poslal urrex
NOVODOBÉ ZLATÉ TELE
Nedávno jsem zaslechl rozhovor dvou lidí, hovořili o náboženství. Jeden z nich se podivoval nad tím, jak vůbec v dnešní době techniky, vědomostí a znalostí o přírodních zákonech a poznání vesmíru může někdo “být věřící”. Podivoval se nad tím, jak někdo může věřit a věnovat se náboženským myšlenkám. Řekl tehdy také: “Nechápu lidi, kteří se scházejí, aby něco uctívali. Myslím, že nejsou duševně zdrávi.” “Zvláštní,” řekl jsem si. “I já mám potřebu se scházet a uctívat...” Uctívání je vlastně jakýmsi základem duchovního života. A má to dlouhou tradici, lidé už dlouho řeší otázku uctívání. Mojžíšův příběh je toho příkladem.
Před mnoha lety, podle dávného mýtu, Mojžíš vedl svůj izraelský lid cestou duchovní i tělesné obnovy. Jednou na té pouti odešel na horu Sinaj, aby tam rozmlouval s Bohem. Ten rozhovor trval 40 dní a 40 nocí. Mojžíšovu národu však jejich vůdce chyběl, a chyběl jim i Bůh, kterého jim Mojžíš zprostředkovával. A tak si zhotovili sošku Boha, protože si chtěli Boha názorně představit; ze zlata si odlili sošku telete, malého býčka. Klaněli se pak zlatému teleti.
Když se konečně Mojžíš vrátil ze své pouti, nevěřil vlastním očím, když viděl, jak jeho národ tančí kolem sošky zlatého telete. Vždyť jedno z přikázání, které od Boha na hoře Sinaj dostal, aby předal jeho národu, znělo — nezobrazíš si Boha zpodobněním ničeho, nebudeš se tomu klanět ani tomu sloužit...
Tohle je velmi dávný příběh a kdo ví, kolik je v něm historické pravdy. Leč jeho pointa je důležitá. Mnoho duchovních učitelů lidstva v nejrůznějších dobách a národech zdůrazňovalo, že ctít člověk má opravdu jen to, co si úctu zaslouží, a tou nejúctyhodnější věcí na světě je Bůh, Bůh sám.
Nám se to dnes zdá asi dětinské a nevinné: tak co, řekneme si, no tak si Izraelité zhotovili sošku Boha, aby jim nebylo smutno a necítili se Bohem opuštěni. Jenže pro Mojžíše tohle nebyla dětsky nevinná hra nýbrž smrtelný přečin. Ctít Boha, jen Boha samotného, a nectít nic jiného, co by ubíralo Bohu úctu, považoval za naprosto zásadní věc.
My lidé samozřejmě uctíváme a ctíme spoustu věcí, hodnot, kvalit atd., krom Boha. To je samozřejmě v pořádku, i samotný Mojžíš a Bůh, kterého Mojžíš reprezentoval, by s tím souhlasili. Vždyť i jeho desatero hovoří o tom, že máme ctít rodiče, majetek druhých, atd. Jenže pro nás, tak jako kdykoliv v minulosti, je stále aktuální otázka co si opravdu zaslouží úctu, co je hodné nejvyšší úcty, a jak ctít a uctívat to, co považujeme za důležité.
Základem unitářské víry, základem samotných kořenů unitářské víry, byla vlastně svým způsobem snaha o návrat k čistotě víry a čistotě duchovního života. Podobně jako Mojžíš, Buddha, Ježíš, Mohamed a mnoho dalších duchovních vůdců v lidských dějinách, i první unitáři upozorňovali na nutnost očistit víru a duchovní život od balastu, nepodstatných částí praxe, pověr a omylů. Když se v roce 1578 sešli Ferenc Dávid a Faustus Socinus, aby rozjímali o ryzích základech duchovního života, po čtyřech měsících dospěli k těmto závěrům:
1. Nic a nikdo by neměl být uctíván krom Boha, Tvůrce nebe a země.
2. Ježíš, učitel pravdy, učil, že nikdo by neměl být uctíván, krom Boha.
3. Pravé uctívání je to, čím ctíme Boha v duchu a pravdě.
4. Meditace a modlitby nemají být určeny Ježíši ani nikomu jinému, pouze Bohu.
Tyto závěry se vám možná nezdají nikterak zvláštní a objevné. Ovšem je třeba vnímat jejich historický kontext. Byla to doba protestantské reformace. Ferenc Dávid byl v té době biskupem unitářské církve v Sedmihradsku, Faustus Socinus byl polským teologem, který doslova žil pro osvětu společnosti.
Ty čtyři teze byly na svou dobu velmi aktuální. A jsou aktuální v jádru věci i dnes, i když nás dnes nikdo kvůli náboženskému vyznání nepronásleduje. Podobně jako nauka Mojžíše a dalších duchovních učitelů čtyři teze nabádaly k usebrání jak člověka, tak i celé společnosti a k přehodnocení věcí, hodnot a kvalit, které uctíváme. Ferenz Dávid kvůli tomu zemřel ve vězeňské cele v roce 1579, vlastně o rok později po vynesení čtyřech tezí.
Jak jsme na tom my dnes s uctíváním? Co uctíváme, co ctíme? Ony Dávidovy čtyři teze nám dnes asi znějí jako anachronismus, podobně jako Mojžíšova přikázání. Leč v jádru jsou stále aktuální, a o to přece jde.
Když vidím lidi skandující na stadionech nebo hltající zápas na televizní obrazovce, když vidím, jak se lidé zběsile honí za vánočními dárky, jak někdo zušlechťuje své auto, chatu nebo dům, jak neustále leští a pucuje a něco shání, když vidím lidi nadšeně diskutující o televizních seriálech, říkám si, jestlipak jste uvážili měřítko svých hodnot? Kdepak, vůbec je nekritizuji, ani nahlas ani v duchu, jen se nad tím zamýšlím. A ptám se pak sám sebe, jak jsem na tom vlastně já, jaké měřítko hodnot mám, co je pro mne důležité, co ctím a co uctívám, a jestli třeba náhodou není někde mezi mými zálibami a oblibami skryté nějaké to zlaté telátko.
“Nic a nikdo by neměl být uctíván krom Boha, Tvůrce nebe a země”, řekl Francis Dávid. Ne, podobně jako Mojžíš a další proroci ani Dávid neměl na mysli, že by člověk neměl ctít rodiče, přátele, hodnoty a kvality života. Chtěl jen abychom si ujasnili a přehodnotili svůj žebříček hodnot.
My jsme lidé, kteří chápeme význam duchovních hodnot. Na rozdíl od dávných Izraelců víme, že by nám v životě nepomohlo, kdybychom si odlili zlaté tele a tomu se klaněli. My přece víme, že je třeba uctívat Boha, a jen Boha samotného. A také víme, že uctívat Boha můžeme celou řadou způsobů: když někoho máme rádi, je v tom přítomen Bůh; když hovoříme s přáteli, je v tom přítomen Bůh; když děláme něco s láskou a nadšením, je v tom přítomen Bůh. V našem životě děláme spoustu věcí, a možná si to ani neuvědomujeme, jak skrze ně uctíváme Boha. Máme vlastně kdykoliv možnost vnímat boží přítomnost, stačí se jen upamatovat, stačí jen chtít.
Zamysleme se nad tím někdy hlouběji — co ve vašem životě uctíváte? Co je vám svaté? Jak uctíváte to, co považujete za uctíváníhodné?
V úvodu jsem se zmínil o rozhovoru, kterého jsem byl svědkem, o tom, jak podivné se někomu zdá uctívání duchovních hodnot. Kdybych někoho takového potkal, kdo by se ptal po smyslu náboženského uctívání, možná bych odpověděl poukazem na tento text: “Scházíme se v úctě před zázrakem života, zázrakem tohoto okamžiku, tím zázrakem společného bytí, kdy jsme si tak blízko a tak vzdáleni. Každý jsme ve svém malém pokoji, každý z nás naslouchá a každý se snaží promluvit a přesto si docela nerozumíme a nikdo nám docela nerozumí. Scházíme se v úctě před všemi nedotknutelnými věcmi, které oči nezahlédnou a uši nezaslechnou, kterých se ruce nikdy nedotknou, které prostor nedokáže zadržet a které čas nezměří.”
Je to krásný text, který dobře vyjadřuje důvod proč toto naše společenství existuje, důvod proč se scházíme v našich shromážděních. Abychom uctívali tajemství nedotknutelných věcí, které oči nezahlédnou a uši nezaslechnou, kterých se ruce nikdy nedotknou, které prostor nedokáže zadržet a které čas nezměří. Jsme pospolu, abychom uctívali boží přítomnost v nitru každého z nás, i v mezilidském spojení s našimi blízkými, s přírodou, s naší Matkou Zemí.
Jaké by to bylo nic nectít a nic neuctívat? Nebyl by pak život jaksi prázdný, bezúčelný? Vždyť pocit úcty, vnímání vnitřní krásy života a bytí, a vyjádření vděku za to, že to mohu vnímat, je přece úžasný... Blahoslaveni jsou ti, kdo v sobě mají úctu, kdo v sobě cítí úctu k životu. Nechť úcta k životu v nás přetrvává.
Rev. Dr. Petr Samojský
