poslal xvejvodam
Úskalí současného charismatického hnutí V.
Úskalí současného charismatického hnutí
Nejnebezpečnější lží není průhledná lež, neboť takovou můžeme snadno zjistit a odmítnout. Daleko více škody napáchá směs pravdy a lži. Stačí odchýlit střelku kompasu o jediný stupeň a výsledkem bude úplně jiný směr. „Málo kvasu celé těsto prokvasí.“ (Ga 5,9)
Cestou k dospělosti
V závěrečném díle našeho seriálu bych se chtěl pokusit otevřeně popsat chyby naší křesťanské minulosti, abychom se z nich mohli poučit. Není totiž moudré lít nové víno do starých měchů. To špatné, co patří k minulosti, v ní už musí navždy zůstat.
Každý z nás prochází ve svém životě obdobími, kdy je dítětem, mladíkem a nakonec dospělým člověkem. Také v duchovním životě existují etapy, které by se daly popsat podle věku člověka. Děti poznávají tátu, mladíci se učí bojovat a používat Boží slovo a otcové jsou pevnými sloupy církve, protože poznali Boha. Jistě nemá smysl snažit se být hned dospělým. Každé období má něco krásného. Je ale přinejmenším podivné, pokud někdo ve svém duchovním vývoji na dlouhá léta ustrnul v pozici dítěte, které stále něco požaduje, a přitom není ochotné poslouchat, ačkoli věk už by na to dávno mělo. Jak se tedy stát dospělým křesťanem? U každého je to trochu jiný příběh. Univerzálně ale platí, že zkušenosti a duchovní růst se většinou nezískávají v horizontální poloze na válendě – v čase, kdy se člověku všechno daří a každá jeho modlitba je vyslyšena, ale spíše v období pouště, která zdánlivě přináší více neúspěchů, pádů a kolizí s druhými lidmi. Poušť, pokud ji vezmeme jako výzvu, se může stát místem naší proměny. Právě jenom zde se totiž ukáže, jak na tom opravdu jsme, co jsme ochotni obětovat, případně zda-li jsme vůbec něco ochotni obětovat. Z takovéto školy se ale vychází s vysvědčením nejcennějším: „schopen nést Boží moc“. Dovolte mi nyní, abych vás pozval do svého příběhu, který doufám ještě není u svého konce, ale přesto už může mít pro některé z vás svou cenu.
Pánu Ježíši Kristu jsem uvěřil na jaře roku 1993. Prakticky ihned jsem začal chodit do Křesťanského společenství. Základy své víry i způsoby jednání jsem si tedy vytvářel výhradně podle vzoru, který jsem viděl v jednání křesťanů okolo sebe. Mělo to své kladné i záporné stránky. V tom pozitivním jsem se naučil svobodně modlit a číst Písmo. „Posvátný“ strach, který jsem před tím zažíval v kostele, nahradila opravdovost, se všemi pocity, radostmi i bolestmi. Také jsem tu poznal fajn lidi, s nimiž mám společnou cestu.
Postupem času jsem ale začal vidět v našem místním charismatickém prostředí také určité temné stránky, které jsem zpočátku ignoroval. Myslím tím například až příliš sebevědomé zacházení s Božím slovem, neuctivé a přezíravé jednání s lidmi, kteří měli na něco jiný názor, nebo byli z jiného křesťanského sboru. Mnohokrát jsem byl varován, abych někam nechodil a s určitými lidmi se nebavil, protože jsou mimo. Podivný vztah projevovali někteří moji sourozenci také k nevěřícím lidem a to i v případě, kdy se jednalo o členy vlastní rodiny. V této oblasti jsme si jako mladý křesťanský sbor nevytvořili v Hradci Králové zrovna dobrou pověst.
Sebekriticky musím přiznat, že ani já jsem nebyl jiný. Snažil jsem se doma propagovat křesťanství takovým způsobem, až se mi téměř podařil efekt opačný. Stále jsem chtěl mluvit jen o tom, co zajímalo mne, takže jsem si s rodinou po čase neměl téměř co říci. Hříchy jsem potíral tak horlivě, že jsem málem úplně „potřel“ naše vztahy. V té době jsem u sebe doma hostil nejen skupinku, ale krátký čas také modlitební. Až teprve později jsem si uvědomil, že to ode mě bylo docela sobecké. Jak velkou trpělivost museli prokázat ostatní členové rodiny, když se z mého pokoje ozývaly hlasité chvály, řvaní při duchovním boji, vymýtání všech možných (i nemožných) duchů, pláč, smích a dupání? Navíc při vysoké návštěvnosti se členové skupinky potulovali po celém bytě. Tetu jsem zase ve své horlivosti „obdaroval“ takovými slovy, za která bych si dnes nafackoval. Až později mi došlo, že i když jsem měl možná pravdu, motivem mého jednání nebyla Boží láska, ale obyčejná pýcha.
Díky tomuto chování, kterému se v některých kruzích dodnes mylně říká „radikalita“, jsem málem ztratil kontakt se svými blízkými. Musel jsem jim tehdy připadat jako totální fanatik, který ztratil rozum. Možná se o mě i báli. Dnes vidím, jaká je to škoda, když někteří lidé odmítají Ježíše jenom proto, že Jeho služebníci neumějí zprávu věrohodně předat.. To pokud je pod fasádou zdánlivé neomylnosti a sebejistoty cítit jen špatně skrývaná nejistota a pýcha. Všechny předsudky (které logicky nikdy nevedou k víře, ale k zákonictví), nedostatek lásky a úcty k lidem, to vše snižuje věrohodnost nejdůležitější zprávy, kterou kdy lidstvo dostalo. Způsobujeme tak škodu nejen sobě, ale hlavně Ježíši, protože On s námi spojil své jméno. Lidé se na něho dívají právě skrze nás.
Až s odstupem let jsem poznal, že za mou horlivostí tehdy nestála ani tak pokorná snaha být Božím služebníkem, jako spíše hrdost, že jsem poznal Boha a patřím k „jeho straně“. Duch svatý mne musel vzít do své školy, a věřte mi, že to nebyla procházka růžovou zahradou, ale spíše pouští. Kdybyste jen věděli, kolikrát jsem skládal reparát, kolikrát jsem si musel sáhnout až na dno svých sil, abych konečně pochopil. Až později jsem uviděl, že i když jsem se cítil osamocen, Pán mi byl velice blízko. Někdy mi pomáhal, jindy jakoby nedělal nic a jen se zpovzdálí díval, jak se zachovám. Pochopitelně mě to nebavilo a ani dnes podobné zážitky nevyhledávám. Jenže bez této výchovy by ze mne vyrostl jen rozmazlený křesťánek, který si myslí, že všemu rozumí nejlépe a na Boha si může houknout, kdy se mu zachce. Dnes se už usmívám, protože vím, že mi to bylo nakonec k užitku. Bez této školy bych nejen nepoznal, jak jsem byl egocentrický a náboženský, ale nepochopil bych ani cenu pravého přátelství.
Možná už jste také dostali pozvánku do Boží školy. Nebo máte dokonce některé ročníky úspěšně za sebou? Pokud ano, tak už jste nejspíše zjistili (stejně jako já), že vám „dětské chování“ začíná být cizí. Něco se mění. Každý křesťan si touto školou dříve či později projde a více nebo méně (podle množství chyb) mění své jednání a postoje k Bohu i k druhým lidem. Zde se totiž opravdu pozná, jací jsme. I přesto, že to nejsou vždy příjemné chvíle, chtěl bych vás povzbudit, abyste tento čas přijali ne jako trest, ale jako Boží požehnání a pozvání k cestě dál. Bez pokání a proměny by se totiž náš život s Ježíšem po čase zastavil. Jan Křtitel kdysi o Ježíši řekl: „On musí růst, já však se menšit.“ (J 3:30) To je naše cesta. Jenom ona vede do Boží blízkosti, a jen na ní se stáváme zralými křesťany. Všichni bychom chtěli, aby to byla čtyřproudová dálnice, kde se dá předjíždět, kličkovat, nedávat přednost, jen abychom se dostali první do cíle. Mám ale pocit, že cesta Pána Ježíše je spíše podobná klikaté cestě po vrcholcích skal, kde si musíme vzájemně pomáhat, abychom všichni došli. Pán Bůh nám slíbil, že budeme kráčet po jeho posvátných návrších. To není vždy pohodlná cesta po rovince. Neplatí na ní pravidla, kterými se řídí svět. Ježíšova cesta je především cesta poslušnosti, ale také Abrahamovy víry, Mojžíšovy trpělivosti, Davidovy odvahy, Mariiny vděčnosti a odevzdanosti Ježíšovy matky.
Pokud tedy chceme lidem nabízet něco hlubšího, než jen pozlátko laciných slov, musíme před Bohem i lidmi žít upřímný, pravdivý a čitelný příběh, a pokud možno neopakovat chyby z předešlých let. Mám velkou naději, že to zvládneme a tento sbor se stane místem, kde se lidé budou setkávat naprosto přirozeně s Boží přítomností a lidským přátelstvím. Našlápnuto máme dobře, tak ať nám vydrží tempo. Pozdravy posílá a příjemné vánoce přeje
Mirek Tengler
P.S.: Můj příběh má i svůj happy-end: S rodinou mám dnes vztahy nejlepší, jaké kdy byly. Proto se také spolu často a rádi scházíme. A s tetou jsme dnes největší přátelé, kteří se na sebe vždy těší. Boha začala hledat i bez mého přičinění.
I. Bohatství jako znak úspěšného křesťanského života
II. Pozitivní vyznávání a techniky modlitby
III. Doktrína uzdravení --- neléčená bolest současné církve
IV. Autority v církvi
V. Cestou k dospělosti
