poslal eva_angella Zjevení Páně
Biblický text na leden 3- Ef 3,1-6
Prezident republiky Václav Havel použil v jednom svém novoročním projevu biblickou metaforu. Když vzpomínal na teroristický útok 11. září roku 2001, řekl: „Ta hrůza přilétla - v duchu Apokalypsy - z nebe. Kéž by nás všechny přiměla dívat se častěji a pozorněji vzhůru, nad nás, směrem, v němž je tradičně lidskými kulturami tušen zdroj tajemného daru, kterým je tento svět, život v něm a lidský duch!“ (konec citátu)
Podzimní americká apokalypsa přinesla hrůzu lidské zloby a nenávisti. „Apokalypsa“ znamená „zjevení, odhalení“, ovšem ne odhalení ledasčeho. Jedenáctého září bylo odhaleno mnohé z lidské vůle, svévole, zlovůle, slovo „apokalypsa“ však znamená původně zjevení Boží pravdy, Boží vůle. Proto prezident použil metafory „nebe“: zatímco po skutečném nebi létají letadla, žel i v rukou teroristů, v „Božím nebi“ lidé tuší zdroj tajemného daru, kterým je tento svět, život a lidský duch. Prezident pak vyzval své spoluobčany, aby častěji zvedali hlavu. Ne hrdě, s pýchou, nýbrž proto, aby viděli.
Můžeme prezidentovu myšlenku dotáhnout: aby kromě té lidské hrozné apokalypsy zahlédli i tu apokalypsu Boží. Tedy - aby zahlédli zjevení. Aby zahlédli ten rozměr světa a života, který se neobjevuje často a vždycky a každému. Ten rozměr, který je nutno citlivě hledat a pak vnímat, jinak jej snadno přehluší kravál světa. Tento rozměr zahlédnout - to je zjevení. Není divu, že mnozí jeho projev nepochopili a kritizují.
Dnešní neděle se jmenuje „Zjevení Páně“. Je to tak trochu opakování Vánoc. Pravoslavná církev slaví až dnes narození Spasitele; posunutý východní kalendář a z něho pocházející pojmenování dnešní neděle jsou nám připomenutím, že: a) na datu nezáleží, b) že jsou tu křesťané, kteří vidí některé věci jinak, c) že to pravé „zjevení“, neboli apokalypsa nemusí vždy zavánět sírou a pekelnými hrůzami.
Apokalypsa jedenáctého září se zdála potvrdit rozdělení světa: na křesťanský a moslimský, západní a východní, bohatý a chudý. Poválečné dělení na Západ a Východ, padlo, jak jsme doufali, s berlínskou zdí, nyní se snad objevuje v nějaké docela nové a nečekané podobě? Tak to interpretují islámští radikálové: jako by šlo o válku jednoho náboženství proti druhému, jedné kultury proti druhé. Lidská apokalypsa dělí lidi do bloků podle nějakých více či méně důležitých znaků. Bloky pak stojí vedle sebe s rostoucím napětím, které bloky postaví proti sobě.
Boží apokalypsa, pravé zjevení, přináší něco jiného. Jenže člověk to poznává jen někdy a jen jako tajemství. A člověka tohle poznání vyčlení z ostatní lidské společnosti, postaví ho na okraj jako blázna, snílka nebo mafiána, který pravděpodobně sleduje nějaké zvláštní, tajemné sobecké cíle. Všichni přece vědí, že ve světě vládne napětí, soutěž, moc soupeřící s jinou mocí. Všichni vědí, že taková lidská apokalypsa jako ta newyorská jsou vlastně normální. A snílek, ulítlý intelektuál vypovídá cosi o lásce a o jednotě lidstva. Není divu, že apoštol je ve vězení!
„Proto jsem já, Pavel, vězněm Krista Ježíše pro vás pohany.“ (v. 1) Kdybych byl pragmatik, hřál bych se někde na výsluní popularity a moci, buď bych vůbec nebyl křesťanem, nebo alespoň takovým tím hodným, normalizovaným a etablovaným křesťanem uvnitř „zdravého jádra církve“ a kázal bych o tom, že my, křesťané, jsme ti praví a kdo naše učení a všechno ostatní nepřijme, má prostě smůlu a bude zatracen. Jenže já, píše apoštol, jsem skrze zjevení poznal tajemství. Jaké?
Totiž, „že pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia. (v. 6)
Když se totiž narodil Ježíš, vypadalo to, že svět dostává o jednu dělící čáru navíc. Že hranice, které dělí lidstvo na bílé a černé, a muže a ženy, východní a západní, kočující a usazené, staré a mladé, a Brity, Číňany Malajce a Súdánce bude rozmnožena o další, ta bude dělit na ty, kteří stojí při betlémských jeslích a ty proti. Při betlémských jeslích budou Josef a Maria, mudrci od východu, pastýři a také „pásli ovce Valaši při betlémské salaši“, proti pak stojí široký zástup vedený Herodem a zakončený teroristy z Al Kajda.
