poslal Serafim Balada o nenarozeném dítěti
Je to nadpis jedné z nejznámějších sociálních básní Jiřího Wolkera, z jeho druhé a současně poslední sbírky básní Těžká hodina. Jiří Wolker, Moravan od Třebíče, zemřel v roce 1924, mlád, čtyřiadvacetiletý na tuberkulózu, ale jeho básně jsou dodnes živé a čtené, hlavně pro hloubku citu, nebo přesněji soucitu, vůči všemu, co nespravedlivě trpí. Když jsem byl středoškolák, věnoval mi dědeček jeho sebrané spisy. Přečetl jsem si je už tehdy a stále se k nim vracím. Jako, myslím si, mnozí z mé generace.
Ta báseň je vlastně příběh páru milenců, který šťastně začíná, ale nešťastně končí. To tam je štěstí, kde osobní život dvou lidí naráží na realitu. Začátek je idylka, kterou prožívají skoro všichni mladí lidé: „Nejdříve se na sebe usmáli, potom se do sebe zamilovali… Nakonec se spolu políbili…“
Milenci jdou za hlasem své touhy. Svou lásku pociťují jako něco, co patří jen jim. Wolker to vyjadřuje takto: „Milenci jsou lidé bohatí, pokladů mají, že jich nelze vypočítati: ruce, oči, prsa a ústa.“ K jejich pokladům ještě nepatří domov, ale ten zatím nepotřebují. Básník pokračuje: „Za město, má milá, vede cestička bílá, za městem hluboko v obilí se zelené meze zrodily. Tam poklady své spočítáme, tam si je věrněodevzdáme, aby nám neshořely nebo neodletěly jako ptáci ohniváci.“
V lásce milenců nastává chvíle, kdy by mezi svými poklady měli mít i domov, kdy by měli uzavřít sňatek. Zřejmě si to uvědomují, ale zdá se jim to nad jejich síly. A snad to skutečně v té chvíli je nad jejich síly. Wolker zřejmě chápe jejich úvahu a soucítí s nimi. „Za město šli a večer už byl, o lásku nadarmo nikdo neprosil: i mladí se smějí milovat, i chudí se smějí milovat, z lásky se člověk narodil, za město šli a večer už byl.“
Jiří Wolker patřil ke generaci, jež vstoupila do literatury těsně po první světové válce, ve které zahynula spousta mladých lidí, i lidí na prahu dospívání. Tehdy jaksi zesílilo vědomí křehkosti lidského života, jeho pomíjivosti a pomíjivosti jeho tělesných radostí, a současně zdrženlivosti a odříkání pozbyly úcty, jež jim byla vlastní v předchozích generacích. V ženě tato úcta ještě přežívá, ale je příliš slabá, aby odolala náporu jejich společné touhy: „Zprvu se bránila, zprvu se bála, nakonec se ale přece odevzdala. Proč bych mu tělo své nedala, tělo své z krve a života, když jsem mu srdce už dala, své srdce z krve a života?“ Nastává chvíle, kdy do lásky vstupuje bolest a krev a ona přestává být hrou dvou dětí. Básník to vyjadřuje verši skoro drastickými: „Láska je žena a muž, láska je chleba a nůž. Rozřízl jsem tě, milá má, krev teče mýma rukama z pecnu bílého.“
Od této chvíle jako by se z lásky vytratila radost. „Když nohy domů se vracely, daleko bylo od dveří k posteli, když noc hoří, peřiny nehřejí, té noci na srdci se jí dětská ústa narodila…“ Narození dítěte je a mělo by být vyvrcholením radosti z lásky. Ale mezi poklady těch Wolkerových milenců stále chybí domov. A tak místo radosti trvá úzkostná otázka, a ta se jedné noci dočká odpovědi: „Měsíc nad městem svítící se třikrát naplnil a dvakrát has, když po třetí hasl nad černou ulicí, dětská ústa k srdci promluvila: „Maminko milá, já jsem láska, která by se ráda narodila!“
Úzkost se potvrdila. „Když to slyšela, k milému běžela. Pokojík jeho byl smutný a studený, jak těžká hlava mezi slabým i rameny. Když se to oba dověděli,… tiší byli, bledí byli, k lásce a zabití sbírali síly.“ Je to milý, kdo vynáší ortel nad láskou, která by se ráda narodila: „Statisíce lidí je milovalo, žádné dítě se nenarodilo z nich, – ni naše se nesmí narodit. To není hřích, to je bída.“
Děťátko bude utraceno,ještě než se narodí. „Slunce už nesvítí, hvězdy už nezáří, odešli k lékaři milenci dva… Lékař měl ruce z karbolu a slova z ledu: Nemocné ženy léčit nedovedu, spravuji jenom zlámané věci… Blůzičku svlékl, prsty jí na prsa bubnoval smutečný pochod.“
Pak dochází k zákroku. „Ó ženo, slyšíš ten hlas, co na prsou hořel ti? Teď naposled zakřičel ještě. Teď zhas… On zatím stál, u dveří na prahu pokoje stál. Však oči jej zradily a nestály s ním, křečovitě kráčely za její bolestí, za její bolestí, za vozem pohřebním, kola skřípěla, podzimní vítr vál. Udělal jsem to já? Já jsem to udělal.“ Milý si konečně uvědomuje, že je to především milá z nich dvou, kdo platí za radost z lásky, když nepočítáme dítě, které platí životem, ač nemůže za to, že bylo zplozeno. Odcházejíc od lékaře, dívka říká: „Už nejsem statečná a budu plakati,… že jsem jen rána mrtvýma rukama dítěte zobjímána,“ a dodává: „Já nejsem žena, já jsem hrob. Dvě oči na mně stojí jako dvě svíčky, co na podzim hoří za dušičky, a nikdo se nade mnou nemodlí.“ Milá souhlasila s utracením svého nenarozeného dítěte, jenže spolu se zárodkem života se v ní rodí i zárodek mateřského citu a ona trpí ztrátou plodu své lásky. V závěru básně Wolker konstatuje: „Večer mnoho milenců smutných je, že to, co žít mohlo, nežije, a mnozí ani smutní nejsou, protože to nedovedou.“ Jaksi těm mnohým nedochází, že za jejich potěšení, lehkomyslnost a nezdrženlivost bylo zaplaceno lidským životem.
