poslal Alan Interview s Marianem Bieleszem
Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Ř 13,1-2
Takto, možná netradičně, bych začal rozhovor s člověkem, který byl na určitou dobu součástí našich vládních struktur. S člověkem, který je ještě dnes sháněn médií, které by daly nevím co, aby mu mohly položit několik otázek. Ano, mluvím o našem dlouholetém členu Marianu Bieleszovi, bývalém poslanci parlamentu České republiky.
Začal jsem si uvědomovat, kolik bych měl otázek na Mariana, co všechno bych se chtěl dozvědět. On byl přece dost dlouho v nejvyšší politice a ví víc, než kdokoli z nás. Média na nás chrlí jednu politickou kauzu za druhou. Korupce, vyhrožování, pomluvy. Člověk vlastně neslyší o vládě a parlamentu nic dobrého. A přece, není moci, leč od Boha. Jak se máme, my křesťané v této situaci zachovat? Nechám tuto myšlenku bez komentáře a budu se věnovat rozhovoru. Chtěl jsem jen naznačit, že by nebylo moudré se ptát na všechno. Právě v politice pravda nebývá pojímána jako absolutní hodnota, ale je s ní často zacházeno jako s pojmem relativním.
Mariane, jsem rád, že mám možnost ti položit několik otázek. Jak dlouho jsi byl v parlamentu?
Do poslanecké sněmovny Parlamentu ČR jsem byl zvolen v létě 2002 a svou činnost jsem ukončil rovněž v létě 2004, tedy působil jsem tam přesně 2 roky.
Vím, že tě mnozí z našeho sboru ve volbách volili jako svého kandidáta na post poslance. Určitě k nim cítíš určitou zodpovědnost. Co bys těmto lidem řekl o svém odchodu.
Jsem si plně vědom, že mimo jiné mě volilo hodně křesťanů, tedy jistě i členové našeho sboru. Za to bych jim chtěl dodatečně poděkovat. Víš, je strašně těžké vysvětlit v několika větách celý vývoj, který mě nakonec vedl k odchodu z poslanecké sněmovny, ale zkusím to. V politice se jedná v prvé řadě o danou politickou stranu, která tě nominuje na kandidátku, protože ty máš nejblíže k jejímu politickému programu, a v parlamentu pak o politický klub, kterého jsi členem. Zde se zase očekává, že budeš o všech důležitých zákonech loajálně hlasovat spolu s klubem. V mém případě to byla Unie Svobody, která byla nejblíže mému srdci a jejíž program jsem taky spoluvytvářel. Hned po volbách vznikla koaliční vláda ČSSD, Unie Svobody a KDU-ČSL. Nebyl jsem z toho nadšen, ale říkal jsem si, že se musíme pokusit alespoň částečně splnit své sliby, které jsme voličům před volbami dávali, a šel jsem do toho. Brzy se však ukázalo, že většinová sociální demokracie nás prakticky válcovala a my jsme neplnili ani základní teze našeho programu. Fakt, že to naši voliči těžce nesli, se brzy ukázal ve volbách do Evropského parlamentu, ale i v posledních volbách do krajů, kde US získala pouze něco kolem 1% hlasů. Často jsem se přel na klubu se svými kolegy - poslanci, požadoval jsem změny našeho postoje i výměnu vedení strany. Mé postoje však sdílela jen menšina členů klubu, a tak jsem na jaře 2004 na protest našeho chování spolu s kolegou Vrbíkem vystoupil z Unie svobody. V parlamentu jsem však zůstal a snažil se ještě hledat kompromisy a ospravedlnění pro to či ono hlasování.
Co se Ti konkrétně nelíbilo na působení Unie Svobody v parlamentu?
Byl to celkový odklon od pravicové politiky, která dodnes vede k neskutečnému stěžování života podnikatelům a k nesmyslnému utrácení státních peněz, tedy peněz nás všech - daňových poplatníků. Často docházelo k situacím, že zákony byly schvalovány i spolu s komunisty. V neposlední řadě mi, jako křesťanovi, vadilo odmítnutí tzv. protipotratového zákona poslanci US, kdy jsem nakonec jako jediný z klubu hlasoval pro jeho přijetí. Vrcholem však byla příprava zákona o společném soužití osob stejného pohlaví, tedy homosexuálů, a to samotnými poslanci US. Zkrátka naše názory se začaly čím dál tím víc rozcházet.Co tě nakonec vedlo k odchodu ze sněmovny?
Krize vyvrcholila v létě 2004, kdy odstoupil premiér Vladimír Špidla. Prohlásil jsem, že novou vládu sestavenou na bázi stejné politické reprezentace nehodlám v žádném případě podpořit a jediné řešení vidím v jednání s ODS a vytvoření širší koaliční vlády nebo vlády úřednické, která by směřovala k předčasným volbám. O tom však naši koaliční partneři nechtěli ani slyšet a měl jsem zřetelné signály, že v případě mého odchodu do opozice, tedy k ODS, je ČSSD ochotná vytvořit vládu i s komunisty, či za jejich podpory. Nutno připomenout, že koalice, jejíž jsem byl členem, měla ve sněmovně těsnou většinu 101 hlasů a můj přestup do ODS by měl pro vládu katastrofální následky. Situace se ještě zdramatizovala náhlým odchodem kolegy Vrbíka z našeho klubu, kterého zastoupil známý bývalý poslanec ODS Kott. V té chvíli bylo jasné, že další osud vlády a koalice závisí pouze na mně. Nebyly to pro mě jednoduché okamžiky rozhodování. Věděl jsem, že už dál nechci dělat kompromisy ve stávající koalici a podporovat zákony, se kterými bytostně nesouhlasím. Na druhé straně můj přechod do opozice by způsobil politické zemětřesení a nestabilitu v naší zemi. Jednou jsem byl přece zvolen za stranu, která je součásti vládní koalice, a byť s ní v mnohem nesouhlasím, necítil jsem, že mám právo silou jednoho hlasu způsobit pád vlády. Je to jakoby během fotbalového zápasu někdo v poločase přešel z jednoho mužstva do druhého, prostě zrada, a to se v politice, ale ani v životě nedělá. Jedinou možností a jako nejčistší řešení se mi nakonec jevil odchod ze sněmovny a zachování tak poměru hlasů, který vzešel z voleb v roce 2002. To jsou tedy v kostce nejdůležitější důvody, které mě vedly k mému rozhodnutí.Je naše vláda tak zkorumpovaná, jak to slyšíme z masmédií?
Nemyslím si, že je to tak katastrofální, jak o tom informují média. Jejich úmyslem často není pravdivě informovat, ale hledat vždy a za každou cenu jenom senzaci tak, aby to vypadalo zajímavě a čtenář byl spokojen. Korupce však jistě existuje, ale jedná se vždy o konkrétní lidi.Kde pracuješ teď?
Vrátil jsem se ke své profesi a pracuji na Státní veterinární správě. Jelikož ještě podnikám, budu, po domluvě se svou milovanou manželkou, ještě nějakou dobu působit v Praze.
Jak tvoji práci v parlamentu zvládala právě tvá manželka? Spíše bych se jí měl zeptat osobně, ale co si myslíš ty?
Nebylo to a jistě není pro nás lehké období, zvlášť když viděla svého manžela více v televizi a v novinách než doma, a to ještě v souvislosti s absurdními zprávami, které se o mém odchodu z parlamentu šířily. Člověk se ale nemůže takovým věcem účinně bránit. Média mají u nás obrovskou moc a často jí zneužívají. Mojí ženě Urszule i dětem patří proto neskutečný dík a úcta.Jak hodnotíš své působení v parlamentu?
Hodnotit sám sebe je vždycky těžké. Myslím, že už samotný fakt, že jsem jako křesťan působil dva roky v našem zákonodárném sboru, mělo jistě svůj význam. Snažil jsem se při projednávání různých zákonů ve sněmovně či v parlamentních výborech přinášet a obhajovat křesťanské hodnoty a myšlenky. Práce v té nejvyšší politice však není jednoduchá a každý člověk, zvlášť křesťan, by měl mít svoji hranici kompromisu, za kterou by už neměl jít. Já jsem právě takovou hranici nechtěl překročit, a proto jsem z nejvyšší politiky odešel.
Díky za rozhovor.
Ptal se ing. Jindřich Novák.
Přetištěno se svolením
ze Života v Centru,leden 2005.
Redakčně upraveno a zkráceno.
Zdroj: Život v Kristu č. 3/2005
