Grano Salis - EDITORIAL

EDITORIAL – Znám tvé skutky… V evangeliu je několik míst, která hovoří o tom, jak Boží Syn odchází do samoty, aby se tam modlil. Jedno z nich slyšíme v čtení této neděle: líčí nám především vzrušující událost noční plavby, takže Kristova modlitba poněkud uniká naší pozornosti. Vlastně na tu vytouženou chvíli samoty si musel Pán počkat, protože ho vyrušil zástup, který za ním šel tak velký kus cesty. Teprve když ho uzdravil a nasytil, poslal učedníky na moře a lid propustil, aby se vrátil domů, mohl konečně vystoupit sám na horu. Uvězněn v lidství, které je pro něho dobrovolně podstoupeným vyhnanstvím, prožívá ustavičně nezbytnou vnitřní potřebu rozmlouvat důvěrně s milovaným Otcem. Naplnění této jeho horoucí touhy nemá nic společného s nějakou zákonem přikázanou či uloženou pobožností, kterou je třeba vykonat, aby byla splněna povinnost. Boží Syn je pro nás dokonalým vzorem modlitby, kterou je třeba chápat nikoliv jako něco uloženého či nařízeného, ale naopak jako zcela nezasloužený a nedocenitelný dar, kterého se nám hříšným tvorům v té nejhojnější míře od milujícího Otce dostává. Odpovídá to naší přirozenosti. Lidé, kteří se milují hlubokou láskou, pokládají za největší štěstí, když mohou být spolu o samotě důvěrně tváří v tvář. Všechno ostatní jde stranou. Žijeme v tomto slzavém údolí jako vyhnaní synové Evy a v potu tváře si musíme dobývat svůj chléb. Skutečnost, že nám Bůh jeden ze sedmi dnů týdne věnoval celý na to, abychom mohli ustat od své práce a starostí a důvěrně rozmlouvat s ním takřka tváří v tvář, nebyla tedy myšlena jako zatěžující povinnost, ale jako jedinečná a privilegovaná příležitost a pozvání k nejvzácnější a v pravém slova smyslu sváteční návštěvě. Je to den, který nám svým způsobem připomíná ztracenou minulost i zaslíbenou budoucnost. Nebýt prvotního hříchu, prožívali bychom trvalou neděli ve společenství s Bohem, a tato věčná neděle v Boží náruči nás vykoupené čeká, až uslyšíme pozvání: „Pojďte, požehnaní mého Otce…“ Tento vzácný sváteční den dostal v průběhu dějin u různých národů různé pojmenování.

Románské národy, které si pro ostatní dny v týdnu vesměs podržely názvy z pohanského kalendáře, neděli označily obdobně jako církevní kalendář jako den Páně: Dies Dominika. Germánské a anglosaské národy podržely pohanský název „den Slunce“ Sonntag, západní Slované (Češi, Slováci, Poláci) pojmenovali tento den podle svátečního pracovního klidu dnem nedělání – neděle. Zato pravoslavní Rusové šli k jádru věci a nazvali sváteční den týdne podle památky Pánova vzkříšení – „Voskresenje“ a tento nejvýstižnější název přečkal i 70 let bojového ateizmu. Tam, kde je ze soukromého i veřejného života odsunut Bůh, ztrácí ovšem neděle svůj nejvlastnější smysl a začne se pro ni hledat nová náplň. Konzumní společnost vynalézá a nabízí nejrůznější způsoby, jak zaplnit už nikoliv sváteční den, ale zcela prozaický „víkend“ neboli konec týdne. Na to, jak dokázala neděle skutečně posvětit a zcela proměnit život, museli bychom se zajet podívat jako do skanzenu do nějaké polské obce v horách, kde se, tak říkajíc, zastavil čas a kde ještě vyhledává Boha nikoliv menšina, ba ani ne většina, ale celé společenství spontánně a zcela bez populistických lákadel. Je u nás nemálo těch, kteří pošilhávali a pošilhávají po Západu a rádi by u nás zaváděli praktiky, které tam odkoukali. Proorganizovaná a do hloubky zdemokratizovaná německá církev nám však už začíná ukazovat podobu, která je spíše varovná. Tolik různých atraktivností se vymýšlelo, jak zaangažovat věřící, ale nic z toho nakonec nezabránilo jejich trvalému odlivu, který už překročil kritický bod a projevil se kriticky i materiálně jako trvalý pokles nezbytných příjmů, takže kdysi bohatá biskupství začínají rozprodávat své kostely, i ty nedávno postavené. Zdálo by se, že těm věřícím nic nescházelo, ve všem se jim vycházelo vstříc. Proč tak odcházejí? Leccos z toho, čím se jim jejich duchovní pastýři snažili zavděčit, nacházejí i jinde. Jsou výmluvnější moderátoři, vyspělejší rytmické skupiny, zábavnější a pestřejší pořady a atraktivnější prostředí s pohodlnějšími sedadly a přitažlivější společenství… Není to výstražný příklad? Zlobili jsme se, že nás bývalý ministr kultury stavěl do jedné řady s různými zájmovými spolky. Byla to z jeho strany bohužel hluboká neznalost a nepochopení, ale pro nás je to také výzva ke zpytování svědomí: nechováme se někdy jako tyto zájmové spolky? Sdružovat se je možné kolem nejrůznějších věcí, i kolem kostela. Ale my se máme scházet nikoliv jen mezi sebou a kolem něčeho, ale v prvé řadě s Bohem. Je to sám Bůh, bez koho nemůžeme žít, se kterým se nezbytně potřebujeme osobně setkávat, na jehož den se šest dní těšíme, nebo se stal pouhým titulem, a my ve skutečnosti přicházíme za něčím či někým jiným, co jsme si připravili a za co si můžeme zatleskat? Obřad se latinsky nazývá caeremonia, což není termín pro označení horečné aktivity, ale posvátné úcty. Demokratizace a sacrum – posvátno – jsou pojmy, které si protiřečí. Demokratizace znamená nivelizaci: to, co bylo malé, se chce zvětšit, proto to, co bylo velké a svaté, chce zmenšit. Demokratizace v domě Božím může působit jako atraktivní inovace, ale ve skutečnosti je to opak toho, co chtěl Jan Křtitel: „Já se musím zmenšovat, aby On mohl růst.“ Na takovéto „zmenšování Velkého“ nedoplácí Bůh, nýbrž člověk. Zařídil si, že už si sice nemusí zout opánky a zastavit se v úctě před svatým místem, ale už také před ním nehoří Keř, který neshoří. Z toho, co bylo svaté, se stává všední, z nedotknutelného obyčejné, z Boha Velkého a Nejsvětějšího mu zbyl Bůh jen malý (kterého si může vzít sám do ruky a jen tak za pochodu ho vložit do úst…). Prázdno zbylé po ztracené úctě a svatém tajemství je vyplněno umělou lidskou slavnostností, množstvím slov od člověka k člověku, množstvím zvuků a gest. Hluboké posvátné ticho nepotřebujeme tehdy, když Bohu samému není co říct. Ve zdemokratizovaném chrámu byla srovnána hora, na kterou by bylo možno vystoupit k osobní rozmluvě s Bohem. Největší problém není v tom, že se nedbá na to, co sama hlava Církve důrazně požaduje, ale v tom, že se ztratila potřeba tohoto ticha pro osobní důvěrný rozhovor s Bohem, že ji účastník bohoslužby nepociťuje alespoň tak naléhavě, jak naléhavě potřebuje po posledním amen ihned promluvit se svým sousedem. Za poslední desítky let jsme posvátnému tichu tak dokonale odvykli, že pokud někdy nastane, jsme z toho přímo nervózní. Bůh nám však svou velikost znovu připomene, až „pohne naším svícnem“. „Znám tvé skutky, máš jméno, jako bys žil, ale …“ – „nejsi ani teplý, ani studený, proto tě vyplivnu z úst…“ -red------------vložil Ferda

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace