Grano Salis - Jak jsem padl pod Boží mocí

Jak jsem padl pod Boží mocí

Je to již řadu let, kdy jsem se zúčastnil setkání čtyř charismatických společenství v jednom velkém městě v ČR. Tato shromáždění měla být mimo jiné proklamací do duchovního světa, že duch rozdělení je přemožen skrze jednotu Božího lidu a že probuzení brzy přijde. Jednotlivé sbory se střídaly ve vedení na čtyřech dynamických shromážděních, kde sloužil bratr, Angličan, žijící v Německu, který studoval v šedesátých letech v Praze, tuším bohemistiku, a později byl komunistickým režimem vyhoštěn. Za tímto bratrem bylo mnoho obrácených a vyoral v dějinách charismatického hnutí opravdu poctivou a hlubokou brázdu.

Jeho slovo bylo velmi živé, volalo k modlitbám, povzbuzovalo k jednotě a hluboce se mne dotýkalo. Společně jsme se za sebe modlili, prorokovali a snažili jsme si sloužit duchovními dary. Poselství bylo jasné, s typickou dávkou kazatelova nezaměnitelného jemného humoru. Bylo silně Kristocentrické a vedlo nás k úplnému spoléhání na moc Ducha svatého. Kázání mělo vnitřní dynamiku, přes svoji délku zaujímalo a křesťané, mnohdy zvyklí na vyčpělá a dlouhá kázání, měli možnost zažít živý přednes podepřený perfektní češtinou s hlubokým osobním svědectvím kazatele. Vím ze svého okolí o mnoha křesťanech, kteří skrze tohoto bratra dříve uvěřili, a jsou dodnes oddanými následovníky Pána Ježíše Krista.

Po slovu následovala služba požehnáním. Byli jsme upozorňováni na mnohá neobvyklá Boží jednání, která tuto službu měla provázet. Bratr, jak jsem věřil, byl Duchem konkrétně veden, aby na některé lidi vzkládal ruce. Někteří padali s blaženým výrazem na zem, kde zůstávali ležet. Jiní se od srdce smáli. Velmi jsem toužil, aby bratr přišel i ke mně a vložil na mne ruce. Bylo nám řečeno, že tyto projevy jsou v Boží režii a že Pán nenechá nikoho bolestivě spadnout, protože on uvádí do svého odpočinku. Znal jsem tyto projevy, jak jsem věřil, ze zvlášť požehnaných shromáždění ještě mnohem dříve, než přišly z Argentiny a toužil jsem po Božím zmocnění, které by se takto viditelně projevilo. Zde jsem je ale poprvé viděl v nebývalé hojnosti. Záviděl jsem těm, kteří prožívali tyto doteky, zvláště sestry se mi zdály velmi vnímavé. Avšak já stále nic. Modlil jsem se v duchu, aby Pán poslal bratra i ke mně a bylo mi líto, že mu Pán neukázal mé dychtivé srdce. Vždy se podíval z pódia, ukazoval si prstem na lidi, a na kom mu spočinul pohled, tomu šel požehnat.

Nakonec jsem se přece dočkal. Jeho společník, kazatel z Anglie, mi požehnal s vkládáním rukou. Zavřel jsem oči, ale nic se nedělo. Toužil jsem po nadpřirozeném Božím doteku a tak jsem alespoň věřil, že od této doby jsem Duchem naplněn Bohu více sloužit. Shromáždění končila tím, že pastoři sborů, které se štěpily a dělily, si přede všemi slibovali, že budou spolupracovat a společně se scházet k modlitbám. Vypracovali i společný dopis starostovi města. Vlivem toho všeho jsem byl plný odhodlání ke svědectví, s očekáváním duchovního průlomu a probuzení, které nám bylo léta slibováno. Tato shromáždění se konala někdy na jaře počátkem devadesátých let a krátce na to jsme v létě odjeli na sborovou dovolenou, kde nám sloužili již zcela jiní služebníci.

Na dovolené jsem byl trochu zklamán kázáními, která se mi příliš nezdála, ba připadala mi mnohdy až extrémní. Byl jsem totiž zvyklý na konzervativnější styl, ale v noci, místo spánku, jsem chodil po lese a modlil se za sbor a jeho ochranu. Poslední den bylo požehnání s vkládáním rukou. Dal jsem se přitom vnitřně Bohu zcela do rukou. Řekl jsme mu, ať se mnou učiní, co chce. Požehnání jsem se zcela odevzdal, protože jsem věřil, že všude kolem jsou andělé, kteří nedovolí, aby má „noha narazila na kámen“, jak jsem byl vyučen. Při vzkládání rukou jsem zavřel oči, a měl jsem pocit, že mi od temene hlavy proudí teplo směrem ke kotníkům a že vidím světlo, pronikající láskou a pokojem do mého srdce. Pomalu a příjemně mne opouštěly lidské síly a nebránil jsem se klesnout, v důvěře Bohu, jemu do náruče…

Náhle jsem procitl tupou ránou a jiskřilo mi před očima. Plnou vahou svých tehdejších 64 kg jsem narazil svojí pravou ledvinou na ostrý hrot opěradla židle, které se v té době, při podobných příležitostech, ještě neodstraňovaly. Prožitky se rozplynuly během vteřiny a měl jsem pocit, že bolest nejen cítím, ale i vidím a slyším. Jak to Bůh mohl dopustit..??? Ano… dopustil. A dodnes jsem mu za to vděčný. Vím, že to byl On, kdo vyslyšel moji modlitbu. Pomalu a jistě jsem začínal přemýšlet, zkoumat Písmo, později literaturu a jedno dnes vím jistě. Kdo hledá, ten najde a Bůh vždy poctí naši upřímnou víru. A právě skrze tuto dětinskou víru mne Pán postupně začal vyvádět z mých let duchovní puberty a náboženských experimentů. Dodnes věřím, že mne nechal padnout svoji mocí, abych už příště podobné zkušenosti nevyhledával a pečlivěji věci zkoumal.

P. S. v budoucnu některé sbory následovala další dělení a odchody jejich vedoucích služebníků jinam…

Pastýř

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace