Grano Salis - Lze tanec dervišů spojovat s dnešní dobou?

Faná-mystický tanec Džalal-ud-dína Rumího Každým rokem v prosinci, v den jeho smrti, začíná v Konji festival. Za zvuku flétny a bubínků, za zpěvu extatických písní tančí dervišové své tance. V hlubokém, vytržení dosahují stavu Fana-spojení se svým Stvořitelem....

Je jen málo zemí, jež prošly takovými změnami jako právě Turecko. Je historickým mostem mezi Východem a Západem, Evropou a Asií. Téměř každý z národů, které vstoupili na půdu této mnohotvárné země, zde zanechal stopu- od Akkadů, Asyřanů, Chetitů a Řeků až po Alexandra Velikého a Římany, ale také Byzance a Osmany.
Historické a kulturní bohatství Turecka representuje celá rada mešit, kostelů, starobylých měst a dalších historických a archeologických lokalit.
Snad jeden z největších duchovních a filosofických velikánů, který žil a působil v Turecku, byl perský básník, filosof a učenec Džalál-ud-dín Rúmí, kterého turci přijali za svého. I když se narodil v Persii, převážně celý svůj plodný život pro žil v Turecku, ve městě Konja, které leží asi 260 km jižně od hlavního města Ankary.
Hlavní zajímavostí Konji je modrá mešita a museum, kde sídlil mystický řád dervišů Mevlána, který po smrti Rúmího, založili jeho nejbližší žáci. Nad vchodem do musea je nápis ještě zdoby, kdy žil Rúmí:

Přijď znovu a zase! Přijď ať jsi kdokoli, nevěřící nebo zapálený vírou. Náš chrám není místo, kde člověk ztrácí naději. Dokonce i když tisíckrát porušíš svou přísahu, přijď, přijď takový jaký jsi!

V té době přicházelo z blízkého okolí i ze vzdálené ciziny mnoho příznivců a učenců, aby vyslechlo jeho učení a kázání.

Ale řekněme si něco více o životě Džalál-ud-dína Rúmího.Tento velký učenec, filosof, básník a mystik žil v letech 1207-1273.Jeho láska k lidem neznala hranic. Když byl otázán nedlouho před svou smrtí, čeho dosáhl ve svém životě, odpověděl :
Nemohu říci nic jiného, než tato slova: Byl jsem spalován, pálen, hořel jsem boží láskou.

Džalal-ud-dín žil životem učence, který si cenil jak rozumu, tak i lásky k Bohu. Byl to muž vznešeného rodu, jemných způsobů, skvělý učitel a výmluvný kazatel. Vážili si ho všichni-sultán,lid, učedníci a žáci. Tisíce podobných učitelů žilo před ním a přišlo i po něm, ale marně bychom hledali takového, který by zůstal v paměti všech. Jako čtyřletému dítěti mu v Nišápuru požehnal stařičký básnik a mystik Faríd-ud -dín Attar. Z rysů dětské tváře předpověděl oheň, který jednou zažehne jeho srdce boží láskou.

Téměř do svých dvaceti let byl s rodiči neustále na útěku. Otcovy neshody a jeho blízkých příbuzných s panovníkem jej a jeho drahé vyhnaly z rodného Balkhu v Persii. Přesídlili do Bagdádu. Před nebezpečnými mongolskými nájezdy se stěhovali do Sírie, která však také nebyla dosti bezpečná a nakonec se uchýlili na sever, do nejzazšího cípu Malé Asie. Útočiště nalezli ve městě Konja /Konya/, hlavním sídle tehdejší Seldžucké říše.
Džalal-ud-dín žil v Konji klidným životem jemného učence, theologa a mystika. Neměl vnějších starostí. Jeho sláva rostla. Takto žil do svých čtyřiceti let, milována uctíván světem.
Ale jednoho dne udeřil do jeho života blesk. Objevil se zanedbaný a špinavý derviš.Přišel a nikdo nevěděl odkud. Nikdo jej neznal. Byl příkrý a cynický. Jeho slova byla jako oheň. Výskal, plakal, modlil se a spílal.Všechny jeho projevy vyzařovaly jen jedno.
Bůh je všechno, ty i já, to i ono.
Jejich setkání bylo setkání dvou oceánů. Divoký příval vod strhával staré břehy a hnal mohutný proud novými cestami. Bylo to zář, která vyšlehla. První paprsek poznání pronikl temnotou vědomí a probudil srdce a lásku hledajícího. Šamsí Tabrízi našel Džalal-ud-dína a Džalal-ud-dín našel Šamsí Tabrízího. Sekali se a nikdo více je od sebe neoddělil. Džalal-ud-dínovu duši rozpálily plameny a jeho nitro se naplnilo něčím, o čem dříve ani neměl tušení. On , v jehož žilách kolovala královská krev Chorásánšáhů, on, který ovládal všechno vědění té doby, se potácel jako opilý, byl jako stín před nevázaným divokým pobudou.
Když Šamsí Tabrízi volal ve svatém vytržení do davu: Není Boha kromě Boha a Šamsí Tabrízí je jeho prorokem.
Džalal-ud-dín mu dobře rozuměl, protože věděl, že opravdový Boží opilec, je mimo vnější projevy. Jednoho dne, kdy jeho běsnění bylo už neúnosné, zmizel.

Úpěnlivé volání Džalal-ud-dínovo ho až po čase přivedlo zpět do Konji. Džalal-ud-dín jásal a odevzdal se celou osobností ohni zbožňovaného Mistra.Nesmlouvavá smělost derviše podněcovala nová pohoršení a nové problémy na veřejnosti.Jednou se strhla bitka. Zúčastnil se jí i Džalal-ud-dínův syn. Od té doby již o Šamsí Tabrízím nikdo neslyšel. Nenašlo se ani jeho tělo.
Bylo to největší rána v životě Džalal-ud-dína Rúmího. Ale pocítil, že Džalal-ud-dín se stal Šamsí Tabrízím, jejich duše splynuly. Ani smrt je nerozdělila. Džalal-ud-dín se rozezpíval, ale byl to Šamsí Tabrízí.

Jsem jarní rozbřesk,
Jsem večerní vánek.
Jsem šumění hájů,
jsem příval mořských vln,
jsem stěžeň, kormidlo, kormidelník i loď,
jsem korálový útes, o který se ztroskotává.
Jsem ptáčník, pták i síť.
Jsem obraz i zrcadlo,
jsem zvuk i ozvěna.
Jsem strom života
a papoušek , který na něm sedí.
Jsem mlčení,myšlenka, jazyk a zub,
Jsem dech flétny,
jsem lidský duch,
jsem jiskra v kamení,
jsem třpyt zlata v kovu.
Jsem réva, lis, víno i opojení,
jsem pijan i krčma
jsem pohár z křišťálu.
Jsem svíčka
a noční můra, jež krouží kolem svíce.
Jsem růže a slavík růží zmámený.
Jsem lékař, nemoc, jed i protijed,
jsem sladké i hořké,
jsem žluč i med.
Jsem válka a mír,
jsem porážka i vítězství,
jsem město i jeho obránci,
hradba i útočník.
Jsem vápno a zednická lžíce a trhlina,
jsem základní kámen a štít.
Jsem dům blahobytu a jeho sutiny.
Jsem lev,jelen, jehně a také vlk,
jsem pastýř,
který všechny zavírá do jedné stáje.
Jsem počátek stvoření, jeho trvání i ničení,
jsem šňůrou,
na které jsou navlečeny
všechny světy.

Džalad-ud-dín zemřel 17 prosince 1273. Na jeho náhrobku je napsáno: Po mé smrti nehledejte můj hrob na zemi. Můj hrob je v srdci moudrých mužů!

Na památku svého mistra založili jeho žáci dervišský řád Mevlána / toto slovo vyjadřuje jedno ze jmen Alláha a také znamená, náš učitel./

Každým rokem v prosinci, v den jeho smrti, začíná v Konji festival. Za zvuku flétny a bubínků, za zpěvu extatických písní tančí dervišové své tance. V hlubokém, vytržení dosahují stavu Fana- spojení se svým Stvořitelem. Tento divoký, vířivý tanec vychází z filozofie, podle níž základ existence spočívá v otáčivém pohybu (otáčejí se elektrony a protony v atomech, naše planeta a podobně). Tanečníci se pomalu roztáčejí a začínají vířit po podlaze. Pohyb na levé patě je čím dál rychlejší. S každou otáčkou se přibližují duševnímu spojení s bohem a oprošťují se od tohoto světa. Jsou oblečeni do dlouhých bílých rób, na hlavě mají kuželovité plstěné klobouky. Během tance se modlí a pažemi naznačují otvírání koránu a jednotlivých súr.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace