Grano Salis - Bible v kontextu jiných svatých knih

Karels poslal:

V záznamu přednášky pana prof. Hellera, starozákoníka a religionisty Evangelické bohoslovecké fakulty, se nejprve seznámíme s rozdělením náboženství, dále se stručnou charakteristikou posvátných textů jednotlivých náboženství a nakonec si uvědomíme, jaké místo mezi ostatními svatými knihami má Bible a jakým způsobem máme přistupovat k ostatním textům.

Náboženství můžeme podle jednoduchého kritéria dělit na tři základní skupiny:

- kmenová
- národní
- nadnárodní neboli světová.

Z hlediska svatých knih pro nás bude zajímavá jen poslední skupina. Náboženství kmenová totiž mají jen ústní tradici z předpísemného období, která je zaznamenána až badateli podle tradovaných mýtů. Národní náboženství mívají své tradice často zapsané, ale nikoliv v podobě normativních, kanonizovaných verzí. Sem patří spisy germánských mytologií (Píseň o Nibelunzích), keltských (Král Artuš a rytíři kruhového stolu), islandských (Edda) nebo mezopotámských (Enuma Eliš). Starořecké nebo indické texty jsou sice fixovány, ale pouze z literárního, poetického hlediska. I když se mluví o kanoničnosti určité verze, myslí se pouze na jeho vzorovost, ne posvátnost.

Náboženství nadnárodní jsou charakterizována tím, že vznášejí určitý nárok na univerzalitu učení a na jeho závaznost. Ta jediná mají posvátné texty. Jsou to knihy, o nichž dané náboženství tvrdí, že mají božský původ, a jejichž znění je fixováno v určité neměnné podobě. Je zajímavé, že se s těmito náboženstvími a svatými knihami nesetkáváme nikde jinde než v asijské oblasti. Pro přehlednost si je můžeme rozdělit:

1. Blízký Východ - 3 velké teistické systémy:

• židovství (Starý zákon, který židé nazývají Mikrajit nebo Tenach, což je zkratka Tora, Nebijim, Ketubim, tj. Zákon, Proroci, Spisy)
• křesťanství (Bible - Starý a Nový zákon)
• islám (Korán)

a 3 menší synkretistické systémy:

• zoroastrismus (mazdaismus) (Avesta)
• manicheismus (Kefalaia)
• mandeismus

2. Jihovýchodní Asie - neteistické (karmánové) systémy:

Indie:

• hinduismus (védy, upanišády, brahmány, purány, Mahabháráta... mnoho posvátných textů s různou závazností)
• buddhismus (Tripitakam)
• džinismus (Sidhanda)
• tibetský buddhismus: (Knihy mrtvých, nejznámější Bardo Thödol - Tibetská kniha mrtvých)

Čína:

• taoismus (Tao-Te-ťing)
• konfucianismus (Hovory Konfuciovy)

Islám

Ortodoxní islám tvrdí, že Korán není kniha v obvyklém slova smyslu, ale psané neměnné slovo Boží, které bylo s konečnou platností zjeveno Muhammadovi (570-632). Nevznikl Božím tvůrčím aktem, nýbrž je věčným Božím atributem. Týká se všech oblastí lidského života, neexistuje předěl mezi světským a náboženským řádem, ale ani mezi různými národy. Islám je pro všechny. Muhammad za svého života citoval Korán jen ze své paměti, ale jeho první nástupci ve vedení obce (chalífové Umár a Uthmán) ho písemně fixovali. Má 114 kapitol (súr), které chronologicky neodpovídají průběhu zjevení. Obsahují Muhammadova kázání, modlitby, poučení, zákonodárné texty. Ortodoxní islám zakazuje Korán překládat z arabštiny.

Hinduismus

Hinduismus má velké množství posvátných textů. Čtyři védy (vznik 1500-1000 př. Kr.) svědčí o polyteismu, který je příbuzný náboženství jiných indoevropských národů. Cílem náboženství je pozemský úspěch a blahobyt. Uctívají různé třídy hierarchicky seřazených bohů, z nichž nejvyšší jsou Varuna a Indra, kteří vyžadují stále nákladnější a složitější obřady. Jeden z ortodoxních směrů zastává názor, že sánskrt, kterým jsou psány védy, není historický jazyk, ale zvuková manifestace absolutna. Z něho vyrůstá síla manter a hymny, stejně jako účinnost obětí. K védám byly tedy připojovány bráhmany (1000-800 př. Kr.), ezoterické výklady smyslu oběti. Jejich cílem je ovládat kosmické a přírodní dění. V nich se tvoří ústřední pojmy hinduistického bráhmanismu, "brahma" a "átman". Vrchol brahmanismu tvoří upanišády (800-600), které přesouvají svůj zájem z vnějšího kosmu do nitra člověka. Klasickou epochu hinduismu uzavírají dva eposy, Rámájana a Mahábhárata. Oba se zabývají především tématem správného jednání a za vzor dávají dvě vtělení boha Višnu - Rámu a Kršnu. Součástí druhého eposu je Bhagavadgítá, základní text bhaktijógy. Nejmladšími posvátnými texty jsou purány, v nichž krystalizuje trojice božstev Brahma, Višnu, Šiva jakožto zosobnění neosobního absolutna (brahma).

Buddhismus

Po smrti Buddhy Sidhárty Gautamy (483 př. Kr.) se sešel první mnišský koncil, který dal podnět k sestavení Buddhových slov. Ta se tradovala dlouhou dobu pouze ústně. Na třetím koncilu v r. 253 byl tento kánon přepracován a teprve v 1. st. př. Kr. byl zachycen písemně (Pálijský kánon, Tripitaka).

Džinismus

Vznikl podobně jako buddhismus (v 6. st. př. Kr.) v reakci na ritualistický bráhmanismus. U nás je málo známý. Klade velký důraz na soucit. Texty byly předávány ústně až do 3. st. př. Kr., kdy vznikl kánon (Sidhárta). Obsahuje metafyziku a nauku o spáse, životní pravidla pro mnichy a pro laiky, popisy života svatých a mnohé legendy.

Tibetský buddhismus

Bardo Thödel - Tibetská kniha mrtvých se stala na Západě populární díky psychologickému výkladu C. G. Junga. Jedná se pouze o jednu z mnoha tibetských Knih mrtvých. Slouží k předčítání u lůžka umírajícího, aby ho provázela na onen svět a pokud možno ho uchránila před znovuzrozením. Po cestě se duše setkává s hněvivými a pokojnými božstvy, v nichž musí rozpoznat přeludy, projekce svého vlastního strachu, hříchů. Prolínají se zde prvky lamaistického buddhismu a lidového šamanismu.

Konfucianismus

V předkonfuciánském období existovalo 5 kanonických knih, z nichž nejznámější je Kniha proměn - věštecká příručka pomocí nahřátého želvího krunýře, ezoterní, mnohoznačná kniha. Už toto období zdůrazňuje svázanost člověka s kosmickým řádem, který je tvořen harmonickou dualitou principů Jin a Jang. Ústředním pojmem je tao, cesta, kterou se má člověk dát ve světě, a s ní související nebeské tao, které zajišťuje harmonickou souhru kosmických sil. Na tomto základě stojí konfucianismus, systém občanských, etických a náboženských nauk, které sebral a sjednotil Kchung fu-c' (Konfucius) v 5. st. př. Kr. Nejdůležitější roli zde hraje úcta k tradici, k předkům, hierarchická struktura světa a státu. Ztělesněním řádu Li je císař. Konfucianismus není v pravém smyslu náboženstvím, zůstává v rovině přirozené lidské mravnosti. Základním textem jsou Hovory Konfuciovy, sebrané výroky Mistra a jeho žáků.

Taoismus

Taoismus byl původně filosofickým směrem, postupně z něj vzniklo náboženské učení. Současník Konfuciův Lao-c' (570-490 př. Kr.) zanechal svým následovníkům knihu Tao-te-ťing, Knihu o tao a ctnosti. Všechno jsoucno je jedno jediné dění (tao). Důležité je nechat se nést tímto děním, nezasahovat do něj svou žádostivostí a nevědomostí. Taoismus, konfucianismus a buddhismus se v Číně vzájemně ovlivnily a propojily do synkretistické jednoty, v níž už je těžké rozeznat hranice jednotlivých směrů.

Vznik posvátných knih

O vzniku posvátných knih existuje celá řada teorií. Takové zkoumání se vymyká exaktním metodám. V oblasti humanitních věd, a zvláště filosofie a teologie, se nedá objektivita vědeckých závěrů měřit nebo vypočítat. Je dána pouze kritickým odstupem od vlastních předpokladů a jejich přezkoumáním ve světle jiných souvislostí.

Podle ortodoxního podání mají posvátné texty božský původ. Buď byly napsány, diktovány nebo vnuknuty božstvem samotným, nebo jsou přímým otiskem světového řádu. Máme tu co dělat s zpředmětnělou posvátností. Skeptický přístup známe dobře ze školy: Podle něj jsou všechna náboženství fa jejich spisy lidské výmysly sloužící k ovládání a vykořisťování druhých lidí.

Vývojová teorie považuje náboženství za součást vývoje lidstva, v níž se sociální potřeby kompenzují ideami.

Nejvíce odpovídá skutečnosti responzivní hypotéza. Bůh člověka staví před otázku o smyslu života a smrti, o řádu světa a místě člověka v něm. Člověk nejprve hledá odpověď sám, a to je vznik náboženství. Je to vnitřní rozhovor člověka, kmene, národa s tím, co ho svírá a k čemu se upíná. Částečně se tato teorie dá aplikovat i na Bibli. Starý zákon je velkým hledáním odpovědi na otázku: který z Bohů je ten pravý? Nový zákon jde ještě hlouběji: Kdo mě vysvobodí ze smrti a hříchu?

Tenhle zápas je veden z podnětu a v síle Ducha svatého. To ovšem pozná jen ten, kdo do toho zápasu vstoupil. Jedině ten, kdo byl vtažen, také rozpozná Boží odpověď. Zvenčí to nejde poznat. Svědectví svatopisců se ukázalo jako nosné, protože oni sami jím byli neseni, proto také bylo zapsáno. O Bibli nelze tedy vědecky dokázat, že je jediná pravá, ale lze poukázat na některá její specifika, která ji vyčleňují z množství jiných posvátných spisů..

Svéráz Bible

Nespočívá ve zvláštnosti místa nebo času napsání, ani v jedinečnosti lidského autora(-ů). Svéráz Bible je svéráz Boha, o kterém Bible svědčí. On je Někdo, ne něco, a zároveň nevystižitelný - přesahuje všechny výpovědi o něm. Výpovědi jsou více méně přiměřené metafory. Vyznání víry v něho není popis, ale chvála za to, že se nám dal poznat. Není to definice, ale adorace. Nelze se ho zmocnit, nemůžeme si ho podmanit, ani intelektuálně ani magií.

Dále, Bible je svědectví o Božích činech, ne v první řadě o tom, co má dělat člověk. Jiné svaté knihy jsou návodem ke spasení. Bible je radostná zpráva o vítězství, ne našem, ale Božím. Všechno je připraveno, jde o to, přijmout pozvání vírou. Nekonečný, nevystižitelný bůh se k nám v lásce sklání, pracuje stále pro naši spásu. Jak daleko má tento Bůh k pojmu aristotelského nehybného Hybatele!Vztah člověka k Bohu se pohybuje po elipse, v nejvzdálenějších bodech zakoušíme Boží transcendenci, v nejbližších jeho lásku, obojí neoddělitelně propojeno. Jsme vázáni k poslušnosti, ale v lásce. Litera zákona je moudré otcovská rada pro toho, kdo chce poslouchat. Kdo nechce, toho nenutí.

Proto leží těžiště Bible v dění, v příbězích. Ne v dějinách pojatých jako kauzální, kontinuální a evidentní dění. Dějiny jsou zprávou o tom, co dělá a udělá Bůh. Dějiny nejsou kauzální, protože jsou prostorem, kde se vyúčtovává lidské svobodné rozhodování. Nejsou ani kontinuální - skutečnost jsou dlaždičky s mezerami pro rozhodování a působení Božího Ducha. A co se týče evidence - jak chceme evidovat moc lásky a pravdy! Dějiny jsou tedy události mezi Bohem a člověkem, a instrukce jsou pouze pomocná záležitost.

Bible přináší úplně jiné poselství než jiné svaté knihy, kde chybí evangelium. Vzbuzuje v člověku radost hlubší, než je radost z vlastní dokonalosti. Je to radost z dobré zprávy, že jsme účastni dokonalosti jediného Dokonalého. Křesťanství na rozdíl od tolika jiných náboženství není návod, jak překonat smrt (případně mnoho smrtí), ale jak přijmout hotové vítězství, jak smysluplně zemřít a žít.

Co s ostatními svatými knihami?

Jeden z častých přístupů je strach, který vede ke snaze všechno odlišné zničit. Strach je znak malověrnosti, jako by zde nebyl Bůh svrchovaným Pánem.
Jiný způsob razí synkretici - "posbíráme to všechno jako nahnilé švestky na jednu hromadu, pak to budeme destilovat a vytvoříme tak vynikající náboženskou slivovici". To je znevažování Boží cesty, Božích děl spásy. Abychom získali správný přístup k jiným posvátným textům, musíme si přiznat, že Bůh vládne nad srdcem i těch lidí, kteří ho dosud nevyznali ústy, ale "pouze" láskou, pokorou, spravedlností... I tam, kde křesťanství nezapustilo kořeny, jsou lidé dobří. To nemají sami od sebe, ale od Pána Ježíše, protože jeho oběť je základem vší obětavosti, dobroty a lásky v celém stvoření. Jsou jako jiskry, které nejsou součástí ohně. Mísí se v nich věci lidské s božskými. A jejich posvátné texty jsou také takové jiskry, v nichž je smíšeno lidské a to, co má základ v Bohu. Kdo však zůstane jen u nich, nemá kritérium pro rozpoznání toho lidského a božského v nich. To bylo dáno nám. Tyto texty můžeme používat jako berličky, ale můžeme o ně taky zakopávat. Při třídění je potřeba velké pokory. Nejprve je třeba je důkladně poznat. Pak začínat od toho dobrého, co v nich nacházíme, co s nimi máme společného. Nezapomeňme, že posledním soudcem je Bůh sám, my jsme jenom poslové.

Text sám je důležitý, ale ještě důležitější je ten, kdo ho čte. I Bible se dá zneužít jako starý papír, jako bájesloví. Když jí neužíváme tak, jak ona sama chce, když v ní hledáme vlastní náboženskou seberealizaci, děláme z chleba (milosti) kámen. A naopak, i z jiných posvátných textů můžeme čerpat poučení, ale pouze když je užíváme jinak, než chtějí ony samy: v obou případech se musíme nechat vést Duchem Božím. Když nevane Duch, jsme i uprostřed Božího slova jak na poušti. Když Duch zavane, můžeme se napít i uprostřed těch textů, kde je jinak vyprahlá poušť.

Záznam celé přenášky na kazetách lze koupit v Pastoračním středisku AP, Praha 6, Kolejní 4
Stručné informace o jednotlivých posvátných textech byly zpracovány podle: Encyklopedie náboženství, Karm. nakl. Kostelní Vydří 1997 Kniha o náboženstvích, Albatros, Praha 1993

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace