poslal Nepřihlášený Evangelizace basketbalem
Milí čtenáři, je výsadou, že
můžeme věřit a důvěřovat tak nesmírně velikému Bohu a každý den s Ním
zažívat nevšední a dobrodružné okamžiky a také chvíle, kdy můžeme jen
v úžasu sklonit hlavu před Jeho moudrostí a stále znovu se přesvědčovat
o tom, že tam, kde náš rozum už je v koncích, tam On má vždy východisko,
a to nejlepší řešení.
Toto vše jsem mohla z Boží milosti prožívat koncem května
během evangelizací, kdy u nás v Olomouci a následně i v Brně sloužil již
podruhé křesťanský tým z USA, konkrétně studenti z křesťanské
univerzity Houghton College ve státě New York. Přijelo celkem dvaadvacet služebníků,
z nichž polovinu tvořilo dívčí basketbalové družstvo Houghtonské
univerzity a druhou polovinu jemně rocková chválící kapela. Obě skupiny
sloužily společně a navzájem se doplňovaly.
Po většinu odpolední jsme trávili několik hodin na
venkovním basketbalovém hřišti uprostřed sídliště, kde basketbalistky hrály
společně s mládeží, která se tam houfně shromažďovala a každým dnem
jich přibývalo. Brzo již hřiště nestačilo a muselo se střídat, což ale
bylo velice požehnané, neboť tak byl dostatek času a prostoru se více seznámit
a mluvit o Bohu. Část služebníků se také věnovala dětem, kterých tam přicházelo
nejvíc. Vymýšleli pro ně hry, smáli se s nimi a potom rozdávali kožené náramky
s pěti korálky různé barvy, z nichž každá představovala jeden krok v
cestě za Bohem. A tak každý, dříve než dostal tento náramek darem, mohl
slyšet příběh - evangelium, který tyto korálky symbolizovaly. Nakonec se i
stávalo, že děti, které již náramky měly, vyprávěly evangelium ostatním
dětem, které náramky také chtěly. Slyšela jsem i jednu malou holčičku,
která to vyprávěla své mamince.
Během celého tohoto dění hrála kapela chvály a zajišťovala
tak duchovní atmosféru celé akce. Chvála Pánu, hned první rodina z okolních
paneláků, kterou jsme požádali o elektrickou energii potřebnou k připojení
hudebních nástrojů, nám ochotně vyhověla. A každý den nakonec jsme všechny
zúčastněné poprosili, aby se shromáždili na jedno místo, a následoval
evangelizační program s pantomimou, svědectvími a sdílením se o živé víře
v Ježíše Krista.
Odhaduji, že každý den na hřiště přicházelo kolem
padesáti dětí a teenagerů z okolí a celkem kolem desíti jich vydalo Pánu
svůj život. Velice se mě dotklo nadšení a láska, kterou všem těmto novým
Božím dětem služebníci z USA věnovali. Často se za ně na svých
modlitebních shromážděních modlili a ze svých peněz jim kupovali české
Bible, na jejichž první stránky psali velice osobní dopisy plné lásky a
povzbuzení, a v nichž podtrhávali nejdůležitější verše.
Na poslední večer jsme naplánovali společný, volně přístupný
táborák, což mělo být takové rozloučení týmu se všemi, se kterými
jsme se v průběhu dní seznámili, a zároveň další možnost, kdy jsme
mohli v pokoji mluvit s našimi novými přáteli, dětmi i jejich rodiči
o Pánu Ježíši. Byl to velice požehnaný večer a další nejméně tři lidé
se tam rozhodli dát život Ježíši.
S organizací tohoto táboráku jsme měli značné potíže,
ale nakonec se o všechno Bůh postaral nádherným způsobem. Původně se totiž
tento táborák měl konat asi kilometr od hřiště na okraji Olomouce, ale na
poslední chvíli jsme se dozvěděli, že tyto pozemky jsou již soukromé a
tedy by nebylo v pořádku tam pořádat takovou akci, navíc evangelizační.
Jediným dalším místem, které nás napadlo a kde by se táborák pro tolik
lidí dal provést, bylo místo na úplně opačném konci Olomouce, daleko a
navíc se špatným autobusovým spojením, a tak jsme to v modlitbách předkládali
Pánu. Den předtím, než se měl táborák konat, jsme mluvili na hřišti s dětmi
a říkali jim, kde slíbený táborák bude a ony se nás zeptaly: "A proč
ten táborák neuděláte tady na hřišti naší základní školy?" Asi
50 m od našeho hřiště měla totiž základní škola své vlastní hřiště
i s ohništěm, na místě úplně ideálním pro naše záměry, o kterém jsme
nevěděli. Ještě ten den jsme zašli za ředitelem a bez jakýchkoli
komplikací jsem získali svolení. A tak nám Pán skrze děti ukázal řešení,
které nás vůbec nenapadlo a které bylo ještě daleko lepší, než naše původní
plány. Chvála Pánu.
Kromě služby na hřišti dalšími evangelizacemi byly i
regulérní basketbalové zápasy mezi Houghtonem a olomouckými basketbalovými
týmy. Rozdávaly se křesťanské sportovní traktáty, o poločase se chodily
americké hráčky seznámit s olomouckými a houghtonská kapela měla krátké
hudební vystoupení. Vše bylo zakončeno společným obědem v restauraci, na
který Američané místní týmy pozvali a což bylo další možností k osobním
rozhovorům i o Bohu.
Celý čas jejich pobytu u nás byl opravdu plně využitým
časem pro Pána, neboť cílem těchto služebníků bylo jediné - s co největším
počtem lidí se sdílet o víře v Pána Ježíše. Toto naplňovali všude,
kam přišli, ať už při jízdách autobusy a tramvajemi, neboť k přepravě
používali městskou hromadnou dopravu, ale také při cestách vlakem, a vždy
se snažili navázat kontakt s lidmi, říci jim o Pánu a pozvat je na
naplánované akce, kde měli sloužit. Při cestě vlakem z Olomouce do Brna
pozvali jednoho mladého muže na chystaný zápas v Brně. Ten opravdu přišel,
a potom přicházel na všechny další zápasy. Nyní už je členem brněnské
církve.
A taková malá perlička na závěr. Minulý rok strávil s těmito
Američany mnoho času jeden mladý muž, tehdy ještě nevěřící. V září
potom vydal svůj život Ježíši a nyní už sám organizoval a plánoval celý
pobyt tohoto týmu již jako zapálený křesťan našeho sboru. Chvála Pánu
za něho.
A tak věřím, že stejně jako minulý rok jsme mohli sklízet
ovoce i po odjezdu týmu, tak tomu bude i letos a kéž v ještě daleko větší
míře. Protože bydlím nedaleko hřiště, často se mi teď stává, že potkávám
děti, které se ke mně hlásí. A co je skvělé, většina z nich stále ještě
nosí ony náramky a pěti korálky, a tak je lehké s nimi začít mluvit
o Pánu i je pozvat na nedělní bohoslužby. Kéž by i spousta z nich mohla
poznat Pána Ježíše osobně. Modlíme se za to, abychom věděli, jak pokračovat
ve službě mládeži a dětem, které byly během tohoto času osloveny a
abychom s nimi neztratili kontakt. Kéž nám Bůh do toho dá moudrost a
vedení.
Bylo by toho ještě velice mnoho o čem by se dalo psát, jak
Bůh jednal skrze tyto služebníky a jaké nevšední a svrchované věci jsme
mohli zažívat. Přichází mi teď na mysl jeden verš, kterým bych se s vámi
chtěla rozloučit: "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co člověku ani
na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují." Amen.
Iva Hrdličková, AC Olomouc
