 |
Právě je 430 návštěvník(ů)
a 1 uživatel(ů) online:
rosmano
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
116471859
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Povzbuzení: Lítost, pokání, obrácení
Vloženo Pátek, 17. březen 2006 @ 23:08:40 CET Vložil: Bolek |
poslal presbyter Milí přátelé v Kristu, máme postní období a proto Vám nabízím malé "postní" zamyšlení...
LÍTOST, POKÁNÍ, OBRÁCENÍ
I. Etymologický původ českých slov lítost a pokání
Slovesa litovati užíváme ve smyslu želeti něčeho, míti soucit s něčím (někým). Tak také Kraličtí překládají hebrejské slovo nacham, znamenající míti bolest (nad neštěstím druhého). Příbuzné s německým leid, k tomu srovnej známé slovní spojení Es tut mir leid (Je mi to líto). Slovenské tvary znějí: ľútosť, ľútovať, polské: lutosć, litować.
Podstatné jméno pokání je odvozeno od slovesa káti se. Již staročeština užívá slov kající, kajícný, kajícník, pokání. Od přítomného kmene pochází staročeské sloveso nekajilý - tj. nekalý. Pochází ze staroslověnského kajati se (litovat), přičemž staroslověnské pokajati se znamená činit pokání. Staroslověnský výraz pro pokání zní pokajanije. Slovenské tvary znějí: kajať sa, kajúci, kajúcny. V ruštině se slovesa kájať užívá ve smyslu kárat. Ruské okajánnyj znamená zatracený, prokletý, srbochorvatské kajati pak mstíti, trestati. Příbuzné se staroindickým čayate - odplácí, trestá, mstí a řeckým tínó - splácím, trestám.
Hebrejština nemá jednotného výrazu pro to, co v křesťanské tradici nazýváme pokáním. Kraličtí takto překládají jak hebrejské nacham, tak i výraz jóšér, označující vlastně upřímnost či povinnost. K vnější, kultické a rituální formě pokání odkazuje hebrejské sóm, slavnost postu, konaná v dobách nouze a neštěstí. Rozumíme-li pokáním především proměnu vnitřního života, jak ji v Novém zákoně vyjadřuje řecký pojem metanoia, odpovídá mu hebrejské tešúbá.
II. Teologický smysl lítosti a pokání v křesťanské tradici
Lítostí se v teologii označuje proces obrácení (novozákonní metanoia) člověka k Bohu, u něhož člověk doufá nalézt odpuštění hříchů, jenž bylo člověku nabídnuto spásnou a smírčí obětí Božího Syna Ježíše Krista. Obrácení je vlastně lidskou odpovědí na Boží nabídku záchrany člověka. V procesu obrácení je prvopočáteční a rozhodující působení Boží milosti (latinsky gratia), která proces obrácení iniciuje a zároveň dává člověku možnost opravdu svobodně na Boží výzvu zareagovat. Jestliže člověk vnitřně svolí ke spolupráci své vůle s Boží milostí, pak je reakcí na Bohem nabízenou spásu v Kristu Ježíši svobodná odpověď lásky.
Lítost, tj. proces obrácení, probíhá v určitých etapách. Lítostí nedokonalou (latinsky attritio) se rozumí lidské uvědomění si vlastní hříšnosti a odhodlání k rozchodu s hříšným jednáním, které je motivováno poznáním, že Boží spravedlnost vyžaduje zavržení všeho hříšného, špatného a zlého. Na tomto stupni lítosti tedy člověk lituje svých hříchů a pociťuje odpor k hříšnému jednání kvůli strachu z Božího trestu, pod čímž si netřeba hned představovat tradiční vize pekelných muk, jako spíše sám o sobě mnohem hrůznější fakt, že člověk setrvávající v hříchu nebude přijat do společenství Božích dětí, které mají účast na Boží blaženosti a hledí na Boha tváří v tvář. Namísto tohoto radostného výhledu na věčný život v království Božím se před člověkem otvírá perspektiva věčného odloučení od Boha, jenž je pramenem života, nevýslovně trudná stínová existence v metafyzickém osamění. To vše přivádí litujícího člověka k rozchodu s vlastním hříšným jednáním, ve snaze uniknout osudu zavržených. Tento stupeň lítosti se nazývá nedokonalým právě proto, že jeho podstatou není nějaká pozitivní hodnota - láska, vděčnost, osvobození - nýbrž právě strach z trestu.
Nedokonalá lítost je nadějným příznakem obrácení, sama o sobě ale člověka od hříchu neosvobozuje. Opravdová lítost, označovaná jakožto lítost dokonalá (latinsky contritio), se dokonává v autentické lásce člověka k Bohu, ve vědomí, že Bůh z lásky k člověku vydal vlastního Syna na smrt, aby touto výkupnou smrtí za hřích světa byla z každého konkrétního člověka principielně sňata veškerá vina, jenž člověka svazuje a neumožňuje mu svobodně odpovědět na Boží volání. Proces obrácení završuje radostné lidské „ano“ k Božímu „odpouštím ti pro oběť svého Syna“. Poznání, že Bůh jedná jakožto Bůh milující, probouzí v člověku litujícímu svých hříchů již nikoli strach, nýbrž touhu láskyplně odpovědět, tak jako Petr odpověděl Kristu: „Ty víš, Pane, že tě mám rád.“ Tato láska se rodí z úžasu: člověk, jenž své srdce otevře Kristu, shledává, že onen transcendentní a nepoznatelný Bůh se otcovsky sklání ke svému stvoření a zjevuje se jako ten, který přichází svět nikoli soudit, nýbrž spasit, neboť Boží jednání s člověkem se děje ve znamení lásky. Láska k Bohu pak vede k tomu, že se člověk ve svém každodenním životě vzdaluje hříšnému jednání. Dokonalou lítost lze tedy z lidské strany charakterizovat jakožto odvrat od hříchu umožněný Boží odpouštějící láskou.
Pokáním rozumí teologie v prvé řadě na křesťanské pravdě vystavěný životní postoj člověka, jenž se prakticky projevuje v nábožensky a eticky podloženým odmítavém vztahu k jakémukoli hříšnému jednání. Pokání jako takové by tedy mělo být setrvalým stavem křesťana, stavem, jehož nejzákladnějším rysem je odvaha, a to odvaha neustále přijímat Boží odpuštění, které pak člověka zavazuje k neustálé vnitřní obnově, očistě a nápravě. Pokání jakožto stav - či ctnost - se konkretizuje ve skutcích pokání, což se zdaleka nerovná nějakému sebemrskačství nebo přehnanému sebeobviňování, nýbrž pracné snaze otevřít sebe sama Bohu tak, aby Bůh sám mohl v mých skutcích působit, aby skrze mne pronikala k ostatním lidem Boží láska a požehnání. Pokání je tedy základem, z něhož by mělo vyrůstat každodenní úsilí o skutečný křesťanský život, jehož alfou i omegou je láska k Bohu realizovaná v lásce k bližním, nositelům Božího obrazu.
Svrchovaným znamením Božího spásného odpuštění a zároveň osvobození člověka k lásce - osvědčované ve službě - je svátost pokání. Tomuto posvátnému aktu musí ze strany kajícníka předcházet lítost nad vlastním hříšným jednáním, upřímná snaha o nápravu a víra v Boží odpuštění, což následně kajícník deklaruje při zpovědi. Kněz, jenž kajícníkovu zpověď přijme, mu pak skrze tuto svátostnou službu církve zprostředkuje a vyprosí Boží odpuštění a požehnání, k čemuž je povolán na základě Kristova slova apoštolům: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny.“
|
Re: Lítost, pokání, obrácení (Skóre: 1)
Vložil: cristiano v Neděle, 19. březen 2006 @ 08:38:19 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://prokrestany.cz | Ahoj presbytere,
Jsem moc rád, že jsi napsal článek na takovouto tématiku, ale chtěl bych doplnit pár nepřesností, které se v něm očividně vyskytly. Jedná se o význama slova pokání. Jeho špatná interpretace a význam vede potom nevyhnutelně na zcestí.
Nejprve musíme jasně porozumět pravému významu slova “pokání“, jak je v písmu používáno.
V Novém zákoně je výraz „činit pokání“překladem řeckého slovesa „metanoein“. Toto sloveso má v průběhu celé historie řeckého jazyka od klasické do novozákonní řečtiny jasný konkrétní význam. Jeho základní význam je stále stejný a to: “změnit smýšlení“. Základním významem pokání v Novém zákoně tedy není emoce, ale rozhodnutí . Je velmi důležité mít v této věci jasno, protože to nám pomůže rozptýlit velmi mnoho falešných dojmů a představ, které jsou s „pokáním“ spojeny. Mnozí lidé spojují pokání v první řadě s emocí - s proléváním slz a podobně. Je však možné, aby člověk cítil silné pohnutí a proléval mnoho slz a přitom neučinil pokání v pravém biblickém smyslu. Jiní zase spojují pokání s prováděním zvláštních náboženských obřadů, nebo úkonů při takzvaném “činění pokání“. Ale i zde platí, že člověk může absolvovat mnoho náboženských obřadů a úkonů a přitom nikdy nečinit pokání v pravém biblickém slova smyslu. Pravé pokání je přesně toto jediné: pevné vnitřní rozhodnutí - změna smýšlení.
Když se obrátíme ke starému zákonu, shledáme, že slovo nejčastěji překládané “činit pokání“, znamená doslova “obrátit se“, „vrátit se“, “obrátit se zpět“. To je v dokonalé shodě s významem pokání, jak ho zjevuje Nový zákon. Novozákonní slovo vyjadřuje vnitřní rozhodnutí, vnitřní změnu mysli, starozákonní slovo označuje vnější čin obrácení, který je vyjádřením vnitřní změny mysli. Tedy nový zákon zdůrazňuje vnitřní povahu pravého pokání a Starý zákon zdůrazňuje, jak se navenek v jednání tato vnitřní změna projeví. Složením obou těchto stránek dostaneme úplný obraz pokání jako vnitřní změny smyšlení, která působí vnější obrácení, nebo otočení se tváří do zcela nového směru.
Dokonalý obraz pravého takto definovaného pokání nalézáme v podobenství o marnotratném synu, jak ho vypráví Ježíš u L 15,11-32. Zde čteme, jak se marnotratný syn obrátil zády k otci a k domovu a odešel do daleké země, kde vše, co měl, promrhal v prostopášnosti a hříchu. Nakonec přišel k sobě, když hladový a opuštěný seděl v cárech mezi prasaty a toužil něčím naplnit své břicho. V této chvíli čteme v 18. verši, že učinil rozhodnutí. Řekl: “Vstana, půjdu k otci svému ,“ ... A dále ve verši 20 čteme, že okamžitě své rozhodnutí provedl: „I vstav, šel k otci svému.“ To je pravé pokání: nejprve vnitřní rozhodnutí a potom vnější čin uskutečnění tohoto rozhodnutí - čin obrácení se zpět k otci a k domovu.
Každý člověk, který se kdy narodil je ve svém přirozeném neznovuzrozeném, hříšném stavu obrácen zády k Bohu, svému Otci a k nebi svému domovu. Každý krok, který v tomto stavu učiní, je krokem pryč od Boha a od nebe. Jak touto cestou jde, je světlo za ním a stíny před ním. Čím dále jde, tím jsou stíny delší a tmavší. Po každém kroku je o krok blíže konci - o krok blíže hrobu, blíže peklu, blíže nekonečné temnotě ztracené věčnosti. Je jeden podstatný úkon, který musí nejprve učinit každý, kdo se tímto směrem ubírá. Musí se zastavit, musí změnit smýšlení a změnit svůj směr : musí se obrátit - otočit se čelem vzad - zády ke stínům a tváří ke světlu. Tento první podstatný čin je v Písmu nazýván pokáním. To je první pohyb, který musí učinit každý hříšník, který chce být smířen s Bohem.
V písmu je několik míst, kde je slovo “pokání“ použito v jiném smyslu. Když však tato místa pečlivě prozkoumáme, zjistíme, že slovem „pokání“ je přeloženo nějaké jiné slovo původního jazyka. ( V Kralické Bibli se v Novém zákoně takový příklad nevyskytuje. Následující příklad nepřesného překladu je v anglické King James Version) Čteme např. u Mt 27,3n, že když Jidáš Iškariotský viděl, že Kristus byl odsouzen k smrti, “činil pokání z toho, že Krista zradil za peníze. “Tedy vida Jidáš zrádce jeho, že by odsouzen byl, želeje toho (v KJV :kaje se ), navrátil zase třiceti stříbrných předním kněžím a starším, řka: Zhřešil jsem zradiv krev nevinnou. Oni pak řekli: Co je nám do toho ? Ty viz.“
V řeckém originálu zde není užito slova “metanoein“, o kterém jsme již řekli, že znamená rozhodnutí, změnu smýšlení, ale slova “metamelein“, které označuje právě to, co mnozí mylně pokládají za pokání a to cit, lítost, výčitky svědomí, úzkost. Není pochyb, že v tomto okamžiku pocítil Jidáš silné výčitky svědomí a lítost. Přesto neprožil pravé Biblické pokání, nezměnil své smýšlení a svůj směr. Naopak hned v následujícím verši čteme, že šel a oběsil se a ve Sk 1,25 je o tom řečeno: “Vypadl Jidáš , aby odešel na místo své“. Jidáš jistě prožíval cit - silný cit, hořkou výčitku a lítost. Neprožil však pravé pokání, nezměnil své smýšlení a svůj směr. Pravda je, že nemohl změnit svůj směr, již zašel příliš daleko. Navzdory Spasitelovu varování se vědomě vydal na cestu, ze které již potom nebylo návratu. Minul „místo ku pokání“. Jaká je to strašná a vážná lekce! Je možné, aby člověk tvrdošíjným a záměrným pokračováním ve vlastní cestě došel do místa, ze kterého již není návratu, - do místa kde svou vlastní svéhlavostí za sebou dveře pokání navždy zabouchl.
V Žd 12,16 čteme o jiném muži, který se dopustil stejné tragické chyby. Tím mužem byl „Ezau, který za jednu krmi prodal prvorozenství své“. A dále pisatel pokračuje: “Víte zajisté, že potom chtěje dědičně dosáhnouti požehnání, pohrdnut jest. Neboť nenalezl místa ku pokání, ačkoliv ho s pláčem hledal. “Ve chvíli hloupé nedbalosti se Ezau jakožto prvorozený syn Izákův vzdal svého práva prvorozenství ve prospěch svého bratra Jákoba. výměnou za pouhou misku kaše. Tuto událost komentuje Písmo v Gn 25,34 takto: “Tak pohrdl Ezau prvorozenstvím.“ A musíme si uvědomovat, že když pohrdl prvorozenstvím, pohrdl všemi požehnáními a zaslíbeními Božími, která byla s prvorozenstvím spojena. Později Ezau litoval toho, co učinil. Usiloval znovu nabýt prvorozenství a požehnání, s pláčem je hledal, ale byl odmítnut. Proč? Protože nenalezl místa ku pokání. ( Toto místo lze také překládat ,: “Protože nenalezl cestu ke změně smýšlení“. Zde je další potvrzení, že silný cit není nutně důkazem pokání“). Ezau plakal a proléval hořké slzy. Navzdory tomu však nenalezl místa ku pokání, neboli ke změně smýšlení. Činem zdánlivě všedním a bezvýznamným rozhodl celý běh svého života a svůj úděl jak v časnosti. tak ve věčnosti. Dal se cestou, ze které již potom nenalezl místa návratu.
Kolik lidí dnes dělá přesně totéž co Ezau! Pro několik okamžiků smyslového potěšení, nebo tělesného požitku, pro něco tak laciného jako je cigareta, nebo sklenice piva či alkoholu pohrdnou všemi požehnáními a zaslíbeními všemohoucího Boha. Později, když pocítí svoji chybu začnou toužit a volat po těchto duchovních a věčných požehnáních, kterými pohrdli, a ke svému zděšení zjistí, že jsou odmítnuti. Proč? Protože nenajdou místo ku pokání, nenajdou cestu ke změně svého smýšlení.
Celý text Nového zákona je absolutně jednoznačný v tomto bodě: pravou víru musí jednoznačně předcházet pravé pokání, bez opravdového pokání nemůže nikdy být pravá víra.
Volání ku pokání začíná již v samém úvodu Nového zákona službou Jana Křtitele. U Mk1,3n čteme: „Hlas volajícího na poušti: Připravujte cestu Páně přímé čiňte stezky jeho. Křtil Jan na poušti a kázal křest pokání na odpuštění hříchů.“ Zde vidíme, že Janovo volání ku pokání bylo nutnou přípravou pro zjevení Mesiáše Izraeli. Dokud Izrael nebyl povolán k pokání zpět k Bohu, nemohl mezi nimi být zjeven dlouho očekávaný Mesiáš.