Když se narodil Ježíš - anebo krátce po tom - začali už někteří budovat opevněné valy kristovců proti nekristovcům. A tyto valy jsou dodnes z obou svých stran dolepovány, obnovovány, pečlivě udržovány. Z jedné strany ti, kteří se mají za křesťany a vědí, že tyhle pozice je třeba hájit. Z druhé strany ti, kteří si myslí, že církev je tu od zlého, že hrozí mocí a usiluje o ni a že bude potřebí jí přinejmenším nevrátit majetek a ještě lépe znesnadnit a omezit ty aktivity, které jsou v očích veřejnosti sympatické. Z jedné strany se sami křesťané snaží o to, aby obraz církve vzbuzoval podezření a žádné velké sympatie, z druhé strany ji rádi pomáhají v jejím uzavírání se do sebe ti, kteří by ji raději neviděli, poněvadž je v dětství bil pan katecheta přes ruce. Val roste a lidská apokalypsa opět slaví triumf.
To je normální, běžné, i dějinami potvrzené jako standard. Ale do toho vstupuje apokalypsa Boží - to pravé zjevení, k jehož pozorování vyzýval v novoročním projevu prezident. Apoštol to nazývá zjevení - žádná logika, žádné pragmatické zjištění! Evangelický střízlivý rozum tohle nepřijme snadno, zejména dnes, kdy na trhu idejí často vítězí programová rezignace na rozum. Ale Boží zjevení, pravá apokalypsa, není žádný šamanismus, věštění z karet ani astrologické nazírání! Tohle zjevení je velmi střízlivé. Z lidské strany k němu stačí pouze otevřenost, pokora, konec všeho lidského mesianismu. Z lidské strany - z jaké jiné? Ano, Boží strana je ta druhá, ale o ní nemluvme, ta není naším úkolem.
Tajemství ze zjevení: „pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia. (v. 6) „Pohané“, v originále „národy“ (ta. e;qnh) se vší svou různorodostí jazyků, kultur, zvyků, umění, ba i morálek - jsou spoludědicové. Znamená to překvapivé - že totiž Ježíše Krista nelze vázat k jedné národnosti, třebaže byl Žid, k jednomu pohlaví, třebaže byl muž, k jednomu kulturnímu okruhu, třebaže byl semita. Že mají pravdu ti v Africe, kterým na kříži visí černoch - jeden z nich, když bílí jsou obrazem kolonizátorů. Že nelze vázat Krista na jeden kulturní okruh, západní, východní i jiný. Že i když nám to přijde trochu pohoršlivé - vzhledem k našim štědrovečerním poetickým zvykům, slaví právě dnes podstatná část křesťanů, že: „narodil se Kristus Pán“.
A že jsou ti, kteří neříkají Bohu Él jako naši bratři Židé, nýbrž Alláh, že většina z nich je stejně humánní, protinásilnická a protiteroristická jako většina z nás, a že mnoho z nich věří, že oslovit Alláha i Hospodina znamená vždy volat k Bohu Abrahamovu.
To, že pohané jsou spoludědicové, část společného těla, znamená, že jsme jim dlužni. Nikoli export vlastních specifik, učení našim vlastním morálním nebo liturgickým hodnotám. Jsme jim dlužni svou lásku. Totiž svou úctu, rovnoprávnost jim - jako jiným národům, jiným náboženstvím, jiným kulturám.
Znamená to nesnažit se opevnit ve svém, naopak otevřít se. Jsme toho ale schopni? Vždyť každou změnu, každou odlišnost od toho, co bylo, chápeme jako ohrožení vlastní integrity! A není divu, pohané nás opravdu nemají rádi! Protiamerický terorismus má opravdu svou složku protikřesťanskou, výsledná podoba zákona o církvích prozrazuje nepřejný postoj jeho tvůrců. Nu - i to je kousek té lidské apokalypsy - zjevení toho, co je člověk!
Ale zjevené tajemství říká, že to je zase jen další falešná bariéra. Všechny bariéry mezi lidmi jsou falešné, kromě té, která odděluje pravdu od lži, lásku od nenávisti, sobectví od obětavosti. A tahle bariéra se netáhne mezi národy, rasami ani náboženstvími. Táhne se srdcem každého člověka - křesťana i moslima, biskupa i ministra.
Náš úkol je v té chvíli trojí:
1) poznat toto zjevené tajemství spolu s apoštolem. Poznat, že to není pouze pedagogická nadsázka ani přehánějící reklama na nejlepší náboženství, nýbrž to že je vlastní obsah zaslíbení evangelia (v. 6).
2) nechat právě tímto tajemství prostoupit své myšlení i jednání. I když standard je jiný, i když pragmatik se bude tomuto tajemství vysmívat, protože nebude rozumět.
3) pochopit, co to znamená pro praxi církve. Jako křesťané přece stojíme o to, aby „církev rostla v toho, kterýž jest hlava, totiž v Krista“ a víme, že tento růst také znamená jisté zabezpečení církve hmotné a právní, to je třeba také nějak prosadit, event. probojovat. Jistě si uvědomujeme, že hlavní poslání církve je někde jiné než v zabezpečení její existence, víme také, že k tomu, aby církev mohla plnit svůj úkol, potřebuje nějaký prostor a zázemí. Jak v této situaci naplnit to zjevené tajemství?
To nejsou úkoly na jeden den nebo jednu konferenci. To je celoživotní poslání těch, kteří se - řečeno básnickými slovy prezidenta - dívají častěji a pozorněji vzhůru, nad sebe, ke zdroji tajemného daru, kterým je tento svět, život v něm a lidský duch.
To jsme přece také my, křesťané, kteří nevidí jen ty lidské apokalypsy, nýbrž i ono Boží zjevení započaté o Vánocích a přinášející pokoj!
Amen.
Pavel Klinecký
