„Tak jak se máš?“ zní většinou otázka na někoho, koho jsme dlouho neviděli..odpověď typu „Aaale znáš to. Jednou na hoře, jednou dole“ není taky dvakrát atypická. Ztotožňuji se s myšlenkou, že duchovní vývoj jedince lze přirovnat k životnímu vývoji jako takovému. Jinými slovy i v duchovním životě jsme nejdřív miminkem, poté batoletem a pak se snažíme být dospělým jedincem. Každý má onen žebříček dospělosti jinde, ale všichni – nebo alespoň velká část – máme jedno společné..Jednou jsme nahoře a jednou zase dole..Dalo by se říci takový „duchovní JOJO efekt“.

Je to stará známá věc. Jindy bychom shořeli láskou k bližnímu svému a zvěstovali evangelium, po nocích četli Bibli a DS mohli rozdávat, jak bychom jím byli plni. Nevím jak je to u vás, ale já se takhle jednou ráno probudím a zjistím, že jsem si nepřečetla Bibli dobrý týden..Slibuji si, že večer to určitě napravím. Jenže když jdu večer spát, tak pro změnu zjistím, že je to již další týden, co jsem chtěla cosi napravovat. Začínají mě sžírat výčitky svědomí a tak místo toho abych to začala hned napravovat, řeknu si „ráno moudřejší večera“ a jdu spát. Vždyť nazítří si zajisté přivstanu a věnuji Bohu svůj ranní čas. Hm, ale znáte to. Jako na truc jste nejvíc unavení a nechce se vám vstávat. A takhle to jde do kola a dokola .. Po nějakém čase – netvrdím, že je to měsíc – si najednou uvědomím, že nic neslyším.. Můj duchovní radar je zticha. A tak se zastavím, poslouchám a přemýšlím nad tím jestli mě má Bůh ještě rád. Jestli po mé „duchovní nevěře“ mu stále stojím za to, aby mě miloval..Radar stále mlčí. A tak mě začínají pohlcovat výčitky svědomí a i když se snažím mít ztišení, tak se mi najednou hlavou tolik nezvaných věcí. Co teď? Kolikrát by mě ani nenapadlo, že Pán jen tiše čeká až se k němu zase vrátím..Vždyť nás každého zná do posledního vlásku, ví jací jsme. To, že nás Bůh miluje nebude žádná novinka. Není to žádný despota, který by vyčkával na každičký byť malinký přestupek jen proto, aby na nás vztáhl svou hůl a přetáhl nás přes záda. Jsem přesvědčena, že lásku, kterou nás Bůh miluje, si my nedokonalí tvorové stěží dokážeme představit. Často lidi, a především sami sebe, hodnotíme naším nedokonalým lidským měřítkem..Jak máme potom věřit tomu, že zcela jiným měřítkem nás vnímá Bůh? Jednou, když jsem měla opět ten svůj JOJO efekt a opravdu už nevěděla jak danou situaci vyřešit (někdo by řekl „zases chtěla hodit zodpovědnost na někoho jiného : ) ) – místo toho abych šla a vyklopila to na rovinu – jsem se s tímhle svěřila svému dobrému kamarádovi. Jelikož žijeme každý jinde, tak naše komunikace je převážně přes maily. Omlouval se, že mi asi nejspíš moc neporadí, ale že prý přeci něco pro mě má..Napsal mi: „ třeba nejsi od Boha daleko..třeba se jen díváš jinou stranou“ .. Jak banální a přitom jak pravdivé.. Pokud zrovna někdo prožívá nějaké to smutnější období a má pocit, že jej Bůh snad zatratil tak ať nevěší hlavu. Není v tom sám, tyhle stavy prožívá každý z nás. Jestli si někdo myslí, že je něco víc než ten druhý tak je pěkně vedle – nejen v tomhle si jsme všichni rovni. Zahoďme pochybnosti stranou a začněme se koukat tím správným směrem..Nepodceňujme je, protože tohle je velmi účinná zbraň té druhé strany jak nás opět OKLAMAT..Vždyť třeba nejsme od Boha daleko..třeba se jen díváme jinou stranou…


PS: J.M., díky : )