„Naše dítě se nesmí narodit!“ je ortel vynášený mnoha milenci i dnes. Ale těžko mohou dnes u nás dodat jako Wolkerův milý: „To není hřích, to je bída.“ Všichni vědí, že s láskou, která se narodí, může přijít nutnost uskrovnění se, vzdání se smělých plánů, ale těžko bída, jaká hrozila milencům u nás ve dvacátých letech dvacátého století. I když dítě čekají milenci naprosto nezpůsobilí se o ně postarat, existuje řada jiných řešení než bestiální vražda nevinného, nenarozeného tvorečka. Existují řešení, která byť ne ideální, dávají počatému človíčkovi šanci prožít svůj život, na který má právo. Jen dva příklady, o kterých vím: dvě dívky v Brně s finanční pomocí státu, ale i jiných organizací a jednotlivců, založily útulek pro ženy, které nemají kde porodit své dítě, jsou opuštěny blízkými a nemají ani perspektivu; co si s dítětem počnou. To vše jim domov poskytuje. Jmenuje se „Na počátku“ a poskytuje ženám i ochranu a skrýš před těmi, kdo je zavrhli. V Doubí u Karlových Varů zase byla vybudována SOS vesnička. Každý domek je osídlen rodinou, která přibírá desítku dalších, opuštěných nebo nechtěných dětí, vyrůstají spolu s „tatínkem“ a „maminkou“ jako velká rodina o mnoha sourozencích, kteří se navzájem vychovávají ke svornosti a vzájemné pomoci.
Mnoho kulturních států zrušilo trest smrti pro zločince, ale přitom zlegalizovalo vraždění dětí před narozením na pouhé přání rodičů. Lidské svědomí v naší době má až obludnou schopnost přizpůsobovat si mravní kodex svým přáním. Tak je to i s přikázáním „Nezabiješ!“, které je nejen v Bibli, ale i v mravním vědomí každého člověka. Ve zcela nedávné době i křesťané byli schopní mluvit o „humanitárním bombardování Jugoslávie“ a myslet to vážně. Slyšíme občas ženu bez rozechvění prohlásit: „Dala jsme to pryč“, jako by šlo o vyoperování bradavice. A přitom lékaři i každý, kdo si přeje vědět, ví, že už v prvním měsíci po početí je dítě individuem, novou bytostí, která má často odlišnou krevní skupinu od svých rodičů, a je-li zabíjeno, prožívá hrůzu jako každý živý tvor.
Láska patří k nejsvatějším Božím přikázáním a k nejsilnějším a nejradostnějším zážitkům lidského života. Měla by být přijímána s vážností, vděčností a úctou a neměla by být degradována na hru. Kdo ji prožívají, měli by být připraveni i na odříkání i na zdrženlivost i na oběť. Když mluvíme o lásce Boží k nám nebo o lásce mezi chlapcem a děvčetem, neměli bychom zde vidět tak veliký rozdíl. Ovšem každá láska směřuje k tomu, aby přinesla plody. Zde bych se vrátil k Wolkerově básni, k jejím posledním veršům. Znějí skoro pesimisticky, až na úplně poslední verš, který ten pesimismus zpochybňuje: „Slunce na zemi svítilo a stromy zůstaly lysé, lidé se na zemi milují a láska nenarodí se. Nenarodí se?“
biskup Simeon (ThDr. Radivoj Jakovljevič – jeden z překladatelů ekumenické Bible, biskup Pravoslavné církve v ČR)
