poslal Karels Rád bych se podělil o vyučování bratra Doukhana, kterého jsem sám mohl být účasten, nad knihou Kazatel. Tato kniha, jako jedna z mála knih, je zcela opomíjená při četbě Božího slova. Ale je to zcela neprávem a já bych vám teď rád předal, to co jsem sám mohl přijmout. Je to úvaha o smyslu této Biblické knihy. Já věřím, že autorem této knihy je král Šalamoun, což také i napovídá první verš této knihy: „Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.“ Jaké je tedy poselství této knihy, co zamýšlel král Šalamoun, když psal tuto knihu?
První věc, kterou si člověk při čtení této knihy všimne je opakování slova pomíjivost. Toto slovo se tady v této knize velice často opakuje. A snad díky tomu, bývá této knize, nebo ještě spíše poselství této knihy, přisuzován pesimistický charakter, skepse. A také zdánlivé rozpory, kdy Šalamoun jednou chválí moudrost a užitek z této moudrosti – „Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost…“ (Kaz. 2:26) A jinde, jako by mu moudrost unikala – „To všechno jsem chtěl vyzkoušet moudrostí; řekl jsem si: Budu moudrý. Ale moudrost se ode mne vzdalovala.“ (Kaz 7:23) Na jedné straně Šalamoun odsuzuje bohatství a majetek – „Je zlý neduh, který jsem pod sluncem viděl: vlastníkovi je ke zlému bohatství, jež střeží.“ (Kaz 5:12) Na druhé straně podle Šalamouna: „…peníze vyřeší všechno.“ (Kaz 10:19) Na jedné straně je podle Šalamouna lepší vejít do domu truchlení, než se radovat. – „Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování,…“ (Kaz 7:2) Ale na jiném místě této knihy, Šalamoun zrovna tak obhajuje radost ze života – „Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí,…“ (Kaz 9:7) A to je jenom několik málo příkladů z různých protikladů, které jsou v této biblické knize. To vedlo mnohé vykladače Bible a biblické učitele k závěru, že autor knihy Kazatel není jeden, ale že autoři tady této knihy jsou hned dva. První jako milovník života, dobrých věcí, věcí, které jsou k dispozici lidem. Věci jako je pobavení, víno, radost. Tento první pisatel je podle těchto učitelů optimista. Naproti tomu druhý autor této knihy je skeptik, pesimista, který se nezaplétá do obyčejných záležitostí světa. Je takový rozjímavý, vážný.
Ale já bych oponoval takovému pojetí, věřím, že tuto knihu napsal král Šalamoun na sklonu života a autorství je jenom jeho. Já bych vás nyní rád obohatil o velice originální výklad této knihy. Výklad, který nám může být životodárným pramenem, v našem každodenním křesťanském životě.
Jak jsem se už zmínil dřív, v této knize se velice často opakuje slovo pomíjivost. Nebudu se zamýšlet jakým způsobem se toto slovo z hebrejštiny dá přeložit. Pro překladatele Bible je to určitý překladatelský oříšek. To, co chci, abychom si všimli je, že v hebrejštině to slovo pomíjivost – הבל /havel/ je jméno Adamova druhorozeného syna Ábela. Ábel je hebrejsky הבל /hevel/. Ábel v originálním jazyku Bible, je to stejné slovo, jaké Šalamoun používá pro pomíjivost. Při četbě Bible v originálním jazyce, v hebrejštině, mně to neuniklo. Ale, byl jsem upozorněn na to, že i jméno Adamova prvního syna Kaina je v knize Kazatel obsaženo. Sice nepřímo, ale je tam. Je ve verši sedmém druhé kapitoly knihy Kazatel. קניתי עבדים ושׁפחות /kánítí avádím ušefachót/. Ekumenický překlad naší Bible překládá, jako: „Nakoupil jsem si otroků a otrokyň…“ Nicméně, s přihlédnutím k originálu bych toto přeložil jako: „Získal jsem otroky a otrokyně…“ A právě to sloveso získat – קניתי /kánítí/ má stejný kořen jako jméno Adamova prvorozeného syna Kaina. Jméno tohoto syna se odvozuje od kořene získat – קנה Kain tedy znamená získaný.
Ale kam touto argumentací směřuji? Chci tímto jenom dokázat, že se pro krále Šalamouna, při psaní této knihy, stal inspirací příběh o Kainovi a Ábelovi. Příběh o Kainovi a Ábelovi byl hlavním motivem pro Šalamouna, když psal na sklonku života knihu Kazatel. Pro krále Šalamouna, je všechno pomíjivé právě tak, jako život Ábela. Všechno to, po čem dychtí člověk je pomíjivé. Jakou to má hodnotu? Dokonce i to, co Šalamoun získal, se nakonec ukáže jako pomíjivost Kaz. 2:4 -11. Jako by se „Kain“ stal „Ábelem“. A jaké je východisko tady z této téměř bezvýchodné situace? Kde hledat paprsek světla, tam kde je tma?
Pokud platí to, co jsem už naznačil dříve, že příběh o Kainovi a Ábelovi je hlavním motivem při sepsání této knihy. Potom musíme řešení hledat právě tam, v knize Počátku – Genesis. Musíme hledat v příběhu o Kainovi a Ábelovi. Když pozorně přečteme tento příběh o prvním lidském násilí, položme si jednu otázku. Čí jsme potomci? Jsme potomci Kaina, nebo Ábela? Nejsme potomci ani Kaina, ani Ábela. Jsme potomci Šéta. Gn 5:1-32 A právě tato odpověď, je také vysvětlením knihy Kazatel. Šét byl dán jako dar Boží. Jakkoliv se v životě usiluji a snažím získat mnohé věci, stejně posléze zjišťuji, že se obrátily v pomíjivost. A musí nakonec přijít Pán Bůh do mého života a obdarovat mne o to, oč jsem tak sám usiloval. Stejně jako to učinil v případě Adama a Evy. Šét jim byl dán jako dar namísto Ábela. A my jako potomci Šétovi, jsme darem Božím.
A teď se podívejme do knihy Kazatel, jestli tady to vysvětlení je pravdivé. Například v kapitole sedmé ve verši dvacátém třetím si Šalamoun naříká, že se od něj moudrost vzdaluje, ačkoliv o ni usiluje: „To všechno jsem chtěl vyzkoušet moudrostí; řekl jsem si: Budu moudrý. Ale moudrost se ode mne vzdalovala.“ Naproti tomu jinde zase tvrdí: Vždyť kdo jídával a dopřával si víc než já? Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost.“ Je toto v rozporu? Nemyslím si. Teprve tam, kde přichází Pán Bůh se svými dary, mohou obstát. Všude tam, kde se člověk pachtí, namáhá, lopotí, usiluje, podle Šalamouna, se to všechno nakonec obrátí v pomíjivost. Ale když si přečteme celou knihu Kazatel. Mnohokrát je tam užit obrat Bůh dal, nebo dar Boží. Protože tam, kde přichází Pán Bůh se svými dary, tam nemůžeme nic přidat, ani ubrat. A jeho dary obstojí.
Ale pokud budete číst knihu Kazatel opravdu pozorně, všimněte si, že Boží dary jsou lehce přehlédnutelné. Je tam řečeno o jídle, o pití, o lásce k ženě, kterou mám jako životní partnerku. Např. Kaz 9:7-10 Mluví se tam také o radosti, ale to jsou věci, které snadno přehlédneme. Snad jsou pro nás už tak všední, snad jsou tak obyčejné, že si jich už ani nepovšimneme. Ale právě tyto „drobné radosti“ jsou darem Božím. Možná, kdyby tuto knihu psal Šalamoun dnes, tak by jako výčet darů Božích, toho co nám Pán Bůh dal, připsal ještě další seznam „všedních věcí“. Byla by to možnost dopravovat se do práce, do škol, do našich shromáždění auty, tramvajemi, autobusy. Ta možnost bezplatného vzdělání pro naše děti a naše další studium v čemkoliv, co uznáme za vhodné. Naše osmihodinová pracovní doba. To, že lékařská věda pokročila a dnes se přišlo na mnohé příčiny, jak léčit nemoci. I to jsou dary Boží.
Snadno byste našli, bratři a sestry mnohé další věci, které jsou výsledek Boží milosti. Pokud tedy víme, že to, co máme je od něho, je od Pána Boha, tak za to můžeme jedině děkovat. Náš celý život, moje oblečení, to, že mohu jíst a pít a radovat se. Mít dobrý vztah se svojí ženou, milovat ji i po tolika letech. To je jistě dobrý důvod, za tohle všechno děkovat. Vždyť náš Bůh je dobrý Bůh a všechna jeho dobrá obdarování jsou od něho. Tedy to, co mám, není výsledek mé snahy, ale přesněji řečeno, je výsledkem Boží milosti, Božího obdarování. A já mám být jako věrný správce těchto darů.
Ale tento výklad nám dává ještě odpověď na jiné problémy. Jak to, že perfektně připravené evangelizační projekty selžou? A jak prapodivný bývá začátek různých probuzení? Na to je jediná odpověď. V prvém případě jsme se usilovali tak trochu bez Boha, v druhém případě se usiloval Bůh a dává nám probuzení jako dar Boží. Jako dar Boží milosti. Jak je možné, že se o něco usilujeme a pachtíme a honíme za tím, ale čím víc to chceme, tím víc se to stává nedosažitelnějším? A na druhou stranu, jenom v tom okamžiku, jak se té věci vzdáme, přestaneme na ní lpět, tak ji dostaneme od Pána Boha. A často docela podivným, zvláštním způsobem? Odpověď je jenom jedna. Abychom věděli, že to co jsme dostali, je darem od našeho Boha. A mohli tak za to děkovat a spravovat to jako věrní správci Boží.
A také nám tento výklad dává lepší pochopení pro jeden velice známý verš, který je snad nejznámějším veršem písma J 3:16 „Neboť Bůh tak milovat svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Pán Bůh, jako milující Otec, nám dává Dar nejvzácnější – Pána Ježíše. A Ježíš v hebrejštině znamená spása. My jsme se v našich životech, tehdy, kdy jsme byli ještě nevěřící, snažili žít dobře. Někteří víc, někteří míň, ale nevěřím tomu, že by nikdo, v té době, nezatoužil po něčem lepším, dokonalejším. Jako bychom tehdy, když jsme ještě byli nevěřící, mohli říct: „Usiloval jsem žít dobře, snažil jsem se o spásu, ale čím víc jsem chtěl, čím víc jsem se snažil, tím víc se spása ode mne vzdalovala.“ Až nakonec musel přijít Pán Bůh a jako dar, svůj dar, nám dal svoji spásu, záchranu. A tato spása, neurčila jenom kvalitu života tady na této zemi, ale odpověděla i na další důležité životní otázky, například co bude po smrti. A tato spása, záchrana má jméno – Ježíš.
Karel Sýkora
