poslal pastýř František Palacký: "Nic nebylo jejich úmyslům vzdálenější než útok a válka; ne oni, ale jejich protivníci vyvolali krveprolití a hrůzy ničení. Oni byli první v Evropě, kdo ne pro pozemský majetek, ne pro světskou moc a vládu, ale na ochranu ohrožených nejvyšších lidských statků, práva na sebeurčení a svobody svědomí, jen z donucení sáhli ke zbrani a strašlivý dlouhý boj proti celému ostatnímu světu, který nezamýšlel nic menšího než jejich úplné vyhubení, nejen přijali, ale podivuhodně vítězně dovršili."
Josef Pekař: "Liší-li se má práce v pojímání české revoluce náboženské, v tom především táborství, v nejednom směru od obrazu kresleného velmistrem naší vědy Františkem Palackým, je to vysvětlit především velikým rozdílem časovým, jenž dělí od sebe obojí konstrukci.
Velikost husitství, jeho patos i jeho ethos je právě v jeho goticko-středověké základně a povaze; ve všem tom stojí nepochybně výše než německý protestantismus, jemuž razil cestu rozličně a jenž nepřestává býti středověkem, třeba že byl již prolomen myšlenkami renesance."
Tomáš G. Masaryk: "Nemůže být nejasno, čím Hus nám byl a je.
Předně. Husovo životní dílo byl boj za reformu náboženskou; Hus byl náboženským reformátorem. Toť obsah jeho života a smrti, a proto nám je vzorem náboženské opravdivosti. Kdo se chce dovolávat Husa plným právem a doopravdy, musí se ho dovolávat jako vzoru učitele ve věcech náboženských.
Druhé. Budeme se Husa dovolávat pro věc hlavní. Nebudeme tedy věřit v jednotlivostech, co věřil ještě on, neboť v těch věcech jsme nad něho a jeho dobu pokročili; ale budeme se od něho učit stát v poznané pravdě, mít pevné a nezlomné přesvědčení životní, přesvědčení náboženské.
Třetí. Od Husa budeme se učit nespoléhat ve věcech náboženských na vnější autoritu církevní, nýbrž na Písmo a na pravý rozum.
Čtvrté. Smrt Husova a osudy národa našeho v dobách reformace a protireformace musejí nás poučit, že nikdo na světě nemá práva náboženské přesvědčení znásilňovat. Opravdoví ctitelé Husovi budou pro svobodu náboženskou, pro svobodu přesvědčení."
Zdeněk Kalista: "Myšlenka, že by byl zavrženíhodným členem křesťanstva jako kacíř, jevila se českému člověku, jehož panovník již po tak dlouhou dobu stál na prvním místě křesťanské západní společnosti, nesnesitelná a naopak jej ovládala myšlenka, že je povolán k tomu, aby vedl svým příkladem ostatní národy. V tom smyslu se také Hus stává příkladem většině národa a ten přijímá boj ohlašovaný mu koncilem i nově zvoleným papežem Martinem V. jako věc své cti a příležitost, aby výrazněji uplatnil svůj hlas v rodině ostatních národů křesťanských – a to i proti sebevětší přesile. Z hnutí, jehož ženoucí síly kotvily především v užších poměrech českých, se stává hnutí významu širšího, všelidského."
Jiří Kejř: "Husitství neodmyslitelně spolutvořilo naše dějiny a náš národní charakter a jeho vzdálené reflexy vyzařují z hloubi středověku až do naší současnosti. Tolikrát bylo zastíněno oponou mlčení, a přece nebylo zapomenuto."
Petr Čornej: "Každý civilizovaný národ klade ve svých dějinách důraz především na epochy, v nichž obohatil lidstvo o nové hodnoty, kdy dal světu velké osobnosti, nové myšlenkové impulzy či vzory hodné následování. Činí tak Řekové, Italové, Francouzi, Rusové, Němci, Poláci, Španělé, Angličané, Američané, Indové i Číňani, činíme tak i my. Občas, zatíženi pocitem příslušníků malého národa, s určitými rozpaky. Nejen na tomto místě je však třeba rezolutně prohlásit, že jedním z největších vkladů českého národa do světových dějin bylo husitství. A to přes všechny stíny a problémy, které přineslo a jež znamenaly vybočení z dosavadního vývoje i, ruku na srdce, kulturní izolaci od vyspělých západoevropských a jihoevropských oblastí. Jeho jedinečnost spočívá v jiném momentu. Právě husitství představovalo první velký historický pokus uskutečnit reformu života západního křesťanstva úsilím všech lidí, kteří cítili nutnost nápravy společnosti. Teprve o 100 let později ocenila luterská reformace v husitech své předchůdce a uznala jejich prioritu v důslednosti, s jakou vedli zápas za ozdravění života západokřesťanské církve. Naší povinností je proto vědět o husitské epoše co nejvíce, znát její světla a nezamlčovat ani temné stránky."
