Grano Salis - Humanisté nebo satanisté (o zednářích)

poslal Miloslav

PhDr. Radomír Malý Humanisté nebo Satanisté ? Obsah:

Předmluva autora str. 3 - 5

Lež od samého začátku

Zednářská nauka je s katolickou absolutně neslučitelná

Organizační struktura svobodného zednářství

Církevní dokumenty o zednářství

zednáři pronásledují katolickou Církev

Zednáři v boji za legalizaci potratů a pornografie

Zednáři rozkládají katolickou Církev zevnitř

New Age je nejnovější stádium zednářství

Svobodné zednářství v českých zemích

Závěr

Seznam použité literatury

Předmluva autora Vážení čtenáři! Tato kniha je určena především vám, kteří si v současné době kladete otázky a marně čekáte odpovědi. Vám, kteří jste s nadšením přivítali listopadovou tzv. sametovou revoluci a dočkali jste se nikoliv odstranění a potrestání nositelů bývalého zločinného režimu, ale naopak proti všem zásadám logiky upevnění jejich moci především po stránce ekonomické. Vám, kteří jste uvěřili, že naše přizpůsobení se západním demokraciím bude znamenat kvalitativně vyšší mravní úroveň českého národa a naopak znovu proti všem zásadám logiky, která počítá s etickým pokrokem jako základem rozmachu civilizace, jste se dočkali nárůstu kriminality, pornografie, narkomanie a zhoubného pansexualismu, pronikajícího i do výchovy mládeže od nejútlejšího věku. Vám, kteří jste v dobré víře spoléhali na to, že západní demokratický svět je opravdu teritoriem humanismu a svobody a s překvapením jste zjistili, že tyto státy nedovedou zajistit ani to nejzákladnější právo člověka, právo na život, těm nejohroženějším a nejbezbrannějším, tj. nenarozeným dětem a starým nevyléčitelně nemocným osobám. Vám, kteří jste jako věřící katolíci, nebo jako hledající, spoléhali ne to, že demokracie zaplní naše chrámy podle západního vzoru a zděsili jste se , neboť jste při svých cestách do západní Evropy (možnost cestovat svobodně ven je snad téměř jedinou výhodou proti minulému režimu) narazili na vyprazdňující se kostely a „věřící“ s názory na papeže a církev takového kalibru, že by se za ně nemuseli stydět ani bolševičtí agitátoři padesátých let u nás. Zajisté jste si kladli otázky „Proč?“, nebo „Jak je to možné?“. Přiznám se, že přesně tak jako vy jsem se ptal i já. Jsem žurnalista a historik, nicméně mé pokusy dát si odpověď na základě této kvalifikace ztroskotaly. Uvěřit totiž, že postupný odpad od křesťanské víry, který lze sledovat už od osvícenských dob 18. století, je jen logickým důsledkem vědeckotechnické revoluce a pokroku a tudíž něčím spontánním a přirozeným, znamená předpokládat, že stejně přirozené je i postupné a systematické „mizerní“ bankovek v pokladně, které se samy vypařují nebo odlétají pryč za pomoci nějakých neviditelných křídel. Uvěřit dále, že lidstvo směřuje ke stále většímu humanismu a vyšší mravní dokonalosti, ke stále lepší a svobodnější společnosti navzdory zkušenosti obou dosud nejkrutějších a nejgangsterštějších režimů nacismu a komunismu, se rovná přesvědčení o stále lepších a vzrůstajících kvalitách mostu, který už několikrát spadl a pod svými sutinami pohřbil tisíce mrtvých. Uvěřit rovněž, že naprosto nedílnou a přirozenou součástí demokracie, svobody a humanismu jsou zákony umožňující beztrestně vraždit děti v matčině lůně, neboť „většina si to přeje“ a nebo „vývoj k tomu pomocí vědy dospěl“ apod., je totéž jako se domnívat, že naprosto přirozenou součástí nového typu automobilu bude nálož, kterou si libovolně kdokoliv a kdekoliv a hlavně naprosto svobodně odpálí na dálku – kdo v autě zahyne, bude mít prostě smůlu. Ateisté všech odstínů tvrdili a tvrdí, že svět a vesmír se svými perfektními zákony a svou úžasnou harmonií, s živou i neživou přírodou, vznikly náhodou, spontánně a naprosto přirozeným vývojem.

