Grano Salis - Nadační fond KMS - Představujeme novou misionářku

poslal xyz

Představujeme novou misionářku Máme velkou radost z toho, že v poslední době Pán začíná povolávat nové misionáře. Dnes vám chceme představit jednoho (tedy vlastně jednu) z nich. Věru „Verunku“ Hájkovou dobře znají mnozí, kteří prožili v osmdesátých letech minulého století vanutí Božího Ducha v tehdejším sboru ČCE v Praze Holešovicích. Verunka byla tehdy „Na Maninách“ tzv. sborovou sestrou, tedy něčím jako sekretářkou. Pak sloužila dlouhá léta jako farářka sboru ČCE v Ostrově nad Ohří. Nyní - v době, kdy mnohé její vrstevnice začínají pomalu myslet na důchod - přijala Boží povolání vyjít na misii. Ale o tom už více prozradí rozhovor s ní. Přijala jsi Boží povolání sloužit Čečencům. Jak se vlastně tahle Tvá vize zrodila?

Ve mně se to zrodilo asi před 15 lety na Kavkaze. Tam jsem potkala Čečence a ti se nás zeptali, jestli taky nenávidíme Rusy. Řekli jsme, že jsme křesťani a nenávist není v našem slovníku. Oni řekli, že jsou jen dvě možnosti. Buď je taky nenávidíme a pak jsme jejich přátelé, anebo ne a pak jsme jako Rusové. Tehdy jsem si uvědomila, že s takovou nenávistí může něco udělat jenom Pán Ježíš. Od té doby to ve mně pracuje. Takže před patnácti lety na Kavkaze se Tě Bůh dotkl. A co bylo dál? Dlouho jsem neměla svobodu opustit svůj sbor (ČCE Ostrov n. Ohří - pozn. red.). Když jsem ji konečně získala, tak se otevřela určitá možnost odjet do Vladikavkazu, což je hned vedle Čečenska, ale nakonec jsem nedostala vízum. Od doby, kdy jsem skončila farářskou službu, jsem dala Pánu dva roky, aby mi ukázal cestu. Takřka celé ty dva roky jsem se marně snažila, až potom asi měsíc před uplynutím té doby přišel telefonát od kamaráda. Mluvil s jednou misionářkou z uprchlického tábora Traiskirchen v Rakousku a ta si mu stěžovala, že tam mají spoustu Čečenců a vlastně nikoho, kdy by byl schopen se s nimi domluvit. To jsem považovala za Boží vedení. Pak jsem tam na měsíc jela a to, co jsem tam zažila, mi potvrzovalo, že je to od Pána. Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek odtamtud? Nejsilnější mám asi dva. První, k tomu došlo hned, jak jsem tam přijela. Měla jsem strašný strach, zda mě čečenské ženy budou jako „bohatou křesťanku ze Západu“ nějak brát. Bylo příjemným šokem, že mě braly a otevíraly se mi bez nějaké velké námahy a svěřovaly mi své otřesné příběhy. Ten pocit, že jim můžu k něčemu být, byl pro mě hodně silný zážitek. No a ten druhý bylo setkání s původně muslimskou rodinou, která se celá obrátila ke Kristu. To poznání, že to jde a když Pán jedná, tak i zavilý muslim se může obrátit, to bylo silné. Nejdřív tvrdě vychovaná muslimská holčička uslyšela jednoduché evangelium a vydala své srdíčko Pánu Ježíši. To ji tak změnilo, že za pár měsíců uvěřili oba její rodiče. To mi dodává naději, že ta služba má smysl.

Když jsi říkala, že tě braly ženy, tak jak je to s muži? Byli jsme učeni, že žena se raději s muslimskými muži vůbec nemá bavit. Muslimský muž vnímá každou nemuslimskou ženu jako potenciální sexuální objekt. Mnohokrát se stalo, že některá nadšená křesťanka začala v dobré víře mluvit s muslimským mužem o Božích věcech, a on si to vyložil jako koketování. Museli jsme být strašně opatrní. Já jsem se přesto začala s jedním Čečencem bavit a nakonec jsme si vysvětlili, že ho opravdu nesvádím a on to vzal. Potom jsme se mohli svobodně bavit o evangeliu, a když jsem odjížděla, měla jsem pocit, že se v něm něco změnilo. Hodně jsme se za něj modlili. Ale jinak jsem se s muži moc nebavila. Na to tam byli dva Američani, kteří ale měli velké potíže s domluvou. To mě tak napadá, že kdyby se našel nějaký český bratr znalý ruštiny, že by tam měl velké pole působnosti. No to určitě! Říkali mi „přiveď nám někoho, třeba jenom na prázdniny“. Kdyby byl nějaký brácha znalý ruštiny, který by to vnímal jako své povolání a na několik měsíců přijel, tak by to bylo skvělé. A jak ta služba prakticky vypadá? Všechno se to odvíjí od sociální služby. Ti uprchlíci přijdou se dvěma igelitkami a nemají nic. Takže rakouští křesťané, kterým to není lhostejné, tam vozí oblečení, hračky , nádobí atd. a to se všechno distribuuje. Když tam ti lidé čekají, tak je možno s nimi navazovat kontakty. Pak je tam kavárna, jeden pravidelný evangelizační večer a další věci odehrávající se v malých skupinách, jak Pán zrovna dá. Taky se jezdí za uprchlíky, kteří už nejsou v táboře, ale někde několik let bydlí v penzionu a čekají na rozhodnutí o azylu. Nemají co dělat. Děláme jim třeba programy pro děti, na které přijdou i jejich rodiče a nijak tomu nebrání. Po programu je pak možnost ještě si s nimi povídat. A jak to vnímáš do budoucna? Opravdu nevím. Beru to tak, že teď budu v Traiskirchenu tak dlouho, jak mě budou potřebovat a jak dlouho bude podpora, a pak se uvidí. Třeba se pak někdy otevřou dveře na Kavkaz. Ale kdoví, jestli časem nebude další exodus z dalších postsovětských republik, které se radikalizují. Impéria jsou sice hrozná věc, ale Bůh si to může použít. Třeba tak, že všichni mluví rusky. Jak já jsem kdysi nadávala, že se musím učit ruštinu... Když si někdo přečte tenhle rozhovor a řekne si, že by tě rád podpořil, tak čím? Určitě finančně, modlitebně... No určitě, modlit se, abych tam dělala smysluplné věci. Tam se fantazii meze nekladou a člověk má dost velkou volnost, co dělat. Tak aby to byly věci, které nesou ovoce. A vůbec za čečenský národ. Já vlastně nevím, jestli je přímo v Čečensku nějaký obrácený křesťan. Jsou takové pověsti, ale nikdo nic neví jistě. Zatím je to spíš o rozsévání. Zatím je to obrovská Boží milost, když se v krátké době obrátí někdo, kdo prošel tímhle táborem. Ptal se Michal Klesnil Verunka by se ráda vrátila do Traiskirchenu letos v létě, až se sejdou prostředky zhruba na tři měsíce její služby. Pro příspěvky na její službu jsme zřídili nový variabilní symbol 1200. Mimochodem, právě Traiskirchen je tábor, ve kterém za socialismu našlo útočiště mnoho Čechů a Slováků utíkajících před komunistickým režimem. Snad alespoň takhle trochu splácíme svůj dluh. zdroj : http://sweb.cz/misie

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace