Grano Salis - Co je to exegeze. (Jak přistupovat k Bibli)

Karels poslal:

Co je to exegeze. (Jak přistupovat k Bibli)

Tomáš Novotný

Co to je EXEGEZE

I když se většině z lidí, když slyší slovo exegeze, vybaví představa nějakého složitého teologického procesu, ve skutečnosti je to něco, co dělá každý z nás několikrát za den. Kdykoliv něco čteme nebo slyšíme a snažíme se tomu porozumět, tak vlastně děláme exegezi. Tento termín je totiž odvozen z řeckého slova exegeomai, které znamená ‚vyvést‘.

Ve vztahu k textu pak znamená vyčíst, tedy ‚vytáhnout‘ z textu jeho význam. Ostatně poznáváme na začátku našeho termínu známou řeckou předponu EX, znamenající ‚ven‘.

(Vzpomeňme jenom, co to znamená, když náš zubař po prohlídce zubu, pronese k sestřičce: „Ex!“.) Exegezi pak děláme zvláště všude tam, kde něco čteme nebo slyšíme a říkáme si: Jak to vlastně myslel? Byla to legrace, nebo to myslel vážně, nebo to byla ironie? Když se prostě snažíme přijít na skutečný význam nějaké slovní komunikace.

Tedy všude tam, kde se snažíme objevit skutečný význam skrytý za slovy, děláme vlastně exegezi.

My, lidé, máme mezi sebou nejrůznější formy komunikace. Vezměme si v tuto chvíli za příklad, když jeden člověk napíše druhému dopis. Jistě každý z nás dostal v životě mnoho dopisů. A také jsme asi většinou chápali, oč v nich šlo. Nevím však, zda jste někdy přemýšleli o tom, proč takovému dopisu rozumíte.

Není to jen proto, že je psán česky, anebo jazykem, kterému rozumíte. Takovému dopisu rozumíte i proto, že pisatele znáte, anebo je alespoň ze stejného kulturního prostředí a žije ve stejné době jako vy a v důsledku toho tedy používá stejné představy. Víte, na co asi myslí, když zhustí svoji myšlenku do několika slov a v případě, že ho osobně znáte, pak hrají dokonce roli vaše společné zkušenosti a zážitky, na které může odkazovat.

Někdy však může dojít k situaci, kdy jeden člověk napíše druhému dopis, a vám se tento dopis dostane do ruky. Když budete natolik neslušní, že si dopis přečtete, bude velice záležet na tom, jak mnoho budete vědět o dotyčném pisateli i adresátovi, abyste dopis vůbec pochopili. Když je nebudete znát vůbec, pak třeba ani nepochopíte, zda se jedná o dopis z dovolené, z vězení nebo z nemocnice. Když si tam přečtete zmínku, jako např.: „Vzpomínáš si, jaké to bylo výborné minulý týden?“, pak nebudete vůbec vědět, na co pisatel naráží. Záleží tedy velice na tom, jak mnoho budete vědět o pisateli i adresátovi, abyste se přečtením takového dopisu pobavili.

Popisuji toto všechno, protože kdykoliv přistupujeme k jakémukoli biblickému textu, jsme vlastně v situaci této tzv. třetí strany: Nějaký apoštol napsal dopis např. do Korintu a my teď k tomuto dopisu přicházíme a chceme mu rozumět a chceme z něj mít užitek. Nebo nějaký prorok pronesl kdysi proroctví např. k judskému lidu a my ho dnes čteme a chceme, aby i nám něco řeklo. A tím se dostáváme k prvnímu ze čtyř kroků, které provádíme při skutečné biblické exegezi, a tím je zkoumání kontextu (1).

1. KONTEXT:

Nejvlastnějším kontextem jakéhokoli biblického výroku je to, že Bible je náboženská kniha. To je možná prohlášení, které se zdá zbytečné, ale ve skutečnosti je tím prvním, co si musíme uvědomit, když chceme cokoliv z Bible vykládat.

Dříve, než začnu Bibli studovat, tak si musím uvědomit, proč byla napsána. Musím si být vědom, že Bible nebyla psána jako učebnice historie, zeměpisu, kosmologie, kosmogonie nebo čehokoli jiného, ale byla psána jako náboženský text, který chtěl sdělit určité náboženské skutečnosti. Když tedy čtu Bibli s jiným záměrem, pak ji čtu nesprávně. Když hledám v Bibli zprávy o dějinách, když ji chápu jako dokument o starověkém způsobu života anebo dokonce, když ji čtu pro krásu jazyka, je tomu tak, jako bych si např. vzal učebnici chemie a snažil se z ní naučit matematiku. Jistě, že tam trochu matematiky také najdu, ale není to ten pravý záměr, pro který byla tato učebnice napsána. Stejně tak i v Bibli najdu trochu dějin, trochu zeměpisu, nějaké zprávy o tehdejší fauně a flóře a jistě se jedná i o literárně pozoruhodné dílo, ale toto všechno je podřízeno hlavnímu záměru: předat jistou náboženskou zvěst.

Kdykoliv vykládáme jakýkoliv text, musíme si být vědomi, o jaký text se jedná. Nemohu vykládat báseň jako dokumentární literaturu a na druhé straně nemohu např. literaturu faktu vykládat jako poezii. Jedině tedy tehdy, když čteme Bibli jako náboženskou knihu, ji čteme vědecky. Samozřejmě, že k vyjádření své náboženské zvěsti používala Bible slovníku i představ své tehdejší doby. Např. když se mluví o obloze, pak tyto výroky nemůžeme hodnotit z pozice současné astronomie, ale musíme si uvědomit, že Bible jednoduše přejímá tehdejší představu o stavbě světa a naplňuje ji náboženskou zvěstí. Tak v Žalmu 19. ve druhém verši stojí v pozadí výroku o obloze a díle Božích rukou představa, že obloha je vlastně klenbou, která odděluje vody, které jsou nad ní od vod, které jsou pod zemí (viz též Gn 1,7). Kdyby Pán Bůh takto nevytvořil a neudržoval prostor pro nás lidi, pak by se vody spojily, a nemohli bychom vůbec žít. Tak se na tomto dobovém pozadí každý výrok o nebeské klenbě stává náboženským výrokem o Boží péči o nás, která si zasluhuje naši chválu.

Potřeba je však zkoumat i kontext v užším slova smyslu. A v této souvislosti se dělí na kontext historický a literární.

a. Kontext historický: Čím blíže jsme odesilateli i příjemci zprávy geograficky, časově, jazykově i kulturně, tím lépe můžeme jejich komunikaci rozumět. Většinou ten, kdo nemá zkušenost s jinými zeměmi, světadíly a kulturami, se domnívá, že každý musí myslet jako on, každý musí mít stejné představy a kriteria. Není tomu však tak.

Měl jsem před lety štěstí, že jsem chodil do jisté mnohonárodnostní třídy, kde byl jeden student z Brazílie, jiný z Japonska, další z Izraele atd. A v této situaci bylo velice zajímavé, když jsme se někdy dostali na to, co se v které zemi považuje za dobré a co za špatné. Tyto představy se totiž někdy úplně zásadně liší. To, co v jedné zemi považujeme automaticky za kladné, v jiné zemi je považováno samozřejmě za záporné.

Když si srovnáme jen takové dva národy, které jsou si svým způsobem velice podobné, jako jsme my a Američané, tak narazíme již na té nejzákladnější rovině na řadu rozdílů. Uveďme jen zcela primitivní příklad, kdy např. při stolování v Americe se považuje za neslušné se pro cokoli u stolu natáhnou. Daleko slušnější je kohokoliv se spolustolovníků požádat, aby příslušnou věc podal. Anebo ruce v kapsách. Nevím jak dnes, ale my jsme byli vždy vychováváni, že mít ruce v kapsách je svým způsobem neslušné. „Když mluvíš s ředitelkou, tak vyndej ruce z kapes!“ Ne tak v Americe. Mít ruce v kapsách se považuje za zcela slušný postoj. Takže můžete vidět řečníka na podiu před tisícovkami lidí, např. prezidentského kandidáta a mluví s rukama v kapsách. Řada velice zbožných Američanů se s rukama v kapsách dokonce modlí. U nás, kdyby někdo přišel do kostela, postavil se, dal ruce do kapes a začal se modlit, tak by byl považován přinejmenším za neznalého poměrů.

Zároveň teprve tehdy, když se setkáme s jinou kulturou, můžeme si uvědomit, jaké jsou naše vlastní zvláštnosti. Tak si teprve při takovémto setkání např. uvědomíme, jak jsme u nás naučeni, když nám někdo něco nabídne, tak nejprve to odmítnout, než jsme schopni nabídku přijmout. Ne tak Američané. Ti, když je jim něco nabídnuto a chtějí to, tak řeknou ano, když to nechtějí, řeknou ne. Z toho mohou vznikat někdy až komické situace. Vzpomínám si, jak jsem jednou šel a nesl dva velké kufry. Vedle mne šel můj o hodně mladší americký kolega, který neměl v rukách nic. Samozřejmě se mne zeptal, zda nechci s kufry pomoci, na což jsem automaticky odpověděl: „Ne, děkuji, to je dobré.“ Kolega mně už podruhé pomoc nenabídl a tak jsem nesl kufry sám.

A to jsme v tomto ohledu na tom ještě lépe, než některé daleko východnější národy. Jednou jsem přednášel v Atlantě a v domě, kde jsem byl ubytován, byli ubytováni i návštěvníci z jedné země z dálného východu. Ti, když přijeli - snad po dvacetihodinovém letu - a naši hostitelé jim nabídli večeři, okamžitě reagovali: „Ne, ne, ne my nechceme.“ A tak je naši hostitelé poslali spát bez večeře. Když jim byla ráno nabídnuta snídaně, opět velice aktivně začali odmítat a tedy nedostali ani snídani. Teprve po asi osmačtyřiceti hodinách američtí hostitelé zjistili, jak jsou jejich hosté ze vzdálené země vyhladovělí a žízniví a jenom jim jejich kultura nedovolí bez několikerého odmítnutí od hostitele přijmout cokoliv k jídlu.

Jak vidíme i když srovnáváme velice podobné národy, můžeme najít řadu rozdílností. A to se přitom skutečně jedná o národy, které mají k sobě blízko: Žijeme ve stejné době, čteme americké knihy, díváme se - žel - na americké filmy a máme řadu dalších, i osobních kontaktů. A přitom jsme také opravdu zůstali jen u těch nejprimitivnějších příkladů a nedostali se vůbec k tomu, abychom srovnávali, jaké máme rozdílné náhledy na zodpovědnost, vztahy mezi lidmi, pojetí etiky, pravdy a čestnosti atd.

A teď si představte, že někdo vezme biblický text, který byl psán před mnoha sty lety, někde v poušti na předním východě, přečte si ho a má dojem, že v něm musí, bez čehokoliv dalšího, všemu rozumět. Textu, který byl psán v úplně jiném prostředí, v jiné kultuře, v jiných představách.

Kde máme záruku, že když např. čteme v Bibli slovo pravda, tak pod tímto slovem myslel starověký pisatel totéž, co si představujeme my? Proto tak potřebujeme zkoumat historický kontext každého vykládaného textu. Proto se potřebujeme zajímat o archeologii v tom nejširším slova smyslu. Musíme poznávat, jak tehdy lidé žili, jaké měli mezi sebou vztahy, jak vychovávali děti, jak se ženili ... Musíme se snažit poznat co nejvíce i o autorovi textu, ale i o jeho adresátech, abychom mohli začít správně chápat vykládaný text. Někdy totiž situace, v které je nějaký výrok řečen, může zásadně ovlivnit jeho význam.

Často mluvím se studenty na neteologických školách a s lidmi, kteří nemají s náboženstvím nic společného. Tito lidé pak většinou neznají z Bible téměř nic. Všichni však znají, i při úplném nezájmu o biblický text, jeden biblický výrok: Oko za oko, zub za zub (Ex 21,24).

Když se pak zeptáte, v jakém smyslu ho znají a používají, dozvíte se, že je symbolem odplaty, krutosti, někdy snad i protikladem k Ježíšově lásce a odpouštění. Přitom tento výrok byl v době svého prohlášení znakem vysoké humanity a lásky k bližnímu. Tento výrok byl totiž řečen v situaci, kdy se praktikovala krevní msta. A to takovým způsobem, že jeden člověk vyrazil druhému oko, ten ho za to zabil, rodina zabitého vyvraždila rodinu toho, kdo zabil, jejich příbuzní potrestali zpětně dotyčnou rodinu a tak to šlo dál. Do této situace, když bylo řečeno „Oko za oko, zub za zub“, tedy, když někdo vyrazí oko, bude mu pouze vyraženo oko, tedy bude spravedlivě potrestán a dál už se nebudete mstít, pak to byl příkaz velké humanity. Když se seznámíme s historickou situací výroku, pak pochopíme, že nejde o to, abychom si v poslušnosti biblického textu začali vyrážet oči a zuby, ale abychom v intenci výroku usilovali pouze o spravedlivé potrestání, ale dále aby nebyl pro nás prohřešek druhého důvodem k pomstě či pronásledování, nebo dokonce k znásobování nepřátelství. A tím se dostáváme k jedné z nejpodstatnějších zásad výkladu textu (a to nejen biblického). Vždy je totiž nutné především pochopit, co znamenal daný výrok ve své době (Zde třeba na základě toho, že se tehdy skutečně považovalo za normální, že co člověk způsobí, může být napraveno pouze stejnou měrou) a potom převést myšlenku výroku, ne tedy vlastní slova, ale intenci výroku na dnešní dobu.

b.Kontext literární: Každý biblický výrok je však potřeba vidět i v jeho literárním kontextu. Jak všichni víme, věta vytržená z kontextu může úplně změnit svůj význam. To právě dělají nejrůznější sekty, které citují biblické výroky velice přesně, ale zároveň je vyjmou z jejich původních souvislostí a zasadí je do prostředí zcela jiného. Tím způsobem je pak možné dokázat biblickými výroky cokoliv.

V této souvislosti se pak často cituje známý výrok z Žalmu 14,1, kde čteme (v Kralickém překladu), že „Není Boha“. Tedy tímto způsobem je možné z Bible dokázat i to, že Pán Bůh neexistuje. Teprve, když si přečteme tento výrok v celé souvislosti, která zní: „Říká blázen v srdci svém: Není Boha“, pak vidíme, že smysl výroku je trochu jiný, než jak se mohl zdát po přečtení jeho pouhé části.

Z toho tedy vyplývá další zásada exegeze, totiž každý výrok vidět přinejmenším v souvislosti celé kapitoly, z které je vzat, ještě lépe v kontextu celé knihy a v ideálním případě mít před očima všechny další spisy téhož autora anebo dokonce celou Bibli. Jedno slovo anebo jeden text může totiž dostat v různých souvislostech úplně jiný význam.

Dovolte mi jednoduchý příklad: Před lety, když jsem byl ještě muzikant, jsme jednou hráli nějaký slavností koncert se symfonickým orchestrem ve Smetanově síni v Praze. Byl to však, jak se říká, orchestr KMČ, tedy ‚Kdo má čas‘. Mnoho se nezkoušelo a na pódium jsme dostali prostě noty a napsaný program, jak půjdou jednotlivé skladby za sebou. Byl to velice náročný program kantát a tak jsme byli rádi, když jsme po několika skladbách došli v seznamu k bodu, kde bylo uvedeno: FANFÁRY a k tomu v závorce (na deskách). Byli jsme potěšeni, že teď přijde reprodukovaná hudba, kdy budou pouštět z desek fanfáry a my budeme mít šanci si chvíli odpočinout. Pohodlně jsme se usadili a čekali, až zazní uvedené fanfáry. V tom jsme však zpozorovali, že dirigent na nás vzrušeně gestikuluje, že máme hrát. Na to jsme mu zcela klidně ukazovali na program, že teď se přece mají pouštět ty fanfáry. Prostě po několikaminutovém gestikulování před vyprodaným sálem jsme pochopili, že na deskách, v kterých byly vloženy noty, je nalepený malý proužek notového papíru s fanfárami, které jsme měli jako dechová sekce právě v tuto chvíli zahrát. To je jenom malá ukázka toho, jak můžeme různě rozumět jednomu slovu a to dokonce i v komunikaci mezi lidmi, kteří mluví stejným rodným jazykem, žijí ve stejné době a ve stejném městě.

O co větší nebezpečí nedorozumění vzniká, když uvažujeme text ve starověkém jazyce, napsaný před mnoha staletími a ve zcela jiném kulturním prostředí. V tom případě je právě souvislost širšího textu a okolních vět velice vítanou a někdy dokonce jedinou pomocí v porozumění.

Všichni víme, jak při komunikaci v jakémkoli cizím jazyce, když vidíme anebo zaslechneme jedinou větu, je potřeba vyborné znalosti dotyčného jazyka, abychom ji správně pochopili. Když se však s toutéž větou setkáme v kontextu delší řeči nebo textu, kde víme, o co jde a na co navazuje, pak ke správnému pochopení stačí daleko nižší úroveň znalosti příslušného jazyka. Proto tedy takový důraz na zkoumání jakéhokoli biblického výroku v jeho širokém literárním kontextu. A to nás zároveň přivádí k druhému kroku exegeze jímž je zkoumání vlastního textu.

2. TEXT:

Samozřejmě, že je ideální zkoumat jakýkoli (i biblický) text pouze v originálním jazyce. Proto by bylo nejlepší, kdyby všichni ti, kdo se zajímají o Bibli byli schopni číst hebrejsky (popř. aramejsky) a řecky. Ve skutečnosti totiž není možné přeložit cokoliv stoprocentně přesně z jakéhokoliv jazyka do jakéhokoli jazyka jiného. Dokonce ani ne u jazyků velice příbuzných. A tak např. ani ze slovenštiny do češtiny není možné text úplně přesně převést. Dokonce i když se vám podaří najít slovo, které v obou jazycích zní úplně stejně, neznamená to, že ho stoprocentně překládáte. Problém je v tom, že se pod tímto slovem může slovensky mluvícímu jedinci v jeho slovenském prostředí vybavovat trochu jiná představa, než se vybaví nám při přečtení stejného slova v prostředí českém. Každé slovo má tedy ve svém prostředí specifické konnotace.

O to větším problémem je překládat z tak vzdálených jazyků, jako je třeba hebrejština a čeština. Za všechny nesouměřitelnosti bych chtěl jmenovat alespoň to, že klasická hebrejština nezná kategorii času u slovesa, tak, jak je nám běžná z našich jazyků. Tuto skutečnost nepřeložitelnosti pochopili velice dobře muslimové a zakotvili ve svém názoru, že Korán je Koránem pouze v arabštině. Když tedy řeknete pravému muslimovi, že jste četli Korán česky, vysměje se vám, protože to už podle něj není Korán, ale nějaká česká kniha.

Nejsem však tak naivní (i kdybych si přál, aby tomu tak bylo), abych si myslel, že teď každý po přečtení těchto řádek hned poběží a zakoupí si příslušné učebnice hebrejštiny a řečtiny, anebo se přihlásí do kurzů těchto jazyků. Proto je potřeba, abych připomněl, že v případě, že není možno studovat příslušný text v originále, je potřeba nahradit tento nedostatek alespoň studiem v řadě nejrůznějších překladů. Prakticky je tedy potřeba opatřit si co nejvíce překladů Bible ať v češtině anebo jiných jazycích a pomocí srovnávání nejrůznějších vyjádření se snažit přijít na to, co asi znamenal originál.

V poslední době jsem se hodně zabýval taoismem a velice mne zaujalo jak v jedné předmluvě k anglickému překladu základního taoistického spisu Tao-Te-Ťing autor doporučoval 42 různých překladů tohoto spisu s tím, že by je čtenář měl všechny přečíst, aby touto cestou začal tušit, oč ve starém čínském originále vlastně jde. To je dobrou ilustrací toho, jak nesnadné je překládat z takto vzdálených jazyků.

Druhá zásada týkající se tohoto kroku exegeze by se dala shrnout do poučky ‚Všímat si maličkostí‘. Existují texty různé důležitosti. Jistě, když budete číst detektivky v cizím jazyce, který nebudete dokonale znát, tak vám bude stačit, když pochopíte, oč v jejím ději šlo a nakonec třeba pochopíte, „kdo to udělal“. Když však už dostanete nějaký lék a začnete si číst přiložený popis (třeba v němčině), zahrnující kontraindikace a vedlejší účinky, pak je nutné chápat tento text velice přesně. Zvláště, když třeba na přesném překladu bude záviset poškození vašeho zdraví nebo i ohrožení života. Podobně každý, kdo chce zodpovědně zkoumat biblický text, si musí všímat přesně každé maličkosti. Nestačí se spokojit se skutečností, že textu všeobecně rozumím, ale je potřeba si všímat každé anomálie ve slovosledu, zvláštního tvaru nebo obratu, prostě čehokoliv, co mně může upřesnit význam textu. Někdy totiž maličkost může změnit úplně význam výroku.

Dovolte mi příhodu na ilustraci. Stalo se, že před časem byla zde v Evropě na návštěvě jedna Američanka, která objevila v jednom starožitnictví náramek, který se jí velice líbil. Jelikož však byl velice drahý, rozhodla se, že se nejprve zeptá telegraficky svého manžela, zda si ho smí koupit. Manželovi připadl náramek skutečně příliš drahý a tak, opět telegraficky, své manželce odpověděl: No, bracelet too expensive! (Ne, náramek příliš drahý!) Došlo však k malému nedopatření. Pošta, když odesílala telegram, zapomněla odtelegrafovat čárku za ‚No‘. Tím ovšem v nepřeložitelné hříčce vznikla věta úplně jiného významu: No bracelet too expensive! (Žádný náramek není příliš drahý!) Manželka tedy náramek zakoupila a přivezla domů do USA. Tam byla menší rodinná scéna, manžel poručil náramek prodat, což už se nepodařilo v plné původní ceně. Manželé se tedy rozhodli zažalovat poštu o obnos, o který přišli. Soudní spor skutečně vyhráli a pošta jim musela nahradit jejich finanční ztrátu.

To je jen malý příklad toho, jak maličkost může znamenat v jazyce mnoho a měl by být připomínkou, že jen pečlivé čtení biblického textu je čtení správné.

Do třetice si musíme být vědomi při zkoumání textu, že se nám nezachoval žádný autograf Bible, tedy originální rukopis. Všechny biblické knihy známe pouze z daleko pozdějších opisů. Proto patří k textovému zkoumání i porovnávání různých variant dochovaných opisů. Každé tzv. kritické vydání biblických textů v originálních jazycích uvádí pod čarou i nejdůležitější textové varianty.

Pro uklidnění upřímných čtenářů Bible však musím uvést, že tyto textové varianty nejsou nikdy takového charakteru, aby mohli podstatným způsobem ovlivnit význam biblického textu.

3. OBSAH:

Po prozkoumání kontextu výroku a vyřešení textových problémů můžeme přistoupit ke třetímu kroku exegeze, kterým je zkoumání obsahu daného textu. Zde jde prostě o to, uvědomit si, oč v textu jde. Tedy kdo kam šel, co udělal, co řekl atd. Jde tedy o nejsnazší část exegetického postupu.

Někdy je však dobré si děj, pro lepší pochopení, převést jakoby do současné doby. Asi tak, jak to dělá půvabný anglický překlad Cotton Patch Version (2), jehož autor Clarence Jordan zastává názor, že je potřeba nejen překládat do současné řeči, ale i vše převádět do současných představ. A tak v tomto překladu Bible nenajdete epištolu do Říma nebo do Korintu ale do Washingtonu a Atlanty, když apoštol Pavel líčí, jak byl bičován, kamenován, ztroskotal na lodi atd. (2K 11,24-28) tak v tomto překladu mluví o zbití pendrekem, automobilové nehodě, vodním dělu apod. Tím samozřejmě nemíním doporučovat takovéto překlady k liturgickému čtení, ale jistě může takovéto aktualizování pomoci k lepšímu osvětlení textu.

Jako příklad podobné aktualizace uvedu jedno z aktualizovaných Ježíšových podobenství (Lk 10,30-35). Nejprve tak, jak je sice v moderním překladu (Český ekumenický překlad), ale s ponecháním původních reálií. Pak uvedu verzi, jak by možná toto podobenství pronesl Ježíš dnes.

Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na scé cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: „Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.“

A nyní jak by to možná řekl Ježíš dnes:

Jeden člověk šel z Libně do Karlína a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šla okolo jedna pracovnice odboru sociálních věcí, ale když ho viděla, vyhnula se mu. Stejně se mu vyhnul i příslušník městské policie, když přišel k tomu místu a uviděl ho.Ale když jeden Cikán na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány a obvázal mu je, zavedl ho ke svému příteli a tam se o něj staral. Druhý den, když musel odejít, dal příteli dvěstě korun a řekl: „Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se vrátím.

Domnívám se, že teprve, když si takto převedeme text do současnosti, pochopíme některé skutečnosti, které nám třeba z původní verze nejsou tak jasné. Např. to, že levita nebo kněz to měli vlastně „v popisu práce“ se o toho člověka postarat. Anebo to, že stejně jako dnes asi většina Čechů by očekávala od Roma jinou reakci, než ošetření a finanční pomoc (proto je v textu zvolen výraz Cikán), stejně tak každému Židovi v době Ježíšově připadlo kuriózní, že by nějaký Samařan pomohl Židovi v nesnázích.

Na závěr popisu tohoto kroku exegeze však musím znovu zopakovat, že se jedná skutečně o nejsnazší část exegetického postupu.

4. ZVĚST:

Při čtvrtém a tedy závěrečném kroku exegeze se dostáváme k nejvlastnějšímu cíli naší práce, totiž k zjištění toho, co je vlastně nejvlastnější zvěstí daného oddílu. Někdy mluvíme o tom, že zjišťujeme kérygma textu (kérygma = řec. zvěst). Ještě jinak se dá vyjádřit, že hledáme tzv. skopos (= řec. pohled) textu. Když chceme totiž jakémukoli textu správně porozumět, musíme poznat, proč byl napsán, co chtěl sdělit a jak se na vyprávěné události nebo skutečnosti dívá.

Zde je namístě asi připomenout, že řada lidí se podvědomě domnívá, že biblický text je jakoby nezaujatým a objektivním líčením událostí, které se postupně v dějinách odehrávaly. Kdybych to měl vyjádřit moderně, tak si vznik Bible představují asi tak, jakoby tu stála od stvoření světa videokamera, která automaticky zaznamenávala nejrůznější skutečnosti, které kolem ní probíhaly. A my se podle této představy můžeme na pořízeném záznamu soustředit na jednotlivé výřezy, tu na pozadí, tu na levý okraj a cokoli z toho pak použít ke svým vědeckým vývodům. Není tomu však tak. Bibličtí svědkové zaznamenávali jakoukoli zprávu vždy s určitým záměrem. Např. zaznamenali zprávu o jisté bitvě, protože chtěli na tomto vyprávění ukázat, jak Hospodin pomáhá svému lidu. Anebo zapsali určitý příběh, protože chtěli ukázat, jaké následky má hřích člověka.

Pro nás je pak důležité si tuto zásadu uvědomit, protože nás dovede k požadavku, vykládat jakýkoli text pouze v tom smyslu, v jakém byl napsán. Jinak řečeno: pointa našeho výkladu nesmí být jiná, než pointa, kterou měl na mysli starověký autor.

Jako negativní příklad toho, jak se nemá na biblický text kázat, bych chtěl uvést jednu příhodu, která se traduje v evangelických církvích. Tato příhoda je založena na vyprávění z Gn 22, kde se líčí jak Abraham dostal poručeno obětovat svého syna Izáka.

Čteme zde, jak tedy vzal svého syna a služebníky, na osla naložil dřevo k oběti a vypravili se k hoře, kde měl být Izák obětován. Když se přiblížili k tomu místu, Abraham požádal své služebníky, ať tam s oslem zůstanou a pokračoval dál pouze se svým synem. Nakonec, jak víme, byl Izák ušetřen a místo něj byl obětován beránek. V příhodě, která se ve spojitosti s tímto textem vypráví, jde o to, že prý jeden starý pan farář odcházel do důchodu. Na jeho uvolněné místo byli dva kandidáti: jeho vlastní rodný syn a pak ještě jiný mladý muž. Dotyčná farnost se prý rozhodla pro tohoto mladého muže a vlastního syna pana faráře odmítla. Jako reakci na to, prý, starý pan farář, když měl své poslední kázání, si zvolil jako téma kázání právě text z Gn 22 a to konkrétně verš pátý, kde Abraham říká služebníkům: „Zůstaňte tu s tímto oslem, já s chlapcem půjdeme dále.“

Ať je tato příhoda pravdivá, anebo ne, je dobrým příkladem toho, jak se nesmí zacházet s biblickým textem. Není prostě možné vytrhnout výrok a vykládat ho v jiné intenci, než v jaké byl použit původně. Základním pravidlem exegeze je tedy vždy to, abychom pochopili, proč byla ta která příhoda zapsána a jaký záměr tím byl sledován a pak ji chápat a interpretovat pouze ve shodě s tímto poznáním. To je přístup, který by si měl osvojit každý poctivý vykladač biblického textu. Prakticky by k poznání kérygmatu textu měly napomoci i předcházející tři kroky exegeze. Celý proces zde probíraný by pak měl sloužit tzv. dynamickému způsobu výkladu, kdy vše směřuje k tomu, abych se snažil pochopit, co přesně chtěl dávný biblický autor předat svým tehdejším adresátům a pak si uvědomit, jak je možné tuto zvěst aplikovat na mojí situaci.

S tím souvisí, že je potřeba i posoudit, zda jsem ve stejné situaci anebo splňuji stejné podmínky jako ten, kterému byl tehdejší výrok adresován. Tak, když je někomu adresováno nějaké zaslíbení, mohu si je přivlastnit jen tehdy, pokud jsem stejný jako tehdejší adresát.

Nejjednodušším příkladem mohou být výroky jako Ž 125,2, kde se říká, že „kdo doufají v Hospodina, budou jako hora Sion“. Když tedy někdo nedoufá v Hospodina, nemůže zaslíbení o pevnosti a nepohnutelnosti, vyjádřené horou Sionem na sebe aplikovat.

Podobně není potřebné na sebe vztahovat přísliby nejrůznějších trestů, pokud jsem se nedopustil stejných přestupků, jako ti, kterým byly tyto tresty slíbeny. V praxi se pak často jedná o daleko náročnější porovnávání původní situace a situace dnešní.

Nutno je však ještě dodat, že vedle tohoto dynamického způsobu výkladu se v dějinách vyskytovaly (a vyskytují) i další způsoby, jak byla Bible vykládána. Jedním z nejdůležitějších je dodnes tzv. fundamentalistický výklad.

Tento způsob výkladu si nárokuje, že je nejpoctivějším a nejzbožnějším způsobem výkladu, protože údajně bere všechny biblické výroky zcela doslova. Na základě tohoto předpokladu se jeho zastánci domnívají, že tzv. doslovným chápáním přijímají absolutně přesně to, co bibličtí svědkové chtěli říci. V praxi pak většinou toto poznání velice strikně aplikují na životní situace.

Problémem však tohoto domněle nejpřesnějšího a doslovného chápání je to, že ti, kdo ho používají neberou dostatečně vážně původní kontext biblických textů, tak, jak jsme o něm mluvili na začátku. Neuvědomují si, že to které slovo nebo výrok mohlo v tehdejší době znamenat něco jiného.

Tak se stává, že v domnění že berou velice vážně biblický text, ve skutečnosti berou velice vážně představy, které se jim dnes, při čtení tohoto biblického textu, vybavují. Sama litera jakéhokoliv textu bez skutečného pochopení významu a záměru, může často vést zcela chybným směrem.

A tak snad více než dlouhé výklady o tom, v čem je podstata omylu tzv. fundamentalistického výkladu napoví jeden příběh, který se vypráví v židovském prostředí, ale mohl by se odehrát kdekoliv.

Kdysi prý jedna židovská dcerka měla odjet na rekreaci na hory. Její matka o ní měla starost a tak si před odjezdem s dcerou sedla a dávala jí instrukce, jak se má na horách slušně chovat. Mimo jiného jí pověděla o tom, že během pobytu bude jistě také uspořádán společenský večer, při kterém se bude trochu pít a tancovat a může se stát, že za dcerou přijde mladý hezký muž, který se jí bude líbit. Budou spolu tančit, stráví spolu hezký večer a když vše skončí, mladík ji doprovodí nahoru a pak jí navrhne, že půjdou do jejího pokoje. A tady přišlo to nejhlavnější varování: „To nesmíš, dcero, nikdy dopustit. To by měla tvoje mamka náramné córesy (starosti).“ Dcera slíbila, že se bude řídit podle rad své maminky a odjela. Po návratu se jí maminka s napětím vyptávala, jak vše na horách vypadalo a dcera vyprávěla, že vše bylo opravdu tak, jak jí maminka předpověděla. Skutečně měli společenský večer, skutečně tam byl jeden velice milý mladý muž s kterým tančila, který ji pak doprovodil nahoru a navrhl, že půjdou do jejího pokoje. A tu dcera s hrdostí dodala, jak si v tu chvíli vzpomněla na varování své maminky a rozhodně mu odpověděla: „Víš, co? Půjdeme do tvého pokoje - ať má starosti tvoje mamka.“

Jiným typem výklad je tzv. alegorický výklad.

K tomu je však potřeba si nejprve říci, co je to alegorie. A to je nejlépe udělat na rozdílu mezi alegorií a podobenstvím.

U obou se jedná totiž o jinotaj, který chce upozornit na nějakou skutečnost v našem životě. Rozdíl je však v tom, že podobenství se stýká se skutečností pouze v jednom bodě a to v pointě. Na rozdíl od toho v alegorii musí vymyšlený příběh být cele paralelní ke skutečnosti.

Např. tedy, kdybych psal podobenství o své univerzitě, mohl bych vymyslet příběh ze zvířecí říše, např. o mravencích, a tento příběh by neměl se skutečností nic společného, kromě pointy, že naši studenti jsou pilní jako mravenečci (kéž by tomu tak bylo!). Když však budu chtít vymyslet alegorický příběh o témž, napíšu opět třeba příběh ze zvířecí říše. Ale tentokrát se musím už rozhodnout, které zvíře bude představovat rektora, které děkana, které doupě bude která fakulta atd.

Alegorický výklad jako první rozpracoval Filon Alexandrijský (o něco málo starší současník Ježíšův), který ho používal při výkladu řeckých mytho-logických příběhů. Stoikové ho dokonce používali při výkladu Homéra.

U křestanů se tímto typem výkladu Bible stala známou tzv. Alexandrijská škola. Jejími hlavními představiteli jsou Klemens Alexandrijský (+253) a především Origenes (snad 185-254). Ten učil, že každý biblický text má tři vrstvy:

somatickou (tělesnou), psychickou (duševní) a pneumatickou (duchovní).

Tyto tři složky samozřejmě odpovídají tehdejšímu pojetí člověka, složeného právě z těchto tří částí.

Somatickou rovinou pak, podle tohoto výkladu, je vlastní vyprávění příběhu. Pokud bychom použili jako příklad již výše zmíněné podobenství o milosrdném Samaritánovi, pak somatickou rovinou je to, že dotyčný někam jel, byl přepaden atd.

Psychická rovina se týká morálního významu příběhu. V uvedeném příběhu o Samaritánovi by morálním významem bylo to, že si lidé mají pomáhat v něštěstí, nemají být k sobě lhostejní a pod. Na nejvyšší rovině, tedy pneumatické, neboli alegorické, se pak přikládá každému prvku v příběhu nějaký skrytý duchovní význam: Tak osel je vlastně lidské tělo, které nám umožňuje jít tímto životem, hospoda, kam byl zraněný přinesen je církev, do které se můžeme uchýlit, dva denáry od Samaritána jsou Starý a Nový zákon atd. atd..

Ještě dnes se můžeme někdy setkat s výklady Bible, kde je biblický text takto parafrázován a např. oheň, do kterého padal náměsíčný chlapec v Mt 17,14-18 je vykládán jako naše vášně, do kterých upadáme; voda, do které padal, jako to, co nás v životě zahlcuje a v čem se můžeme utopit atd. Tento způsob výkladu je možné samozřejmě někdy použít jako určitou uměleckou licenci, s vědomím subjektivity vykladače, ale rozhodně ho není možné považovat za seriozní vykladačskou techniku, natož za proniknutí do hlubšího významu daného textu.

Do třetice bych pak chtěl ještě krátce zmínit jistou formu výkladu, známou z židovského prostředí - tzv. midráše. Midráš je vlastně vyprávění, které svým příběhem přivádí posluchače k pochopení textu. Je to tedy pouze jistá forma předání zvěsti poznané z uvažovaného oddílu Bible. Pokud předchází skutečná exegetická práce a snaha o poznání skutečného kérygmatu textu, pak se může midráš stát dobrou pomůckou, jak si posluchač tuto zvěst sám osvojí.

Jako příklad nám může posloužit midráš k výroku z knihy Kazatel 5,14, kde čteme: Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo.

Rabíni, místo aby k tomuto textu přidali klasický výklad, vymysleli příběh, který ho vysvětluje. Tento midráš vypráví o lišce, která přišla k vinici, na které viděla krásné hrozny. Naneštěstí však byl kolem vinice vysoký plot. Po chvíli však liška zjistila, že je v plotě díra. Tato díra však byla příliš malá na to, aby jí liška prolezla. A tak se u díry posadila, tři dny nejedla a nepila až zhubla natolik, že se do vinice dostala. Tam si do sytosti pochutnala na sladkých plodech. Avšak, když chtěla odejít, zjistila, že je příliš tlustá na to, aby dírou prolezla ven. A tak musela tři dny a tři noci nejíst a nepít, až zhubla natolik, aby se dostala z vinice pryč. Když pak od vinice odcházela, prý se, podle tohoto midráše, otočila a pronesla: „Vinice, vinice, krásné jsou tvé plody - ale k čemu mi jsou, když si z nich nemohu nic odnést.“ Tolik tedy midráš.

Na úplný závěr bych chtěl ještě zmínit základní pomůcky, které při biblické exegezi používáme.

1. V prvé řadě jsou to samozřejmě biblické texty v originálních jazycích. V případě, že vykladač tyto jazyky neovládá, je pak může nahradit několika dobrými překlady v jazycích jemu dostupných. Vykládat text pouze jediného překladu může někdy vést k nedorozumění.
2. Další nezbytnou pomůckou k dobrému výkladu jsou jazykové slovníky. Dobrý lingvista se odlišuje od špatného tím, že se nebojí používat slovník. Nikdo totiž nezná žádný jazyk dokonale (dokonce ani svůj rodný jazyk) a proto je nezbytné zvláště u mrtvých biblických jazyků nespoléhat na své znalosti, ale získat širší pohled konzultací se slovníkem.
3. Podobně potřebujeme i tzv. biblické slovníky, které zahrnují hesla týkající se biblických reálií. Zde se dozvíme blíže o jednotlivých biblických postavách, místních názvech, ale i předmětech denní potřeby a významu různých teologických pojmů. Tím se nám může osvětlit dobové pozadí a tím i tehdejší situace v které byl daný výrok pronesen.
4. Nezbytnou pomůckou při výkladu je i konkordance, která řadí všechna biblická slova abecedně, takže v tomto seznamu si můžeme najít podle jediného slova jakéhokoliv výroku, kde se tento v Bibli vyskytuje. Zároveň je také výbornou pomůckou tehdy, když např. chceme najít všechny biblické výroky, kde se vyskytuje nějaké slovo. Mohu si tedy např. pod písmenem „V“ najít slovo „víra“ a pod ním všechny biblické výroky, které o víře hovoří.
5. V současné době jsou také napsány komentáře ke všem biblickým knihám a to v mnoha nejrůznějších verzích (a kvalitách). Správný komentář uvažuje větu po větě biblického textu a nejen je vykládá, ale i uvádí, co k tomu kterému místu říkali jiní vykladači, včetně výkladů historických. Z nepřeberného množství cizojazyčných komentářů je již řada překládána i do češtiny.
6. V neposlední řadě pak můžeme při výkladu použít tzv. odkazy, vyskytující se ve všech lepších vydáních přímo v biblickém textu. Jedná se o zkratky odkazující na jiné biblické výroky, které říkají něco podobného, anebo přímo totéž jako výrok, u kterého jsou uvedeny.

A ještě krátký, ale velice důležitý dodatek:Nechtěl bych, aby toto povídání o přístupu k Bibli vzbudilo dojem, že čtení Bible je jen pro několik zasvěcených odborníků. Samozřejmě, že pro základní osobní potřebu stačí každému dobrý překlad Bible v jeho rodném jazyce. Takové čtení tvoří základ seznámení s biblickým textem a užitek z něho. Chtěl jsem však upozornit na to, že čím opravdověji se biblickým textem zaobíráme, tím více se nám otvírá a tím více radosti nám přináší. Tak asi, jako kdysi prof. Heller v jedné přednášce prohlásil, že „Práce s Biblí, kdy se vám biblický text nově otevírá, je jednou z mála radostí v tomto světě, za kterou se neplatí kocovinou.“

Poznámky:

(1) Používám zde rozdělení prof. Jana Hellera, starozákoníka Evangelické teologické fakulty UK v Praze.
(2) Clarence Jordan, The Cotton Patch Version of Paul’s Epistles, Association Press, New York, 1968

Příloha:

Podobenství o Soukromé jazykové škole (Mt 13,1-11 + 18-23)

Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. Shromáždil se u něj tak velký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Čtyři chlapci na cestě ze školy viděli plakát Soukromé jazykové školy. Protože se chtěli učit anglicky, všichni si opsali telefonní číslo sekretariátu, uvedené na plakátu. První chlapec ztratil telefonní číslo dříve, než došel domů. Druhý chlapec zatelefonoval hned, jak přišel domů, ale když uslyšel cenu kursu, rozhodl se nepřihlásit. Třetí chlapec také zatelefonoval a byl přijat, ale potom se mu kursy křížili se školou a tréninky a tak se také vzdal. Čtvrtý chlapec zavolal sekretářce, uspěl u přijímacího pohovoru, začal kurs, nevynechával hodiny ani nechodil pozdě a stal se nejlepším žákem Soukromé jazykové školy. Kdo má uši slyš.“ Učedníci k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno.“ „Vy tedy slyšte výklad podobenství o Soukromé jazykové škole. Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, který ztratil telefonní číslo dřív, než došel domů. Ten, co se zalekl ceny je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. Ten, který neměl na kursy čas kvůli škole a tréninkům, to je ten, který slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí a zůstane bez úrody. Ten, který se stal nejlepším žákem je ten, kdo slovo slyší a chápe a přináší to výsledky.“

	Hledej
	Je a svátek má Jiří. Vytvoření registrace