Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Sémantický význam a vymezení pojmu Poprvé se se slovem apoštol setkáváme v Novém Zákoně v Matoušově evangeliu, kde Ježíš ustanovil dvanáct apoštolů, které vyzbrojil charismaty uzdravování a vymítání démonů, a které, takto vyzbrojené, poslal kázat. Českému ekvivalentu slova apoštol odpovídá řecké substantivum apostolos (apostoloV), což se obligátně překládá jako poslaný. Ačkoliv je slovo apoštol v Novém Zákoně pojmem novým, v Septuagintě, řeckém překladu Starého Zákona, se hebrejské slovo poslaný - šalach  (הlש), překládá sedmset krát právě slovem apostello – poslaný (apostello) resp. aspostolos. Formálně tedy Nový Zákon při užití pojmu apoštol vychází již z hebrejského slova šalach, který v dané věci plně zastupoval toho, kdo jej posílal a v jehož jménu poté jednal. V Talmudu se uvádí, že zplnomocněný šalach představuje člověka “jako je on sám.” Ten obvykle uzavíral smlouvu, či vystupoval v nějaké obchodní záležitosti. V Novém Zákoně je takovýmto šalachem Saul z Tarsu, který byl ke svému úkolu pronásledovat křesťany v Damašku písemně zmocněn samotným veleknězem.

Apoštol tedy vždy v určité záležitosti představuje toho, kdo jej posílá, těší se v této věci jeho plné autoritě a sám bývá přijímán jako ten, který jej vyslal. Právě proto měli být apoštolové Ježíše Krista přijímáni jako on sám a ti, kteří je přijali, byli odměňováni jakoby přijali samotného Krista. Podstatný rozdíl zde nacházíme v tom, že zatímco starozákonní posel byl obvykle zmocněn pro určitou, časově ohraničenou činnost, apoštol Ježíše Krista je ke svému úkolu zplnomocněn až do skonání věků. Novozákonní druhy apoštolů Pisatel listu Židům uvádí, že apoštolem křesťanské víry a vyznání je Pán Ježíš Kristus, což v kontextu Matouše chápeme tak, že Ježíš plně zastupuje Boha, v jehož jménu přichází mezi Židy zvěstovat evangelium spasení. Podle Jana proto kdo vidí Krista, vidí Boha. Od apoštolátu Krista se pak odvíjí i poslání Dvanácti: “Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.” Těchto Dvanáct apoštolů bylo neopakovatelných a slovy Petra museli být s Kristem od křtu Janova až po jeho nanebevstoupení a museli být též svědky jeho zmrtvýchvstání. Jména těchto Dvanácti jsou v knize Zjevení připodobněna k dvanácti branám Nebeského Jeruzaléma, což se v kontextu epištoly Efezským vykládá tak, že na jejich učení stojí nadčasová Novozákonní církev (tzv. apoštolské učení). Nad rámec učení Dvanácti nešel později ani apoštol Pavel a naopak žádal v Jeruzalémě schválení své věruky. Stejně tak raný spis Didache, popisující praxi apoštolské církve, mluví o učení "Dvanácti apoštolů národům". Někteří rozlišují další třidu apoštolů, kterou nazývají “apoštoly vzkříšeného”. Jako základ pro své tvrzení uvádějí např. Pavla, který nepatřil do okruhu Dvanácti, a přesto zastával relevantí a Kristem dosvědčený apoštolský úřad. Exegetickou látku tohoto tvrzení tvoří epištola Efezským, kde se píše, že vzkříšený Kristus dal dary lidem: “Ten, který sestoupil, je tedy tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno, co jest. A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly...” K tomuto povolání Kristem dochází až po Kristově nanebevzetí, a tito apoštolé vzkříšeného pak logicky nemohou naplnit Petrem definovanou podmínku být s Kristem od křtu Janova. Sem patří i další apoštolé, kteří jsou explicitně v Novém Zákoně zmínění, jako například Andronikus a Junius, Timoteus, Silas nebo Barnabáš. Znaky skutečného apoštolství Nový Zákon na více místech mluví i o falešných apoštolech, pravděpodobně vzdělaných a pověstných helénských židech, vůdči kterým se spoštol Pavel vymezoval. Tito pronikali do již existujících křesťanských sborů zejména v Malé Asii, a ačkoliv nebyli zakladateli těchto sborů, uplatňovali na tyto sbory nemalé hmotné nároky a předkládali jim vlastní, Kristem neautorizované učení, spočívající pravděpodobně v nutnosti dodržovat ustanovení Mojžíšůva Zákona. Pavel, stejně jako Kristus, vedle jasného doktrinálního hlediska, při rozeznání pravých apoštolů, zohledňuje zejména osobní zralost a charakter křesťana, schopnost a ochotu trpět a přítomnost obdarování resp. charismat v životě Kristova apoštola. Argumentuje i skutečností, že to byl on, kdo daná společenství doslova porodil a po duchovní stránce je všestranně zabezpečil. Jako apoštol pak má právo nejen láskyplně pečovat o chod Božích obcí, ale může se i chopit hole a v autoritě Krista volat obce k poslušnosti. Ať dnes máme pohled na možnost existence současných apoštolů jakýkoliv, jedno je jisté: tito "apoštolé" nemohou zastával vlastní "apoštolské učení" neboť k jeho formulaci postrádají autoritu Dvanácti. Apoštolskou autoritu tak dnes v oblasti doktríny může vykonávat pouze Písmo svaté. Výklad a praktická, závazná aplikace pro celé církve byla v rané církvi a v reformaci činěna pouze konsenzuálně, na úrovni koncilu, nikoliv diktátem shora. Interpretovat Písmo k vlastnímu užitku má však právo každý člověk.