František Šmahel: "Husitství pro mne vždy bylo součástí obecných dějin, a proto jsem předem upustil od hledání jeho smyslu pro české dějiny. Nebylo také mým záměrem psát dílo pro každého a tím méně pak promlouvat přes historii k minulému nebo současnému dnešku. Je-li a má-li zůstat historie vědeckým poznáním, ani nelze dbát na všechny. Tím více to platí dnes, kdy se husitství stalo terčem posměšků i kritických výtek a kdy největší z českých snů o lepším světě znovu doplácí na svou osudovou nadčasovost."
Václav Havel: "Husovo vroucí, bytostné přimknutí k pravdě, k jejímu věrnému následování v hlubokém souladu nejniternějšího přesvědčení a skutků každodenního života zůstává přes proměny věků a dílčích filozofických i teologických náhledů trvalou výzvou duchovního dědictví našeho národa. Zvláštního významu však nabývá dnes, v obecné potřebě hluboké proměny smýšlení a jednání tváří v tvář prahu třetího tisíciletí. …velkým vkladem Jana Husa do evropských dějin byl princip osobního ručení. Pravda pro něj nebyla jen volně přenosnou informací, ale životním postojem, závazkem a nárokem. Tím se začala vlastně stávat rozhodující společenskou veličinou konkrétní a jedinečná lidská bytost a její transcendentálně zakotvená odpovědnost. Tedy přesně to, co by měla ctít a oč by se měla opírat celá moderní civilizace."
Ferdinand Seibt [1]: "Dějiny husitství mezi léty 1419 a 1431 nás učí vidět ve vnějším ohrožení důležitý svorník pro soudržnost českých revolucionářů, možná ten nejdůležitější. Zvolili sílu, podle které se zorganizovali kolem přijímání z kalicha. A nepřátelská moc je zasáhla s pravděpodobně neslýchanou krutostí. Čtyřikrát byl proti husitům kázán kříž. Za tímto účelem byl v Říši zaveden nový, efektivní daňový systém. Označení Čech jako kacířské země, často v neověřeném a nekritickém nacionalistickém zjednodušení dosáhlo v propagandě mezinárodního rozměru. Přitom nebralo ohled na Čechy žijící v okrajových oblastech, kteří zůstali věrni církvi i králi. Postup křižáků byl nemilosrdný a nečinil rozdílu. Tím spíše se nabízela jednotná obrana."
Peter Segl [2]: "Existuje sice ještě leckdy rozdílné pojetí, snad také co se týče ocenění husitské revoluce jako ‚anomálie historique‘ (Šmahel). Mezi historiky však panuje jednomyslná shoda v tom, že se u reformního hnutí, spojeného s Husovým jménem, v žádném případě nejedná jen o český fenomén nebo o záležitost dotýkající se jen Římsko-německé říše. Nýbrž že husitství představuje celoevropský, přinejmenším středoevropský problém. Nebo ještě vyhroceněji formulováno, že ‚husité … dělali velké evropské dějiny‘ a jejich ‚revoluce velmi hluboce ovlivnila běh evropských dějin‘ (Seibt)."
Joseph Seifert [3]: "Tam, kde jsou názorové odlišnosti, je třeba je otevřeně přiznat. A smím-li zde mluvit jako katolík, tak nesmí katolická strana v procesu vzájemného přibližování činit vůči Husovým mylným filosofických a teologickým naukám žádné koncese, ba ani nesmí bagatelizovat názory, jež vedly Husa do skutečného konfliktu s katolickou církví. Toho by si Husité, jež čestně hledají pravdu, ani nemohli cenit. Zároveň musí katolická strana přiznat existenci oněch často do nebe volajících neřádů, proti nimž Hus a ostatní reformátoři vystupovali. Prohřešky (na obou stranách) se nesmějí zastírat či cynicky bagatelizovat. Také nemáme právo se vnitřně povyšovat nad minulé generace, nýbrž uznat, o kolik vážněji braly pravdu než my, a také si uvědomit, že bychom i my bez Boží milosti a spolupráce s ní mohli dospět k podobným nelidskostem…"
zdroj: http://www.husitstvi.cz
