Grano Salis - Oslík Alfík si vesele hýká na cestě do Říma, ale všechny cesty do Říma nevedou!

Oslík Alfík si vesele hýká na cestě do Říma, Oslík Alfík - aneb - až se sjednotíme, příjde probuzení! ale všechny cesty do Říma nevedou! Někteří se už zastavují a říkají: Žádné jiné evangelium!

........ Všechny cesty do Říma nevedou Editorial Vážení čtenáři "Idey", v tomto čísle předkládáme jako přílohu překlad rozsáhlého materiálu vydaného pracovní skupinou Bekenntnisbewegung "Kein anderes Evangelium" (Konfesijní hnutí "Žádné jiné evangelium") k problematice podpisu tzv. Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění mezi zástupci Světového luterského svazu a římskokatolické církve dne 31. října 1999, tedy v den památky reformace. Bekenntnisbewegung "Kein anderes Evangelium" je skupina farářů, teologů a dalších odborných pracovníků uvnitř evangelické luterské církve ve SRN, kteří hledají odpovědi na některé současné otázky života církve a společnosti ve světle Božího slova. Nejedná se tedy o skupinu extremistů mimo evangelickou církev, ale o tým seriózních teologů, kteří se nemohou smířit s kompromisy hledání jednoty mezi evangelickou a římskokatolickou církví na úkor biblické pravdy, jak byla znovuobjevena v době reformace. SPNO - více otázek než odpovědí Ze studie, která je dále uvedena, se především dozvídáme, že některé okolnosti vzniku dokumentu "Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění" (dále SPNO) byly přinejmenším značně problematické. Běžný evangelík u nás se může sice dozvědět některé informace o historii ekumenismu mezi římskokatolickou církví a Světovou luterskou federací (SLF), jak byly prezentovány v Příteli lidu (PL) leden 2000, s. 12 - 13. Bude ale jistě překvapen, že s původním zněním SPNO souhlasilo ze 124 členských církví SLF pouze 79 (z nichž mnoho mělo ještě jasné výhrady). Poněkud zarážející je však informace, že další jednání a změny v dokumentu, které vznikly v roce 1998, již nebyly projednány v synodech členských církví. Vrhá to značné pochyby na legitimitu projednávání konečného znění dokumentu SPNO. Jistě by také bylo zajímavé vědět, jakým způsobem proběhlo hlasování v synodu naší církve k této otázce teologického sbližování evangelíků a katolíků, jak je o tom zmínka v PL leden 2000, s. 12. Věděli vůbec naši synodalové, o čem tehdy hlasovali? Vedení naší církve má k dokumentu SPNO jednoznačně pozitivní stanovisko, nejvyšší představitel naší církve byl přítomen aktu podpisu SPNO dne 31. října 1999 v Augsburgu. Čteme o tom v mnoha článcích v PL v předposledním a posledním roce: Památka reformace tentokrát zcela jinak (PL prosinec 1999, s. 184 - 186), Dokument historického významu (Společné prohlášení o ospravedlnění, PL leden 2000, s. 12 - 13), Z Českého Těšína do Vatikánu (PL březen 2000, s. 37 -39), Co je nového v ekumeně (PL květen 2000, s. 70 - 71) a další. Ve jménu smíření a pro dobro "evangelizace" naší země je podpis SPNO chápán jako "významný krok k jednotě, krok, ... jehož význam spočívá v tom, že za ním budou následovat kroky další." Oficielně působí stanovisko naší církve k podpisu SPNO až nápadně a monoliticky jednotně. Čtenáři PL jsou navíc vzýváni, aby o ekumeně nešířili polopravdy, aby tak nedocházelo ke vzniku fám a různých poplašných zpráv o nebezpečí ekumeny (PL březem 2000, s. 38). Je proto důvodem k vážnému zamýšlení, proč někteří zodpovědní křesťané v zahraničí se k výše uvedeným událostem jako podpis SPNO a k dalšímu ideovému sbližování mezi katolíky a evangelíky vyjadřují velmi rezervovaně až negativně. Proč proti podpisu SPNO protestovalo např. 239 německých evangelických teologů (a mezi nimi také 160 profesorů teologie různého pozadí)? Může nás tedy udivit, že u nás chybí jakékoliv oficiální protestní hlasy. Je to snad způsobeno nezájmem, nedostatkem prostoru pro jakoukoli seriózní diskusi, či dokonce neochotou být v zásadních věcech nekonformní? Tridentský koncil - stále aktuální Podívejme se nyní trochu blíže na některé problémy, jichž se Martin Hamel v dále uvedené práci na téma SPNO dotýká. V první řadě je to otázka Tridentského koncilu. V této souvislosti se hodně mluví o tzv. anathematách (prokletích), které tento protireformační koncil v letech 1545 - 1563 vyřkl proti reformačnímu učení, že ospravedlnění je pouze z víry. Aby nebylo pochyb o tom, jak anthemata zněla, a jakým způsobem byli odsouzeni ti, kteří se přiklonili k reformaci, budeme je citovat: "Pokud někdo tvrdí, že hříšník je ospravedlněn pouze vírou, a myslí tím, že není zapotřebí žádného spolupůsobení za účelem obdržení milosti ospravedlnění a že není nutné, aby byl připraven a nakloněn působením své vlastní vůle, ať je proklet.... Pokud někdo tvrdí, že ospravedlnění vírou není nic jiného než důvěra v Boží milosrdenství, které odpouští hřích z důvodu Krista, a že je to pouze tato důvěra, která ospravedlňuje, ať je proklet..." (Trent Ses. VI, Canons 9, 12). Ano, zní to zcela jasně: Člověk, který tvrdí, že získal své ospravedlnění pouze vírou v zástupnou oběť Ježíše Krista, má být na základě protireformačního Tridentského koncilu proklet. A tato prokletí (anathemata) dosud nikdo neodvolal. Nebyla zrušena ani podpisem SPNO. Čtenáři PL jsou mylně informováni o tom, že na základě podpisu SPNO "obě církve ruší vzájemná odsouzení svého chápání o ospravedlnění" (PL leden 2000, s. 13). Ve SPNO se totiž jasně píše, že tato vzájemná odsouzení (sem patří i odsouzení Tridentského koncilu) se nevztahují na učení, jak je deklarováno ve Společném prohlášení k nauce o ospravedlnění (viz článek 41 SPNO). Z toho ale ještě vůbec nevyplývá, že byla také zrušena odsouzení (prokletí), jak je vyřkl Tridentský koncil ve vztahu k učení reformátorů. O tom, že tato odsouzení platí i nadále, nás ujišťují jiné zdroje - např. v níže uvedené práci Martina Hamela interwiev s kardinálem Ratzingerem, který potvrzuje dosavadní platnost závěrů Tridentského koncilu. V této chvíli musí i řadový a prostý evangelík zapochybovat, zda učení, které je nyní prezentováno ve SPNO, je skutečně ono luterské a reformační učení, kterému se učil při konfirmačním cvičení. Vždyť na učení o ospravedlnění, jak je deklarováno ve SPNO, se již žádné odsouzení nevztahuje a přitom odsouzení reformačního učení, jak je vyřkl Tridentský koncil, platí i nadále. Pokud je tomu tak, pak je SPNO skutečně zradou reformace. Stejná slova - různé významy Dalším velikým přínosem práce Martina Hamela je skutečnost, že poukazuje, jakým způsobem jsou ve SPNO použita stejná slova, která však mají na obou stranách zcela jiný obsah. V tom je SPNO pro běžného laika naprosto matoucí, protože při jeho čtení, si automaticky pod těmito slovy představuje něco, s čím byl důvěrně seznámen. Žel stejné slovo má v mnoha případech naprosto jiný obsah. Toto se týká např. slova "milost", které reformátoři chápali v souladu s Božím slovem (Řím. 4:4 nebo Řím. 11:6) jako Boží nijak nezaslouženou přízeň a to z důvodu Krista. Na rozdíl od tohoto pojetí, římští katolíci rozumí pod pojmem milost určité prostředky, které člověka pozvedají z lidské přirozenosti do nadpřirozené roviny a umožňují, aby se takto zalíbil Bohu a pomáhají mu v jeho osobním spasení. Obdobně je tomu se slovem "ospravedlnění". Reformace prohlašuje Krista jako naši spravedlnost a víra je způsob, jak my se na Kristově spravedlnosti podílíme. Římskokatolická teologie mluví sice také o Kristu, avšak v tom smyslu, že spravedlivý člověk je místem, kde můžeme Krista nalézt. Protestant se tedy dívá ve víře na Krista, katolík je zaměstnán sám sebou. (Informationsbrief, 1999, 196, s. 13). Proto také vyznání, že jsme pouze ospravedlnění hříšníci, je pro pravověrné katolíky, jakým je např. kardinál Ratzinger, nepřijatelné. Existuje snad ještě větší rozdíl ve směru pohledu? Otázkou však je, zda my protestanti ještě rozumíme do hloubky reformačnímu pojetí ospravedlnění? Z pohledu toho, co bylo výše řečeno, je SPNO zcela ideálním příkladem postmoderního uvažování, kde jsou obsahy jednotlivých slov vyprázdněny (tzv. dekonstrukce) a kde jsou vedle sebe sdružovány zcela nesourodé elementy, které vzájemně nijak nesouvisí anebo stojí dokonce i v protikladech (tzv. koláž). Lidem, kteří ještě uvažují skutečně Kristocentricky v tom "staromódním" pojetí (a zdá se, že ještě zcela nevymřeli), přijde SPNO jako umělý slepenec vzájemně se vylučujících doktrín, jež nelze dohromady přijmout. Dialog nebo oddělení? Mnozí protestanti byli překvapeni, že velmi záhy po podpisu SPNO vyhlásila Vatikánská Kongregace pro víru novou deklaraci nazvanou "Dominus Jesus. O jedinečnosti a spásné univerzalitě Ježíše Krista a církve" (rozuměj římskokatolické). Různé pokusy o interpretaci v protestantských kruzích tohoto na první pohled nevysvětlitelného kroku ze strany římskokatolické církve svědčí o naprostém nepochopení či dokonce naivitě protestantů při chápání toho, oč v tzv. ekumeně skutečně jde. (Viz např. Kostnické jiskry 33/2000 s. 2) Po Druhém vatikánském koncilu došlo ke změně tónu a způsobu jednání. Místo neudržitelné inkvizice nastoupil tolik opěvovaný dialog. Strategie a cíle se však nezměnily, změnily se pouze prostředky. Ti, kteří vědí, co je to ve filozofii dialektika, také pochopí, jak se vede dialog v tomto pojetí. Začíná se určitým laskavým gestem, kdy se soupeři nabízí přijetí na cestě rozhovorů a spolupráce (tzv. teze). Tato fáze dialogu byla završena podpisem SPNO v Augsburgu v roce 1999. Následuje druhý dialektický krok tzv. negace - vytvoření antitézy. V deklaraci "Dominus Jesus" se prohlašuje, že "existuje jediná Kristova církev, která je v katolické církvi..." Ostatním církvím (jsou zde pojmenovány jako "církevní společenství" dokument upírá pravost církve: protože jim schází plné společenství s římským papežem a nepodílejí se na plném společenství s římskokatolickou církví v eucharistii (mešní oběti). Bude tedy následovat třetí fáze "negace negace" - čili syntéza, ve které bude dosaženo tohoto ideového sjednocení. Jako křesťané, kteří uznávají svrchovanou autoritu Bible se však musíme ptát, zda dialog je tou biblickou cestou při řešení duchovních protikladů. Bible nám dává jiný návod - oddělení se. (2. Kor. 6: 14- 17) O tom, že se diskutuje již nyní o společném přijímání Večeře Páně, a že je to cíl dalších ekumenických snažení, se může dočíst i řadový evangelík v PL (prosinec 1999, s.184). Každému soudnému člověku je tedy jasné, že v ekumeně vůbec nemusí dojít k organizačnímu sjednocení církví. Stačí pouze ideové sjednocení, stačí postupné rozmělnění zásad reformace a protestantské církve "de facto" přestanou existovat (přesto že budou existovat dále podle jména), protože již nebudou moci nabídnout reformační učení. Uvědomujeme si, že nežijeme ve vzduchoprázdnu a že v tomto prostředí existují také jiné církve mimo SCEAV. Uvědomujeme si také, že s římskokatolickou církví nás mnoho spojuje. V tomto smyslu lze také spojit úsilí při prosazování některých celospolečenských otázek v oblasti všeobecné úcty k životu, podpory rodině aj. Avšak hledání falešného ideového sjednocení na úkor biblické pravdy a při současném postupném výprodeji klenotů reformace je věc, která musí každého skutečného protestanta, který pochopil biblické a reformační učení ve svém životě, značně znepokojovat. Když tedy o těchto věcech vážně diskutujeme, nemyslíme si, že jde o šíření poplašné zprávy nebo fám. Všechny cesty do Říma nevedou Proto bychom si měli položit na závěr několik vážných otázek: Víme vůbec, kam směřujeme? Víme vůbec ještě, co je to evangelizace? Záleží nám při různých snaženích o porozumění, toleranci a "smiřování" ještě na biblické a reformační pravdě? Co je motorem k současnému nasměrování církve k hledání plného společenství s římskokatolickou církví - politické ambice či jiný prospěch? Vyprodáme ve jménu jednoty za každou cenu, a z důvodu tzv. "smíření" a tolerance na úkor pravdy celý obchod s reformačním učením? Ať už budou naše odpovědi na některé výše položené otázky jakékoli, jedno je jasné. V současné době stojí naše církev a také jednotliví věřící na rozcestí. V tomto rozhodném okamžiku je třeba říct zcela zřetelně: Do Říma všechny cesty určitě nevedou! http://www.ks-sch.cz/idea/_old/cdr.htm

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace