poslal Lutrik Pravda (řecky alétheia, latinsky veritas) je filosofický termín, jímž se označuje základní hodnota poznání. Určení této hodnoty závisí na postoji filosofa. Jednotná definice pravdy není k dispozici a každé její určení závisí na kritériích, která jsou pro zjištění pravdivosti zvolena (viz lit. 1, s. 329). A tak rozlišujeme různá pojetí pravdy.
V antice a ve středověku do renesance převládal kontemplativní (nazíravý, Sókratovský) typ racionality. Dominujícím kritériem pravdivosti zde byla koherence, to jest bezrozpornost myšlenkových operací, proto se hovoří o koherenční teorii pravdy. Antický člověk nebyl soustředěn na věci, ale myšlenky o nich. Domníval se, že v pozadí všech událostí jsou bohové a že vše se odehrává podle jejich vůle. Antický člověk pak hledal možnosti, jak poznat úmysly bohů a měl za to, že v tom smyslu existují dvě cesty - jednak cesta věštby, jednak cesta teorie, cesta logu. Prostřednictvím koherentních myšlenkových postupů chtěl odhalit skryté úmysly bohů. Jako hlavní metoda se ustálila dialektika - umění rozhovorem se dopracovat pravdivého poznání. Boží substance vymezovala člověku i ve středověku možnosti jeho poznání. Člověk nebyl tehdy subjektem ve smyslu něčeho, co je původcem aktivity (viz lit. 4, s. 8).
Situace se začala měnit až v období renesance. Kontemplace s koherencí jako dominujícím kritériem pravdivosti byla postupně nahrazována mechanickým přístupem s převažujícím korespondenčním kritériem pravdivosti, kdy za pravdivé se považuje to poznání, které nalézalo svou oporu v realitě samé - jde o korespondenční teorii pravdy. Pravda jako by byla skrytá v realitě a úkolem filosofie a vědy bylo ji odkrýt čili pod nánosem fenoménů (jevů) objevit podstatu. Tím se namísto Boží substance objevuje substance reality, substance přírody. Omezenost člověka přírodou je pak nutno překonat poznáním přírody a té se člověk zároveň zmocní (viz lit. 4, s. 9). Jako dvě možné metody poznání se v novodobé filosofii rozvíjí empirismus (F. Bacon) a racionalismus (R. Descartes). Empirismus pak ve svém vývoji naráží na Německou klasickou filosofii, především na dílo Imamnuela Kanta, který přichází s analýzou vrozených apriorních nazíravých a rozumových forem poznání.
Nicméně základem moderní mechanické racionality zůstává přesvědčení, že svět je zákonitý a racionální a že je v moci lidského rozumu tyto zákonitosti pochopit a využít při předvídání a kontrole dění ve světě. Pravdu (pravdivost) lze potom definovat v souladu s korespondenční teorií pravdy jako shodu mezi naším poznáním (našimi tvrzeními) a samotným objektivním světem, o němž tato tvrzení vypovídají. Objektivistické chápání světa a poznání následně umožňuje tvrdit, že alespoň teoreticky může lidská mysl uchopit skutečnost jako celek, a že tedy může vytvořit pravdivý a úplný popis skutečné podoby světa, který zahrnuje nejen všední předměty kolem nás, ale také celý svět přírody, jak ho zkoumají přírodní vědy. Rovněž i lidské poznání v rozličných oblastech kultury (v estetice, morálce, politice) lze údajně vybudovat na pevných a univerzálních “vědeckých” základech. Zkrátka jisté poznání je tak prý možné ve všech oblastech lidského bádání (včetně historie).
Naproti tomu v pojetí postmoderny (postmodernismu) žádná univerzální, nadčasová a nadkulturní absolutní pravda neexistuje - pravda je totiž vždy relativní a podmíněná společenstvím, kam patříme. Oproti korespondenční teorii pravdy se tak prosazuje konsensová teorie pravdy a pragmatická teorie pravdy. Pragmatická teorie pravdy se zaměřuje především na budoucí důsledky teorií, zkrátka zda to, čemu věříme, je pro nás prospěšné, resp. užitečné. Pro W. Jamese je právě užitečnost integrujícím a hodnotícím principem, který řídí naše poznání i chování a současně je užitečnost také způsobem vidění světa (viz např. lit. 4, s.22).
R. Rorty pak navrhuje nahradit dosavadní pojetí pravdy “idejí pravdy jako něčeho, čemu lidé začnou věřit v průběhu svobodných a otevřených střetnutí” (viz lit. 2, s. 236). Zejména J. Habermas jako hlavní představitel konsensové teorie pravdy důvěřuje v další možnosti rozumově komunikativní praxe evropské kultury. Habermasův koncept komunikativního rozumu a jeho teorie komunikativního jednání se snaží ukázat, že tři momenty rozumu (moment teoretický, praktický a estetický) jsou navzdory svému oddělování přece jen stále skrytě spojeny (viz např. lit. 3, s. 10 - 11). Protože neexistuje žádné objektivní poznání, organizuje se věda i životní proces konsensuálně, tj. nenásilným vzájemným uznáním v nepřetržité jazykové komunikaci. Tzv. mluvní akty zde musí splňovat nároky srozumitelnosti, pravdivosti, věrnosti zobrazení objektu řeči a správnosti, které posléze konvergují v jediný nárok: nárok rozumnosti.
V postmoderním myšlení tedy převládá nerealistické (jazykem zprostředkované), neesencionalistické (vztahové) a nereprezentativní (pragmaticky zaměřené) pojetí pravdy. Objevuje se rovněž představa, že “pravda není něco dopředu daného, co máme odhalit, ale že je třeba ji v každé oblasti vytvářet” (G. Deleuze, viz lit. 2, s. 139), což je jen další výraz odklonu od realistického pojetí pravdy ve prospěch pojetí nerealistického či konstruktivního. I zde se tak ukazuje, že postmoderna s sebou přináší nový typ racionality - konstruktivní racionalitu (blíže viz lit. 4, s. 42).
Navíc postmoderní myšlení odmítá omezovat pravdu na její racionální rozměr, čímž sesazuje lidský intelekt jako soudce pravdivosti. Kromě rozumu podle postmodernistů existují i jiné cesty poznání, např. cit či intuice. V tomto kontextu pak může J. Derrida svobodně prohlásit, že vlastně není žádná pravda, a tudíž není žádné odhalení, není žádný konec, žádná apokalypsa (blíže viz např. lit. 3, s. 8).
Literatura:
1) Filosofický slovník, FIN, Olomouc 1995
2) Gál, E., Marcelli, M.: Za zrkadlom moderny (filozofia posledného dvadsaťročia), Archa, Bratislava 1991
3) Heczko, S.: Postmoderní obrat ve vědě, Katedra makroekonomie, VŠE, Praha 1999
4) Pstružina, K.: Svět poznání. K filosofickým základům kognitivních věd,
1. autorské vydání, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 1998
Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.