Že toto odporuje nejen poznatkům exaktních věd, ale též zdravému a logickému úsudku, je jasné. Stejně tak ale odporuje zdravému rozumu a logickému úsudku tvrzení, že současná bezbožecká společnost, honosící se svobodou, humanismem a demokracií, která zplodila hrůzovládu a tyranii jakobínské diktatury Velké francouzské revoluce, krvavá jatka Mazziniho vlády v Římě roku 1848, sexuální sadismus španělských republikánů a interbrigadistů let 1936 – 9, nacistické plynové komory, komunistické gulagy, maoistické „kulturní“ revoluce a v neposlední řadě též parlamentem naprosto „demokraticky“ odhlasované masové vraždy nenarozených dětí a pod vznešeným názvem „euthanasie“ (sladká smrt) i starých, trpících a proto „neproduktivních“ lidí, je ovocem přirozeného vývoje společnosti, pokroku a jakýchsi sociologických, historických či jiných zákonitostí. Nikoliv. Tak jako vývoj světa a vesmíru někdo rozumný řídí, stejně tak je řízen i vývoj společnosti. Nic se neděje nahodile a chaoticky. Víme, že zákonodárcem přírodních zákonů je bytost absolutně dobrá – Bůh. Pokud se vývoj evropské a severoamerické civilizace řídí od 18.století zákony, které nesměřují k dobru společnosti, ale k jejímu mravnímu úpadku a odvratu od Boha, potom i tyto zákony musí mít svého zákonodárce. Je jasné, že Bůh jím být nemůže. Jako věřící víme o satanovi. Ten ale nepůsobí přímo a bezprostředně jako zákonodárce ve stejné rovině s Bohem, neboť Jemu se rovnat nemůže. Proto využívá a zneužívá největšího daru, který Stvořitel člověku dal: jeho svobodné vůle. Ovlivňuje vývoj lidské společnosti skrze lidi, kteří se mu dobrovolně a vědomě oddali. Vynikající švýcarský kazatel, prelát Robert Mader jednou prohlásil: „Ďábel je. Kdo to neví, nerozumí světovím dějinám“. Jestliže tedy ďábel, satan, ovlivňuje výrazně chod lidských dějin, musí mít mezi osobami, které dostali hřivnu intelektualismu a schopnost formovat myšlení druhých, své pomahače. A to nikoli takové, kteří pouze podléhají svodům a hříchu a bezděčně vplétají tento faktor do své tvůrčí práce. Hříšní jsme přece všichni , každý z nás máme své slabosti. Měli je i apoštolové, měli je první křesťané a mučedníci – a přece dokázali vykonat obrovské dílo, které přineslo požehnání Evropě a světu. Jestliže posledních pár staletí vidíme naopak destrukci toho všeho, co díky Kristovu evangeliu zbudovalo Evropu, potom to není dílem pouhé hříšnosti zodpovědných lidí, ale něčeho mnohem horšího. Jestliže apoštolové, mučedníci a vůbec lidé prvních křesťanských staletí vytvořili evropskou křesťanskou civilizaci na principu plného oddání a odevzdání se Bohu, Ježíši Kristu a Jeho Církvi, potom ti druzí, kteří toto všechno likvidují a transformují v úplně něco jiného, musí být také někomu oddáni. Bůh to určitě není. Potom ovšem zbývá jen jediná možnost : je to ten druhý, satan. Jen velmi málo lidí ví a ještě méně věří, že myšlenkový vývoj lidstva je už nejméně dvě staletí řízen osobami, které se zcela vědomě a dobrovolně vydaly satanovi, vzývají ho a s jeho pomocí se pokoušejí o zničení díla Božího Syna Ježíše Krista na této zemi - Jeho Církev. Jde o „satanův mozkový trust“, jenž z pozákulisí ovlivňuje názory a postoje lidí a politiku jednotlivých států. Vím, že i mnozí praktikující katolíci toto označí za fantasmagorii fanatiků a fundamentalistů. Nezazlívám jim to, protože vím, jak těžké bývá k těmto informacím se dopídit. A pokud se přece k nějakým dostanou, nepůsobí věrohodně. Jsem si vědom, že na toto téma se vyskytlo už mnoho nepodložených dohadů nebo i přímo dezinformací. Těžko však je možno za takové označit výroky papežů. Od Klementa XII. V první polovině 18. století až po Jana Pavla II. Na skutečnost „satanova mozkového trustu“, zvaného svobodným zednářstvím, upozorňovali všichni s výjimkou dvou: Jana XXIII. A Pavla VI. Proč v této řadě tito dva chybí, vysvětlí příslušná kapitola knihy. Celkem 14 papežů vydalo k této věci dokumenty charakteru s pečetí pastýřské neomylnosti (encykliky, buly, apoštolské listy, vyjádření příslušné kongregace). Všude se tam hovoří o svobodném zednářství jako formě satanismu a o napojení zednářských lóží na kult ďábla. Jako přesvědčený katolík mohu samozřejmě nebrat vážně publikace, které o spojení zednářských lóží se satanismem hovoří. Těžko však mohu mávnout rukou nad vyjádřením nejvyšší viditelné hlavy katolické Církve, zvláště když tak činí celkem 14 papežů. Předpokládat, že papežové se stali obětmi dezinformací, fantasmagorie nebo osobní zaujatosti, je absurdní. Je dostatečně známo, jak opatrně si papežové počínají, než vydají nějaké prohlášení a jak dbají na to, aby všechno bylo ověřené a nekompromitovali se uváděním nepravdivých nebo polopravdivých informací. Tím spíše by měl tedy katolík brát tyto výroky papežů, včetně nynějšího Svatého Otce, naprosto vážně a nedát se zviklat a uchlácholit řečmi i některých církevních hodnostářů, že prý „dnes je jiná doba“, „současní svobodní zednáři jsou zcela jiní, usilují upřímně o dialog s katolickou Církví, atd. Dokumenty, které jsme získali, potvrzují, že svobodní zednáři se nezměnili. Nezřekli se satana a jeho kultu ani úmyslu zničit Kristovu Církev. Naopak je možno sledovat, jak cíleně a rafinovaně manipulují názory lidí a politikou států. Činí tak skrze masmédia, která zcela ovládli. Čtenář se v naší knize dozví, jak se velmistr pařížského Velkého Východu pan Rageche chlubil, že to bylyprávě zednářské lóže, kdo prosadil téměř ve všech západních zemích zákon povolující umělé potraty. Kdo alespoň trochu vidí pod pokličku sdělovacích prostředků, ten ví, jak nesmyslné a hloupé je tvrzení, že většina obyvatelstva smýšlí propotratově a proto je nutno se tomuto přizpůsobit. V podstatě každý slušný člověk ví, nebo alespoň v srdci cítí, že potrat je vraždou, proto je přirozené, že naprostá většina občanů za normálních a zcela svobodných poměrů by se vyslovila proti legalizaci interupcí. Jestliže však svobodní zednáři ovládnou všechna hlavní masmédia (především televizi) a diváci jsou denně zpracováváni dezinformacemi o tom, že nenarozené dítě je „součástí ženina těla“ a nikoliv lidskou bytostí, potom se otupí svědomí mnohých i dobře smýšlejících a slušných lidí. Vždyť to přeci říkají vědci! Svoboda projevu je zde iluzí. Jakápak může být, když odpůrci interupcí mají k dispozici pouze pár náboženských časopisů, které nemají na masový náklad a jsou rády, že se jakž takž drží finančně nad vodou? Masmédia, která ovlivňují miliony, to znamenají televize, rozhlas a celostátní deníky jsou pod zednářskou kontrolou, která žádný protiinterupční hlas nepropustí. Takže jakápak tolik vychvalovaná „svoboda tisku“? O těchto a dalších skutečnostech chce informovat tato kniha. Nejde mi o nic jiného než o podporu církevního stanoviska ke svobodnému zednářství, které, ač to modernisté a členové zednářských lóží z řad kléru neustále kamuflují, zůstává nezměněno a zní tak, že katolík, který se stane členem zednářské lóže, se vylučuje ze svátostného života Církve. Je to přirozené, neboť zednářstvo na rozdíl od křesťanstva nevyznává Krista, ale Beliala, vládce temnot, satana. To je realita. Katolík, který ví o příslibu pána, že brány pekelné Církev nepřemohou, se však nemusí bát. Tato radostná jistota je vyvrcholením této knihy, jejímž cílem má být nadšení pro pravdu a ne pesimismus a strach. Kéž pán dá, aby se toto podařilo. Dr. Radomír Malý 1. Lež od samého začátku O svobodném zednářství existuje z minulosti velká spousta literatury. Všechna, ať už pro nebo proti zednářská díla, uvádějí jeho historii v naprosto stejné a jednoznačné podobě. Vznik svobodného zednářství situují do Anglie na začátek 18. století, do roku 1723, kdy presbyteriánský pastor James Anderson sepsal konstituci první lóže. Ta se vyvinula původně ze zájmového sdružení lidí zainteresovaných na stavbách chrámů (odtud zednáři, zedníci), do něhož v průběhu 17. století vstoupili intelektuálové a lidé mající v rukou moc, aby prosadili nikoli teistickou, nýbrž deistickou a racionalistickou vizi světa. Bůh byl podle těchto teorií, hlásaných už Hobbesem a Humem, chápán jako později Voltaierův ,,velký hodinář", který sice stroj sestaví a natáhne - ale dál se o něj nestará, nechá ho běžet. V tomto systému nemá žádné místo zjevení náboženství člověku, učení o tom, že Bůh se lidem v osobě Ježíše Krista zjevil a lidem náboženství dal. Božský Spasitel byl pro zednáře pouhým člověkem jako každý jiný, i když člověkem významným, filozofem a mučedníkem za pravdu. Zednářství tak údajně odmítá všechno nadpřirozené, pohrdá mystikou a jako produkt osvícenství klade hlavní důraz na rozum, rozvoj vědy a podporu čistě přirozených a racionálních ctností: pracovitosti, vytrvalosti, sebekázně, silné vůle, soucitu a dobročinnosti. V Andersenově konstituci se říká: ,,Řád svobodných zednářů byl ustanoven k zušlechtění člověka: milováníhodného člověka, vzorného občana a dobrého poddaného, nezlomného ve svých slibech, věrného ctitele boha přátelství, spíše přítele ctnosti než odměny...." .[1] Tak vypadá základní učebnicové klišé o zednářích. Málokdo ví a ještě méně jich postřehne, že toto je pouhý vnější nátěr. Kdyby bylo pravdou to, co je výše napsáno a co do omrzení opakuje většina autorů o tomto problému, skutečně bychom se asi měli podivit, proč papežové věnovali zednářství takovou pozornost. Vždyť se přece jedná o neškodný filantropický spolek ! Pravda, stojí na zcela jiném než katolickém základě, dokonce odmítá základní principy křesťanství, ale jinak se přece věnuje tak jako katolické řeholní řády charitě, pěstuje rozvoj ctností a usiluje o zušlechtění člověka mravně a duchovně. Takže - proč ten humbuk kolem toho? Proč se papežové raději nevěnovali hlásání Evangelia místo odsuzujících výroků o zednářích? První z našich autorů, kdo upozornil na rozdíl mezi tím, co zednáři sami o sobě hlásají a tím, čemu skutečně věří a co praktikují, byl kolektiv autorů SVAM, který sepsal dílo pod názvem ,,Svobodné zednářství"[2]. Zde správně pisatelé upozorňují, že zednáři nevznikli teprve v roce 1717, kdy byla ustavena v Anglii první lóže, ani v 17. století, dokonce ani nenavazovali na sdružení stavitelů chrámů, jak se všude píše, nýbrž na tajnou ezoterickou společnost rozenkruciánů, kteří zde existují už od 14. století. Ti prostoupili původně nevinné a neškodné společenství budovatelů chrámů a dali mu tajný mystický, mýtický a okultní charakter, který byl navenek maskován racionalismem a odmítáním nadpřirozena. Zakladatelem rozenkruciánů byl legendární Chrétien Rosencreuz, hlavní hrdina románu Jana Valentina Andrey z Adelsbergu. Náležel prý původně k temlářskému rytířskému řádu, po jeho likvidaci francouzským králem ve 14. století unikl upálení a potuloval se po Blízkém a Středním Orientě, kde se seznámil s východním okultismem a židovskou kabbalistikou. Po návratu do Evropy se stal údajně zakladatelem tajné okultní společnosti, která dostala jméno po něm. Zabývala se alchymií, hledáním ,,elixíru života" a hlavně magie. Brzy se rozšířila po celé Evropě. O jejím zakladateli nemáme příliš mnoho zpráv, v podstatě se jedná pouze o Andreův román. Ten však nelze pokládat za spolehlivý životopis. Jisto je jen tolik, že Rosencreuz byl historickou postavou, neboť hnutí nesoucí jeho jméno by těžko mohlo vzniknout bez zakladatele. Rozenkruciáni zajisté nebyli jedinou okultní sektou ve středověku a ranném novověku. Pro nás však jsou významná tím, že poskytli ideový základ svobodnému zednářství. O tomto faktu svědčí přesvědčivě židovský rabín Toaff, jeden z čelných představitelů Židovské rady ve Francii v padesátých letech. Toaff sám se netajil svým členstvím v zednářské lóži. Píše: ,,V zednářství existuje jedna tajná filozofická a náboženská doktrína, kterou do něho vnesli gnostičtí rozenkruciáni od chvíle, kdy se v roce 1717 sloučili se svobodnými zednáři. Tato tajná doktrína, jinak zvaná gnozí, je však výlučně vlastnictvím pouze zednářů vyšších stupňů".[3] Francouzský katolický kněz a jeden z nejvýznamnějších znalců fenoménu svobodného zednářství Emmanuel Barbier cituje ve své knize další informace od zednářských historiků: ,,Rozenkruciáni se zabývali alchymií a propagací gnoze". Na počátku nebyli příliš početní, postupně ale rostli, takže na začátku 18. století měli zejména v Anglii obrovský význam a vliv. 24. června 1717 podepsali jménem rozenkruciánů John Teofil Desaguliers a jménem zednářů pastor James Anderson za přítomnosti dalších bratří - jak uvádí jejich jména dokument - v hospodě Pommier na Charles Street smlouvu, která měla sloučit ,,Bratrstvo svobodných zednářů a bratrstva přidružená" se sdružením rozenkruciánů. Toto sloučení mělo rozenkruciánům pomoci skrýt své alchymistické praktiky a gnostické ideje pod plášť váženého bratrstva, zednářům zase na oplátku dosáhnout peněz a vlivu, neboť mezi rozenkruciány bylo zajisté mnoho bohatých a mocných osob. Tehdy se zrodilo svobodné zednářství, které známe až do dnešní doby. Tzv. ,,Bratrstvo svobodných zednářů a bratrstva přidružená" navždy zmizely, zůstalo pouze svobodné zednářství jako pokračování rozenkruciánů, jako středisko čisté gnoze, jako centrum falešného a zdegenerovaného gnosticismu namířeného proti katolické Církvi.... Rozenkruciáni, zakládající zednářství, přijali k tradičním zednářským symbolům spojených se zednictvím a architekturou ještě symboly almymistické a gnostické.[4] Svobodné zednářství není ve své podstatě ničím jiným než pokračováním středověké a ještě starověké gnoze, která vycházela z orientálních mýtů, řeckého neoplatonismu, pohanských mystérií a magie, zčásti též z křesťanských prvků. Ve starověku byl nejnebezpečnějším gnostickým bludem manicheismus,[5] s nímž svedl zásadové teologické půtky sv. Augustin. Ve středověku se stali hlavními nositeli gnosticismu kataři albigenští, po nich následovala celá řada sekt a ezoterických společností, přičemž rozenkruciáni byli jednou z nich. Ranný středověk tyto jevy téměř neznal, k jejich rozkvětu dochází až v důsledku arabských výbojů a křížových výprav, kdy Evropa přišla do užšího kontaktu s Orientem.[6] Odtud a také z oživování antiky v počínající renesanci, dochází ke kříšení starých pověr, které křesťanství do té doby vymýtilo: astrologie, alchymie, čarodějnictví a sním spojený přehnaný a pověrečný strach z čar a kouzel, který vedl ke smutně proslulým procesům s čarodějnicemi, věštění a zaříkávání atd. Spolu s ním ožívá také kult ďábla, jehož manicheismus klade na stejnou rovinu s Bohem tak jako perský zoroastrismus, jenž rozlišoval dobré a zlé božstvo (Ormuzd a Ahriman). Katolická nauka naopak učí, že ďábel se nikdy nemůže rovnat Bohu, neboť je jen tvor Jím stvořený. Bujení okultismu a magie nebylo možné a myslitelné bez kultu zlého ducha, bez jeho vyzývání a obřadů k jeho poctě. Na vzývání satana spoléhaly všechny okultní společnosti, ať už to přiznávají či nikoliv.[7] Rozenkruciáni převzali z manicheismu dualismus světla a tmy. Pojem osobního Boha se rozplývá v panteistické představě jakéhosi ,,božského dechu", který se šíří ze světelného centra do celého světa. Člověk prý žije ve dvou světech: v materiálním světě smyslů a neviditelném světě idejí. K poznání obou vede cesta skrze člověka za pomoci duchů, andělů světla. Není těžké uvědomit si tady ihned výrok sv. apoštola Jana o satanu, který na sebe bere podobu anděla světla. Rozenkruciáni tak uctívali ve svých mystériích satana, zlého ducha. S jeho pomocí chtěli ovládnout svět. [8] Tato filozofie opřená zcela jasně a vědomě o kult satana pronikla po sloučení rozenkruciánů se zednářskými bratrstvy do svobodného zednářství a stala se nedílnou součástí kultu praktikovaného v lóžích. Na tuto skutečnost markantně a se vší naléhavostí upozorňuje papež Lev XIII., který ve své encyklice ,,Humanum genus" z roku 1884 píše: ,,Zednářstvo má svůj satanský plán související se snahou nastolit v celém světě království satanovo".[9] Tentýž papež v listu italským biskupům roku 1892 tvrdí: ,,Tato temná sekta (zednáři, pozn. autora)...... je plná ducha satanova, který - podle tvrzení apoštola - bere na sebe v případě potřeby podobu anděla světla......[10] Bývalý svobodný zednář Jean Marqués - Riviére, který roku 1931 přerušil veškeré styky s lóží, vydal o tom toto závažné svědectví: ,,Zednářství je založeno na moci démonické. Někteří se možná usmějí nad tímto tvrzením. Neznají totiž démonickou moc toho, co se nazývá magickými světy, které obklopují zemi jakoby neviditelnou sítí. Tyto bytosti temnoty osnují plán záhuby, plán nepřátelský vůči člověku. Právě odtud pocházejí různí tajemní učitelé, astrální vůdcové, zjevující se a zanikající v obřadech vysoké magie, jejíž existence je nepopiratelná. Jsou to skutečně démoni, kteří inspirují tajné lóže a ezoterické skupiny...... Satan se nikdy nepředstavuje jako takový. Bylo by naivní tomu věřit. On se vždy vydává za anděla světla, utěšitele, ducha pravdy. Tento otec lži se náhle stává apoštolem míru, mystickým vůdcem, knížetem vědy. Ale běda těm, kteří postupujíce po stupních satanistické hierarchie, s ním navazují stále bližší kontakt.[11] Závěr, potvrzený mimo jiné i autoritou papežskou, která nám představuje autoritu Kristovu, je tedy jednoznačný: Zednářství je jakousi anticírkví se svými dogmaty a kněžími. Anticírkví satanovou! Co tedy z toho vyplývá? Že zednáři jsou a priori špatní lidé, kteří zasluhují naše odsouzení? Historie může uvést celou řadu členů zednářských lóží, kteří vynikli jako učenci nebo jako filantropové, vyvíjející dobročinné akce ve prospěch trpících a potřebných. Je možno jmenovat švýcarského pedagoga Pestalozziho, který se stal obhájcem náboženské výchovy mládeže, amerického podnikatele a utopického socialistu Owena, kterému přes všechny kardinální omyly v přístupu k řešení sociální otázky není možno upřít lidumilnost a lásku k trpícím. V naší historii známe jména šlechtických rodů, úzce spjatých se zednářstvím, které prosluly svojí podporou vědy a kultury, jakož i zakládání dobročinných ústavů (Nosticové, Černínové, Salmové, Kinští atd.). Značná část našich národních buditelů včetně katolických kněží byla organizována v zednářských lóžích. Nalezli bychom tam i tak zvučná jména jako premonstrát Rafael Ungar, jezuita Ignác Cornova, Josef Dobrovský. Členy zednářských lóží byli také prokazatelně Bernard Bolzano, František Palacký, Pavel Josef Šafařík, František Ladislav Rieger, František Ladislav Čelakovský. [12]Jako katolíci máme samozřejmě k těmto osobnostem a jejich činnosti vážné kritické výhrady, někdy dokonce značné, nicméně nelze popřít jejich zásluhy o rozvoj českého národa, české vědy, literatury a v neposlední řadě i jejich mravní odkaz (zejména u Palackého). Šlo o osoby, které rozhodně nesmýšlely satanisticky a u kterých lze těžko předpokládat účast v satanistických rituálech. Jejich názory, i když často značně mylné, přece jen vycházely z poctivé snahy prospět, být užitečný dobré věci. Ano, s plnou odpovědností je možno říci, že mezi zednáři existovalo a existuje mnoho lidí přirozeně dobrých, kteří jsou upřímně přesvědčeni, že jejich lóže praktikují jen humanismus a lásku k bližnímu. Stejně tak lze ale k tomu dodat, že právě v tomto tkví ďábelská rafinovanost a obrovské nebezpečí. Už námi citovaný rabín Toaff [13]udává, že magie, vzývání satana a další okultní praktiky, z nichž je jasná služba zlu, jsou známy pouze zednářům vysokého stupně zasvěcení a titulem ,,mistr komandor", ,,rytíř Kádoš" apod. Ti ostatní na nižším stupni zasvěcených plní roli tzv. ,,užitečných idiotů" (termín Leninův), svými humánními a kulturními akcemi, budícími všeobecné poznání, vytváří clonu pro své vedení (třebas i nevědomky, což naopak mají velmistři lóží nejraději), aby svět nepostřehl tajné okultní a zločinné pikle zednářstva jako celku. Toto tvrzení dokazuje následující událost. Roku 1785 jistý Lanz, zednář vysokého stupně zasvěcení lóže pod názvem ,,Osvícení Bavorska", byl na cestě zabit bleskem. Policie našla u něho tajné dokumenty lóže, které byly tak kompromitující, že bavorská vláda nařídila soudní proces, v němž byli její předáci odsouzeni k vysokým trestům, velmistru Weisshauptovi se podařilo uprchnout. Mimo jiné byly předmětem soudního líčení i satanské rituály. Dokumenty o tom jsou uloženy v mnichovském archivu. [14] Podobný důkaz existuje i z našeho století z Maďarska. Roku 1919 po pádu komunistické tyranie Bély Kuna se vláda zmocnila archivu budapešťské Velké lóže. Úloha zednářů v revoluci byla tak jasná, že šéf státu velkoadmirál Horthy se rozhodl uzavřít všechny maďarské lóže a postavit zednářství mimo zákon. Úřední zpráva i tady konstatuje okultismus a satanismus jako hlavní ideové zdroje zednářství.[15] Ostatně toto máme černé na bílém i v oficiální příručce svobodného zednářství pro stupeň zasvěcení ,,mistr Terminator", kterou v roce 1871 vydal v USA Albert Pike, dodnes považovaný a uctívaný jako největší zednářský filozof. Jeho práce se jmenuje ,,Morálka a dogma" (Morals and dogma). Píše se tam mimo jiné třeba toto: ,,Svobodné zednářství je dědicem tradice starověkých mystérií a zachovává původní podání prvotní víry. Nejstarší pravdy jsme převzali ze zend-avetismu a védismu (zoroastrismu), od Platona a Pythagora, z Indie a Persie, od Féničanů, Řeků a Egypťanů, jakož i ze svatých knih židovských. Zednářství je náboženstvím se vším všudy. Všechny tyto uvedené doktríny tvoří náboženství a filozofii zednářství....... Proto do kompetence zednářství patří nejen výuka morálních, politických a filozofických pravd, ale také náboženských...... Svět brzy k nám přijde hledat své vládce a velekněze." [16] Může snad být jasněji řečeno, že svobodné zednářství není žádnou světskou racionalistickou ryze praktickou, nýbrž výhradně náboženskou a okultní organizací? Zoroasterismus, pythagorismus, fénické a egyptské náboženství jsou neodmyslitelné od okultních mystérií a úcty nejen dobrých, nýbrž i zlých duchů. Svobodné zednářství je tedy něčím zcela jiným, než za co se vydává. To je ostatně taktika zlého ducha od prvopočátku. Nejde o nic jiného než o to, co je dnes již dostatečně známo ze života Karla Marxe. Ten vůbec nebyl ateistou a sociálním reformátorem, nýbrž členem okultní sekty a ctitelem satanovým.[17] Veškerý jeho dialektický materialismus, ateismus, socialismus a komunismus nebyly ničím jiným než nástrojem ke zničení křesťanství, potažmo k vymýcení Boha a Ježíše Krista z mysli lidí a nastolení království satanova. K tomu Marx cíleně pracoval - jeho tak zvaně ateistická nauka byla jen prostředek. Totéž platí i o zednářích. Jejich racionalismus, deismus, liberalismus a humanismus jsou pouze nástroji k dosažení konečného cíle - nastolení satanova království na této zemi v jeho jménu vlastní světovlády. 2. Zednářská nauka je s katolickou absolutně neslučitelná. V minulé kapitole jsme se snažili dokázat na základě faktů, že zednáři, alespoň ti s vyšším stupněm zasvěcení, nectí Boha, nýbrž satana a v jeho službách bojují proti Bohu, Ježíši Kristu a Jeho Církvi. S tím souvisí magie a okultismus, které jsou od prvopočátku s katolickou vírou neslučitelné. Katolík se má vždycky a za všech okolností vyvarovat čar a kouzel.[18] S okultismem souvisí i další bludy: panteismus, reinkarnace, systém trojího světa a spiritismus. Toto všechno je v zednářství pevně zakotveno.[19] a) Panteismus je filosofický systém, který zastírá hranici mezi Stvořitelem a stvořením. Bůh je rozpouštěn v přírodě, jak učil v 17. století Baruch Spinoza. Podle katolického dogmatu je Bůh transcendentní bytostí, to znamená stojící nad tímto stvořeným světem a vesmírem. Panteismus ho naopak umísťuje dovnitř tohoto světa a vesmíru, je to Hegelova "světová duše" (Welgeist), která prochází vývojem spolu s živou a neživou přírodou a dosahuje vyvrcholení v člověku jako nejvyšším vývojovém stupni. Zbožštění člověka je tedy hlavním nebezpečím tohoto učení, které přineslo neblahé plody v ideologii německého nacismu, která byla jednoznačně panteistická, o čemž se lze snadno přesvědčit pouhým nahlédnutím do "bible" hitlerismu, Rosenbergova "Mýtu 20. století". Ovocem panteismu je Nietsheův zpupný a milosrdenstvím pohrdající nadčlověk, spoléhající na svou vlastní sílu a považující sama sebe za boha. Svobodné zednářství vyznává tzv. emanační panteismus. [20] Svět je chápán jako emanace Boha, jako výron "Nejvyššího architekta" (tak označují zednáři Boha), jako jeho nedílná součást. To se týká nejen světa, ale i vesmíru, neživé a živé přírody, přirozena i nadpřirozena.[21] Zednářský bůh není osobním Bohem, není v pravém smyslu živou a konkrétní bytostí, které mohu říkat "Ty", je neosobním tajemným rozumem, někým nebo něčím neznámým, co nelze náležitě určit a pojmenovat. Toto božstvo je rozpuštěno jak v přirozeném světě, tak i v nadpřirozeném, zednářství jako okultní systém věří ve světy duchů a nadpřirozených bytostí v čele se "světlonošem", latinsky luciferem. Do tohoto nad-přirozeného světa se lze dostat pomocí magie a okultní mystiky. Bůh se podle zednářské nauky nezjevil člověku a nedal mu žádné náboženství. Boží zjevení Starého i Nového zákona je nesmyslem, neboť stejně tak se prý mohl Bůh zjevit v kterémkoliv jiném náboženství.[22] Bůh se prostě o vesmír, svět i člověka od chvíle stvoření nestará, to všechno se vyvíjí podle vlastních zákonů. Stejně tak se ale Bůh nestará o svět duchů, svět nadpřirozených, který má rovněž své zákonitosti.[23] K tajům nadpřirozeného řádu vede cesta skrze okultismus. Panteisticky chápaný bůh (božstvo) zde hraje roli pouze neosobního stvořitele, architekta toho všeho, ovšem na způsob robota, pouhého rozumu bez lásky, citu a charakterových vlastností. Rozpouští se ve svém stvoření a tajemné s ním splývá. Tato zednářská nauka má příbuzné rysy s východními náboženstvími, nikoliv však s křesťanstvím. Čtenář, který se orientuje alespoň trochu v religionistice, zde pozná společné prvky s buddhismem, hinduismem, konfucia

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace