Grano Salis - O smutné holčičce

Byla jednou jedna smutná holčička. Protože byla tak smutná, nikdo ji neměl rád. A ona byla tak smutná, protože ji nikdo neměl rád. Žila v domečku se svou maminkou, která jí nerozuměla, s tatínkem, kterého se bála, a s bratříčkem, kterému se vyhýbala. A tak vlastně žila sama...

Ta holčička byla nejenom smutná, ale i ošklivá. „Kéž bych se mohla rozplynout nebo se proměnit v krásnou holčičku nebo v nějakého ptáčka, abych už nikomu svou ošklivostí nevadila a nepřekážela,“ přála si ve svém malém, bolavém srdíčku. Protože byla tak ošklivá, nenašla si ve školce a později ani ve škole žádné kamarádky. „kdybych nebyla tak ošklivá a tak smutná, měl by mě někdo rád?“ ptala se v duchu sama sebe, když mlčky, se slzami v očích, se sklopenou hlavou snášela posměšky svých spolužaček a dětí na hřišti. Když si uvědomila, že mezi ostatní děti patřit nemůže, rozhodla se hledat kamarády jinde.
Začala si povídat s větrem. „Větře, ty vaneš po celém světě. Musíš tedy být moudrý a zkušený a všechno znát,“, oslovila holčička vítr, který si pohrával se spadaným javorovým listím. Byl zrovna podzim, začínala zase škola a děti pouštěly draky. Vítr zpozorněl a zpomalil, zvědavý, co mu holčička poví. „Větře, řekni, je někde jinde na světě ošklivější dítě než jsem já? Vysuš mi slzy a řekni mi, že chceš být mým kamarádem!“ Vítr se na děvčátko podíval pozorněji. Úplně se polekal, když viděl, jak je ošklivé! Zafoukal hrůzou a údivem a odvál rychle pryč. „Raději pomůžu těm krásným dětem na kopci, aby jim lépe létal drak“, pomyslel si. Kolem holčičky nastalo úplné bezvětří. Zesmutněla. Chtěla si povídat s javorovými listy, které se pod slunečními paprsky třpytily na zemi kolem ní, ale zjistila, že vítr jich většinu odvál s sebou a ty teď rejdily spolu s papírovými draky. Holčička si chtěla nasbírat nějaké další, ale ty hrůzou před ní raději samy sklouzly do špinavé zablácené kaluže, než aby se jich dívčina ruka dotkla! Jak se sklonila nad kaluží, rozplakala se. Tak strašlivá byla její tvář!
„Říká se, že slunce má rádo všechny lidi, a směje se na všechny a pro všechny svítí,“ napadla ji radostná myšlenka. Maličko se dokonce usmála, když si představila, že si sní slunce bude povídat a že v něm najde kamaráda, se kterým bude moci být celý den. V naději zvedla ke slunci hlavu.
„Co to je za hrůzu?“ úžasem zapomněla hřát slunce. „Léto nám odchází,“ pomysleli si lidé. „Už není takové krásné teplo.“ Nahlas ale slunce neřeklo nic. Holčička si jen uvědomila, jak se na ni slunce podívalo. Ale co to? Místo aby jí na pomoc podalo své zlaté hřejivé ruce, je slunce schovalo a samo rychle zapadlo za obzor. Holčička si sedla na kámen u cesty a hořce se rozplakala. A jak plakala, byla ještě ošklivější a odpudivější. Kámen pod ní se začal drolit. „Jindy na mě sedají ptáci nebo se na mě v létě hřejí hadi,“ zaskuhral. „Ale ani ten nejjedovatější a nejchlupatější pavouk není tak nepříjemný jako tohle uřvané strašidlo.“ Holčička vstala a loudala se domů. Protože se jí slunce polekalo a zapadlo, byla už tma.
„Kdes byla?“ zaječela na ni maminka. „Doufám, že jsi byla s ostatními dětmi pouštět draka!“ pronikavě se na ni podíval její bratr. Věděl moc dobře, jak je jeho sestřička ošklivá, a mezi kamarády se za ni styděl. „Tohle toulání za tmy tě odnaučím,“ vytáhl její tatínek řemen.
„Ne, prosím, tati, ne, já už to nikdy neudělám!“ prosila holčička o milost, ale nic naplat, dostala výprask.
„Padej udělat domácí úkoly a spát!“ ostrým hlasem přikázala maminka. Holčička poslušně šla, ale nedokázala nebýt smutná a neplakat, a na sešit s domácími úkoly jí padaly slzy, až byl sešit celý zvlhlý a pokroucený. Snažila se ho narovnat, měla strach, že jí pan učitel vynadá, ale stránky spíš potrhala než spravila. Odevzdaně tedy strčila sešit do aktovky a šla spát.
Dlouho nemohla usnout. Přemýšlela, jestli se jí někdy podaří najít si kamarády, i když je tak ošklivá a smutná, a jestli se jí někdy podaří udělat mamince a tatínkovi radost.
„Když se mnou nechtěl kamarádit den, třeba se mě noc nelekne,“ zableskla jí hlavou naděje. „Vždyť ostatní lidé nemají noc rádi, snad je to znamení, že já a noc k sobě paříme a budeme si rozumět.“ Rázně odkopla deku, stoupla si k oknu a zahleděla se do noci.
Nebyla tak černá a hrůzostrašná, jak si holčička představovala. Tma byla prozářená měsícem a malými i velkými, jasnými i matnějšími hvězdami, které se mezi sebou chichotaly, snažily se rozptýlit ospalý měsíc a předháněly se s pouličními lampami, kdo umí lépe svítit. Lampy tvrdily, že ony svítí lépe, protože se k nim slétávají můry a protože jsou zemi blíž a lidé z nich mají větší užitek. Hvězdy ale namítaly, že ony jsou krásnější, protože na ně se dívají mladí lidé, když se v noci procházejí, a protože je zkoumají vzdělaní astronomové a astrofyzici. „Jste jako lucerny andělů v nebi,“ zasnila se potichu holčička. Jen maličko zašveholila; bála se, že ji rodiče uslyší a vynadají ji, že ještě nespí. Oči se jí za okenním sklem zatřpytily tak toužebně a přitom smutně a beznadějně, že vydaly v tu chvíli slaboulinké světýlko, kterého si zvídavé a pozorné hvězdy všimly. „Myslela jsem, že žádná strašidla neexistují,“ poznamenala jedovatě jedna z nich, „ale zmýlila jsem se.“ Lampy na ulicích přestaly svítit, hvězdy mihotavě zablikaly a schovaly se. Holčička šla smutně spát. Schovala si hlavu pod peřinu – bála se, že se jí lekne i její panenka a porcelánový andělíček, kterého dostala kdysi dávno od nějaké cizí paní do kočárku. Snažila se na mamince dozvědět, kdo byla ta paní, ráda by ji navštívila a poděkovala jí za andílka, se kterým si hrála celý život a který od ní nikdy neuletěl, tak jí byl věrný. Její maminka ale o té paní nechtěla nikdy mluvit. Říkala o ní, že to byla nějaká šílená, šedočerně oblečená ženská s velmi divnýma očima. „Říkala ti, že z tebe bude taky andílek,“ vypravovala jí maminka s úšklebkem, „ale byla opravdu bláznivá, je z tebe pravý opak.“ A to bylo všechno, co o původu svého andělíčka věděla.
Druhý den ve škole dostala holčička vynadáno. „Ty snad svačíš, když píšeš úkoly!“ osopil se na ni pan učitel. Děti se začaly smát. „Když už u domácích úkolů jíš a piješ, tak se chovej kultivovaně a ne jako co, děti?“ otočil se k jejím spolužákům. „Prasátko!“ vyprskly děti smíchy. „Správně,“pochválil je pan učitel. „Ty jsi ale tak hloupá a nešikovná, jako ošklivá. V tak lehké úloze máš tolik chyb! Zítra budeš mít nový sešit, samozřejmě čistý a nepokroucený, a všechny domácí úkoly v něm budeš mít přepsané!“ přikázal.
Cestou ze školy se holčička loudala se svěšenou hlavou parkem. Přemýšlela, co jí řekne maminka, až ji poprosí o peníze na nový sešit. Celé odpoledne bude muset přepisovat staré úkoly, zatímco ostatní děti, krásné a usměvavé, se budou brouzdat listím, hrát si na podzimní skřítky, zase pouštět draka, protože s nimi bude vítr. Asi si ve svém pokojíčku zatáhne závěs, aby ji nezahlédlo slunce. Kdyby ji zase uvidělo, mohlo by se polekat a brzy zapadnout a děti by si nemohly hrát venku tak dlouho, jak si přejí. Přemýšlela, kde najde nějakého kamaráda, který by se jí neštítil a kvůli kterému by se třeba začala usmívat. Kdoví, třeba by pak nebyla tak ošklivá. Ale žádný nápad nepřicházel, po nočním neúspěchu s hvězdami a tmou se neodvážila pomyslet, že by někdo, kdo by ji měl měl aspoň trošku rád. „Ještěže mám svého porcelánového andílka, jinak by ani nechtěla jít domů,“ zasteskla si. „Třeba mu je taky tak smutno, Budu se ho muset dnes večer zeptat. Vždyť je celý den doma sám. Ledaže by letěl navštívit svoje bratříčky. Ale kde by je mohl mít?“
Park, kterým šla holčička domů, vyústil na náměstí. I když byla dívenka zabraná do svých myšlenek, uvědomila si, že stromy už kolem ní nešumí a že kolem sebe slyší lidské hlasy. Zvedla hlavu a spatřila známé náměstí s radnicí, obchodními domy, kašnou a morovým sloupem uprostřed, domy s krásnými barevnými fasádami a s kostelem.
„Už to mám! Kamarádi mého anděla budou určitě v kostele!“ zaradovala se v duchu holčička. Rozběhla se okamžitě ke kostelu, ani se nerozhlédla, jestli nejede nějaké auto. Jako naneštěstí zrovna jelo, taktak stačilo zabrzdit. Z auta se vysoukal hrozivě vypadající vysoký muž. Chytil holčičku za vlasy a zatřásl s ní. „Ty hloupá ošklivá opice!“ zakřičel na celé náměstí. Lidé se pobaveně začali ohlížet a naslouchat. „Jestli mi ještě jednou přijdeš pod ruku, nahlásím tě na policii a zavřou tě do polepšovny!“ Ještě jednou do ní surově strčil a odjel pryč.“
„Jak se jmenuješ?“ ozval se za holčičkou drsný hlas. Nějaké velké ruce ji uchopily za ramena a otočily ji. Dívenka zvedla hlavu a spatřila malé tvrdé oči policisty. „Já… já nevím,“ zakoktala a rozplakala se. „Nech ji být,“ mávnul rukou druhý policista. „Je tak vystrašená, že ani neví, čí je. Nějaká poškolačka, jinak by tak nebrečela a dívala se na cestu.“ „Ať se ti to příště nestane,“ pohrozil jí ten první policista a oba odešli.
Teď už stála holčička před kostelem. Váhavě do něj vešla. „Nelekne se mě někdo, až mě uvidí?“ ptala se sama sebe. „Nerada bych někomu zase ublížila a zkazila mu celý den.“
V kostele byla kouzelná tma. Světlo dávalo jen několik svíček vepředu na oltáři. „To jsem ráda, že mě nikdo neuvidí a že nikoho nepolekám,“ zaradovala se. „Ale jak po tmě najdu anděly?“
Začala chodit podél kostelních zdí a dívala se na každou sochu, každý obraz, každou ozdobu. Andělů našla spoustu. Všichni se na ni mlčky, ale usměvavě a přívětivě dívali. Žádný z nich se nezašklebil a neuletěl pryč!“ Více než andělé ji však upoutal obraz nějakého hodného pána s milýma a vlídnýma očima…
Do kostela vešlo několik lidí. Všichni si společně klekli v lavici a začali se nahlas modlit. Říkali samá krásná slova, tak krásná, až se holčička rozplakala. Ti lidé oslovovali někoho, kdo je zbavuje všech bolestí a kdo může splnit každou prosbu a kdo je pánem všech andělů.
„Když je ten hodný pán, Ježíš, kterému tak krásně a vděčně zpívají, pánem andělů, určitě je pánem i mého andílka a říká mu, aby mě měl rád a byl na mě hodný,“ zamyslela se holčička. „A když pomohl těmto lidem, snad pomůže i mně, i když jsem tak ošklivá a hloupá.“
Když lidé odešli ven, klekla si holčička do lavice, jak to viděla u nich, a začala se modlit.
„Pane Ježíši, ty jsi kamarád mého anděla i všech ostatních andělů a ty jsi pomohl těm lidem, co ti tak krásně zpívali. Pomoz, prosím, i mně. Já už se nechci nikdy vrátit domů a nechci být tak ošklivá. Já vím, že si tady kamarády nenajdu, vždyť se ošklivím i větru a listů a noci a hvězdám. Prosím, ať jsem krásnější. Udělej ze mě ptáka, abych odtud mohl uletět někam pryč, kde nebudu nikomu překážet!“
Holčička se nemodlila dlouho. Proměnila se v sýkorku a vyletěla z kostela ven. Nejdříve nemohla uvěřit, že se něco takového může stát. Pak si sedla v parku na stroma rozezpívala se. Chodily kolem maminky, které vedly za ruku své krásné a veselé děti, babičky s pejskem a mladí lidé a všichni říkali: „Který pták tak krásně zpívá?“ Slunce se začalo usmívat a vítr jemně hladil malé sýkorce peří.
Druhý den se v novinách objevil krátký článek, že se ztratila malá holčička. Nepřišla odpoledne domů ze školy a nepřišla už nikdy.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace