Z internetu: Apoštol vyhoštěných
Vloženo Pondělí, 24. červenec 2006 @ 22:36:43 CEST Vložil: ferda |
Mirko Bogataj
Pater Pedro Opeka –
apoštol vyhoštěných
Hlavní město ostrova Madagaskar se nabývá Antananarivo, krátce
často pouze Tana. Má dva miliony obyvatel. Ale jejich přesný počet nikdo
nezná. V horní části města na pahorcích sídlí bohatí starousedlíci, v
dolní části města, která je často zaplavena povodněmi, jsou chudinské čtvrti.
Velký počet těchto lidí žije z odpadků po těch, kteří bydlí nahoře.
Nejenže z odpadků žijí, ale doslova žijí v odpadcích. Jejich údělem
jsou hlad a epidemie. Sociální pomoc pro ně neexistuje. Zde se nebojuje s
nezaměstnaností, ale s nezaměstnanými. Není třeba se obávat jejich voličského
hlasu. Neznamenají totiž vůbec nic. Jako by neexistovali. Město se o tyto
chudinské čtvrti rozšiřuje stále jako chobotnice.
Ti přicházejí z venkova hledat práci. Když ji dospělí
nenajdou, posílají děti žebrat. Tito malí žebráci jsou brzy odkázáni
sami na sebe, a aby úplně nezahynuli, tvoří samovolně pěti až dvacetičlenné
přísně organizované skupiny na základě solidarity a násilí. Vrhají se
na odpadky, aby z nich vytěžili, co se dá. Často tak vydělají více než
dospělí, ale když takto inkasované peníze otec propije a pro zbytek rodiny
má jen násilí, děti odcházejí a vedou samostatný život. V hadrech žijí
pod širým nebem v přístřešcích z kartonu či plastu. Mnozí z nich trpí
malárií, tuberkulózou, kožními chorobami.
Život z odpadků a na odpadcích
Na skládku Adranalitra se přiváží denně 300 tun odpadků.
Auta je přivážejí převážně v noci a skládají střídavě na pěti různých
místech. Vrhají se na ně tyto opuštěné děti a chrání je proti
konkurenci, psům a krysám. Jsou jako malá divoká zvířata, která se mezi
sebou rvou o lepší pozici a lepší sousto. Hledají všechno, co je ještě k
jídlu a co se dá zužitkovat.
Jsou jich v Taně tisíce, nikdo nezná jejich skutečný počet.
Jsou to děti, ačkoliv nikdy neměly šanci být skutečnými dětmi.
Do tohoto prostředí poslala Boží Prozřetelnost jejich neobyčejného
dobrodince.
Pater Pedro
Narodil se jako syn slovinských přistěhovalců do Buenos
Aires. Jako mladík se stal Pedro talentovaným fotbalistou a přiváděl diváky
argentinské ligy k šílenství. Vstoupil jako student do řádu sv. Vincence z
Pauly a ti ho postavili před rozhodnutí: buď – anebo. Zavázal se, že svůj
život věnuje blahu těch nejchudších. Ve 22 letech odchází na Madagaskar.
Přišel sem s vědomím, že nejdříve se musí dívat, naslouchat a učit se,
nikoliv učit druhé. Tento ostrov ho již nikdy neopustil. Po studiu v Paříži
a kněžském svěcení v Argentině se sem vrací v roce 1989 jako řeholník
– lazarista.
Nehnout pro druhé prstem, nebo poslechnout Krista a zasadit
se o spravedlnost? Nikdy Kristus bez lidí a nikdy lidé bez Krista. Toto dvojí
nikdy se stalo pro P. Pedra klíčem a branou, která ukázala jemu a jeho lidem
budoucnost: „Nepřišel jsem k těmto lidem, abych je osvobodil. Přišel
jsem, abych jim ukázal pravdu. Všechno, co jim nabízím, je láska. Láska
naprosto nezištná.“ Ti lidé to hned pocítili a pochopili. Kdyby za tím stála
nějaká ideologie, skryté zájmy, pouhé hlásání, uzavřeli by se před ním.
Proto jde s nimi pracovat na rýžová pole. To je velice překvapilo. Tento běloch
je s nimi při jejich těžké práci. To není pán, to je přítel a náš
bratr. Mluví s námi naší řečí. Chce nám porozumět, váží si nás, má
nás rád.
„Nemohl jsem spát, když jsem spatřil ty děti na odpadcích.
Jak je možno spát, když zde žijí tisíce lidí na odpadcích? Jsou vlastně
krásní jako andílci... Ale jsou hladoví a nemocní, odění do cucků. Jsou
to přece lidé, i když jsou otupělí a bezcitní již jako děti, zbaveni všech
práv, která tvoří součást lidské důstojnosti.“
Pravá láska znamená sebe-obětování pro druhé. Bohatství
dobrých je jejich láska. Pomáhat jim, to je morální povinnost každého člověka,
kterému zbyla trocha soucitu.
Bylo hrozné vedro a na skládce byl nesnesitelný zápach.
Vzal jednoho mladého člověka za ruku.
„Co chceš?“
„Mluvit s tebou.“
„Mluv!“
„Můžeme si sednout?“
„Vstup!“
Po kolenou vlezli do kartonového přístřešku. Přidali se
k nim ještě dva muži. Dívali se na něho jako na bílého muže, který má
krásný život, mnoho peněz a žádné starosti.
Proto nemůže být jedním z nich, protože oni jsou hladoví
a bez budoucnosti.
„Chtěl bych vám pomoci, ale nemám peníze. Opatřím vám
nářadí. Jste ochotní pracovat?“
„Jsme.“
Ale tito lidé byli už mnohokrát podvedeni. Nedůvěřují.
Proč by jeden bílý – vazaha – měl pomáhat splaškům civilizace?
Tento lazarista pochopil, že problémy těch druhých se musí
stát jeho problémy, že není možné žít dále v pohodlí svých privilegií.
My jsme se stali bohatí. My již dlouho užíváme plody nejen své vlastní práce.
Pater Opeka má představu: nikoliv revoluce skrze chudé, ale je třeba
revolucionizovat svět chudých.
„Naše chudoba je jiná chudoba. Naše chudoba je tím větším
břemenem, čím méně jsme si této chudoby vědomi.“
„Proč se křesťanství hlásá jako samé zákazy? Ty nesmíš
to a ono, aby tě Bůh nepotrestal. Vždyť křesťanská víra je především
láska. Nemám sice žádné peníze, ale Boží Prozřetelnost je na mojí
straně.“
Vesnice odvážných
Po půl roce zničil požár všechny dřevěné chatrče,
které Pater Pedro s pomocí lidí ze skládky odpadků postavil. Chudí se však
zachránili. Co teď? Měli to všechno oplakávat?
Velice brzy se z šoku vzpamatovali. „Postavíme to ještě
jednou,“ zvolal nejstarší. Tak začala nová výstavba a rostla rychleji než
předtím. Tato zkouška upevnila jejich důvěru.
Rozumní se přizpůsobují světu. Nerozumní chtějí svět
přizpůsobit sobě.
Prací k lidské důstojnosti
Brzy vypadala Andranalitra zcela jinak. Měli dokonce svou školu,
čtyři učitelky pro 140 dětí. Malá skupina studentů začala spolu s P.
Pedrem navštěvovat tyto nejchudší městské čtvrti. Mladí intelektuálové
se učili poznávat krajní chudobu svých krajanů. Poznali, že je možno změnit
mnoho sociálních problémů, je-li tu ochota pomáhat bližním. Člověka,
který už byl odepsán, je možno rehabilitovat, když je k dispozici
solidarita. Založili společnosti „Dobří přátelé“. Pedro se zavázal,
že udělá všechno, aby zorganizoval svépomoc pro lidi ze skládek. I když
bude třeba zaklepat na lidská srdce ve světě.
Ti nejchudší založili podnik, který sice znamená těžkou
práci v kamenolomu, ale zajišťuje stabilní příjem. Od úsvitu až do
soumraku pracují muži i ženy s nejjednoduššími nástroji ve skále. Vydělávají
sice jen hubenou, ale jistou mzdu. Obytné díry na okraji skládky odpadů se
začínají měnit ve velkoměsto, které je vybudováno podle společenských a
hygienických kritérií a vytváří síť pro hlubší mezilidské vztahy.
Akamaosa – duch naděje
Rodiny, které bydlí v domech vystavěných ze sponzorských
darů, splácejí měsíčně určitý obnos, který je určen na výstavbu nových
domů. Po pěti letech přejde dům do jejich vlastnictví. V Akamaose vznikají
nové pracovní příležitosti v oblasti zpracování dřeva a kovů, umělecké
výroby a krejčovství, ve stavebnictví a v kamenolomu. V těchto zařízeních
pracuje na 5 000 lidí. V projekci a výstavbě škol a zdravotních středisek
je trvale zaměstnáno 300 lidí. Má být vysázeno 100 000 stromů a vytvořena
nová pracovní místa. Tam, kde vládla beznaděj, dostává 24 000 lidí pomoc
díky dílu lazaristy P. Pedra. Jeho práce si vysloužila mezinárodní uznání.
Protože mu bylo zcela jasné, že problémy těch druhých se musí stát jeho
problémy.
Akamaosa se stala největším projektem výstavby na
Madagaskaru. V 17 vesnicích vzniká 1000 zděných domů pro rodiny, které zatím
bydlí v provizoriích. Jedna budova stojí 4 000 €. 8 500 chlapců a děvčat
od tří let do maturity je zaměstnáno ve vlastních školách, kde se učí i
vyučují. Více než polovina obyvatel je mladší dvaceti let. Mladí vědí:
Kdo má hlad, začne nakonec krást. Kdo je ponižovaný, toho plný talíř
neuspokojí. O prázdninách děti nezahálejí. Netoulají se po ulicích.
Mohly by se zase dostat do špatné společnosti nebo propadnout prostituci. Tráví
prázdniny doma u zvláště prémiované práce.
Prožívané křesťanství
Pater Pedro zve bývalé vyhoštěnce pravidelně k modlitbě,
ze které získávají potřebnou duchovní sílu, aby byli schopní uspořádat
svůj život. O tom je přesvědčen. Tak se také překonává egoismus a
podporuje ochota udělat něco pro ty, kdo jsou na tom ještě hůře. Každý
večer se nejméně 150 mladých účastní adorace. Nedělní mše je zvláštní
zážitek. Na žádné z nich není méně než 5000 věřících:
„Kdybychom my křesťané opravdu uskutečňovali alespoň polovinu těch krásných
slov, která slyšíme a říkáme, bylo by na světě více světla a lásky a
méně bídy.“
„Děti z haldy odpadků jsou budoucnost Akamaosy. Stávají
se jejími vlastními apoštoly. Proto nesmíme nic dělat polovičatě.“ Křesťané
ze Skutků měli všechno společné. Denně se shromažďovali k modlitbě, žili
v radosti a prostotě. Proto je také všichni i uznávali.
Na místě odporné skládky odpadků a nelidských podmínek
vznikla krásná vesnice Adranalitra. Je zde základní a střední škola s 2
800 dětmi. P. Pedro nepomáhá tím, že jim dává peníze a banány, ale tím,
že jim zajišťuje dobré vedení. Do jeho sídliště se hlásí stále noví
příchozí. Lidé, kteří přišli o práci, rodiny, které opustil otec...
Ano, je to vlastně velký tábor uprchlíků. Lidé, kteří
jsou zde, jsou na útěku z bezcitné společnosti. V této zemi a především
v tomto městě vládne válka, která si denně žádá své oběti, mrtvé a
zraněné. Je to nevyhlášená válka proti těm, které ti dobře zajištění
prohlásili za bezcenné a kteří se pro svou nevědomost nedokážou bránit.
Zbývá jim buď smrt, nebo útěk z ulic Tany.
Ruce, které dávají, jsou světější, než rty, které se
modlí.
vložil Ferda
Zkrácený překlad textu,
který autor publikoval
na internetu
Světlo
|