poslal Nepřihlášený Spor o datování Velikonoc
Štefan Šrobár
Svatý Polykarp byl žákem apoštolů a přímo od nich přijal pověření
vést Církev v maloasijském městě Smyrně v dnešním Izmiru v západním
Turecku.
Narodil se kolem roku 70 po Kristu pravděpodobně v nežidovské řecké
rodině. Už v dětství se dostal do styku s apoštoly a "dobře se seznámil
s mnohými, kteří viděli Pána", jak o něm napsal jeho slavný žák
svatý Irenej (Adv. Haer. III. 3, 4). Nejvíce se stýkal s apoštolem Janem,
který ho údajně ustanovil za biskupa církevní obce ve Smyrně.
Jako mladý biskup měl Polykarp možnost seznámit se se sv. Ignácem
Antiochijským, když se eskorta, která ho vedla na popravu do Říma,
zastavila ve Smyrně (asi v roce 107).
Polykarp měl přední, ne-li vedoucí postavení mezi tehdejšími biskupy
Malé Asie. Svědčí o tom fakt, že při sporu o datum slavení Velikonoc pověřili
maloasijští biskupové Polykarpa, aby jednal v Římě s papežem Anicetem. K
tomu došlo koncem roku 154 nebo na začátku roku 155. Spor o datum slavení
Velikonoc spočíval v používání rozdílného kalendáře. Křesťané židovského
původu se řídili lunárním kalendářem podle Židů, kdežto křesťané
pohanského původu žijící hlavně v okolí Říma a v Egyptě se řídili
solárním kalendářem, tzv. juliánským.
Začátek lunárního kalendáře určovalo zvlášť pro každý rok židovské
synedrium podle prvního jarního úplňku. Prvním měsícem tohoto roku byl měsíc
nisan (mezi březnem a dubnem) a Židé slavili Velikonoce 14. dne měsíce
nisanu. Židokřesťané slavili Velikonoce buď s Židy, nebo první neděli po
14. nisanu. Křesťané pohanského původu, aby si zachovali juliánský kalendář
a přitom aby se neodklonili od doby, ve které Ježíš zemřel a vstal z mrtvých,
ustanovili slavení Velikonoc na neděli po prvním jarním úplňku, bez ohledu
na to, kdy se slavily židovské Velikonoce. Maloasijští křesťané se odvolávali
na apoštola Jana a Filipa, zatímco křesťané z okolí Říma a z Egypta na
Petra a Marka. Tato rozdílná praxe přivedla sv. Polykarpa do Říma. Jednání
o jednotném (společném) slavení Velikonoc sice úspěšná nebyla, ale přesto
nenarušili představitelé obou církevních tradicí své dobré vzájemné
vztahy. Dokonce při společném slavení mše svaté vedl na žádost papeže
Aniceta Polykarp eucharistickou bohoslužbu. O slavení Velikonoc tak, jak je
slavíme dnes, bylo s konečnou platností rozhodnuto na prvním nicejském
koncilu (r. 325).
V roce 155 a 156 uvěznily římské úřady Polykarpa a nutily ho k odpadnutí
od křesťanské víry. Polykarp mimo jiné řekl pevně, ale přitom velmi
pokojně vyšetřujícímu prokurátorovi toto: "Osmdesát šest let sloužím
Kristu a nikdy mi nic zlého neučinil. Jak bych tedy mohl proklínat svého Krále
a Spasitele?" Stařičkého biskupa odsoudili k trestu smrti upálením.
Rozsudek vykonali na stadionu za přítomnosti velkého množství lidí.
Polykarp si i v této těžké a bolestné zkoušce počínal obdivuhodně
pokojně. To bylo v souladu s jeho důsledným následováním Ježíše Krista,
které doporučoval ve svém listě Filipanům (Flp 8, 1-2).
Sv. Polykarp napsal množství listů církevním obcím, ale i jednotlivcům.
Svědčí o tom svatý Irenej, který se při své kontroverzi s bludařem
Florinem odvolává na Polykarpovy listy. Zachoval se z nich však pouze list
Filipanům. Sv. Jeroným uvádí, že tento dopis se v asijských křesťanských
obcích četl při bohoslužbách právě tak jako Klementův list, který pravděpodobně
sloužil Polykarpovi za podklad pro napsání tohoto dopisu a který na jednom místě
cituje. Přestože má dopis jen malý rozsah, obsahuje velké množství citátů
z novozákonních knih.
Martyrium Polycarpi je nejstarší pravá zpráva o umučení z dob pronásledování
křesťanů. Je napsaná formou okružního listu církevní obce ve Smyrně o
umučení jejich biskupa Polykarpa. Tento dokument uvádí Eusebius ve svých Církevních
dějinách.
Také je cenným dokladem o uctívání svatých v prvokřesťanské době.
Spis je však nejen pramenem pro poznání úcty svatých, ale i dokladem přesného
rozlišování mezi úctou, která se vzdávala Bohu jako Pánu celého Stvoření,
a úctou vzdávanou svatým. Smyrňané považovali i Krista za Boha, kterému
patří největší pocta, klanění. Avšak světcům, kteří se stali velkými
před Bohem pro svou bezmeznou oddanost Bohu, přísluší pouze úcta, nikoliv
poklona. Spis je sice apoteózou mučednictví, ale přesto je dokladem skutečnosti,
že křesťané neschvalovali svévolné, neodůvodněné mučednictví.
Svatý Polykarp požíval velké vážnosti a úcty i za hranicemi své diecéze.
Svědčí o tom dopis sv. Ignáce Smyrňanům, v kterém pozdravuje zasloužilého
biskupa, jakož i samotný dopis adresovaný přímo Polykarpovi. Jeho osobní přínos
při šíření křesťanství nejvýstižněji vyjadřují slova pohanů a židů,
uvedená ve zmiňovaném Martyriu: "To je ten velký učitel Asie,
otec křesťanů, který ničí naše bohy. Učí neobětovat a neklanět se našim
bohům." V obhajování pravosti učení a mravů byl Polykarp nekompromisní.
Svědčí o tom výrok, který řekl gnostikovi Marcionovi při návštěvě Říma:
"Znám tě, prvorozenče Satanův". V jednání s lidmi byl však
laskavý a mírný.
Svátek sv. Polykarpa slaví Církev na Západě i Východě 23. února.
Slavení tohoto dne na Západě je dosvědčeno v Hieronymově Martyrologiu.
ze slovenštiny přeložila Kateřina Drnková
Pravoslavná církev
