Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

MALÝ KŘESŤANSKÝ HERETIKON - 9. JEŽÍŠ A KŘESŤANSTVÍ Chodím mezi Vás, bratří a sestry, se svými promluvami už šest let. Ale vždy mi šlo o dvě zásadní věci: Poukázat na krásu, význam a jedinečnost Bible,- to zaprvé,- a při­pomenout a rehabilitovat obsah a význam ježíšovského... respektive Kristovského.... pozvání k novému myšlení a životu.

Mé argumenty nebyly přitom nikdy namířeny proti Vám ani proti jiným nábožen­stvím, spiritualitám nebo vyznáním. Ale zaměřovaly se především proti vlastnímu cír­kevnímu zkreslování a zasouvání biblických podnětů a kristovských výzev. Přičemž, a nemohu to nepřiznat, vycházím hojně ze svých vlastních omylů a představ, které mi kdysi v dětství byly zadřeny pod kůži a se kterými se dodnes potýkám. V zápase, kdy se v člověku střetává naučené s poznávaným, citové s racionálním, vědecké s pověreč­ným, osobní se společenským, a snadné a líbivé s nesnadným a bolestivým. Domnívám se, že křesťanské církve vzaly faleš. A co hůř, zdá se, že již sami učed­níci vzali jen několik let po smrti svého mistra faleš. A místo, aby usilovali o proměnu lidí a světa jak o to usiloval on, začali organizovat církev. Církev jakožto instituci, je­jímiž se stali vůdci, ideology a představiteli. Proměnu pak dokončil apoštol Pavel, je­hož dopisy nejsou výkladem, šířením, realizací a pokračováním ježíšovského učení, ale základem a východiskem toho, čemu se dnes říká křesťanské náboženství. Protože to je právě Pavel, který je vlastním tvůrcem křesťanství jakožto náboženství, ve kterém slova Ježíše Nazaretského byla nahrazena slovy „O“ Ježíši jakožto Kristu. Ne už tedy poselství Ježíše Krista, ale poselství „O“ Ježíši Kristu jakožto mystériu a nadpřirozené božské postavě. Nelze přitom nezdůraznit, že apoštol Pavel nikdy nikde Ježíše neci­tuje, nikde se na něj nedovolává, a nikde jej ani nepřipomíná. Pavel zná Ježíše pouze mrtvého a vzkříšeného jakožto Krista. Přičemž samu víru v obecné vzkříšení sdílel ja­kožto farizeus již před svým obrácením. Tím vůbec nepopírám to co je evidentní, že totiž apoštol Pavel je jednou z největ­ších postav v dějinách. Nepopírám moudrost toho co řekl. Jen zdůrazňuji, že on, Pa­vel, - a nikoliv Kristus,- je autorem a tvůrcem našeho křesťanského náboženství. A rozhodně mne těší, že se před časem začaly objevovat i v samotném srdci evangelické fakulty podněty a výzvy od autorů daleko renomovanějších a vlivnějších než jsem já, jejichž smyslem je očistit evangelium od historického nánosu naturalisticky chápané mystiky a odkrýt a otevřít učení a vlastní slova Ježíšova. Domnívám se, že učení Ježíše Krista je daleko prozaičtější, daleko pragmatičtější, přízemnější a společenštější, než nám církve předkládají. O to je ovšem náročnější, na­léhavější a konfliktnější tím, jak chce zasahovat do životů osobních i do života spo­lečnosti. A tady je také jeden z praktických problémů věroučných: Začne-li dnes kaza­tel ve svých 30 letech vykládat Trojici,- klidně se dožije osmdesáti a pořád může vykládat. Kdyby však začal extrémní Ježíšovskou výzvou „prodej všechno co máš a rozdej chudým...“, do roka by byl vyhnán ze sboru i církve. To přirozeně navozuje otázku, zda je Kristovské učení ve své podstatě reálné, rea­listické a realizovatelné a zda tedy není jen pouhou fikcí a snem. Zda je lze uskuteč­ňovat v soukromí... v kroužcích a ghettech,.....či zda je lze uplatňovat jako ideu spole­čenského zřízení, a dokonce zda je lze uplatňovat jako základ praktické ekonomiky a politiky. Nebo jinak, zda je jen způsobem myšlení a stavem duše.. nebo reálným zá­kladem fungujícího společensko- ekonomického systému. To je ten hlavní problém, který se však na tomto místě neodvažuji otevřít. PRVNÍ NAŠÍ OTÁZKOU JE, CO JEŽÍŠ SKUTEČNĚ UČIL A CHTĚL Zde narazíme na známé problémy, že Ježíš po sobě nezanechal žádný písemný zá­znam,- že i jej samého známe jen jako příběh z vyprávění různých autorů kteří se všeli­jak neshodují,- a že on sám již ve svém životě beznadějně propadl. Ale já musím na tomto místě nejprve upozornit na dvě cesty křesťanské víry, které se od sebe podstatně liší: První cesta je ta, kterou nás zpravidla vede církev: Přijmeme za pravdu vše to mystické a mysteriózní o Ježíši Kristu. Že je Bohem,- že bytostně žije a je nám reálně i když nadpřirozeně přítomen,- a že nás konkrétně a reálně slyší, vede, kárá a odměňuje. A já,- dovozuji,- se pokorně podrobím a předloženému učení podří­dím. Druhá cesta je opačná. Jsem zaujat a třeba i okouzlen ne tím absurdním, co se o Ježíši říká,- ale tím zvláštním a podnětným co on sám žil. A Ježíšova autorita ve mně roste... třeba až tak, že stará biblická slova Kristus a Spasitel pro mne dostanou svůj poeticky smysluplný význam, i když nespadají do běžného civilního slovníku. Je snad zřejmé, že jsem zastáncem toho druhého přístupu. Mou osobní otázkou pak není, zda je Ježíš nadpřirozenou mystickou bytostí,- ale zda je možno jeho pozemské pozvání doopravdy žít. CO JEŽÍŠ UČIL? Pro odpověď na otázku co Ježíš učil a žil musíme jít do evangelií. S plným vědo­mím ovšem, že sama evangelia nejsou Ježíšovým odkazem, ale anonymním převyprá­věním skutečného a v mnohém neznámého nebo pokrouceného Ježíšovského příběhu. Převyprávěním historickým, a tedy stylizovaným, literárně upraveným a teologizova­ným. Jenže mně tyto výhrady nevadí. Nejsem okouzlován zdánlivou autoritou Ježíšovou. Jsem okouzlován slovy, názory a představami, které mi z evangelií zaznívají. Některá chápu vnímavěji... některá s větším porozuměním... někde je podpírám svou zkuše­ností nebo hledáním... a někde jim nerozumím, jsou mi cizí, nepochopitelná.. třeba mne i pohoršují. Ale tak se s nimi setkávám a tak je beru nebo neberu. S tím, že mne pak otázka autentičnosti již tolik netrápí. Snad nejsouhrnněji se setkáváme s Ježíšovým učením na počátku evangelia podle Matouše. Jsou zde vyprávění, která se týkají samého počátku Ježíšova veřejného vy­stoupení, a tvoří výrazný úvod ke všemu co myslel, učil, a dělal. Zahrnují příběh o po­kušení na pouští, pak výzvu k pokání a tak zvané Kázání na Hoře, jehož významnou součástí jsou poměrně dobře známá blahoslavenství. Celý tento vstupní oddíl ukazuje, jak to ovšem nalézáme i v dalších textech, že Ježíši Nazaretskému vůbec nešlo o mys­téria, o obecnou zbožnost, o stav duše, o mystické prožitky, tím méně pak o komuni­kaci s nadpřirozenými silami. Ale vždy především o lidské vztahy mezi lidmi. Tedy moderněji řečeno o sociálno. Které ovšem argumentoval biblickým slovníkem, a které autoritou odkazoval k Bohu jako smyslu všech smyslů. POKUŠENÍ NA POUŠTI Ježíš podle prvního příběhu odešel po vzoru proroků na poušť, aby zde hledal od­pověď na základní otázky života. Matouš k tomu píše (Mat 4/1): „Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.  Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl.  Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby."  On však odpověděl: "Je psáno: `Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.´"  Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu  a řekne mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: `Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen´!"  Ježíš mu pravil: "Je také psáno: `Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.´"  Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu  a řekne mu: "Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět."  Tu mu Ježíš odpoví: "Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: `Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.´ Nedejme se mýlit mýtickým zarámováním příběhů ani odvádět otázkami, jak se to vše evangelista Matouš dověděl. Podstatné jsou samotné myšlenky textu, a tedy sama uvedená pokušení. Jedno je pokušením násilí a moci, Všechna království světa ti dám, když se budeš klanět Satanovi. Další je pokušením blahobytu, Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby. A to prostřední je dokonce pokušením zbožnosti a víry, "Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: `Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen´!" Ježíš odmítá moc, odmítá blahobyt, a odmítá i zbožnost. Tři významná pokušení světa. Neodmítá však svět jako takový, neodmítá pozemské bytí, nepohrdá jimi. A co víc, i slova, kterými pokušiteli odpovídá, nejsou nebeská slova nadpřirozené bytosti, ale slova určená nám lidem na této zemi: „Nejenom chlebem bude živ člověk,./.. nebudeš pokoušet Hospodina, a./.. Hospo­dinu samému klaněti se budeš.“ POKÁNÍ ČIŇTE Vůbec první slova, kterými Ježíš započal své veřejné vystoupení, však zněla „pokání čiňte“. Jak to uvádí Matouš 4:12  Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn,... usadil se v Kafarnaum při moři...a začal kázat: "Čiňte pokání."  Ale i slovo pokání je samo o sobě pozemské a realistické slovo do konkrétních lid­ských životů. Pokání není nebeská procedura, pokání není nebeský stav. Pokání je zkoumání a obrácení lidské myslí a v jejím důsledku pak i zkoumání a obrácení lid­ského pozemského konání. Především konání společenského,- protože hřích je vždy pozemský a vždy společenský. Je přitom pravda, že i Bible zná různé podoby pokání. K pokání patřilo například trápení těla. K pokání patřilo například i vzdát se něčeho milého a případně je i obětovat. Známe dokonce i příklady lidských obětí. K pokání pak patřívá i sebeobviňování a vzbouřené city a lítost a pláč. S ničím takovým se ovšem u Ježíše nesetkáváme,- a to ani zde, ani v narážkách, ani nikde jinde. Zde si do­volím vypomoci si slovy z proroka Izaiáše, kde o pokání slyšíme a čteme toto (Iz 58/5-7): Co to je půst, který si přeji? Snad den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení?  Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? BLAHOSLAVENSTVÍ Třetí oddílek, kterým se dokládám, se týká blahoslavenství. Soubor devíti výroků o tom, co má největší hodnotu a cenu. Blahoslavení,- a připomínám, že to není totéž jako „blažení“, protože na samotném utrpení nic blaženého není a být nemůže,- ne tedy blažení ale blahoslavení, což je slovo hodnotící a oceňující asi tak jako bychom řekli třeba „oslavy hodní“ nebo „vděčnost si zasluhující“ nebo „o svět se zaslouživší“. To jsou chudí v duchu, plačící, tiší, toužící po spravedlnosti, milosrdní, čistého srdce, tvůrci pokoje, pronásledovaní pro spravedlnost, a pronásledovaní pro samého Ježíše. Každým z nich se dostává zaslíbení. A mezi to zaslibované patří potěšení, dě­dictví země, nasycení, milosrdenství, setkání s bohem, povýšení mezi děti Boží, krá­lovství nebeské a odměna v nebesích. To co opakovaně zdůrazňuji, je pozemskost situací, názorů a představ, o kterých a do kterých Ježíš mluví. Žádné zbožné řeči, žádná mystika, žádná mystéria. Dokonce ani žádné nebeské odměny. Potěšení, dědictví země, nasycení, milosrdenství, setkání s Bohem, povýšení mezi děti Boží, království nebeské a odměna v nebesích. Pozemské nároky pak nejsou v blahoslavenstvích provázeny pozemskými odmě­nami,- a to nelze, protože tak spravedlnost nefunguje. Docelá obyčejnost, potěšení, dědictví země, nasycení, milosrdenství. Odkaz zaslíbení těchto blahoslavenství je ovšem také na nebesa, ale ne do ráje. Jde o odkaz na vyšší spravedlnost, na vyšší uznání, na naplnění smyslu života. Je to odkaz od pozemské nespravedlnosti ke spra­vedlnosti transcendentní, ke spravedlnosti ideální, ke spravedlnosti snad bychom mohli říci „obecné“. Ke spravedlnosti ideální, ke spravedlnosti Boží. ZÁVĚR Ježíšovské příběhy, promluvy a poučení pokračují dál. A nám zůstává například otázka, zda Ježíšovo evangelium je jen snem - nebo dokonce omylem (jak snadno sami dovozujeme, že jen výhra je důkazem pravdivosti !!), zda je výzvou pro osamocené je­dince a uzavřené komunity,- nebo zda je reálnou výzvou pro uspořádání světa. Já se na tomto místě vracím již jen ke své výchozí připomínce o rozdílu mezi Ježí­šovským a církevním. Nic z toho, o čem jsem zde zatím mluvil a co je základem Ježí­šovského učení, není v tak zvaném Apoštolském vyznání našich křesťanských církví. Nic z toho pak, co v Apoštolském vyznání je, naopak nenalezneme v základních pří­bězích matoušovského vzpomínání. Mám někdy dojem, že skutečné kristovství se z učení našich církví již dávno vytratilo. Nemyslím tím, že by nebyli lidé, kdo srdcem i myslí chápou podstatu kristovské zvěsti a konají dílo dobré a někdy až fantastické. Myslím tím, že církevní učení zabloudilo a ztrácí svůj zamýšlený náboj,- a někdy do­konce naopak svádí lidi na scestí a mýlí je a klame. Potřebovali bychom hlubokou reformu církevních struktur, církevního života, církevního učení, i církevního spole­čenství. Potřebovali bychom novou reformaci,- která však nepůjde jenom k církevním otcům někam do našeho 4. století,- ale která půjde ještě dále a hlouběji, až i za apoš­tola Pavla, k evangeliím a k tomu, co lze z biblického svědectví i ze svědectví evange­lií v dobrém obnovit, zdůraznit, uskutečnit a žít.(30/11/04)   Obsah: 1. JE BIBLE SVATÁ?
2. O PŘEDSTAVĚ BOHA
3. O KRÁLOVSTVÍ BOŽÍM
4. O VÍŘE
5. ODKUD JE ZLO?
6. PROČ BYL UKŘIŽOVÁN JEŽÍŠ KRISTUS?
7. PAŠIJE PODLE EVANGELIÍ
8. O DUCHU A DUŠI PODLE BIBLE
9. JEŽÍŠ A KŘESŤANSTVÍ
    ------------------------------------------------------------------------------------------------------ Malý křesťanský heretikon - sbírka několika vybraných výkladů Bible, přednesených mezi přáteli v průběhu posledních let. Vydal vlastním nákladem  v roce 2005 Ilja Herold, Čajkovského 10, 130 00 Praha 3,  e-mail i.herold@quick.cz >.