poslal Olda Lidé moderního věku se k současným apoštolům křesťanské víry stavějí podezřívavě, často s patřičným odstupem a s přezíravým úsměvem sledují jejich činnost. Kněze potkávají lidé většinou už jen na pohřbech a při svatebních obřadech v rodině, aniž by byli dotčeni věroukou církve. Mezi veřejností a církví se otevírá propast vzájemného nepochopení a nedůvěřivého mlčení, které na straně posluchačů skrývá neznalost a na straně druhé neschopnost hovořit srozumitelně. Volání po obnově církve, která by se vrátila do společnosti jako nositelka duchovních hodnot, je z tohoto pohledu oprávněné.
Faráři si z Pána Boha udělali řemeslo - pravil kdysi trefně Jan Werich. Já si na jeho výrok vzpomenu pokaždé, když při svých toulkách přírodou uléhám ke spánku pod širým nebem, abych znovu užasl nad vesmírem, a do mysli se mi vtírá dotěrná představa - že si ráno někdo obleče komži a půjde lidem na kazatelnu vysvětlit, jak to Pán Bůh se svým stvořením vlastně myslel.
Člověk bude vždycky hledat smysl života a bude hloubat nad světem kolem sebe. K tomu ale stále méně potřebuje církev, která někdy spíš jen klopýtá za událostmi a nabízí recept na uzdravení světa, aniž by někdy sama na sobě vyzkoušela jeho účinnost.
Víc farářů = míň bachařů Nedávno mne vyprovokovala stať Marka Loužka z Centra pro ekonomiku a politiku. Uvedl v ní, že mnozí lidé nejsou ochotni připustit, že i na náboženském trhu existuje princip nabídky a poptávky. Církve jsou prý podobné firmám. Chtějí-li přežít, musí efektivně alokovat zdroje. Není-li zájem o jejich služby, je to signál, že něco dělají špatně ve vztahu k zákazníkům, nebo navázaly takové spojení se státní mocí, které zničilo jejich prosperitu.
Loužek cituje názor Garyho Beckera, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, který vysvětluje vyšší religiozitu v USA ve srovnání s Evropou větší konkurencí. Protože ve Spojených státech je důkladná odluka církve od státu a mezi náboženskými společnostmi existuje přirozená soutěž, nutí je to pružněji reagovat na potřeby věřících. Statistika prokazuje citelný úbytek věřících všude tam, kde existuje hluboké propojení mezi státem a církví. Tam, kde si církve konkurují, dochází k nárůstu počtu členů.
Česká republika se řadí v počtu věřících mezi země, v nichž se více než polovina občanů již nehlásí k žádné církvi. Také mezi duchovními je slyšet názor, že obnova stále se zmenšující církve je možná za předpokladu, že dojde k její odluce od státu. Obavy z možných ekonomických otřesů však vedou k opatrnosti. Snaha získat čas je patrná u všech denominací.
Proč by měla odluka přivodit potřebnou katarzi? Farář placený státem je zajištěn příjmem, byť nízkým, což ho nemotivuje k práci. Naopak. Když má tři lidi v kostele, bere stejný plat, jako když má kostel plný. Stát se tváří, že kněze dobře platí, a kněz se tváří, že dobře pracuje. K ruce má i pastorační asistenty, které stát rovněž platí a neomezuje jejich počet.
Efektivita práce a investic je nulová. Co dříve zajišťovali laikové, vedeni vírou, nyní vykonávají placení asistenti. Dalším úskalím této postsocialistické praxe je stav duchovenského sboru. V kněžské službě zůstávají lidé, kteří mají obavu, že by se v civilním povolání neuživili. Ti schopní často odcházejí pro nízký příjem.
Církev sama od sebe jen výjimečně propustí faráře pro "nízkou produktivitu práce". Nepamatuji se na takový případ. Stát by však neměl platit kněze za jeho víru, ale za službu pro společnost, protože tady platí úsloví - Čím více farářů, tím méně bachařů. Kněze by si ovšem měla platit církev sama. Při padesáti aktivních členech, kteří budou ochotni platit 300 korun měsíčně (což vydá kuřák za týden na cigarety), bude mít duchovní příjem 15 tisíc korun, a to dnes rozhodně od státu nemá. Farářovi, který bude autoritou a pastýřem obce, nehrozí hlad. Lidé vědí, proč za ním chodí.
Najdeme odvahu k experimentu? Církev hledá kazatele s vnitřním povoláním ke službě. Toto interno vocatio se prokáže právě pohledem do nedělního shromáždění. Stát by se mohl soustředit na opravy památek a honorovanou službu duchovních, kteří pracují i v ústavech, školách, věznicích, armádě, s menšinami apod. Po čtyřiceti letech totality je složité přejít na model samofinancování církví. Řešením by byla zlatá střední cesta, což je podle mého názoru stanovení kvóty věřících na jednoho duchovního.
Největší odpor u farářů vyvolal návrh, že by vykonávali svoji službu až po návratu z civilního povolání. Z vlastní zkušenosti vím, že by přitom tím nejpřirozenějším způsobem mohli misijně působit. Někteří argumentovali náročností duchovenské práce, kterou není možné vykonávat po návratu z jiného zaměstnání. Já si to nemyslím. Argument, že farář objíždí i více náboženských obcí, a proto nemůže dělat nic jiného, neobstojí při pohledu na skutečný počet jeho věřících.
Církev by mohla mít i nadále farářů podle libosti, ale stát by platil pouze jednoho duchovního dejme tomu na pět set matrikových členů. Už takové opatření by vedlo církve k pečlivé volbě duchovních a k většímu zájmu o věřící. Na pořad dne by přišel efektivní misijní program. V tom dávám Marku Loužkovi za pravdu. Farář na opuštěné faře, žalostně placený státem, není cestou do budoucnosti, ale vede k devalvaci tohoto povolání.
Najdeme odvahu experimentovat? Pokud ano, pohled veřejnosti na církev bude mnohem laskavější, než je tomu dnes, a církev tak bude moci plnit své poslání. Odluka od státu otevře novou cestu a umožní církvím vyjít z ghetta a potkat se s veřejností.
ThDr. Jan Schwarz
bývalý patriarcha Církve československé husitské, teolog
Vyšlo v Lidových novinách 28.6.2005
Zdroj http://lidovky.centrum.cz/
Převzato z http://notabene.granosalis.cz/
