Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

O duchu a Duchu:

1/ „Marie řekla: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli….“- Luk.1,46. Z toho verše je patrné, že se někdy v Bibli duše a duch dají zaměnit. Ale králičtí upřesňují, že „duše všelikého těla ve krvi jest.“- Lev.17,11; ekum.překlad zní: „V krvi je život těla.“ Z toho můžeme odvodit, že duše je samotný princip života. Boží slovo ji umísťuje do krve. Krev totiž nejen zásobuje tělesné orgány živinami, odvádí zpět škodliviny, obsahuje obranný systém proti vetřelcům atd., ale díky hemoglobinu přenáší kyslík, bez kterého není život možný.

2/ Ducha člověka můžeme podle jiných míst Bible „lokalizovat“ v našem „já“. Jsem-li „skleslý na duchu“, je-li můj duch „zkroušený“, „hloubá-li můj duch“, je-li duch ponížený, pak z toho můžeme odvodit, že náš duch je totožný s naším vědomím, s naším „já“. Naše „já“ je sídlem vůle, je ovlivňováno myšlením a poznáním, ale mé „já“ mě doprovází od nemluvněte až do smrti. Může se Bohu vzepřít, nebo poddat a zvítězit. Vypadá to, že mysl je pracovním nástrojem našeho vědomí. Obsah mého vědomí nezná nikdo z lidí, jen „já“, jen můj duch. Nejčastěji se druzí dozví o obsahu mého myšlení a vědomí podle mých slov. Slovo je tedy nejrozšířenějším mediem pro vztahy mezi lidmi. Z napsaného však neplyne, že by můj duch existoval mimo mě, že by měl nějakou samostatnou existenci.

Teď snad lépe porozumíme biblickým výrazům jako např. - duch synovství, duch otroctví nebo duch světa. Mám-li vědomí, že jsem otrok, pak jsem přijal ducha otroctví, žiji-li ve vědomí, že patřím nebeskému Otci, pak jsem přijal ducha synovství, podobně je-li mé vědomí, či má vůle nasměrována do tohoto světa, pak jsem přijal ducha světa. Duch otroctví však nemá samostatnou existenci, nemá ji ani duch světa ani duch synovství. Vyjadřují pouze principy, jak se dnes říká, existují jen virtuálně.

3/ Jsme stvořeni k Božímu obrazu a proto se můžeme domnívat, že u Boha to je podobné, čteme-li, že nikdo nezná co je v Bohu, jen Duch Boží.

Apoštol Pavel dokonce „suverénně“ napíše, že máme mysl Kristovu. Jak jsme se do ni „nabourali“? Pán Ježíš se nám „otevřel“ a řekl všechno, co potřebujeme vědět k naší spáse. V Janově evangeliu o sobě prohlásil: „Já jsem cesta, PRAVDA i život“ – 14,6. Písmo nás informuje kdo je PRAVDA a čteme také o Duchu PRAVDY. Podle bodu 2 pak vyvozuji, že Duch PRAVDY nemá samostatné bytí, ale že to je Pán Ježíš sám. Je to pravděpodobné, nebo Písmu činím násilí?

Jan 16,13 – tento Duch PRAVDY uvede církev do pravdy a bude oslavovat Pána Ježíše! Kde se oslavuje někdo nebo něco jiného, tam Duch PRAVDY není. Musí být vše podle zkušenosti apoštolů na Hoře proměnění: „Neviděli žádného, než samého Ježíše.“ To je vůle Otcova.

Podle Jan 14,17 má Duch PRAVDY tato znamení:

- nevěřící svět Ho „nevidí“ ani nezná! Už někdo z vás viděl toho Ducha? Jistěže ne, neboť platí, „ač Ho nyní nevidíte, přece v Něho věříte…“

I.Petr.1,8 – jenže svět nevidí Pána ani Ho nezná;

- apoštolům Pán řekl: vy Ho znáte! Byla-li by to „třetí osoba trojice“, jak ji mohli znát před Letnicemi? To vysvětlil Pán slovy: „Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“ Kdo s nimi byl a zůstával? Kdo přebývá v nás, ne-li Kristus, ta naděje slávy? – Kol.1,27; ekumenický překlad zcela svévolně přeložil „Kristus mezi vámi“, ačkoli řecký text zní εν υμιν „en hymin“ a latinský zní „in vobis“! Řecký text u Luk.17,21- „království Boží je mezi vámi“, umí rozlišit „v“ a „mezi“. „Mezi“ je u Luk. řecky υμων „hymón“ a latinsky „intra“. Že by náhle bratři překladatelé zapomněli jazyky? Nechtěli náhodou zamlžit pravdu o Kristu v nás, neboť by tam chtěli číst „ten třetí v nás“? Každopádně je to hrubá chyba!

- kdyby se vás někdo zeptal, koho má církev u Otce za PŘÍMLUVCE, pak by jistě každý z vás opakoval Boží slovo z I.Jan.2,1: „…máme u Otce PŘÍMLUVCE, Ježíše Krista spravedlivého.“ Pakliže sám Pán ztotožňuje u Jana 14,16-17 – toho PŘÍMLUVCE s Duchem PRAVDY, je evidentní, že mluví sám o sobě, jak to slíbil ve verši 18.- „Přijdu k vám“, to neznamená, že pošle někoho „třetího“. Aby snad zamezil překroucení Jeho slov, zdůraznil to znovu ve verši 23.: „Já s Otcem přijdeme a příbytek učiníme….“ Otec a Syn nepotřebují nikoho třetího! Přímluvce plnil roli advokáta a advokát je prostředník mezi stranou žalovanou a obžalovaným. Kolik má církev prostředníků? Apoštol Pavel ujistil mladého Timotea: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš“.- I.Tim.2,5; a tak počítejme, milí bratři: jeden + jeden=2!

Když církev „vpašovala třetího“, tak mu také vymyslila „něco na práci“, prý nás ten třetí posvěcuje. Nevšimla si ale, že naším „posvěcením“ je již Pán Ježíš – I.Kor.1,30! Posvěcení v Kristu odpovídá posvěcení v PRAVDĚ, jak o to prosí náš Pán – Jan 17,19. A I.Kor.1,2 to potvrzuje: „Církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši…“ A Jan 10,30 to 1+1 jen potvrzuje: „Já a Otec jsme jedno“, ne „my tři“ tvoříme jednotu, jen DVA.

Od dopisu sboru v Římě až po dopis Filemonovi přeje apoštol Pavel vždy : „Milost a pokoj od Boha Otce a Pána Ježíše Krista“.

Že by milí bratři na toho „třetího“ nějak pozapomněl? Nezdá se mi! Ať počítám jak počítám, jeden+jeden jsou mi dva, přesně podle I.Kor. 8,6!

Kdyby to někomu bylo málo, pak na závěr Sk.16,6-7, kde je Duch svatý tentýž jako Duch Ježíšův!

Pokoj všem přeje vendaor