poslal max Proč válčit proti kuřákům?
Zákaz kouření na veřejnosti pomůže. Pro prevenci by však mělo smysl dodržovat už platné zákony
V úterý poslanci propustili do třetího čtení takzvaný protikuřácký zákon. Sněmovna tak ještě na této schůzi rozhodne o tom, zda se Česko zařadí mezi státy, kde je kouření na veřejných místech výrazně omezeno. Jsme pravděpodobně jedinou zemí, která vyhlásila válku kuřákům. Jinde se bojuje proti kouření.
Jinde se vyhlašují "antismoking campaigns" a ještě jsem neviděl "campaign against smokers". Rozdíl ve slovním označení není malichernost. Napadám-li někoho, a nikoli jeho zlozvyk nebo nemoc, vytvářím příznivou atmosféru pro to, aby se spojil s jinými napadenými a bránil se.
I když vyjádřím svou zkušenost, že kuřáci s*****í, nezískám u většiny z nich sympatie pro boj proti kouření a pro opatření na prevenci. Frontová linie nevede mezi kuřáky a nekuřáky, ale psychikou a mozkem kuřáků. Vždyť oni by v převážné většině rádi přestali. Kdyby mohli.
Závislost je porucha
Přibližně 95 procent našich obyvatel jsou konzumenty alkoholu. Jen 10 až 12 procent z nich jsou na alkoholu závislí, trpí tedy vážnou duševní poruchou, kterou není snadné léčit.
Z konzumentů cigaret je jich závislých nejméně 65 procent. Při kampaních proti kouření přestávají kouřit zpravidla konzumenti, závislí se zpravidla musejí léčit. Přitom nejde o racionální argumenty. Vím o lékaři, kterému museli odstranit půl plic pro rakovinu a ani potom kouřit nepřestal. Tím nechci racionální argumenty podceňovat.
Je třeba říci, že závislost na nikotinu je jako každá závislost vážná duševní porucha. Jako u většiny vážnějších nemocí se zde uplatňuje genetická vloha. Kuřáci např. mají až příliš v pořádku enzym, který chemicky nikotin odbourává. Známe dnes gen, který je zodpovědný za výrobu tohoto enzymu. Na nikotinu se jen vzácně stane závislým ten, kdo po každém pokusu o to, aby se kouřit naučil, má závratě, pocity na zvracení a třeba i zvrací. Jsou to ti šťastní, kteří mají gen pro výrobu enzymu na odbourávání nikotinu málo výkonný. I zde jde o rizikový faktor, a nikoli o geneticky předurčený osud. "Trpělivost přináší růže." Při tvrdošíjné trpělivé snaze naučit se kouřit lze vliv dědičnosti překonat... I když zde trpělivost přináší smrt, a ne růže.
Lékaři, kteří léčí závislost na drogách - a nikotin je droga, o tom dnes nikdo nepochybuje - mají vážnou potíž, chtějí-li předepsat léky, o kterých je dnes prokázáno, že výrazně zvyšují pravděpodobnost, že ostatní formy terapie budou mít úspěch. Lidé závislí na nikotinu a alkoholu si je musí platit. Argumentuje se tím, že si svou nemoc způsobili sami, dobrovolně. Statistiky ukazují, že mezi závislými jsou především lidé, kteří začali kouřit ve svých 12 až 17 letech.
Riziko je tím větší, čím dříve s tím začali. Děti a mladiství v tomto věku nejsou trestně zodpovědní. Kdo zná atmosféru ve středních školách, bude souhlasit s tím, že tito mladiství nezačínají kouřit "dobrovolně". Psychologický nátlak a někdy i šikana, vyhrožování, zesměšňování, že je zbabělec a baba, když to ještě nezkusil, cožpak to je "dobrovolné" rozhodování? I nedobrovolné "zkoušení" pod nátlakem party však přeměňuje mozek tak, že neuspěji, když se později chci rozhodnout kouřit přestat. Droga předrátovala mé nervové dráhy a stala se diktátorem mého chování.
Jestliže se dospělý s genetickou dispozicí k obezitě, hypertenzi, arterioskleróze, infarktu a diabetu soustavně přejídá a neudělá ani krok pěšky, může snáze své chování ovládat než dítě nebo mladistvý, který začíná kouřit pod tlakem asertivních vrstevníků. Nikdo - u nás stejně jako jinde ve světě - však nechce, aby si platili léky na snižování cholesterolu, léků proti vysokému krevního tlaku či pro udržování pravidelného srdečního rytmu. Jsou jen země, kde například kuřáci platí vyšší pojistné. Napadlo někdy někoho vyvolat kampaň proti diabetikům, hypertonikům nebo kardiakům? Proč tedy naše média mluví o boji proti kuřákům?
Jedny máčka, prosím
Co proti kouření? Dnes tolik diskutované zákony o zákazech kouření v restauracích nebo na zastávkách tramvají pomoci mohou. Ukazují to čísla třeba z Irska. Pro prevenci by však mělo větší význam, kdyby se dodržovaly zákony, které už máme.
Jednou jsem přijel na letiště v Denveru ráno o hodinu dříve, než jsem musel. Hala letiště byla skoro prázdná, když tam vešlo šest mladíků v kožených bundách, ani ty však nestačily skrýt mohutnou muskulaturu. Obstoupili pult bufetu, za kterým stála křehká sedmdesátiletá dáma. Mávali bankovkami a chtěli pivo. Prodavačka řekla nevzrušeně jediné slovo: "Ajdý." Chtěla legitimaci. Jednadvacet let bylo ze šestice jedinému. Prodala mu pivo a poradila mu, aby ho pil jen on. Bude ho hlídat, jestli nedá napít těm mladším. Vypil pivo sám. Dát napít někomu mladšímu jedenadvaceti let se totiž v Americe trestá.
Nedávno jsem stál ve frontě před pokladnou supermarketu. Z ulice přišla dobře oblečená způsobná sotva třináctiletá holčička a požádala pokladní o "jedny máčka". Peníze měla připravené, pokladní nezaváhala a vydala krabičku marlborek. Mírně jsem zaprotestoval v domnění, že občané ve frontě za mnou budou se mnou sympatizovat, třeba už proto, že si dívenka nešla stoupnout do fronty a tím trochu prodloužila jejich čekání. Se zlou jsem se potázal. Byl jsem napomenut, abych krotil své hormony. Těžko "krotím hormony", když vidím dvanácti- třináctileté kouřit na ulici nebo v parku. Policisté chodí nevšímavě kolem nich. Nezeptají se, kde cigarety koupili.
Občas přednáším na gymnáziích o tom, jak působí psychofarmaka, tedy i drogy, na mozek. Mám pocit, že to studenty zajímá. Odcházím ze školy o přestávce. Před školou je hlouček kouřících kvartánů a kvintánů. Jejich pedagogové je obcházejí velkým, uctivým obloukem. Když si mne všimnou, dívají se jinam. Dokud se naše společnost bude dívat raději jinam, porostou nám generace nových nešťastných nemocných lidí, kteří budou umírat o patnáct let dříve, než by měli.
Oldřich Vinař, lékař
