poslal Pastýř Žena jedoucí na šelmě? - Dodatek D.
Papežská neomylnost & Apoštolská posloupnost.
Na počátku 14 století, povaha neomylnosti církve nebyla ještě dobře definována. Idea, že by papež mohl být osobně neomylný, byla ještě novostí, příliš v kontrastu všemu tradičnímu učení, než aby získala širokou podporu..
Brian Tierney,"Origins of Papal Infability"1
Řím promluvil, spor skončil.
Augustin (354 - 430)
Aby se mohla prosadit potřebnou slepou vírou v papežskou neomylnost a v dogma, že spása je k dostání pouze v římsko katolické církvi, její hierarchie musela nejprve skrýt mnohá fakta a přepsat historii. Jedním příkladem je výše uvedená věta od Augustina. Když, jak se učilo, i jeden z největších teologů církve byl ochotný se podřídit čemukoliv co Řím (papež, a hierarchie) nařídila, potom jistě obyčejný Katolík by měl učinit totéž. Ovšem, to není to, co měl Augustin na mysli! V kontextu tato věta má na mysli zcela něco jiného: Dvě synody rozhodovaly o nějaké sporné věci a římský biskup s nimi souhlasil, což se Augustinovi zdálo "víc než dost," a tak celá věc může být zakončena. To že římský posudek nebyl konečný, a že na to bylo třeba "Concillium Plenarium," už se neříká.2
Nikde ve své bohaté literární tvorbě nepřichází Augustin ani na hony blízko k názoru, že by římský biskup měl mít poslední slovo ve věcech víry či mravů! Ve skutečnosti jednou Augustin prohlásil že Africká církev byla v právu, když odmítla názor římského biskupa Štefana (254-57) ve sporu ohledně křtu. Ani jednou ve všech těch pojednání o mnohých problémech, nenaznačil Augustin, že by římský biskup měl být konsultován jako finální rozhodčí ve věcech víry. Vlastně Augustin ani nenavrhnul, že by papež měl být vůbec konsultován!
Je zajímavé, že když Council v Nicei (A.D 325) rozhodl, že tři biskupové z Říma, Alexandrie a Antiochu, (termín "papež" ještě neexistoval) byli uznáni jako "nadřazení" ostatním biskupům z méně důležitých křesťanských center, římský biskup v tom čase odmítnul takové povýšení. Historik Lars Qualben dále komentuje:
Generální Sněm v Constantinopole (A.D. 381) určil biskupa tohoto města jako Patriarchu; Generální Sněm v Chalcedónu (A.D. 451) věnoval ten stejný titul biskupu v Jerusalémě (opomenuli římského biskupa) a Patriarch Constantinopole, (ne Říma) byl zvolený hlavním biskupem celé církve.
Potom co Západní císařství bylo (476) zničeno, císař Constantinopole se stal jediným císařem světa, a tato nová hodnost také přidala prestiž patriarchovi města. Biskup Říma a patriarch Constantinopole se stali předními rivaly o nadřazenost v církvi. (Qualben,"History of the Christian Church)3
DOKTRÍNA NEJDŘÍVE VYHLÁŠENA CÍSAŘI
Byli to císařové, kdo vlastně prohlásil svrchovanost biskupa Říma nad Západní církví (ne nad církví univerzální!) a nazvali ho "Římským Papežem" už v pátém století. Edikt císařů Valentiniána III. a Theodosia II. (A.D.445) prohlašoval: "Nařizujeme tímto ediktem na věčné časy, že není zákonné pro biskupy gallské, či z jiných provincií se pokoušet o něco, co by bylo proti starým zvykům, bez autority toho ctihodného muže Papeže Věčného Města." (Sidney Z. Ehler, John B.Morrall, "Church and State Through the Centuries" 1954).4
Je nutné poukázat na fakt, že toto uznání papežské autority přichází od císařů, ne z ekumenických sněmů, které by zastupovaly církvi. Hlavním účelem - z hlediska císařů nebylo podřídit se Písmu, ale udržovat jednotu říše, a jednota mezi soutěžícími biskupy byla pro tento cíl nutná. Řím, jelikož byl hlavním městem, musel být centrem duchovní autority právě tak, jako civilní.
Kromě toho Katolík, který v tomto nalézá pohodu, musí právě tak přijmout fakt, že i když císařové projevovali úctu vůči papežům, dávali jasně najevo, že stojí nad nimi. Na příklad císař Justinián, v jeho ediktu (17 duben 535) o "vztahu mezi církví a státem" prohlásil:" Pochopitelně je rozdíl mezi duchovními a světskými prvky v křesťanské společnosti - ale pro všechny praktické potřeby, císař má kontrolu nad oběma a dohlíží, jak je také povinný, na morální stav duchovenstva." (Ehler, Morrall)5
Bude to trvat ještě staletí, než papežové zřídí svou autoritu nad císaři a králi a ještě mnohem déle, než dosáhnou uznání jak papežské neomylnosti, tak i vlády nad celou církví. Faktem je, že sněmy uplatňovaly svou autoritu nad papeži. Více než jeden sněm sesadil rivalského "nápadníka" na Petrův trůn, který tvrdil - právě tak jako ten druhý - že je tím pravým Náměstkem Krista. I když - tu a tam - se římský biskup pokoušel - pro své vlastní sobecké důvod - uchvátit autoritu nad celou církví, nebylo to nikdy přijato celým Křesťanstvem a ani tonemohl ukázat ať už v tradici či v nějakém schválení sněmu až když se přiblížilo druhé tisíciletí.
Tento nárok se konečně dočkal schválení na Západě, 19 let po Velkém Schizma když, v r. 1073. papež Řehoř VII. zakázal všem Katolíkům, nazyývat papežem kohokoliv jiného než biskupa římského. Před tímto zákazem mnoho biskupů bylo láskyplně oslovováno jako "pope," či "papa." Přesto že římsko katolická církev má seznam "papežů" od samého počátku, a všichni údajní biskupové Říma jsou tak nazýváni, ve skutečnosti tento fakt nebyl obecně přijat před 1073.
ZÁCHRANA NEOMYLNOSTI JEJÍM POPŘENÍM.
Ukázali jsme že způsob, jakým mnozí papežové svůj úřad získali, (vojenskou mocí, používáním prostitutek, koupí, skrze vládce, pomocí násilí ulice a.t.d.) popírá tvrzení, že papežství přicházelo z neporušené linie až od Petra. Už ta skutečnost, že více než jeden papež seděl na "Petrově trůnu" ve stejné době, každý z nich s tvrzením, že "on je tím pravým, neomylným, "Nástupcem Petra" každý z nich použil své údajné právo exkomunikace na toho druhého. To vše dokazuje, že teorie "apoštolské posloupnosti" je výmyslem! Poslední případ, kdy více jak jeden "aspirant" si dělá stejné nároky na papežství - ten celý problém byl vyřešený způsobem, která vlastně ničí jakýkoliv nárok na "papežskou neomylnost"
Na počátku patnáctého století byli tři lidé, kteří si dělali nárok na papežský trůn. Byl to Řehoř XII., (1406-15), jehož první papežský čin bylo zastavit papežskou korunu, aby za 6000 florintů zaplatil své dluhy z hazardní hry, Benedikt XIII., (1394-1423) z Avignonu (jeden z mnoha papežů, kteří žili v Avignonském paláci během schizma, které trvalo víc jak 100 let) s Římem a Avignonem kteří, každý z nich, tvrdil že je tím pravým papežem, a exkomunikovali jeden druhého. Potom Alexandr V. (1409-10) jehož hlavní zábavou bylo hodování, a který byl obsluhovaný 400 sluhy, všechny ženy. Poslední papež byl otrávený Baldassarem Cossou, který si osvojil pontifikát na jeho místě pod jménem Jan XXIII. (1410-15)
Všichni tři byli sesazeni Kostnickým Sněmem až do doby největšího sněmu Západu, s přítomnými 300 biskupy a zástupci patnácti univerzit. I když dnes je ukazován jako "antipapež," byl to papež John XXIII., který formálně zahájil Sněm na svátek "Všech Svatých " 1414. Takové byly intriky kolem sjezdu církevních vůdců, že kolem 500 těl skončilo v nedalekém Kostnickém jezeře během těch 4 let "křesťanského" shromáždění! Dále bylo zaznamenáno, že bylo zapotřebí přivést 1200 prostitutek, aby udržely biskupy a kardinály v dobré náladě! A přesto ten stejný sněm odsoudil Jana Husa do plamenů za učení, že není vyšší autority než Písmo, které má každý, i duchovní a i papežové poslouchat a žít svaté životy.
Z těch tří papežů, kteří tvrdili že každý z nich je tím pravým Náměstkem Krista, pouze Řehoř XII. je dnes na listě jako legitimní papež, (přesto že byl sněmem sesazen) ti druzí dva, jako proti-papežové). Když v roce 1958 nástupce papeže Pia XII. si vzal jméno Jan XXIII. více než jedna katolická katedrála musela udělat opravu, protože jméno Jana XXIII. bylo již na listě papežů. Ten původní papež Jan XXIII., byl popsán jako "bývalý pirát," "hromadný vrah," "masový smilník" s inklinací pro jeptišky, "vyděrač," "pasák prostitutek," "podvodník." (Peter de Rosa, "Vicars of Christ" 1988)6
Je to ironie, která by se měla stát operou: Papež Jan XXIII., který sněm zahajoval, byl sněmem odsouzený do vězení. Bylo s ním zacházeno mnohem mírněji, než si zasloužil. Původních 54 obvinění snížili na pouhých pět. Edward Gibbon v "History of the Decline and Fall of the Roman Empire": Ta nejskandálštější obvinění proti Janu XXIII. byla potlačena. "Náměstek Krista" byl obviněný z pirátství, vraždy, sodomie, znásilnění a incestu. Zatím co neúplatný Jan Hus byl upálený na hranici Sněmem Kostnickým za to, že žádal reformu církve, Jan XXIII. dostal 3 roky za své hnusné zločiny.
Kardinál Oddo Colona byl jmenován novým papežem Kostnickým Sněmem a přijmul jméno Martin V. (1417-1431) Potom co byl bývalý papež Jan XXIII. propuštěný z vězení, papež Martin V. ustavil tohoto hromadného zločince za biskupa z Frascati a kardinála z Tusculum. Potom, z titulu moci římsko katolické církve, Kardinál Baldassare Cossa ustavoval kněze, a slavnostně měnil oplatky a víno na tělo a krev Ježíše Krista - alespoň to bylo to, co věrní věřili. Jako kardinál, bývalý papež Jan XXIII. bývalý trestanec, byl kvalifikován dávat svůj hlas při volbě nového papeže spolu s dalšími kardinály, kteří nebyli příliš vzadu na seznamu zločinců.
Ironicky, Kostnický Sněm zachránil církev před třemi bojujícími papeži tím, že prosadil svou autoritu nad papežstvím. Hlasování bylo jednomyslné z ustavení následujícího principu:
Každý zákonně svolaný ekumenický sněm, který representuje církev, odvozuje svou autoritu přímo od Krista a každý, včetně papeže je podřízený sněmu v otázkách víry, a v reformaci církve.7
Kdyby byla papežská neomylnost - jak ji známe dnes - uznávaná tehdy, vyřešení dilematu třech papežů by bylo nemožné. Dogma papežské neomylnosti, které bylo potvrzeno při Prvním Vatikánském Sněmu v 1870, je popřením autority, kterou dřívější Sněm Kostnický prosadil nad papeži, aby zachránil církvi.
Komentáře von Dollingera jsou zajímavé už proto, že jeho kniha vyšla několik týdnů dříve, než Vatikán I. popřel autoritu předešlého sněmu, Sněmu Kostnického, ve při: Moc sněmu nebo moc papežská:
Řehoř XII. a Benedikt XIII. byli opuštěni kardinály a vše co se dalo považovat za římsko katolickou církev, se odehrálo ve Sněmu Kostnickém. Pakliže je papež podřízený sněmu, není neomylný! Církev a Sněm, který ji representuje dědí Kristovy sliby a ne papež, který se může mýlit stranou Sněmu a může být Sněmem souzen.
Dekrety sněmu popírají základní pozici papežského systému, který je tímto velmi výmluvně označený jako omyl a zneužití. A přesto tento systém převažoval v administraci církve po staletí, byl vyučován v kánonském zákonu, v knihách a školách náboženských řádů - obzvláště v tomistické literatuře, a byl předpokládán a potvrzen papeži, kteří jsou novou autoritou zákonů církve. A nakonec: Nikdo nepromluvil v jeho prospěch, nikdo neoponoval doktrínám Kostnice, nikdo neprotestoval! (Dollinger)8
