohotvarosti. Zákon je vyjádření (státního) práva a moci toto právo ukládat druhým. Zákonem nazýváme ale i to, co se opakuje podle neměnných pravidel. Připomeneme-li matematický zákon, fyzikální nebo přírodní, není to jen slovní hříčka, i tyto zákony je nutno dodržovat a také tyto zákony platí jen za určitých podmínek a okolností. Mravní zákon a gravitace mají něco společného: jejich nerespektování se projeví až po chvíli - až po dopadu. “Zatím to docela jde”, říká si v každém patře muž, padající ze střechy věžáku…
Slyší-li slovo zákon křesťan, vybaví se mu současně “Starý zákon” (kupodivu více než Nový), také možná zákoník, posléze farizej. Vybaví se mu ono Ježíšovo “nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit”, ale také si vzpomene, jak zákony nebo jejich ustálené provádění porušoval, někdy docela záměrně. Naproti tomu vyznávajícímu židovi se vybaví hebrejské Tóra, totiž zákon nad zákony, symbol nad symboly, přímo obraz Boží.
A možná, že nás abstraktní otázka po smyslu zákona a zákonů nepálí, ale ani potom se nevyhneme rozhodnutí, jaké zákony, proč a jak vlastně budeme držet. Možná, že i ten spor o televizi se nám tím trochu vyčistí. Protože je pravda, že, že spor o televizi má pozadí mnohem dál - nejen v souvislostech politických, nýbrž ještě dál - v souvislostech mravních. Ty opět mají své pozadí v základní životní orientaci toho či onoho člověka - občana. Základní životní orientaci můžeme nazvat “vírou”. Pak nejhlubším pozadím sporu o to, co je zákonné a co nikoli, je otázka víry: čemu věříme, čemu věřím já sám a čemu věří moji spoluobčané. Mluví-li se o tom, která norma stojí výše a která je naopak podřízená, je to opět totéž téma: co je mně - nám závazné, na co spoléháme.
Velmi podobně stála ta otázka v časech Ježíšových i posléze apoštolských. I tam šlo o politické a společenské souvislosti, i tam však v hlubinách problému ležela otázka “čí jsi, člověče, občane, čemu věříš, nač spoléháš, z čeho vycházíš při svém rozhodování”? Ale nebyla to napřed ani otázka politická, ani morální. Můžeme říci, že to byla otázka existenciální, u níž se sbíhala lanka a vedení celého života, skutečně výchozí bod. Proto je otázka po náboženství otázkou bytostnou a nelze se jí vyhnout. Nejde o to, zda náboženství či ne, eventuálně jaké. Základní otázkou je: co se stane mým základním kamenem života? Co bude v mém (tvém, našem) životě stát na prvním místě? To je základní “náboženská” otázka (jíž lze samozřejmě odpovědět bez náboženství).
Nyní musíme zpátky do evangelia k Ježíši Kristu. Ježíš tam v jedné vážné chvíli - v Kázání na hoře - řekne: “Nelze sloužit dvěma pánům”. Tahle výlučnost však platí pro všechny pány. Žádný pán se nechce dělit o trůn. Člověk musí odněkud vycházet a vycházet může vždy jen z jednoho místa. Člověk sám je tak “udělán”, nikoli jen Hospodin. Člověk nemůže rozdvojit své těžiště. Nemůže mít ten poslední výchozí i cílový motiv svého života dvojitý nebo vícenásobný. Každé rozdvojení bude mít ještě nějakou prioritu, jednoho společného jmenovatele, jeden vrchol. Budu-li svým pánem já se svými chutěmi a tužbami a vedle toho svým pánem učiním nějakou ideologii, nakonec jedno či druhé zvítězí. Zachovám si svou integritu nebo se odevzdám ideologii.
Přesně tohle má na mysli Mojžíšův zákon, Dekalog, když řekne: Já, Hospodin, jsem tvůj Bůh jediný, nebudeš míti jiných bohů přede mnou (tak Kralická bible, “mimo mne” - ekumenický překlad). Nejvyšší pán, tedy dárce života i jeho norem ti bude jen jeden. A tento pán nebudeš ty sám, ani tvůj mistr, šéf, jiný člověk, věc ani co jiného vytvořené lidskou rukou nebo myslí. Tvůj pán je ještě jiný a jinak.
Jestliže alexandrijští Židé ve třetím století př. Kr. přeložili hebrejský výraz “Tóra” jako řecké “nomos”, vyjádřili pojetí Tóry, které převládalo v jejich době. Po návratu z exilu se Tóra stala skutečně “zákonem země”, jimiž židovská “církev” řídila svůj život a určovala, co to je být dobrým nebo snad dokonalým Židem. Důraz byl položen na výkon, provádění zákona. I když i židovství zná pokání (provádí se na počátku každého nového roku a je nevyhnutelnou podmínkou k získání “svatosti”, “čistého štítu”), zásluh před Bohem se dosahuje plněním toho, co z Tóry vyplývá, tedy plněním zákona v jeho detailech.
Pak vstoupí na scénu dějin Ježíš. Jedno z prvních vyhlášení v Kázání nahoře je “nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit”, avšak ukazuje hlubší naplnění nežli je ono plnění “zákonů země”, předpisů, které z Tóry vyplývají. Ježíš vrací Tóře její první a pravý smysl - totiž zákona jako principu života, jako souřadnic, v nichž se život jedině může ubírat, jako něčeho, co prostě patří k životu nedílně, jako jeho základní dar. Bez Tóry není života. To můžeme, my křesťané, cele potvrdit, chápeme-li Tóru jako život, jehož hlavou je jediný pravý Pán života. Že z toho vyplývá mnohé pro náš praktický každodenní život, mělo by být samozřejmé.
Když později dojde k rozdělení židovství a křesťanství, je to vlastně politováníhodný omyl. Jako by si Židé ponechali “zákony země”, kultické a rituální předpisy, někdy dobové, jindy trvalé - a jak by ponechali stranou Hospodina, jako dárce života, Tóru jako setkání s Bohem. Že tomu tak být nemá, dokazovalo a ukazuje množství Židů v minulosti v přítomnosti. Jsou-li Židé viděni jako ti, kteří pouze drží rituální předpisy, je toto chápání křivdou na židovství.
Křesťanství naopak vystupuje jako to, které uchopilo - díky Ježíši Kristu a díky apoštolu Pavlovi - vztah k Bohu za ten nejhlubší konec: za prožitek vztahu k Bohu, který je dárcem života, odpuštění, spravedlnosti i milosti. A potom, jako by už všechno bylo jedno…? “Miluj a dělej co chceš” - Aurelius Agustinus. “Směle hřeš”, poví Martin Luther v návalu vděčnosti nad poznáním neskonalé Boží milosti v odpuštění. Strašlivě nebezpečná věta, i když Lutherovi dobře rozumíme!
Co by měli dělat Židé, nebudeme řešit. Smíme ale naznačit, kudy by se měli ubírat křesťané. Měli by znovu objevit Tóru. Měli by znovu pochopit, že Ježíš je opravdu naplněním Tóry v celé hloubce: je znamením pravého Pána života pro naše oči, uši, ruce i pro naše srdce, a je zároveň znamením toho, co tento Pán zakládá a ukládá jako nosný řád života. Ano, Dekalog! Obojí v Ježíši Kristu - však on sám naznačuje celým svým učením i životem to dvojí, oč jde. Dvojpřikázání lásky - koncentrát Dekalogu je hlavním Kristovým zvěstováním. Tak se Tóra ve své nejhlubší podstatě stala dějinnou postavou - Ježíšem z Nazaréta. Kristem. Ježíš Kristus je živá, chodící Tóra.
Zákon ve smyslu jednotlivých norem, vyšších či nižších, je jedním projevem, jednou částí Tóry i Ježíše Krista. Tyto normy se ovšem odvíjejí od svého nejvyššího vrcholu. Tím je vděčnost Hospodinu za dar života a jeho panství. Z této vděčnosti se potom odvíjí odpovědnost za život, za spravedlnost, za lásku ve světě. Z této vděčnosti se potom odvíjí svoboda od vlastních tužeb, od vlastního vidění, které mně chce zkreslit odpověď na otázku, co je dobré, podle mého vlastního prospěchu. Z této vděčnosti se potom odvíjí nutnost, palčivá potřeba hledání jednotlivých norem a pravidel. A z této vděčnosti se potom odvíjí síla k naplnění, k dodržování pravidel, nikoli pro možný trest nebo ostudu, nikoli pro nějaké sankce, nýbrž proto, že je to dobré pro život jako takový, pro jeho řád, pro základní souřadnice života, obsažené v něm samém. Tak se tato vděčnost jako nejvyšší vrchol víry dotýká každého dne, každé situace, každého rozhodnutí.
Z této vděčnosti se potom odvíjí i zcela zvláštní svoboda, překročit literu zákona, ovšem ve smyslu tohoto zákona. Profesor Erazim Kohák řekl v rozhovoru pro deník Právo o dění v ČT: “Nejlepší způsob, jak podvrátit zákon, je trvat na jeho liteře i proti jeho smyslu.” Jako příklad naplnění zákona v jeho nejhlubším smyslu ukazuje Ježíše, jak “porušuje” zákon o sobotě (Mk 2,23-28). Tato svoboda od litery zákona je ovšem nesmírně náchylná ke zneužití, to však nic nemění na tom, že platí.
Je dobré ctít zákony do důsledků. Erazim Kohák v rozhovoru řekl: “Já jsem člověk zákonný do morku kostí - čekám na zelenou i ve dvě ráno, když široko daleko není jediné auto”. Je dobré držet zákony prostě pro pořádek. A jako nad nižšími normami jsou nadřazeny normy vyšší právní váhy, platí pro celý život soustředění všech norem do té jedné, nejvyšší. Tou je křesťanům dvojpřikázání lásky a ještě výš sám Hospodin, všechno ve všem, projevený v Tóře i v Ježíši Kristu. Nemají-li křesťané tuto normu společnou s ostatními spoluobčany, mohou být jen vděční, že většinou normy státní a občanské si se zákonem Hospodinovým neprotiřečí. Jestliže by stály proti sobě, dá křesťan přednost zákonům Božím, bude-li k tomu mít dost sil. A nad tím vším je naše veliká radost z toho, že vše se odvíjí nikoli od strachu nebo od “poznané nutnosti”, nýbrž od vděčnosti Hospodinu za dar života a jeho panování. Amen.
Pavel Klinecký