Kousek dále u Mk 1,14n čteme první poselství, které zvěstoval sám Kristus poté, co před ním Jan připravil cestu. „Když pak byl vsazen Jan Přišel Ježíš do Galilee, káže evangelium království Božího, a pravě: že se naplnil čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangelium.“ Zde vidíme, že vůbec první příkaz, který vyšel ze rtů Kristových, nebyl „věřte“, ale „čiňte pokání“. Nejprve „čiňte pokání“ a potom „věřte“.
Když po své smrti a vzkříšení vyslal Kristus své apoštoly s evangeliem ke všem národům země, shledáváme znovu, že první částí jeho poselství bylo „pokání“. U L 24,46n čteme:“A řekl jim: Tak jest psáno a tak musel Kristus trpěti a třetího dne z mrtvých vstáti, aby bylo kázáno ve jménu jeho pokání na odpuštění hříchů mezi všemi národy, počna od Jeruzaléma“ . I zde je nejprve pokání a potom odpuštění hříchů. V Sk 2,37n čteme, jak apoštolé krátce na to začali skrze svého mluvčího Petra plnit toto Kristovo pověření. Ve verši 37 čteme jak po příchodu Ducha Svatého o Letnicích se usvědčeným, ale ještě neobrácený zástup ptá: „Co máme činiti muži bratři ?“ Na tuto otázku přišla bezprostřední a určitá odpověď. „Tedy Petr řekl jim:Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů, a přijmete dar Ducha svatého.“ I zde je nejprve pokání a až potom křest a odpuštění hříchů.
Když ve Sk 20,20n apoštol Pavel mluví ke starším církve v Efezu, načrtává zvěst Evangelia, které jim kázal. Říká: „Kterak jsem ničeho nepominul, což by užitečného bylo, abych vám neoznámil, a neučil vás vůbec zjevně i po domích, Svědectví vydávaje i Židům i Řekům o pokání k Bohu, a o víře v Pána našeho Ježíše Krista.“ I zde je pořadí v Pavlově poselství stejné: Nejprve pokání, potom víra.
A konečně, jak jsme již viděli, je v Žd 6,1n pořadí hlavních výchozích nauk křesťanské víry toto :“První je pokání ze skutků mrtvých, druhá je víra a třetí křty atd.
V celém Novém zákoně je pokání bez vyjímky první odpovědí na evangelium, kterou Bůh od člověka vyžaduje. Nic jiného je nemůže předcházet a nic jiného nemůže zaujmout jeho místo. Je první v pořadí šesti základních výchozích nauk uvedených v Žd 6. Před pravou vírou musí vždycky předcházet pravé pokání. Víra bez takového pokání nemůže být ničím jiným, než prázdným vyznáním. To je hlavní důvod, proč zkušenost mnoha dnešních křesťanů je tak nestálá a nespolehlivá. Pokouší se budovat bez první z velkých základních nauk. Vyznávají víru, ale nikdy neučinily pravé pokání. Výsledkem toho je, že víra, kterou vyznávají jim nezískává ani přízeň Boží ani respekt světa. Na mnoha místech dnes pokročilo zjednodušení Evangelia o další krok. Poselství, jaké se dnes káže, zní: „ toliko věř“. To ale není Kristovo poselství. Kristus a jeho apoštolé kázali:“ čiň pokání a věř.“ Každý kazatel, který vynechává volání ku pokání, svádí hříšníky a ukazuje Boha nesprávně. Ve Sk 17,30 nám totiž apoštol Pavel říká, že je to Bůh sám, kdo „ nyní zvěstuje( v jiných rukopisech přikazuje ) lidem všechněm všudy, aby pokání činili .“ Všeobecné Boží nařízení pro celou lidskou rasu je: “ všichni lidé všude musí činit pokání.“
V Žd 6,1 je pokání popsáno jako “ pokání z skutků mrtvých“ a ve Sk 20,21 je popsáno jako “ pokání k Bohu „. To znamená, že v aktu pokání se odvracíme od našich vlastních mrtvých skutků k Bohu, abychom byli hotovi slyšet a uposlechnout následující příkaz, který nám Bůh dá.
Výraz „Skutky mrtvé“ zahrnuje všechny činy a činnosti každého člověka, které nejsou založeny na pokání a víře. Zahrnuje i všechny náboženské činy a činnosti, dokonce i u vyznávajících křesťanů pokud nejsou založeny na tomto základě. V tomto smyslu volá Izaiáš v 64,6:“ jako roucho ohyzdné jsou všechny spravedlnosti naše. „Není zde žádný náznak, že by se jednalo o otevřené hříchy a špatnosti. Ani ty činy, které jsou činěny ve jménu náboženství a mravnosti, nejsou- li založeny na pravém biblickém pokání a víře, nejsou Bohu přijatelné. Dobročinnost , modlitby, navštěvování shromáždění a všecky náboženské úkony a obřady, nejsou - li založeny na pokání a víře, jsou pouze „ skutky mrtvými“ a „ rouchem ohyzdným“!
O Biblickém pokání musíme zdůraznit ještě jednu další skutečnost. Takové pokání je něco, co začíná u Boha a nikoli u člověka. Nevzniká ve vůli člověka , ale ve svobodné a svrchované milosti Boží. Mimo působení Boží milosti a vanutí Ducha svatého je člověk zanechaný sám sobě pokání neschopen. Proto žalmista v Ž 80,4.8.20 třikrát volá: „Ó Bože, navrať nás, a dej, ať [nám] svítí oblíčej tvůj, a spaseni budeme.“ Pokud Bůh první nepřitáhne člověka k sobě, člověk ze své vlastní vůle se bez pomoci nemůže sám obrátit k Bohu a být spasen. podobně volá i Jeremiáš v Pl 5,21:“ Obrať nás, ó Hospodine, k sobě a obráceni budeme; obnov dny naše, jakž byly za starodávna.“ Člověk se nemůže obrátit k Bohu, pokud Bůh sám nejprve člověka nepohne a nepřitáhne. První iniciativa je vždy u Boha.
V Novém zákoně Kristus sám vyjádřil tuto pravdu, když v J 6,44 řekl: „ Žádný nemůže přijíti ke mně, jediné Otec můj, který mne poslal, přitrhl by jej.“ První pohyb hříšníka k Bohu začíná tím, že Bůh skrze Ducha svatého přitáhne hříšníka ku pokání. Proto největší krize v životě každého člověka nastává v okamžiku, kdy ho Duch svatý táhne ku pokání. Když se nechá přitáhnout, přivede ho to ke spasitelné víře a k věčnému životu, když se vzepře, bude ponechán, aby pokračoval ve své cestě ke hrobu a k nekonečné temnotě věčnosti bez Boha. Písmo ukazuje, že je možné, aby člověk za tohoto života minul “místo ku pokání“ tzn. aby se dostal na místo, kde ho již Duch Boží nikdy ku pokání nepotáhne a kde tedy bude veškerá naděje ztracena ještě dříve, než skutečně stane před branou věčnosti.
Je namístě zakončit toto slovy samotného Krista, který říká v L 13,3 a který ještě opakuje ve verši 5: “nebudete- li pokání činiti, všichni též zahynete.“ Kristus zde mluvil o lidech, kteří zemřeli při samém provádění náboženského obřadu; o skupině Galilejských, jejichž krev Pilát smísil s jejich oběťmi. Tito lidé byli při vykonávání svých obětí v chrámu na příkaz římského místodržitele popraveni a tak byla jejich krev smíchána na chrámové podlaze s krví jejich obětí. Přitom nám Kristus říká, že tito lidé „zahynuli“ to znamená, že vešli do věčného zatracení. Ani jejich náboženský úkon obětování v chrámu nemohl spasit jejich duše, protože nebyl založen na pravém pokání. Totéž platí o náboženských úkonech, obřadech a formalitách mnoha dnešních křesťanů. Žádná z těchto náboženských činností nemůže nahradit pravé pokání. Kristus sám říká, že bez skutečného pokání „všichni též zahynete.“
Ad honore Jesum
Cristiano |
Re: Lítost, pokání, obrácení (Skóre: 1)
Vložil: Presbyter v Neděle, 19. březen 2006 @ 12:41:32 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | Zdravím tě, Cristiano, a děkuji za precizní rozbor, kterým jsi nejen vhodně doplnil, ale též upřesnil můj článek. Pokání jsi správně charakterizoval jako změnu smýšlení (což je i vcelku doslovný překlad řeckého "metanoein") - jestliže já ve svém článku přibližuji význam pokání slovy "proměna vnitřního života", chci tím poukázat, že pokání není intelektuálním obratem (k čemuž může svádět české slovo "smýšlení"), ale obrácením celého života k Bohu (řecké slovo pro mysl, "nús", obsažené ve výrazu "metanoein" označuje nikoli diskurzivní myšlení - pro to má řečtina slovo "dianoia" - nýbrž hlubinný střed lidské bytosti). Tuto věc jsem ve svém článku opomenul objasnit, ale je jasné, že jde o interpretaci legitimní, nikoli zcestnou. Tvůj rozbor hodnotím opravdu velmi vysoko, dal sis s tím asi větší práci než já (můj článek je původně fakultním referátem, a to nikoli na předmět teologický, nýbrž na jazykový!). Jen bych řekl toto: 1) Pokání víru nejenom předchází, ale také doprovází. Křesťanský život víry je přece také procesem neustálé vnitřní proměny, obracení se k Bohu. 2) Hříšný neznovuzrozený stav člověka není přirozeným stavem, nýbrž nepřirozeným - člověk přece nebyl stvořen s hříšnou, nýbrž s dobrou přirozeností (ve smyslu řeckého slova pro "přirozenost" - "hypostasis" - lépe snad překládat jako "bytnost") a odklon prvního člověka (Adama) do hříchu je umožněn volbou v rámci svobody vůle. Ale pokud slovo "přirozený" chápeš jako něco, s čím se člověk "přirodí" na svět, pak samozřejmě platí, že člověk se rodí v hříchu a musí se znovuzrodit z vody a z Ducha svatého. Ještě jednou ti moc děkuji a ať ti Pán žehná. Presbyter |
]
Re: Lítost, pokání, obrácení (Skóre: 1)
Vložil: Presbyter v Neděle, 19. březen 2006 @ 13:01:23 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | Omlouvám se, milý Cristiano, máš pravdu, v mém článku jsem se - zřejmě nedopatřením - opravdu dopustil věcné chyby, a to když píšu, že: "lítostí se v teologii označuje proces obrácení". To je samozřejmě špatně, místo "lítostí" tam má být "pokáním". Z Písma je evidentní, že pouhá lítost se nerovná obratu k Bohu, prosbě o Boží odpuštění - viz příklad Jidášův, o němž píšeš. To slůvko "lítostí" se mi tam vloudilo asi ze setrvačnosti, když jsem se v předchozí části zabýval etymologickým rozborem slova "lítost". Ať si to prosím čtenáři takto opraví, nerad bych po síti šířil bludy! Cristiano, díky, žes mě na to přivedl, ale jako farář jsem na to měl přijít sám a dřív... |
]
Re: Lítost, pokání, obrácení (Skóre: 1)
Vložil: Presbyter v Neděle, 19. březen 2006 @ 13:40:58 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | Ach jo, Cristiano, tys mě vytrestal... I tam, kde píšu "lítost, tj. proces obrácení" mám další věcnou chybu, mělo by tam stát "lítost jako součást procesu obrácení". Zdá se, že moje upřímná snaha obšťastnit vás v postní době postním zamyšlením byla poněkud kontraproduktivní - spíš jsem se měl já postit od špatných slov. Příště, až budu publikovat nějaký ze svých archívních článků, budu si ho muset znovu pořádně přečíst, aby se tenhle trapas neopakoval. Nu co, dobře mi tak, příště se polepším. Zdraví Presbyter, chudý duchem |
]
Re: Lítost, pokání, obrácení (Skóre: 1)
Vložil: cristiano v Neděle, 19. březen 2006 @ 14:16:20 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://prokrestany.cz | Drahý bratře Presbytere,
Vůbec se nic neděje. Jsem moc rád, že má reakce pomůže hledajícím. Víš, z toho článku jsem cítil pouze katolickou teologii, která mě svého času silně pohltila, a typickou argumentaci, jež jsem do svého času také i já obhajoval..Díky však milosti našeho Pána Ježíše Krista jsem mohl prohlédnout a začít se zaobírat tím, co Písmo skutečně učí a co je středem křesťanského života.
Přeji Ti ze srdce hojnost Božího požehnání, pokoje a radosti v našem Pánu Ježíši Kristu. On je tím důvodem k radosti, protože On vše udělal zástupně za nás...a my se s tou radostí a upřímným srdcem můžeme sdílet s ostatními...
Ad honore Jesum
Cristiano |
]
Re: Lítost, pokání, obrácení (Skóre: 1)
Vložil: Presbyter v Neděle, 19. březen 2006 @ 16:55:55 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | Milý Cristiano, já se opravdu řadím mezi hledající křesťany - hledám optimální způsob modlitby, exegeze Písma, teologické reflexe, praktické služby bližním. Bojím se lidí, kteří "už našli" a mají "ve všem jasno". Křesťanství je jako široká delta řeky - do oceánu Boží lásky vede mnoho ramen, ale je to táž řeka víry. Jedním z těchto "ramen" je jistě i katolická teologie. Pro někoho je toto rameno asi moc široké a zanesené "bahnem dogmatiky". Některá protestantská ramena jsou zase příliš úzká, proud je v nich rychlý a plavci hrozí, že ztroskotá o skalisko "evangelické čistoty". Já mám svou lodičku a plavím se mnoha rameny a obdivuji se té kráse v mnohosti. Kdo by chtěl jediné z ramen přehradit, hřeší. Buď zdráv v Pánu. Presbyter |
]
Re: Lítost, pokání, obrácení (Skóre: 1)
Vložil: cristiano v Neděle, 19. březen 2006 @ 17:09:18 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://prokrestany.cz | Milý presbytere,
a co to nejužší rameno - Ježíš Kristus? Pakliže patříš mezi hledající křesťany, je to právě čas, abys přijmul Ježíše do svého srdce :) každý hledá-li jej stále a nemůže najít, nachází se v problému.. Našel-li jsi jej, můžeš jej následovat, ale věz, že mnoho cest k věčnému životu s Pánem Ježíšem nevede... je jen jedna cesta - On je jí sám..
Ad honore Jesum
Cristiano |
]
Re: Lítost, pokání, obrácení (Skóre: 1)
Vložil: noname v Neděle, 19. březen 2006 @ 21:42:09 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj bratře presbytere.
Také si myslím, že k Pánu vede více cest, možná každý máme svoji. Různá vyznání nabízí jenom směr a možnosti. Samu cestu si musíme prošlapat sami. Věřím, že pokud známe cíl jednou k němu dojdeme a ta naše i když mnohdy klikatá cesta bude mít svůj význam a dokonce možná nejen pro nás. Nechat se vést, svěřit se Bohu je ohromná věc a kdybychom to dokázali dotáhnout úplně dokonce bylo by mnohé jinak. Je naší smůlou, že Mu chceme radit jak a kudy nás má vést.
Bůh chce k sobě přivést všechny lidi, proto cesta k němu je široká, je na ní místo pro všechny, kteří jej hledají s upřímným srdcem. Možná, pokud si někdo vyhradí příliš úzkou cestu, příliš ohraničenou svými představami ale třeba i zákazy a příkazy může zabloudit.
Bratře chci Ti poděkovat za smířlivá slova která sem přinášíš, bylo by k užitku, kdybychom se jimi dokázali „nakazit“.
S přáním Božího požehnání a pokoje.
Honza.
|
]
|
|
Re: Lítost, pokání, obrácení (Skóre: 1)
Vložil: Nemesis v Pondělí, 20. březen 2006 @ 12:54:45 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | Čest Bohu,
děkuji vám, za pěkný článek i s komentářem. Pomohlo mi si znovu uvědomit, že ten kdo hřeší nemiluje Boha.
Velice pěkně si přirovnal cesty domů, jako řeky. Já sám se považuji za neustále hledajícího. Hledám a nevím, kam mne to zavede, ale to co vím jistě, je to že hledám Boha a on se dá najít.
Ne všichni se do nebe dostanou. Ty mnohé cesty vidím právě v tom, kde se kdo ocitá, kolik světla a Ducha Pán rozdal a odkud mu přicházíme vstříc. Tu jedinou cestu vidím v tom, že hledáme pouze Boží vůli a nesobeckou lásku. Cesta osobního úspěchu, cesta odříkání, ani cesta lidské moudrosti ani žádné jiné do našeho cíle nevedou.
přeji LáskuDůvěruPokoj a Sílu |
Re: Lítost, pokání, obrácení (Skóre: 1)
Vložil: Presbyter v Pondělí, 20. březen 2006 @ 13:03:45 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | Díky za komentář, Nemesis. Já myslím, že právě hříšníci milují Boha nejvíc, neboť toho více než spravedliví vědí o Boží lásce a milosrdenství. Anthony de Mello, indický jezuita, autor mnoha meditativních poetických knížek, v jedné z nich píše o hříšnících asi tohle: lidský život je jako nit. Hřích znamená, se se ta nit přetrhne. Ale Bůh tu nit našeho života vezme a opět ji zaváže na uzlík. S každých hříchem přibývá uzlíků, nit se zkracuje, hříšník je Pánu Bohu pořád blíž a blíž... Bratrsky Presbyter |
]
Re: Lítost, pokání, obrácení (Skóre: 1)
Vložil: cristiano v Pondělí, 20. březen 2006 @ 21:37:56 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://prokrestany.cz | Milý presbytere, možná to tak cítím jen já, ale jsem tímto totálně rozčarován..
1.) Hříšníci, topící se ve svém hříchu miluji Boha nejvíce a jsou mu nejblíže?
2.) Co je to pro křesťana význam slova - meditovat? (vím, že na duchovních cvičeních v kat. církví to mělo úzkou souvislost s kontemplací) .. přitom když se zamyslíš nad slovy "rozjímat" a "meditovat" určitě najdeš rozdíl. Navíc při bližším pohledu tvorby pátera Antonia de Mella, by si každý měl uvědomit, co vše taková "poetická meditační" literatura představuje. Zda-li je Ježíš Kristus oslaven, nebo krásná myšlenka, specifická prezentace Boha apod.. Mnoho věcí je zarážejících.. ale to se možná takto jeví jen mě...
3.) Jako "protestantský" farář máš velmi podivné pojetí hříchu a ospravedlnění. Uvěřím-li v Boha a jsem Jeho dítětem, to znamená, že když udělám hřích, ztratím veškerou "milost" a jsem v zatracení? Musím pak jít a udělat "něco" pro "obnovu milosti" ?? Obávám se, že i zde v této velmi chytré filozofické ukázce indického jezuity lze pozorovat určitou teologii. Biblicky věřící by ji nemohl zkousnout :o) Po mém spasení, kdy jsem se cele odevzdal Kristu Ježíši a nyní když jsem draze vykoupen Jeho svatou krví a zhřeším.. zraňuji svůj vztah s Ním... cítím to srdcem, že není můj vztah s Kristem v pořádku... protože jej celým srdcem miluji, nechci, aby to v takovémto stavu bylo, jdu a vyznám mu všechny své hříchy a On je tak věrný a spravedlivý, že mé hříchy mi odpustí. To ale neznamená, že jsem Ním zavržen a jsem ve stejné zkáze jako ostatní hříšníci. Nikoliv. On trpěl jednou provždy za mé hříchy na Golgotském kříži. On je tím, který mě očistil.. Poté, co zhřeším, (a neviděl jsem křesťana, který by byl bez jakéhokoliv hříchu) jdu a vyznám to Pánu, protože mám s Ním blízký vztah. Tím akorát chci narazit na filozofickou zcestnou definici, která je popsána výše zmíněného jezuity, že s hříchem je spojena ztráta "posvěcující milosti"... bez které nemůže být člověk spasen..
Protože jednou provždy jsme posvěceni dokonalou obětí Pána Ježíše Krista, nemůžeme tuto výsadu ztratit.. Vyjímkou však je smrtelný hřích... který je diametrálně odlišen od "těžkého" i "lehkého" hříchu, který definuje katolicismus. Hřích je jako hřích... Smrtelný hřích - odpuštěn nebude... tj. hřích vůči D.svatému..
Drahý presbytere, možná bych Ti mohl doporučit, aby ses mrknul na stránky http://prokrestany.sweb.cz kde je celá tato problematika rozebrána blíže. Věřím, že se v těchto věcech - což jsou otázkou nejdůležitější - jak a kde strávíme život věčný, budeme moci blíže zabývat, sdílet a případně doplňovat.
Přeji Ti hezký zbytek dne a hojnost Božího požehnání
V lásce našeho Pána Ježíše Krista
Cristiano |
]
Re: Lítost, pokání, obrácení (Skóre: 1)
Vložil: Presbyter v Úterý, 21. březen 2006 @ 09:54:45 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Cristiano, trochu mě překvapuješ zjevnou neochotou pochopit to, co říkám, a snahou podsouvat mi věci, které jsem ani neřekl, ani si je nemyslím. Doufám, že nejsi čertík, co vyletí z krabičky pokaždé, když má potřebu hudrovat proti římsko-katolickým "bludům".
1) Kdo má k Bohu blíže - spravedlivý farizeus nebo hříšný celník? Kdo vyšel ospravedlněn z Božího domu? Předpokládám, že i ty (stejně jako já) máš na kontě nějaký ten hříšek a miluješ Boha, protože ti (stejně jako mě) odpouští. Jako ospravednění hříšníci proto můžeme chválit Boží milosrdenství.
2) Rozhodně nezastávám učení, že by hříchem člověk ztratil veškerou Boží milost a musí se nějakým skutkem sám přičinit, aby si zasloužil získat zpět. Něco takového není ani katolickým učením a netvoří to ani teologické pozadí oné poetické úvahy Anthony de Mella o hříšnících. Mellovi jde myslím o to, ukázat na Boží lásku k hříšníkům, vždyť Bůh "dává svému slunci svítit na dobré i zlé a svému dešti padat na spravedlivé i nespravedlivé" (parafrázuji, jak je mým zvykem). Mello vtipně dává najevo, že nemá smysl hříšníky odsuzovat a dštít na ně oheň a síru pro jejich selhání, protože platí, že "celníci a nevěstky vás předcházejí do království nebeského". Kdo to může pochopit, pochop, kdo má uši k slyšení, slyš.
3) Význam křesťanského pojmu meditace je jasný - znamená "rozjímání" či "uvažování" nad daným tématem. Anonymní středověký autor mystického spisu "Oblak nevědění" píše, že témata meditace jsou v posledku jen dvě: "Bůh" - pokud chci rozjímat o všem dobrém, a "hřích" - pokud se chci zamyslet nad zlem. Rozdíl oproti asijskému pojetí meditace (vyprázdnění mysli od myšlenek) je očividný - já žádnou "křesťanskou jógu" neprovozuji ani jí nefandím.
Prosím tě, oprosti se od apriorně polemického rázu naší diskuse - než na mě zase vytáhneš svou dogmatickou výzbroj, zamedituj si, jestli mé články a komentáře jsou opravdu tak podivné, nebiblické a nekřesťanské, jak se ti asi zdá. Tvůj v Kristu Presbyter |
]
Re: Lítost, pokání, obrácení (Skóre: 1)
Vložil: cristiano v Úterý, 21. březen 2006 @ 10:30:05 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://prokrestany.cz | Ahojky Presbytere,
děkuji za vysvělenou a moc Tě prosím, abys mi prominul, jestli mé příspěvky, či reakce mají polemický charakter. Určitě tomu tak z mé strany není cíleno. Cílem je dojít společně vzájemného pochopení a porozumění problematiky toho,či jiného tématu. :o) Věřím,že vše,co zde píšeme vzájemně přijmeme v lásce. Čertík z krabičky určitě nejsem a hudrující proti učení ŘKC také ne. Jestli se vyjadřuji, tak proti veškerému bludu, jež uchvátil Boží lid. Co takový apoštol Pavel, Ježíš Kristus, ostatní apoštolové?? Čteme-li v Písmu jejich reakce, byly to velmi osoby radikální v určitých oblastech.. Pro upřesnění bych moc rád doplnil výše zmíněné bodíky:
Ad 1.)
Vypíši zde celý biblický text k zmíněnému tématu:
Lukáš 18:9 Některým, kteří spoléhali na sebe, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, pak řekl i toto podobenství:
10 "Dva lidé vstupovali do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník.
11 Farizeus se postavil a takto se sám pro sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, rváči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník.
12 Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všeho, co vlastním...´
13 Celník však stál opodál a nechtěl ani oči k nebi pozvednout, ale bil se do prsou se slovy: `Bože, buď milostivý ke mně hříšnému!´
14 Říkám vám, že tento muž odešel do svého domu ospravedlněn spíše než tamten. Každý, kdo se povyšuje, totiž bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
Všechno se to týká nedorozumění, které bylo vneseno větou..:"Já myslím, že právě hříšníci milují Boha nejvíc, neboť toho více než spravedliví vědí o Boží lásce a milosrdenství."
Doplnil bych pro úplnost, že to jsou ti hříšníci, kteří se rozhodou jít za Bohem. Ne ti, kteří ve svých hříších chtějí setrvat! Myslím si, že každému výše zmíněná biblická pasáž je jasná..
Ad 2.) Říkáš-li, že něco takového učením katolické církve není, vypíši Ti zde pár paragrafů, které Ti pomohou občerstvit to, co je oficiálním učením:
Par.1855: Smrtelný hřích ničí v srdci člověka lásku těžkým porušením Božího zákona..
Par.1861:Důsledkem smrtelného hříchu je ztráta lásky a posvěcující milosti, totiž stavu milosti. Není-li hřích napraven lítostí a Božím odpuštěním, způsobí vyloučení z Kristova království a věčnou smrt v pekle.
(Pozn. definice smrtelného hříchu u ŘKC je zcela jiná, než biblická definice)
Par.1033: Zemřít ve smrtelném hříchu, aniž by byl smyt lítostí, a nepřijmout milosrdnou Boží lásku, to znamená zůstat navždy odděleni od Boha v důsledku našeho svobodného rozhod-nutí. A tento stav konečného sebe-vyloučení ze společenství s Bohem a s blaženými je označován slovem „peklo“.
Par.1874: Smrtelný hřích v nás ničí lásku, bez níž je nemožná věčná blaženost. Když hříšník tohoto hříchu nelituje, odsuzuje se k věčné smrti.
Par.1035: Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, „věčný oheň“.
Ad 3.) V tomto pojetí meditace - jak ji chápeš, souhlasím. Je mnoho křesťanů, kteří toto právě nepochopili a meditaci mají spojenou ne s rozjímáním a přemýšlením, nýbrž spojeno s východní meditací.. Proto se dnes setkávám toliko s "křesťany", kteří provozují jógu a východní kulty.
Milý prebytere, věřím,že to, co jsem Ti napsal, nebyla nijak dogmatická palba, které ses toliko obával a že každá vysvětlení přispějí k bližšímu objasnění problematiky.
V lásce naše Pána Ježíše Krista
Cristiano |
]
Re: Lítost, pokání, obrácení (Skóre: 1)
Vložil: Presbyter v Úterý, 21. březen 2006 @ 11:20:55 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj Cristiano, už jenom krátce: ty ŘKC paragrafy nejsou definicí hříchu, nýbrž konstatováním následků hříchu.
A nikde se v nich nepíše o tom, že by bylo možné si Boží odpuštění nějak zasloužit - i to vzbuzení lítosti nad hříšným jednáním (konkrétními hříchy) je Božím záchranným jednáním vůči člověku, nikoli lidskou zásluhou.
Matně si vzpomínám, že ŘKC učení o "milostech" je trochu komplikovanější (díky Tomáši Akvinskému) - vedle "posvěcující" milosti (odňaté smrtelným hříchem) je tu něco jako "základní" milost, která i těžkému hříšníkovi pomáhá uchovat v jeho nitru Boží obraz, aby mohl být v budoucnu obnoven.
Ať tak či onak, na žádné záslužnictví nebo skutkaření si z katechismu nepamatuju - ale je pravda, že už dlouho jsem ho neměl v ruce. Buď zdráv v Pánu Ježíši. Presbyter |
]
|
|
|
|
